Popelčin střevíček 1

 

Zdravím. Je neděle a já opět otravuju s dalším dílem povídky.
Dnes se seznámíme s dalším synem paní Choi. Takže dnes a po další dvě neděle se budeme setkávat s Minhem a budeme sledovat jeho cestu za láskou.
přeju tedy příjemné čtení....
Hatachi

„Tohle je ten nejhloupější nápad, jaký jste vy dvě kdy měly!“  Jediný důvod, proč ještě nezačal ječet, byl ten, že Lee Taemin ječel naposledy, když byl ještě hodně malý. A to bylo tak před dvaceti lety.

„Ten nápad je úplně úžasnej.“ Hájila se Taeminova sedmnáctiletá sestřenice Soo Jae. „Ježíši Mine, tak už se konečně obuj!“

Taemin si poslušně obul i druhou botu, ale když se podíval, co to zdobí jeho útlé nohy, už to prostě nevydržel. „To snad nemyslíte vážně?“ Rozkřikl se.

Jeho druhá sestřenice Soo Jin, mladší dvojče Soojae, se raději držela zpátky. Když však viděla, co způsobil ten převlek, rozesmála se. „To teda budě něco.“

„Nic z toho nebude!“ Zapochyboval Taemin nervózně. „Viděl jsem seznam hostů. Na ten dnešní pitomej maškarní bál přijde nejmíň padesát ženskejch, co udělají všechno pro to, aby přitáhly pozornost takového krasavce, jako je Choi Minho. Tak proč by si měl zrovna všimnout mě?“

Soojae a Soojin se na sebe významně podívaly. „Neříkej to, nebo se mu z toho zatočí hlava.“ Poznamenala Soojae.

„No to je opravdu velká sranda.“ Taemin se na obě znechuceně podíval.

„Ale Minnie….slíbil si nám to.“ Připomínala mu Jae vážně, ale v očích jí však škodolibě blýskalo. „Pamatuješ? Splníš nám jakékoliv přání, kvůli kterýmu nebudeš muset překročit zákon. Už od loňských vánoc jsi nám dával dlužní úpisy a teď je musíš splatit. Do jednoho!!“

 „Mělo mě to napadnout hned, že to není samo sebou, když jste mě vy dvě donutily hrát poker. Proč vám nestačí peníze jako všem normálním lidem?“ Taemin sevřel rty, ale ovládl se natolik, že jimi nezaskřípal.

„Protože jsme nehrály o peníze, ale o přání. A tys na to přistoupil.“

„Přistoupil jsem na tolik věcí, že mě to samotného mrzí. A začínam mít strašlivou předtuchu. Že vy jste to plánovaly celý ten půlrok?“ Náhle se zamračil. „Ne…to byste snad ani vy…“

„Správně,“ Rozesmála se Jin. „Od tý doby, co oznámili datum maškarního plesu.“

Taemin nebyl naprosto schopný slova. Podařilo se mu vyloudit jen jakési neartikulované pazvuky, které přesně vystihovaly jeho momentální rozčílení a hrůzu.

„Já vás snad zabiju! Vy nemůžete být normální. Už s váma nikdy neuzavřu žádnou smlouvu. A to z důvodu vaší duševní nezpůsobilosti. A z důvodů vaší nezletilosti. Až vy dvě budete plnoletý, mají se všichni na co těšit. To mě však nemusí trápit. A okamžitě mi pomozte z toho kostýmu!“

„Ne! Úmluva je úmluva.“ Soojae se zamračila. „No tak Mine…vždyť je to jen jeden večer. Můžeš odejít hned, jak udeří půlnoc. Vlastně musíš dřív, než bude půlnoc, protože jinak to nezabere.“

„Jinak to nezabere?“ Zopakoval po ní zděšeně Taemin. „Nikdy mě nenapadlo, co to s váma udělá, když jsem vám před lety četl pohádky. Strejda by vás měl urychleně poslat na psychiatrii. A to co nejdřív.“

„Když seš tak stoprocentně přesvědčenej, že to nevyjde, tak proč se tomu tak bráníš?“ Soojin se hned chopila příležitosti.

