Láska umí víc 19

 

Zdravím. I dnes mám pro vás další díl povídky. Tak ať se líbí a snad i někoho potěší.
Příjemné čtení...
Hatachi

„Dobrý den, paní Jung,“ přiblížil se k ní muž v chirurgické roušce. Nepoznala ho, dokud ji nesundal.

„Pane doktore, dobrý den.“

„Myslel jsem, že jste se vrátila do Soulu.“

„Manžel si to taky myslí, ale já musela vědět, jak mu je. Wonseok mi řekl o operaci. Prý pro mě máte něco důležitého. Prosím vás, co s ním je?“

„Operace dopadla výborně.“

„Díkybohu,“ zašeptala. „Prosila jsem ho několikrát, aby za vámi zašel, ale nechtěl o tom ani slyšet. A bolesti se mu neustále zhoršovaly.“

„Byla to šťastná souhra náhod, jinak by bylo příliš pozdě.“

Jaera málem omdlela. „Příliš pozdě? To mohl umřít?“ Zachytila ji doktorova ruka.

„Pojďte a posaďte se.“ Dovedl ji k nejbližší židli. „Váš manžel si nepřál, abyste znala jeho zdravotní stav. Co vám vůbec řekl?“

„Nic. Ale od toho pádu ho neustále bolela hlava.“

„Řekl vám něco o výsledku vyšetření z minulého týdne?“

Jaera potřásla hlavou. „Ani slovo. Až dneska Wonseok… pan Jee… se zmínil o nějakém vyšetření.“

Přimhouřil oči. „Pak vám tedy pan Jee jistě vysvětlil, že úder do hlavy způsobený pádem zapříčinil pohyb úlomku. Proto také začaly bolesti. A ze stejného důvodu si zakrýval oči před světlem. Abych vám to vysvětlil… původně byl úlomek na takovém místě, že nebylo možné jej odoperovat. Vypadalo to, že je oční nerv přeťatý. Když se úlomek pohnul, na rentgenu se zjistilo, že nerv byl jen zkroucený. Proto ta reakce na světlo.“

„To znamená, že nebyl přerušený!“ vyhrkla a rychle se zvedla.

„Paní Jung,“ usmál se na ni. „To se prokázalo až operací. Naděje byla velmi malá… to jsem vašemu manželovi řekl. Neviděl důvod se podrobovat operaci. Až do včerejšího večera, kdy mi volal, že si to rozmyslel. Chtěl být operován co nejdřív.“

Přitiskla si ruce k hrudi a slabě se zeptala: „Co jste zjistil?“

Zvedl se a šel k ní. „V podstatě to, co jsem předpokládal. Nerv byl pouze zkroucený. Nic nebylo poškozené. To se stává v jednom z miliónu případů.“

„Doktore!“

„Natáhněte ruku, paní Jung.“

Vztáhla tedy k němu třesoucí se ruku. Cosi vytáhl z kapsy. Miniaturní úlomek. „Říkal jsem si, že si ho budete chtít schovat na památku.“

Pozorně si ho úlomek prohlížela, pak jej pevně stiskla v dlani. Tohle byla příčina všeho utrpení a teď ji držela v dlani. Přesně věděla, co s ním udělá. „Znamená to, že mu zachráníte zrak?“

Doktor pokrčil rameny. „To se uvidí. Nerv nepracoval víc než měsíc. I když se operace povedla, bude trvat dlouho, než se zregeneruje, jestli k tomu vůbec dojde. Jinými slovy… váš manžel může zůstat slepý, ale bude citlivý na světlo.“

„A kdyby se to povedlo, za jak dlouho by viděl?“

„Těžko říct. Za týden… za deset dnů… určitě ne dřív. Teď musíme čekat, ale bohužel zaručit vám nemůžu nic.“

„Já vím. Ale už jen to, že máme naději, je pro mě zázrak.“

„Zázrak je, že se uhodil do hlavy tak, jak se uhodil. A to brzo po neštěstí. Kdybychom operovali později, nemohli bychom doufat v regeneraci nervu. Kdybych nebyl lékař, řekl bych, že to byl zásah prozřetelnosti. Měl obrovské štěstí.“

