Ahoj. Tak opět neděle a opět něco malého ke čtení. Ať se díl líbí a za případné chyby a nesrovnalosti se předem moc omlouvám...
Když odjížděli z nemocnice od doktora Moona, tak měla Tokki
na sobě Jaeho péřovou bundu. V té jí pak bylo v autě horko, tak si jí začala
svlékat.
„Jestli je ti horko, vypnu topení.“ Tázavě na ní pohlédl.
„Ne, to je dobré. To bys zase mrznul ty.“ Odmítla ho
ohleduplně. „Já si myslím, že mě není horko proto, že by tady bylo přetopeno,
ale poslední dobou jsem nějak abnormálně horkokrevná.“
„A říkala jsi o tom doktorovi?“ Zajímal se starostlivě.
„Ne, to není třeba. To je normální.“ Usmála se na něj mile,
jako odměnu za jeho starostlivou péči.
„Jak můžeš vědět, že je to normální?“
„Přečetla jsem si to v té nové knížce, co jsi mi donesl
minulý týden.“
Od chvíle, kdy se vrátil o Vánocích domů a rozhodl se
věnovat práci na ranči, měl spoustu starostí. Ranč sice stále stavěl na druhou
kolej, ale jinak nezahálel. V Tokkiině pokoji vytvářel malý zázrak zvaný dětský
koutek. Nejdřív přinesl dětskou postýlku, pak do ní koupil malý polštářek a
přikrývku. Potom postupně následovala další výbavička, počínaje plenkami, přes košilky,
dupačky až po kompletní soupravičky.
„Když jsi byla na prohlídce, poohlédnul jsem se mezitím po
nějakém tom bydlení a něco jsem objevil. Jeden mladý manželský pár potřebuje
urychleně odjet a přitom má ještě předplacené bydlení ve velmi útulném, pěkně
zařízeném bytě. Tak jsem jim zaplatil ten rozdíl a ty se tam můžeš nastěhovat
už po víkendu, až pojedeš na další kontrolu.“
Přivřela oči dojetím a cítila, jak se jí radostí rozbušilo
srdce. Poslední čtyři týdny svého těhotenství měla strávit ve městě a měla je
mít jen pro sebe. Ale jak znala Jaeho, tak za ní bude často jezdit, aby se
ujistil, že jí nic nechybí. To by aspoň měli několik chvil jeden pro druhého. A
ona po tom tolik toužila.
„A nemohli bysme se tam hned zajet podívat?“ Zaprosila
zvědavě.
„Mohli, pojedeme kolem. Jenže bych to zrovna nedoporučoval.
Ti lidé tam teď mají spoustu starostí s balením a nemyslím si, že by bylo
vhodné je vyrušovat. Necháme to na neděli, ano?“
„To je samozřejmé. Klidně to počká do neděle.“
Neobjeli ani tři bloky domů a Jae zastavil před upraveným
cihlovým domem. „Ten tvůj byt má okna ze zadní strany domu. Vypadá to tady
opravdu bezpečně. Nejen že se zamyká vstupní brána, ale ještě k tomu mají i
elektronické hlídání proti zlodějům. Tady dole bydlí starší manželé, co jsou už
v důchodu, takže v případě nouze by ti jistě pomohli.“
Tokki se nemohla z Jaeho velkorysosti vzpamatovat. A nejen
to, Jae byl tak důkladný, že myslel na její bezpečí. Hned se zajímal, kde bydlí
lidé, kteří jsou stále doma a mohou tak v případě potřeby pomoci. „Je to tady
nádherné. Už se sem moc těším.“
„Takže myslíš, že bys to tady vydržela celý měsíc?“
Ujišťoval se, protože byl stále plný pochybností, jestli to tu sama zvládne.
„Jistěže…“
„Ida se nabídla, že by tady byla s tebou, že je to tak?“
„To je pravda, ale Ida se potřebuje věnovat Jinovi a ne mě.
Já si tady poradím, neboj se. Budu si háčkovat a plést, koukat se na ty
nesmysly v televizi a tak.“
„A kdyby ti náhodou bylo smutno, tak požádej Linu, aby za
tebou jezdila na víkendy. Vsadím se, že by to pro tebe udělala bez mrknutí
oka.“
„Prosím tě Jae… vždyť jsem bydlela v Soulu, copak vypadám
tak neschopně?“ Odporovala mu skoro uraženě.
„Jenomže to jsi nebyla v osmém měsíci těhotenství a navíc
letos máme mimořádně divokou a mrazivou zimu.“
Tokki se kousla do rtu a zadívala se ven z okna. Byla
smutná, že jí nenabídl, že by se k ní nastěhoval, protože ještě neměla dost
odvahy na to, aby mu to sama nabídla.
Jae vyšel z domu velice brzy ráno. Zvedl si rolák až k uším,
aby si zakryl nos a ústa před mrazivým vzduchem. V noci klesla teplota vzduchu
na dvacet stupňů pod nulou. Při každém kroku pod jeho nohama zapraskal zmrzlý
sníh.