„Máte pravdu, úplnou pravdu. Taky nevim, proč bych se měl bát. Je to jen maškarní, kde určitě nebude nouze ani o prince ani o Popelky. Budu tančit, až prošlapu skleněný střevíčky. Budu pít šampaňské. Před úderem půlnoci zmizim a muž, kterýho jste mi vy příšery vybraly, si ani nevšimne, že jsem tam byl.“ Vzchopil se Min.

„No…vlastně nemáš tak docela pravdu.“ Soojae si zamyšleně pozorovala nehty na rukou. „Bude tam totiž jen jeden princ a jen jedna Popelka.“

„Cože?“ Taemin znovu pocítil tu zlověstnou předtuchu.

„No…“ Zamumlala Jin. „Přece sme nemohly připustit, aby tě ho někdo vyfouknul. Zjistily sme, že organizační výbor požádal Choi Minha, aby si vzal kostým prince. Potom sme s Jae zařídily, aby na plese byla jen jedna Popelka.“

„Ježíši… A jak?“

„Zamluvily sme všechny Popelčiny kostýmy ve městě.“

„To vás ale muselo stát celé jmění.“ Divil se Taemin.

„Vyčerpaly sme kapesné snad až do konce tisíciletí.“ Odpověděla mu vesele Soojae. „Ale do každýho podniku je nutná počáteční investice. A my se rozhodly podnikat s tebou.“

„Teď si mluvila přesně jako tvůj táta.“ Taemin se znovu uklidnil.

“Děkuju…“ Soojae tím přirovnáním k jejímu otci polichotil.

„S tim rozdílem, že on je ten nejrozumnější muž, kterýho znam.“ Zhluboka se nadechl. „Dobrá tedy. Když si mě ten váš princ mezi dvěma stovkami hostů všimne, beze všeho si s ním zatančim. Tedy jestli o to bude stát. A budu se snažit, abych potěšil vaše roztoužený srdíčka a romantický dušičky. Víc si ale od toho neslibujte.“

„Najde si tě, protože budeš mít uvedení jako Popelka.“ Prohlásila Jin.

„Tušil jsem, že něco takovýho řekneš, ty vyděračko.“ Zoufale zamhouřil oči. „No, aspoň jeden večer budu moct nosit růžovou.“

„Proto sme ti daly blonďatou paruku.“ Vysvětlovala mu dál Soojin. „Protože jsi hnědovlasý a růžovou nenosíš. Věř mi Mine, nikdo tě v tom nemůže poznat. Dokonce i hlas máš jinej.“

„Byl sem trochu nastydlej a z toho kašle ještě trochu chraptim.“ Podíval se podezřívavě na obě děvčata. „To jste snad nenaplánovaly, že ne?“

„Samozřejmě, že ne!“ Bránila Jin rozhořčeně. „To bysme přece nedokázaly. Chtěly sme, abys mluvil tišeji. Tohle je však mnohem dokonalejší maskovací manévr.“

„Ale úplně nejvíc všechny zmateš kontaktníma čočkama.“ Pokračovala tentokrát Soojae. „Proto sme ti koupily jedny modré.“

„Vlastně budou úplně modrý. Škraboška je černá, takže ještě ztmavnou. A Choi Minho bude místo s hnědookým chlapcem tančit s modrookou blondýnou.“ Upřesnila mu Jin.

„Třeba není na blondýnky.“ Zapochyboval Taemin s nadějí v hlase.

„Ne, on je vlastně na….“Soojin zmlkla, zalapala po dechu, protože ji Soojae tajně kopla.

„Blondýny se mu určitě líbí.“ Ujistila ho Jae.

Taemin se na ní podezřívavě podíval. „Moc by mě zajímalo, jak to vy dvě můžete vědět.“

„No asi sme to někde četly, viď?“ Soojae nevinně zamrkala na svou sestru, coby jediného spojence.

„No asi jo.“ Souhlasila Soojin a třela si bolavou holeň.

Taemin sepjal ruce a podíval se na šaty z růžového hedvábí, pošité třpytivými flitry. A musel uznat, že sestřenice vybíraly dobře. Potom si odkašlal a opatrně na holky začal mluvit. „Strašně nerad bořim vaše vzdušný zámky, holky, ale váš plán má několik nedostatků.“

„Jako například?“ vyzvídala Jae.

„Dívaly ste se teď někdy z okna? To bylo překvapení, co? My totiž žijeme v jednadvacátým století a podle toho, co jsem o něm slyšel, tak Choi Minho rozhodně není princ, co hledá svojí princeznu. S každou pohádkou by určitě pěkně rychle vyběhnul. Všichni říkají, že se plně věnuje svý práci. A navíc, jestli ste si toho nevšimly, tak já na prince nevěřim.“

„To víme.“ Řekla smutně Soojin.

„No tak, nebuďte z toho tak smutné. Je mi dvacet dva let, a kdybych v tomhle věku ještě věřil na prince, byl bych akorát tak zralej pro blázinec.“

„Celej život tě bereme jako staršího brášku. Máme tě moc rádi. Proto ti tenhle večer chceme dát jako dárek. Dnes si Popelka a až udeří půlnoc, tak Popelka uteče. Stejně tajemná jako když přišla.“ Usmála se na něj Soojae. „A zítra až budou noviny psát o dnešním plesu, bude tam chybět obvyklý sloupek o tom, že na plese byl i zazobaný Lee Taemin.“

„Je to od vás moc hezký.“ Usmál se na ně, ale co si o tom doopravdy myslí, si raději nechal pro sebe. „Holky, nevim, jak bych vám poděkoval.“

„Nezapomeň, když si sundáš škrabošku, všechno se prozradí.“ Připomínala mu Jin. „Musíš odejít před půlnocí. Ve tři čtvrtě na dvanáct pro tebe přijedeme limuzínou.“

„Raději bysme přijely kočárem z dýně, ten sme ale nikde nesehnaly.“ Vysvětlovala mu Soojae.

„Bude to bílá limuzína, ano?“ Soojin se tvářila, jako by jí velmi mrzelo, že to za daných okolností nešlo lépe zařídit.

„A mam taky ztratit střevíček?“ Posmíval se jim Taemin.

„Samozřejmě!“ Ujišťovala ho Jae.

Taemin se na sestřenici podíval, ale stejně si nebyl jistý, jestli jí má brát vážně. To by bylo moc dokonce i na Soojae.

 

 

Choi Minho si konečně trochu zvyknul na svůj kostým. I když se pořád nemohl zbavit dojmu, že vypadá jako blázen. Když se oblékal, v duchu sestavil dopis organizačnímu výboru. S kousavou zdvořilostí v něm oznámil, že až mu příště budou vybírat kostým, jestli nějaké příště vůbec bude, chce ho vidět předem.

Dnes večer se však bude muset spokojit s jejich výběrem. Princ jako vymalovaný. Ta korunka s drahokamy mu nevadila, smířil se i s pláštíkem. U kabátce z lesklé látky však nemusel krejčí tak šetřit materiálem. Ne že by se styděl za svoje dlouhé nohy, ale když si na ně navlékal bílé punčochy, uvědomil, že tenhle kostým nesplňuje jeho představy o vhodném oblečení pro skoro pětadvacetiletého muže.

Trochu se mu ulevilo, když zjistil, že rozhodně netrpí sám. Na plese totiž potkal řadu mužů v punčochách různých barev.

Dobře věděl, že patří mezi pět nejžádanějších svobodných mužů ve městě. Proto mu rozhodnutí výboru přišlo dost ironické. Poslední tři roky se plně věnoval podnikání a na lásku neměl čas. Navíc ještě nepotkal nikoho, aby jen třeba pomyslel na zabíjení draků nebo přemáhání zlých kouzel. Přesto musel uznat, že ho ta role docela bavila. Překvapilo ho, jak lehce mu jdou všechny ty královské úklony.

 

Výbor dělal, co mohl. Na zahradě Lee Jin Kiho vybudovali dřevěný parket a záplava luceren napomáhala k tomu, že to tam vypadalo opravdu pohádkově. Na romantické atmosféře se podílela i příroda, která přispěla příjemnou podzimní nocí. Nebem plným hvězd a měsícem v úplňku. Ani orchestr se nenechal zahanbit a hrál snad všechny pomalé skladby, co existovaly.

Hosté se rádi účastnili charitativních akcí. Všichni byli v maskách a výborně se bavili.

On byl na plese jako hostitel, společně s Jinkim. A tuto úlohu plnil s velkou radostí. Každá z přítomných dam se zřejmě učila tančit hned poté, co si obula dětské střevíčky. A tančit s tak dokonalými partnerkami bylo opravdové potěšení. Několik matek, které si od toho zřejmě slibovaly více než pouhý tanec, postrkovalo svoje dcery jeho směrem. Minho se s tím dokázal zkušeně vypořádat.

Ples začal dobře. Už v půl desáté všichni hosté sešli po mramorových schodech na taneční parket. Rozhodl se, že si po uvítacích ceremoniích zaslouží přestávku. Postavil se na okraj parketu, naproti schodům. Pozoroval taneční páry a na půl ucha poslouchal hudbu.

Když si vzpomněl, ze kterého muzikálu je ta skladba, podíval se směrem ke schodům a v tom pro něj hudba přestala existovat.

Vyrazil tím směrem a vůbec si neuvědomoval, že jde. Nemohl totiž spustit oči z té okouzlující blondýnky, která právě scházela dolů po schodech.

Ani nevěděl proč. Na takové reakci nebylo nic logického. Ženská krása na něj nikdy moc nepůsobila. Dnes už přece tančil se skutečně krásnými ženami. Když nad tím chvíli přemýšlel, uvědomil si, že se mu líbí rusovlásky a ještě více však brunety. Takže si tu touhu nedokázal zdůvodnit. Přesto se rozhodl, že se jí nebude bránit. Řekl si, že to asi bude tou hudbou. Nebo tou příšernou korunkou, co měl na hlavě.

Taemin si ho všiml. Chvilku zaváhal a potom pokračoval směrem k němu.

Minho zastavil těsně pod schody.

Taemin měl světle růžové šaty. Od flitrů na nadýchané sukni se světlo odráželo na tisíce hvězdiček. Růžový živůtek ještě zvýrazňoval neuvěřitelnou štíhlost jeho pasu a laskal jemné křivky jeho umělých ňader. Široký výstřih mu odhaloval ramena a krajkový lem dával vyniknout bělosti jeho hrdla. Štíhlý krk nepotřeboval žádný šperk. Jen na uších se mu blyštěly diamantové náušnice. Jemnost diamantových náušnic dodávalo jeho zlatým vlasům ženské kouzlo.

Obličej mu zakrývala černá škraboška ve tvaru motýla. Nádherná modř jeho očí nemohla Minhovi uniknout. Rty byly jemné a rozechvíval je záhadný úsměv.

Minho se ani nemusel dívat na skleněné střevíčky, protože i bez toho uhodl, že před ním stojí Popelka.

Když Tae došel až k němu, vzal ho Minho za ruku. Cítil, jak se Taemu chvějí štíhlé prsty. Políbil je a potom ho odvedl na parket.

Začínal tušit, jak asi bylo Popelky princi.

Taemin ladně a přirozeně přijal jeho objetí a tančil, jako by hudba byla součástí jeho těla. Mlčení mu zřejmě nevadilo. O Minhovi se to však říct nedalo. Přesto nemohl ke svému údivu najít žádné téma k rozhovoru.

Minho si připadal jako na prvním rande. Jazyk měl jako svázaný a umíral strachy, aby neplácnul nějakou blbost.

„Tančíte dobře.“ Snažil se neobratně přerušit to ticho.

„Děkuju.“ Zašeptal Min. Hlas měl sice mírně zastřený, ale přesto melodický. Když se na něj podíval, Minho našel v jeho očích smích.

„To je to tak vidět?“ Zeptal se Minho s předstíranou rezignací.

„Co má být vidět?“

„Že jsem ztratil svojí výřečnost.“

„Nevšimla jsem si, že byste něco ztratil. Možná jste jí jen někam odložil.“ Zasmál se Min.

„Ne, bohužel jsem jí asi ztratil navždy. Konec konců, koho by nevyvedlo z míry tančit se samotnou Popelkou? Navíc máte výhodu, vy se můžete schovávat za svou masku. Já žádnou nemam.“

„Vždyť jste jeden z hostitelů.“

„A je to dost otravná role. Sundejte si masku.“ Naléhal na Mina.

„Až o půlnoci.“

Chvilku o tom Minho přemýšlel. Dokázal se držet rytmu hudby, aniž se na to musel nějak moc soustředit.

„Popelka přece před půlnocí utekla. “ Ozval se konečně. „Dobře si to pamatuju. Utekla a chudák princ zůstal sám.“

„Dobře mu tak. Princové vždycky ke všemu přijdou jako slepý k houslím.“ Zabručel Min.

„A co drací?“ Hájil prince Minho.

„Drací vždycky prohrajou.“ Odsekl mu.

„To protože jsou princové statečný.“

„Ale ne moc chytrý.“

„Tak proti tomu musim jménem všech princů protestovat.“

„To mě nepřekvapuje. Ale je to pravda. Jen o tom chvilku přemýšlejte. Vy byste se snad honil od domu k domu se střevíčkem v ruce a slíbil byste, že si vezmete tu, která ho obuje?“

„Ale Popelka měla malý nohy.“ Vysvětloval mu Minho.

„To má ale spousta žen. I já mam malý nohy a přesto byste na plese našel nejmíň tucet žen, které by mé střevíčky obuly…“

Tím Minha přesvědčil. „Máte pravdu. Princ se mohl oženit třeba s nějakou husou. Nakonec ale všechno dobře dopadlo.“

„Ano, a jestli nezemřeli, tak žijou dodnes.“

Minho postřehl ten smutný podtón v jeho hlase a náhle zvážněl. „Takže nevěříte na pohádky?“

 „Popelka potkala jen jednoho prince. Kdyby jich poznala více, možná by si dala větší pozor.“ Právě v tu chvíli přestala hrát hudba. Taemin ho pustil a lehce se uklonil. „Děkuju za tanec, pane Choi.“

„Tak to ne.“ Vzal Taemina za ruku, potom mu nabídnul rámě a odváděl si ho po jedné ze zahradních cestiček. „Ještě jsme neskončili.“

„Nemůžete přeci odejít z tanečního parketu, vždyť jste tady hostitel.“ Upozornil ho Min na jeden důležitý fakt.

„Svůj úkol jsem už splnil. Teď se chci trošku pobavit s Popelkou, co nevěří na prince.“

Taemina to dost překvapilo, vůbec se nesnažil utéct. Zřejmě v něm opravdu vzbudil zájem, i když ne tak, jak to plánovaly Soojae se Soojin.

V té chvíli se rozhodl, že si tenhle večer opravdu užije. Bude přesně tak nevinný a důvěřivý, jak to od něj vyžaduje jeho kostým. Každý si zaslouží být Popelkou, aspoň na jeden jediný večer. Zaslouží si věřit na padající hvězdu, krásného prince, lásku a happy end. Tak proč by nemohl i on?

Nechá věcem volný průběh. Bude Popelkou procházející se s vysokým a pohledným princem po zahradě zalité měsíčním světlem. Je přece kouzelná noc. Noc, kdy se stávají zázraky.

„Jste nějak ztichla.“ Podivil se. Pěšinka je vedla upravenou zahradou.

„Tentokrát jsem to já, kdo ztratil výřečnost.“ Zašeptal stydlivě.

Dostali se až doprostřed zahrady, kde kolem kamenné fontánky stálo několik ozdobně kovaných laviček. Hudba zaznívající z parketu ještě zesilovala uklidňující účinky šplouchající vody. Taemin si sedl, už potřeboval odpočinek. Lodičky na míru byly sice pohodlné, ale stejně pro něj bylo utrpení chodit na vysokých podpatcích. Minho si sedl vedle něj. Jeho blízkost vnímal snad až příliš intenzivně.

„Řekněte mi, jak se jmenujete?“ Poprosil tiše.

Taemin se podíval na Minha. Měsíční světlo sice tlumilo všechny barvy, jeho obličej byl přesto jasně vidět. Obstál by podle všech měřítek krásy. Měl široké inteligentní čelo, výrazné lícní kosti a pevnou bradu. Tmavě hnědé oči, kdy měsíc nedokázal potlačit jejich jas.

„No přece Popelka.“

„A kdo budete zítra?“

„Někdo jiný.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Stejně na tom nezáleží.“

„Ale…“

„Nechci, aby na tom záleželo. Prosím.“

„Takže vy se za tou maskou schováváte!“

„Jasně. Jsem tady totiž bez pozvánky.“ Zasmál se tiše.

Tomu by se dalo věřit. Na ples byli totiž pozváni jen opravdu významní lidé. Vůbec by to nebylo poprvé, kdy nezvaný host využil převleku.

„Nikomu to neřeknu.“ Dušoval se.

„Tak to jste skutečný gentleman. Děkuju.“

„Tedy v případě, že si sundáte masku.“

„Odvolávam, co jsem řekla.“ Zasmál se znova, ale pak zvážněl. „Skutečný gentleman by nikoho nevydíral.“

„Nenechte se zmást tím kostýmem. Já nejsem gentleman.“ Varoval ho.

Chytil Mina za ruku a tu si pevně přitiskl ke stehnu. Cítil, jak se rozechvěl. Volnou rukou se blížil k jeho obličeji, potom asi nápad sundat mu škrabošku zavrhnul a stáhl ruku zpátky. Když zaslechl, jak si oddychl, zeptal se.

„Vy byste mě nezastavila, že ne?“

„Ne. Buď na pohádky věříte nebo ne.“

„A vy na ně věříte?“

„Dneska večer ano.“

„Dobrá, ale musíte mi slíbit, že neodejdete, až udeří půlnoc.“ Ozval se Minho po delší pauze.

Taemin chvíli váhal. Pak si však uvědomil, že se z toho může vykroutit. Neodejde, až udeří půlnoc. Odejde, než udeří půlnoc. Tedy pokud se rozhodne dohrát tu roli tak, jak byla napsána.

„Neodejdu.“ Slíbil mu. Aby jeho bystrá hlava neodhalila, že je to klička, ještě rychle dodal. „Můj kočár se nepromění v dýni. Ani koně se nepromění v bílé myšky a šaty v hadry.“

„Takže vaše víla pracuje přesčas?“

„Jo. Nemá totiž odbory, který by chránili její práva.“

 

Taemin vůbec nečekal, že se mu následující hodiny budou tak líbit. Choi Minho byl velice okouzlující, vtipný muž a ochotně, teda aspoň do půlnoci, hrál svoji pohádkovou roli.

Procházeli se po zahradě a povídali si. Zjistili, že mají nejen podobné názory na spoustu věcí, ale i podobně pohotový smysl pro humor a ironický pohled na svět. O spoustě věcí se rozpustile hádali, čímž se ještě lépe poznávali.

„Šneci.“ Odpověděl Minho, když došlo na oblíbená jídla.

„Fuj!“ Zděsil se Taemin.

„Měla byste je ochutnat.“

„To jsem udělala. Právě proto říkam fuj.“

„A co kobylky?“ Rozesmál se.

„Neříkejte mi, že jste…“

„Ne, já ne. Jen mě zajímalo, jestli vy ano.“

„Takže když nemam ráda šneky, automaticky to znamená, že musim mít ráda brouky?“

„Ani kdyby byli obalený v čokoládě?“

„Ani kdyby byli obalený ve zlatě.“

„Tak, oblíbená jídla už jsme probrali. Nezměníme radši téma?“

„To budu ráda.“

„Dobrá.“ Usmál se. „Tak jaký názor máte na svět?“

„Řeknu vám to, ale začnete vy.“

To Minha rozesmálo. „Mam pocit, že v tom budeme zajedno. Jde to s nim sice od desíti k pěti, ale snad to do té doby, než se ze Slunce stane supernova, vydrží.“

„No, to jste shrnul docela výstižně. A jestli vás zajímají další shrnutí, tak jsem pro investování do vesmíru. Mam rád deštivé dny, snížení daní, ochranu mláďat všeho druhu. Miluju dobré knihy, květiny rostoucí v zahradách a ne natěsnané ve vázách. Miluju staré filmy a ostrá jídla.“

„A proti čemu jste?“

„Proti tomu, když někdo považuje šneky a brouky za jídlo.“

„To mi už došlo.“ Řekl nespokojeně. Jeho ruka se pomalu přesunula a sevřela mu zápěstí. „Proti čemu ještě?“

Náhle se Taeminovi nedařilo vrátit se k tomu žertovnému tónu. „Proti písničkám se slovy, kterým nerozumim. Proti lovení čehokoliv, co se nemůže bránit. Proti podvádění. Válce. Lidem, co nedávají znamení o změně směru jízdy.“

Minhův stisk na zápěstí zesílil. „A co princové?“

Taemin nedokázal ignorovat muže kráčejícího vedle něj. Intenzivně cítil, že se mezi nimi něco odehrává. Bylo to něco nového a nedokázal přesně vysvětlit, o co vlastně jde. Připadal si nejistý, měl zrychlený dech a byl zvláštně rozechvělý.

„Ne, proti princům nic nemam.“ Zašeptal tiše. „Jen na ně zkrátka nevěřim. Jak můžu být proti něčemu, co vlastně neexistuje?“

„Musíte na ně věřit.“ Přesvědčoval ho. „Někde uvnitř na ně musíte věřit, jinak byste tady nebyla.“

„Dnes to nejsem já.“ Nadechl se. „Dnes jsem iluze z pohádky a ta na prince věří.“

Dlouhou chvíli Minho tiše stál vedle Mina a přemýšlel, proč ho jeho odmítnutí tak hluboce zasáhlo. Rády by věděl, co ho připravilo o všechny iluze. A proč ho tak rozčílila představa, že mu někdo ublížil. Připadal mu trochu jako z pohádky. Jakoby ho nezakrývala jen ta maska. A když konečně promluvil, překvapila ho vlastní slova.

“A věří na lásku?“

„Myslim, že ano.“ Mluvil tiše a váhavě. „Myslim, že jí nic jinýho nezbývá. Patří do pohádek o lásce a princích. V co jiného bych věřila?“

Minho náhle zastavil, otočil se čelem k Taeminovi a položil mu ruce na ramena. „Co když chci, aby ta iluze byla něco víc.“ Ptal se tiše. „Co když chci, aby z ní byl člověk z masa a kostí?“

Již několikrát na Mina zapůsobilo mužské kouzlo, ale od té doby, kdy naposledy někoho podezíral z postranních úmyslů, uplynula léta. Iluze začal ztrácet po dvacátých narozeninách, když skončila jeho první vážná známost. Následující dva roky jeho pošramocenou víru v upřímnou lásku nijak neposílily.

Nechtěl být cynický, ale stejně došel k závěru, že buď má strašnou smůlu v lásce nebo nikdy nepozná nezadaného muže, který by se nezajímal o majetek jeho rodičů, co zdědil, ale o něj.

Zkrátka na lásku nevěřil.

Teď tu ale před ním stál přitažlivý, vtipný, okouzlující a ještě k tomu bystrý muž. A navíc neměl ani tušení, s kým to vlastně mluví. Nevěděl, co má na tu otázku odpovědět.

„Varoval jsem vás. Já nejsem gentleman.“ Dodal, když Min mlčel.

Mohl očekávat, že ho za daných okolností políbí. Už se líbal s několika ne-gentlemany, kteří měli v tomto oboru značnou praxi, nikdy se ale necítil tak jako teď, když ho políbil Choi Minho. Jeho rty byly pevné a teplé. Vůbec se nesnažily svádět nebo přemlouvat. Líbal ho, jako by k sobě odjakživa patřili. Jako by žádná slůvka vůbec nebyla nutná.

Taemin pocítil prudkou vášeň. Bylo to, jako by z chladné místnosti vyšel na prudké slunce. Nejdřív byl překvapený a chtěl Minha odstrčit. Ale dřív, než se pokusil o útěk, zachvátila ho vlna slasti. Že něco udělal, si uvědomil, až když pod rukama ucítil jeho hedvábné vlasy a kolem těla pevné objetí jeho paží.

Dodalo mu to sílu, i když jen tak tak, aby se od něj odtáhl a otočil se k němu zády. On jej však nepustil, stále ho držel těsně u sebe.

„Pusťte mě.“ Zaprosil zastřeným hlasem a díval se na Minhovy ruce objímající jeho pas. Cítil jeho pevné tělo a zoufale se snažil překonat slabost toho vlastního.

 „To ten měsíc.“ Políbil jej na krk. „Co myslíš, Popelko? Jsme náměsíčný?“

„Určitě.“ Zasmál se tomu rozechvěle. Potom se podíval na fosforeskující ciferník Minhových hodinek a rychle se probral.

Půl dvanácté!

Jak ten čas rychle utekl. Už se rozhodl, že tuhle komedii o půlnoci ukončí. Nebylo to však snadné. Kdyby si sundal škrabošku, všechno by se změnilo. Vrátila by se mu sebekontrola, protože kdyby Minho zjistil, s kým má tu čest, okamžitě by se choval jinak. Kouzlo setkání dvou neznámých lidí by bylo pryč.

Nechce, aby to takhle skončilo.

„Teď už vim, jak asi bylo pohádkovýmu princi.“ Vzdychl Minho. „Cítim se, jako bych byl tebou posedlý.“

Taemina zabolelo u srdce a s trochou smutku si uvědomil proč. Nikdy netušil, jak může bolet, že jen díky anonymitě masky přitáhl pozornost jednoho muže.

„To ten úplněk. Mě má taky na svědomí.“ Uklidňoval ho Min.

„Záleží na tom?“

„Asi ne.“ Tentokrát se mu už vytrhnout dokázal. Taky už měl nejvyšší čas. Musí utéct, dokud na to má dost síly. Nejdřív ho ale musí někam odlákat. Zamířil k lavičce, posadil se a škádlivě ho upozornil. „A navíc jsi zapomněl na dobré vychování.“

„Opravdu? A kdy?“

„Nedošel jsi mi pro šampaňské.“ Vyčetl mu na oko.

Chvilku na něj zíral, ale pak se omluvil. „To musí být tím měsícem. Tak tedy…nedala byste si sklenku šampaňského, Popelko?“

„Děkuju. Velmi ráda.“

„A počkáš tu na mě?“

„Slíbila jsem přeci, že neuteču.“ Vlastně tak úplně nelže, ujišťoval se. Slíbil, že neuteče o půlnoci. A to taky neudělá, protože uteče teď.

„To je dobře. Hned jsem zpátky.“

Čekal, až zmizí za živým plotem. Rozhlédl se, aby se zorientoval a v duchu děkoval nebesům, že se v zahradě dobře vyzná. Vybral pěšinku, která ho co nejrychleji dovede od domu. Pak si zul střevíčky, vykasal sukni a rozběhl se.

Střevíčky pevně svíral v ruce, navzdory přání Soojae je nechtěl ztratit. Myslel jen na to, aby se odtud co nejdříve dostal. Vzal to přes dům a u venkovních dveří proběhl zástupem udivených číšníků. Někteří z nich šli k parketu a ruce měly plné nejrůznějšího nádobí. Nejméně jednou za sebou slyšel zvuk padajícího skla, i když ho to mrzelo, nezastavil se.

Vyběhl ze dveří a pod schody zahlédl bílou limuzínu. Než se mu podařilo seběhnout dolů, zkřížil mu cestu vysoký muž v bílé uniformě. Srazili se a Taemin ztratil jeden střevíček.

„Omlouvam se. Jste v pořádku?“ Ozval se muž hlubokým hlasem.

„Ano.“ Odpověděl roztržitě Min. Potom za sebou zaslechl kroky. Marně hledal ztracenou botu. Sukně byla tak široká, že přes ní nic neviděl.

„Do prdele!“ Uklouzlo mu.

Seběhl ze schodů a skočil do auta. Muž se zasmál a prohlížel si střevíček, který zvedl ze země.

„No teda…“

Potom se tiše ztratil ve tmě.