„Nemůžu tomu všemu uvěřit. Dongie to přede mnou tajil.“

„To jsem pochopil. A vzhledem ke složitosti operace a obtížné rekonvalescenci bych byl raději, kdyby se nedozvěděl, že jste tady, ani že něco víte. Potřebuje klid a jakékoli emocionální vypětí by mohlo ohrozit výsledek. Vaše přítomnost by mu mohla připomenout, čeho se ztrátou zraku musel vzdát. Teď musí bojovat a ne ztrácet půdu pod nohama.“

Jaera se smála a plakala zároveň. Lehce ji objal kolem ramen. „Můžete tady být, můžete být i v jeho pokoji, ale nesmíte se prozradit. Upozorním personál, nebudou si vás všímat. Výsledky budeme znát, až sundáme obvazy. Pak uvidíme. A ani vy se nesmíte vzdávat. Také musíte bojovat.“ Vřele se na ni usmál. „Tak a teď mě omluvte, musím ještě za pacienty. Váš muž bude asi tak do devíti na jipce. Mezitím si můžete koupit v bufetu něco k jídlu nebo kávu a odpočinout si. Máte spoustu času.“ Poklepal ji na rameno a odešel směrem k lůžkové části.

Poslechla jeho radu, ale po chvilce už neměla stání. Musela s někým mluvit, tak šla zavolat domů. Nejdřív volala Dongwokovu otci a pak svým rodičům. Trochu se hovorem uklidnila a vrátila se na patro, kde byl Dongwookův pokoj. Našla tam Wonseoka, který neklidně přecházel sem a tam. Zůstal s ní několik dlouhých hodin v pokoji, který byl už připravený pro jejího manžela. Těsně před devátou se s ní rozloučil, protože musel na zítřek připravit ještě nějaké materiály týkající se závalu. Objala ho, neschopna slova.

V půl desáté uslyšela za dveřmi hluk. Sanitář přivážel Dongwooka. Nervózně se zvedla a pozorně si ho prohlížela. Bezmocně ležel na vozíku, hlavu v bělostných obvazech, ze kterých vykukoval jen nos a ústa. Všude byl cítit charakteristický pach dezinfekce. Kdyby ji doktor neujistil, že se operace povedla, asi by byla vyděšená. Takhle se cítila klidně. Poprvé od chvíle, kdy se dozvěděla o neštěstí v dole.

Asi kolem půlnoci začal Dongwook přicházet k sobě. Jaera přivolala zvonkem sestru. Objevila se paní Hadako, usměvavá a překypující elánem. Rychle přešla pokojem k posteli.

„Copak, pane Jung?“ zeptala se a chytila jej za ruku. „Už je to v pořádku.“ Křečovitě se jí držel a snažil se něco říct, ale nebylo mu rozumět. Až za chvíli měla možnost rozeznat jednotlivá slova.

„Co se děje? Co je?“ šeptal. „Všechny ty barvy… Mám jich plnou hlavu… Jaero! Jaero!!“ vykřikl najednou.

Jaera se cítila strašně. Chtěla jít k němu, obejmout ho a být u něj, aby nebyl tak sám, ale nemohla to udělat.

„Jae… miláčku… ty barvy…“ mumlal.

„Pane Jung, všechno je v pořádku. Klidně ležte,“ uklidňovala jej sestra a výmluvně se na Jaeru podívala. „Operace je za vámi a byla úspěšná. Budete zase jako rybička.“ Hladila ho po ruce, až se pomalu utišil a usnul.

 ***

Během následujících tří dnů si Jaera neustále promítala těch pár minut, kdy se Dongwook probíral z narkózy. Dodávalo jí to sílu a naději. Všichni ostatní s ním mohli mluvit, sestry, Wonseok i Zico… jen ona ne. Musela dodržet slib a být jen mlčenlivým svědkem jeho zotavování a uzdravování.

Přespávala v hotelu a ráno, dřív než se Dongwook probudil, přicházela do nemocnice. Nemohla se na něj vynadívat. Bylo znát, že je mu čím dál líp. Neustále mluvil o barvách a představách, které se mu míhaly před očima. Doktor Tanaka jí vysvětlil, že je to známka toho, že se mu vrací zrak. Ale jestli půjde o částečné nebo celkové uzdravení, nikdo zatím nevěděl.

 ***

Koncem týdne mu doktor sundal obvazy.

„Tak, Dongwooku… sundám vám poslední obvaz. Nečekejte, že hned něco uvidíte. Ještě je moc brzo. Dám vám teď speciálně upravené brýle, ano? Noste je během dne a na noc si je sundávejte. Chcete se mě ještě na něco zeptat?“

„Nechci.“

V tom jednom jediném slově slyšela Jaera všechno napětí, které pociťoval. Čekání nastalo…

Doktor odstranil poslední obvaz a pozorně si prohlížel jizvu. Pak ji překryl novým, už menším obvazem a podal Dongwookovi brýle. „Jak se cítíte?“

„Jako by ze mě někdo sundal velkou tíhu.“

„Teď budete citlivý na jakoukoli zátěž nebo tlak. Pohybujte se velmi pomalu a opatrně.“

„Jak dlouho to bude asi trvat, než dojde k nějakému zlepšení? Jestli k tomu vůbec dojde?“

„To je, pane Jung, na matce přírodě. Každý jsme jiný. Dneska odpoledne se projdete se sestrou po chodbě. Tělo se musí postupně přizpůsobit normální činnosti. To platí i o vašem zraku. Teď vás čekají nejtěžší okamžiky, Dongwooku. Nebuďte netrpělivý. Nesmíte se zatěžovat přemýšlením. Poslouchejte třeba rádio nebo se dívejte na televizi. Anebo někoho poproste, aby vám četl.“

„Bez toho předčítání se asi obejdu,“ protáhl Wook s nádechem humoru.

 ***

V dalších dnech chodil doktor Dongwooka vyšetřovat každé ráno a večer. Pořád se nic nedělo. Devátý den už Dongwook chodil s holí po pokoji a chodbě. I když se tvářil sebejistě, Jaera vycítila jeho nespokojenost a strach. Večer asi kolem deváté se na něj doktor zase přišel podívat. Dongwook seděl před televizí, hlavu podepřenou polštáři. Brýle držel v ruce a spal.

Doktor s ním jemně zatřásl. „Dongwooku, probuďte se, musím vás prohlédnout.“

Pomalu se zvedl, přešel k posteli a lehl si.

Doktor ho dlouho prohlížel. „Hojí se to perfektně. Nějaké změny?“

„Ne.“

„To není nic divného. Nervům se nechce do práce. Jsou to ale líné potvůrky.“

„Keiji,“ znenadání chytil doktora za paži, „nesnažte se mě ukolébat. Vidím do vás.“

„Pak vidíte víc než já. Všechno je v rámci normálu. Až budete mít za sebou víc než deset dní, pak vás začnu uklidňovat. Fajn?“

„Promiňte…“

„Neomlouvejte se. Vyrovnáváte se s tím líp, než je v téhle situaci obvyklé. Přijdu zase ráno. A než půjdete spát, pošlu sem sestry, aby vám udělaly masáž. Alespoň se uvolníte.“

Jaera využila situace a vyklouzla za ním na chodbu. „Pane doktore, mohla bych být jedna ze sester? Jen pro tentokrát! Poslechnu sestru Hadako ve všem.“

„Nevidím důvod, proč ne.“

A tak za chvíli vcházela Jaera s vrchní sestrou do pokoje. „Tak, pane Jung, je čas na vaši masáž. Odložte si brýle a otočte se.“

Lehce si povzdechl a brýle položil na noční stolek. S protáhlým obličejem si stáhl kabátek od pyžama a položil se na postel. Jaera stála z jedné strany postele, sestra z druhé a masírovaly mu záda a paže.

„Cítím se jako v ráji, paní Hadako.“

„Taky v něm jste. A teď byste měl usnout,“ švitořila. Chovala se k němu jako milující matka.

Jaera měla sto chutí se k němu přivinout. Musela se však otočit, aby ho neviděla. Nebyl dobrý nápad se Dongwooka dotýkat.

„Nepřestávejte,“ úpěl. „Dám vám půl království za půlhodinky navíc.“

Sestra se zvonivě rozesmála. I Jaera se musela usmát. „Ale jděte, pane Jung. Ještě musím k jiným pacientům. Pojďte, sestro!“ mrkla na Jaeru a vyšla z pokoje.

Ze své židle v rohu pozorovala Dongwooka, jak usíná. Sem tam si povzdechl, ale jinak spal klidně. Masáž mu udělala dobře.