„To bude velký štěstí, jestli ti vůbec naskočí motor.“
Zamumlal Jin přes šálu, kterou si uvázal kolem úst. „Jak dlouho se zdržíš?“
„No, když nenastanou nějaké komplikace, tak bych se měl
vrátit pozítří. Kdyby mě něco zdrželo na cestě, tak se v nejhorším případě
vrátím až ten následující den ráno. Prosím tě dohlídněte s Idou na to, aby si
Tokki sbalila všechno, co bude potřebovat.“
„To neměj strach, dáme na to pozor.“
„Dal jsem vědět Giselle, že jsem jí předplatil letenku,
takže jakmile Tokki porodí, bude stačit, když jí jen zavoláme a ona pak může
nejbližším letadlem přiletět do Soulu, kde jí vyzvedneme.“
„A Tokki o tom ví?“
„Říkal jsem jí o tom včera večer.“ Otevřel dveře od auta a
nastoupil do něj.
„Ida slyšela, jak prý Tokki v noci, někdy kolem třetí ráno,
chodila po pokoji.“
„Bolelo ji v zádech a nemohla spát.“ Otáčel klíčkem v
zapalování, dokud motor nenaskočil. „Byl jsem tam s ní, dokud jí to nepřešlo.
Nakonec jí přemohla únava a usnula na gauči.“ Vzpomněl si, jak spolu mluvili o
všem, až nakonec došlo i na Bang Yongguka.
„To není nic neobvyklého, takhle v poslední době usíná dost
často.“
„Špatně se jí dýchá, když leží na posteli.“
„Taky není divu, když nosí takový náklad.“
„Víš, k čemu se
přirovnala, když mi psala ten dopis?“ Pousmál se a otočil se k Jinovi. „K
velrybě…“
„Nebude to trvat dlouho a už si tak nebude připadat.“ Zasmál
se Jin.
A to bylo to, co ho trápilo. Tokki měla před sebou čtyři
nejtěžší týdny svého těhotenství, které však měla strávit sama. Do té doby jí
bude stále vídat, ale co bude pak? Jakmile bude dítě na světě, bude Tokki volná
a bude si moct dělat, co bude chtít.
„Dneska večer meteorologové zase očekávají nějakou sněhovou
bouři.“
„To nevadí, do té doby, než se vrátím, tak už bude dávno po
ní. Myslím, že jsem si to nemohl naplánovat lépe.“
„Nezlob se, že se na to ptám, ale jak to, že to musíš být
zase ty, kdo poveze toho vězně? Vždyť ses nedávno vrátil z jedné mise.“
„Dlužím svému kolegovi protislužbu z doby, kdy jsem čekal na
nějakou zprávu od Kelli a nemohl jsem odjet.“
„Jae… Jae…“ Povytáhl Jin obočí. „Ty jsi stejný neposeda jako
Tokki. Jen doufám, že to není nakažlivé.“
„Ještě nikdy předtím jsem nebyl otcem.“
„Copak ty jsi teď otcem, Jae?“
„Záleží na tom?“ Odsekl a sešlápnul plyn až na podlahu, až
se motor ozval tak hlasitě, že by to vzbudilo i mrtvého.
„Tak proč jí to neřekneš? Proč jí neřekneš, že bys chtěl být
otcem toho dítěte?“
„Hele Jine, hleď si svého, ano?“
„Ale já si hledím svého. Hledím si tebe a už pěkně dlouho
pozoruju, že jí máš rád.“ Připustil Jin.
„To neříkej…“ Zašeptal Jae.
„Proč ne? Kelli je pryč, Jae. Musíš si na to zvyknout.“
Dělal si o něj starosti Jin. „ Já jsem celou tu hru na záměnu Kelli za Tokki
pochopil, jako jisté Kelliino svolení k tomu, abyste se s Tokki dali
dohromady.“
„Proboha Jine…“ Rozechvěl se mu hlas. „Copak ti to není
jasné? Už slyším lidi, jak si říkají, že sotva jsem pohřbil svojí ženu, už si
beru jinou.“
„Jae, odkdy se ty staráš o pomluvy? Tvé manželství vlastně
neexistovalo už rok před tím. Až na tu podobu, nemá Tokki s Kelli mnoho
společného.“
„Vůbec nechápu, proč jsme na tohle téma zavedli řeč. A
přitom Bang už jen kdesi daleko čeká na svou velkou šanci.“
„To bych netvrdil.“
„Už musím jet.“
„Jae, jsi rozčílený, neměl bys nikam jezdit. Zavolej jim, ať
na to vezmou někoho jiného.“
„Jine, uhni! Nenuť mě, abych na tebe byl hrubý.“ Jae zatnul
zuby. Musel pryč. Musel rychle pryč.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat