Když si láska nevybírá 2

 

Kangin a Leeteuk - end
Hatachi

Tři týdny nakonec uběhly jako voda, protože Leeteuk si s Kanginem volali každý den. Každý večer byli schopni spolu propovídat hodiny. Vždy svůj hovor začínali stejně. Jaký měli den, co dělali. Když vyčerpali všechna témata, byl čas se rozloučit. I jejich loučení bylo stejné. Utvrzování toho druhého, že jemu se stýská víc. Poslední políbení po telefonu a popřání dobré noci.

Po třech týdnech se vrátila i Inyoung se Seunghyunem ze svatební cesty, kterou trávili na Malorce. Všichni se sešli u rodinného stolu, kde začali probírat zážitky, které prožili novomanželé během tří týdnů na romantickém ostrově.

„Tak jak bylo na Malorce?“ začal na Seunghyunovi vyzvídat jeho tchán.

„Nádherně. Je tam opravdu fantasticky. Užívali jsme si každý den.“ rozplýval se nad krásami ostrova Hyun.

„Ano, bylo to fajn. Ale jsem moc ráda, že už jsem doma.“ oddechla si Inyoung.

„Taky jsem ráda, že jste doma. Stýskalo se mi po vás.“ odpověděla maminka a objala se s dcerou.

„Tak co, bude z nás brzy dědeček s babičkou?“ vložil se vesele do hovoru matky s dcerou tatínek.

„Ne…zatím ještě ne, ale pracujeme na tom!“ ujistil tchána a tchýni Seunghyun.

„Tak to je potom v pořádku.“ Odpověděla s úsměvem maminka a otočila se na Leeteuka, který stál nedaleko od nich.

„A co ty, Teukie? Už máš slečnu, se kterou bys chtěl založit rodinu?“ zeptala se ho v dobrém úmyslu, ale hned se zase otočila zpět na Inyoung se Seunghyunem.

„Moc se na vnoučátka těším. Budu je rozmazlovat a budu ta nejlepší babička.“ Nešetřila svým nadšením maminka.

Leeteuk jen sledoval záda svojí maminky, když se otočila znovu na jeho sestru. Stál strnule a nevnímal nic ze svého okolí. Do očí se mu nahrnuly slzy, když si náhle uvědomil, že on jí je nikdy nedá. On přeci nemá žádnou slečnu, on miluje Kangina. Když mu po tváři začaly stékat první slzy, rychle se otočil a utekl do bezpečí svého pokoje. Nikdo nechápal, co se stalo, že najednou utekl pryč.

„Co se mu stalo?“ zeptala se starostlivě maminka, protože takového svého syna nezná.

„Klid, zjistím to.“ Snažila se Inyoung uklidnit maminku a vydala se nenápadně na výzvědy za bratrem do jeho pokoje.

Opatrně zaklepala na dveře, ani nečekala na vyzvání a vstoupila dovnitř. Hned ho spatřila, jak leží schoulený na posteli a jeho tělo se otřásá pod náporem pláče.

„Teukie…“ zašeptala a rychle přešla k posteli. Přisedla k němu a jemně jej pohladila po rameni, ale Leeteuk na ten dotek nijak nereagoval.

„No tak, bráško, co se děje?“ zkusila to znovu a doufala v nějakou reakci z jeho strany.

„Nic…“ zamumlal Leeteuk a otočil k ní uplakanou tvář.

„Určitě ano! Znám tě, Teukie!“ promlouvala k němu stále tiše Inyoung.

„Já…já…nikdy…“ snažil se mluvit Leeteuk, ale díky pláči, který jej stále přemáhal, nemohl ze sebe dostat souvislou větu.

„Prosím tě uklidni se a řekni mi, co se děje.“ Snažila se uklidnit svého bratra a přimět ho, aby jí konečně odpověděl.

Leeteuk se tedy zhluboka nadechl, už neplakal, ale slzy mu stále smáčely tváře. Posadil se na posteli, své oči zabodl do bílého prostěradla a přemýšlel, jak začít.

„Víš, já…nikdy našim nemůžu dát jejich tolik vytoužená vnoučata…“ začal opatrně a ztěžka polkl, když pokračoval, „…protože miluju Kangina.“

Po té pozvedl svoje zarudlé oči od pláče, zadíval se do těch sestřiných, hledaje v nich pochopení, když zjistil, že jej celou dobu pozoruje. Pocítil velkou úlevu, když v nich našel to, co hledal. Inyoung se na něj povzbudivě usmála.

„Tak to řekni našim. Určitě to pochopí.“ řekla a pevně stiskla jeho roztřesené ruce.

„Já…zítra s nimi promluvím!“ slíbil jí Leeteuk a zatvářil se, jako kdyby bylo všechno v naprostém pořádku.

Na nočním stolku začal zvonit jeho telefon. Inyoung se chápavě zvedla z postele a s povzbuzujícím úsměvem na tváři opustila bratrovo pokoj, aby měli soukromí. Leeteuk se natáhl po telefonu. Na displeji svítilo Kanginovo jméno, proto ihned hovor přijal.

„Teukie? Už jsem doma. Strašně se mi po tobě stýskalo a chci tě moc vidět.“ Oznamoval mu s nadšením Kangin.

„Já tebe taky. A…potřeboval bych s tebou nutně mluvit.“ Požádal jej o tajnou schůzku Leeteuk.

„Dobře, uvidíme se večer.“ Souhlasil se schůzkou Kangin.

Leeteuk položil hovor a jen chvíli zvažoval, co podnikne dál. Dospěl však k jedinému možnému rozhodnutí. Poháněn strachem, nešťastný a bezradný se rozhodl, že uteče z domova. Rychle vstal z postele, došel ke stolu, posadil se na židli. Ze spodního šuplíku vyndal dopisní papír, aby na něj mohl napsat dopis na rozloučenou pro rodiče a sestru, doufaje, že jej pochopí. Bylo mu líto, že zklamal svoje rodiče, proto vše napsal do dopisu tak, jak to cítil. Když byl hotový, ještě jednou si dopis přečetl. Po tvářích se mu kutálely slzy, přes které špatně viděl. Se zamlženýma očima dopis přeložil na půl a vložil jej do připravené obálky. Vstal od stolu, s dopisem v ruce přešel k posteli, kde ho položil na polštář. Po té se otočil ke skříni, aby si mohl sbalit nejnutnější věci, které bude potřebovat. Pak jen zkroušeně seděl na posteli a čekal, až bude večer a on bude opět s Kanginem.

Večer se Leeteuk setkal s Kanginem na smluveném místě.

„Musím…musím ti něco říct…“ začal mluvit jako první Leeteuk, „…já…utekl jsem z domova a nevím, co dál.“

„Teukie…tenkrát jsem ti řekl, že vždycky budu stát při tobě, ať se stane cokoliv. Tak ti to teď dokážu, ano?“ promluvil rozhodným hlasem Kangin, „…ale teď musíme odtud pryč, nebo nás najdou.“

„Dobře.“ souhlasil Leeteuk a vmáčkl se Kanginovi do náruče, ten jej pevně objal.

„Ale nejdřív si musíme najít nějaké místo, kde bychom mohli přespat.“ zašeptal Kangin Leeteukovi do ucha. Blonďáček jen přikývl.

Po nějaké době se jim podařilo najít opuštěný starý dům. V jedné z místností objevil Kangin starší pohovku, na které by se dalo klidně přespat. Leeteuk položil svoji tašku s věcmi na zem hned vedle pohovky a sedl si na ni. Nakonec nebyla v tak špatném stavu, jak se na první pohled zdála. Pozvedl hlavu a smutně se zadíval na Kangina. Ten zachytil jeho pohled a rozešel se k němu. Sedl si vedle a vzal ho konejšivě do své náruče. Leeteuk si unaveně položil hlavu na jeho rameno. Kangin jej hladil dlaněmi po zádech, ve snaze jej aspoň trochu uvolnit. Když ucítil, že ze staršího pomalu mizí napětí, lehl si na záda a stáhl ho sebou ve své náruči.

„Je mi strašná zima, ale jsem moc rád, že jsi tu se mnou. “ Zamumlal Leeteuk do Kanginovy hrudi, na které měl položenou hlavu.

„Za chvilku ti bude teplo.“ Řekl Kangin a natáhl se pro svou bundu, kterou je oba přikryl, když si k sobě pevněji přitiskl tělo staršího chlapce. Leeteuk jen přikývl a zavřel oči. Byla mu zima a byl moc unavený.

Když se ráno Leeteuk probudil, stále se klepal zimou. Snad ještě více, než když večer usínal. Kangin vedle sebe ucítil pohyb a okamžitě otevřel oči. Hned se posadil a pozoroval třesoucího se Leeteuka.

„Teukie, co je ti?“ promluvil na něj Kangin, v jehož hlase byla znát velká starost o staršího.

„Je mi…je mi špatně. Myslím, že mám horečku.“ Odpověděl unaveným hlasem Leeteuk.

 

Jako každé ráno šla vzbudit svého syna, protože věděla, jak nerad vstává. Došla k jeho pokoji, zaklepala a čekala na vyzvání. Když se stále nikdo neozýval, otevřela dveře a vešla. Zarazila se, když našla pokoj prázdný s ustlanou postelí. Porozhlédla se po pokoji a pohled se jí zasekl na bílé obálce položené na polštáři. Došla k posteli, do ruky vzala obálku, ze které vytáhla dopis a začala jej číst…

„Milý rodiče, nezlobte se prosím vás, ale nemám odvahu říct vám vše do očí. Zamiloval jsem se do Kangina. Vím, že láska mezi příbuznými je zakázaná. Stejně jako láska mezi muži je nepřípustná. Ale nemohli jsme si pomoci, milujeme se. Nechci vám dělat ostudu, proto odcházím. Mám vás moc rád. Váš Leeteuk.“

Když dopis dočetla, rozplakala se. S dopisem v ruce vyběhla z pokoje a zamířila do kuchyně. V kuchyni vzala telefon do ruky a celá zoufalá vytočila číslo na Inyoung. Netrpělivě čekala, než to její dcera vezme.

„Mami?“ ozvalo se skoro hned na druhé straně telefonu.

„Inyoung, Leeteuk je pryč. On utekl…“ dostala ze sebe uplakaným hlasem maminka.

„Já to tušila!“ vydechla Inyoung. Taky si dělá o bratra starosti a vyčítá si, že s ním více nepromluvila.

 

Leeteukovi bylo stále hůř a hůř. Kangin se proto rozhodl najít nějaký hotel, kde by měli jeden volný pokoj. Byl šťastný, když se mu podařilo pokoj sehnat. Pomohl Leeteukovi vstát, přes rameno přehodil jeho tašku a pomalu vyrazili směr hotel, kde měli rezervovaný pokoj. Hotel naštěstí nebyl daleko od starého domu. 

V pokoji odložil tašku a pomohl Leeteukovi dojít k posteli. Svlékl ho a uložil do postele. Přikrývku mu vytáhl až k bradě a pořádně ho do ní zabalil. Přisedl si k němu.

„Tady to pro tebe bude o hodně lepší. Musíš si odpočinout, lásko.“ Řekl mu Kangin  a pohladil jej po rozpálené tváři.

„Zítra budu určitě v pořádku.“ Ujišťoval Kangina Leeteuk, znavený vysokou horečkou, co sužovala jeho tělo už od rána.

„Určitě ano, ale teď se pokus usnout. Ještě se vysprchuju a hned přijdu za tebou.“ Zašeptal a vydal se do koupelny, aby se co nejdříve mohl vrátit zpět k Leeteukovi. Když se po chvíli vrátil z koupelny, starší chlapec už spal. Vlezl si k němu pod peřinu, přitiskl se na jeho rozpálené tělo a políbil ho na dobrou noc.

Brzo ráno probudil Leeteuk Kangina. Kagnin na půl probuzený se zmateně rozhlédl po pokoji a po té se podíval na Leeteuka.

„Co se děje, Teukie?“ zeptal se jej Kangin, když si uvědomil, kde jsou.

„Innie, prosím tě pomoz mi. Je mi strašně špatně.“ Zachraptěl hodně ztěžka Leeteuk.

Kangin rychle vstal z postele. Ještě rychleji se oblékl. Uložil zpět Leeteuka a přikryl jej peřinou. Přisedl na kraj postele a pořádně kolem staršího upravil peřinu, aby mu zpod ní neuniklo žádné teplo, které zahřeje jeho třesoucí se tělo, navzdory tomu, že se zmítalo ve vysokých horečkách.

„Dojdu do lékárny pro nějaké léky. Včera jsme kolem jedné šly.“ Zašeptal Kangin.

Ještě jej políbil na rozpálené čelo a vyběhl z pokoje. Utíkal rychle do lékárny, která naštěstí byla nedaleko jejich hotelu, aby koupil léky proti bolesti a hlavně proti té vysoké horečce, která mu dělala největší starost. Pospíchal, jak nejrychleji mohl. Nechtěl nechávat Leeteuka v tomhle stavu příliš dlouho samotného. I pouhých deset minut bylo v tuto chvíli příliš dlouhá doba.

Když se vrátil zpět do hotelového pokoje, nešel však Leeteuka bezvládně ležet na posteli, byl v bezvědomí. Šokem upustil taštičku s léky, které mu přinesl, aby se mu udělalo lépe. Okamžitě přeběhl k posteli, posadil se na ní a vzal bezvládné Leeteukovo tělo do své náruče. Jemně s ním zatřásl, aby mu tím ještě více neublížil.

„Teukie…“ opět jemně zatřásl tělem, doufaje, že se snad starší chlapec probere, „…tohle mi nedělej. Prosím!!!“

Když ani tohle nepomohlo, do očí se mu nahrnuly slzy. Náhle nevěděl, co má dělat…co si počít. Naprosté zoufalství prostupovalo celým jeho tělem. Celý nešťastný složil hlavu do dlaní. Nechtěl Leeteuka ztratit, ne teď, když díky němu našel smysl života. Z očí se mu již spustily slzy, ani se je nepokoušel zastavit. Neplakal, jen nechal ty slzy bezmocnosti stékat dolů po tvářích. S pohledem upřeným na staršího se natáhl pro telefon. Rozhodl se zavolat o pomoc, ať už to vše dopadne, jak chce. Vzal tedy sluchátko, vyťukal číslo a čekal, až se daná osoba na druhé straně ozve.

„Kangine?“ ozvalo se náhle tak naléhavě, až se jmenovaný lekl.

„Inyoung! Leeteuk…je mu…je mu strašně špatně. On…on omdlel.“ Promluvil zoufalým hlasem Kangin a ještě nadiktoval adresu hotelu a číslo pokoje.

„Ani se od něj nehni!“ přikázala mu Inyoung, ještě než položila sluchátko.

Do čtvrt hodiny dorazila k hotelu. S lístečkem, kde měla adresu a číslo pokoje, pospíchala k recepci, aby zjistila, ve kterém patře se pokoj nachází. Po zjištění patra, se přesunula k výtahu, kde netrpělivě čekala na jeho příjezd. Po pár minutách, které jí však připadaly jako věčnost, se konečně dostala před pokoj. Zaklepala na dveře, ty se ihned otevřely.

„Dobře, že jsi tady.“ Oddechl si Kangin.

„Kde je?“ zeptala se naštvaně Inyoung a ignorovala Kanginova předchozí slova.

„Leží v posteli. Už se konečně probral.“ Zamumlal tiše Kangin.

Oba přešli k posteli, na níž ležel Leeteuk. Stále měl zavřené oči, byl tak unavený, že mu dělalo problémy mít je delší dobu otevřené. Kangin poklekl u lůžka a ustaraně sledoval staršího unavenou tvář.

„Jak je ti, Teukie?“ promluvil na něj tichým hlasem Kangin.

Leeteukovi se zachvěly víčka, než otevřel oči. Jakmile jej udeřilo prudké světlo do očí, okamžitě je znovu křečovitě zavřel a zasténal bolestí. Inyoung také poklekla u postele a vzala bratra za ruku.

„Teukie…pojedeme domů, ano?“ zašeptala k němu Inyoung.

Leeteuk jen slabounce pokýval hlavou, protože každý pohyb, každý zvuk mu způsoboval neskutečnou bolest. Kangin s Inyoung mu opatrně pomohli se posadit. Kangin donesl jeho věci a společnými silami Leeteuka oblékli, aby mohli co nejdříve vyrazit domů.

V autě, když už byli na cestě domů, seděl Leeteuk natisknutý na Kangina. Ten jej objímal jen slabě, aby mu tím nezpůsobil žádnou další bolest. Se starostí v očích jej pozoroval, jak tiše a klidně oddechuje. Inyoung to vše sledovala ve zpětném zrcátku. Také má o svého malého brášku velký strach. Přemýšlela proto, jestli je dobrý nápad ho vézt v tomhle stavu domů. Zda by nebylo lepší to vzít rovnou do nemocnice. I Kangin zrovna přemýšlel nad tím, jestli by nebylo lepší jet rovnou do nemocnice, když na sobě ucítil Inyoung upřený pohled. Pozvedl svou tvář a jejich oči se setkaly díky zpětnému zrcátku.

„Vaši mě zabijou. A když ne oni, tak moje máma stoprocentně!“ mluvil roztřeseným hlasem Kangin.

„Jo hochu, to sis měl rozmyslet dřív.“ Setřela jej naštvaně Inyoung.

„Proč musí být zrovna naše láska zakázaná…“ posteskl si zoufale a naštvaně. Sklonil hlavu a v duchu nadával, proč zrovna k nim je život tak nespravedlivý.

„Plácáš nesmysly! Láska mezi bratranci už dávno zakázaná není.“ Opravila jeho tvrzení Inyoung.

To už ale přijížděli k domu, kde Leeteuk bydlí i s rodiči. Inyoung zaparkovala své auto u vchodu. Vystoupila, oběhla auto a pomohla bratrovi vystoupit, když jej chvilku před tím kvůli tomu Kangin vzbudil. Společně vešli do domu, kde je uvítali překvapený rodiče. Mamince se štěstím, že se její syn našel, spustily slzy, až se dojetím úplně rozplakala. Tatínek, když uviděl, v jakém stavu se nachází jeho syn, se ihned rozeběhl pro telefon.

„Okamžitě volám pohotovost. Doufejme, že ještě není pozdě!“ řekl a začal vyťukávat číslo do svého mobilu.

Kangin s Inyoung odvedli Leeteuka do jeho pokoje. Uložili ho do postele a společně s rodiči vyčkávali na příjezd lékaře. Lékař dorazil v rekordním čase. Tatínek mu šel hned otevřít a odvel jej do pokoje, kde ležel Leeteuk. Když vešel, udělali mu místo, aby mohl Leeteuka vyšetřit. Po zběžném vyšetření lékař zjistil velmi silné nachlazení v důsledku fyzického a psychického vyčerpání a také zápal plic.

„Můžeme nějak pomoci?“ vyzvídal otec.

„Co je mu?“ zase chtěla vědět Inyoung.

„Je to vážné?“zeptal se starostlivě Kangin.

Jen maminka neschopna slova, stála opodál a tiše plakala. To už lékař dokončil veškerá vyšetření a otočil se na všechny.

„Nemějte strach. Vypadá to horší, než to ve skutečnosti je. Je fyzicky i psychicky naprosto vyčerpaný a vypadá to i na zápal plic…“ snažil se je uklidnit doktor, „…ale pro jistotu si ho vezmeme na pár dní do nemocnice. To kvůli tomu zápalu plic.“

 

Kangin si přitáhl židli k lůžku, kde ležel Leeteuk. Pozoroval jeho bledou tvář, i přes tu bledost, byl stále krásný. Naklonil se nad něj a vtiskl mu láskyplný polibek na jeho rty. Posadil se na židli a uchopil Leeteukovu ruku do svých dlaní.

„Musíš se zase uzdravit, lásko. Kvůli mně… Kvůli nám… “ řekl plačtivě Kangin a opřel se čelem o jejich spojené ruce.

„Innie…“ zašeptal suchými a rozpraskanými rty od horečky Leeteuk.

„Tady jsem…“ ozval se Kangin a vzlykl, „…jsem u tebe.“

Leeteuk pomalu pootočil hlavu na polštáři a pohlédl do Kanginových uplakaných očí.

„Jak je ti?“ zajímal se Kangin.

„Nic moc…“ vydechl vyčerpaně Leeteuk.

„Jsi hodně unavený?“ ptal se dál Kangin.

„Jen trochu…“ zalhal mu s ještě trochu chraptivým hlasem Leeteuk.

„Musíš odpočívat, protože jsi byl hodně nemocný. “ Dodal Kangin.

Leeteuk přikývl a zavřel únavou oči. Kangin jej stále držel za ruku, když podle pravidelného dechu poznal, že znova usnul. Seděl u něj do té doby, dokud sestřička nenakoukla do pokoje a neoznámila mu, že je konec návštěv. Kangin přikývl a otočil se zpět na Leeteuka.

„Zítra zase přijdu…“ promluvil ke spícímu Leeteukovi Kangin.

Zvedl se ze židle, naklonil se na spánkem uvolněnou tváří Leeteuka a na rozloučenou jej políbil na rty. Kangin chodil za Leeteukem do nemocnice každý den. Každý den bylo vidět, že je Leeteukovi lépe. Po čtrnácti dnech mu bylo natolik dobře, že jej mohli pustit domů. Ale s podmínkou, že se bude šetřit.

Po dlouhých čtrnácti dnech strávených v nemocnici byl Leeteuk rád, že je konečně doma. Jaké ale bylo jeho překvapení, když v obývacím pokoji spatřil celou rodinu.

„Co to tu máte za sešlost?“ zeptal se překvapeně a zmateně zároveň Leeteuk, jenž pohledem vyhledal svou sestru, počítaje s tím, že mu aspoň naznačí, co to všechno má znamenat, ale ta se na něj jen sladce usmála a k ničemu se neměla.

„No…to je taková malá oslava na tvoje přivítání.“ Chopil se slova tatínek, aby mu odpověděl na jeho otázku a tázavý pohled, co vyslal ke svojí sestře.

„Ale…ale…“ začal koktat Leeteuk a svůj pohled zahanbeně sklopil k zemi, když si uvědomil, co svým útěkem rodičům způsobil.

„Pojď ke mně, ty můj tuláku…“ zželelo se mamince Leeteuka a poklepala na místo vedle sebe na pohovce.

Leeteuk pomalu došel k pohovce, ale zůstal stát. Pohled měl stále sklopený k zemi, na tváři ztrápený výraz. Styděl se.

„Teukie…“ nevydržela maminka ten jeho nešťastný výraz, vstala a chytila ho za ruce, tím jak vyslovila jeho jméno, jej donutila pozvednout oči, které byly zality slzami, „…neplakej!“

„Vy…vy se na mě nezlobíte?“ vzlykl Leeteuk.

„To víš, že ne! Jsi přece náš syn!“ odpověděla mu s úsměvem maminka.

„Děkuju…“ zašeptal Leeteuk a když viděl, že se opravdu na něj nikdo nezlobí, viditelně si oddechl.

„A taky jsme ti připravili ještě jedno překvapení…“ zahlaholil zvesela tatínek.

Leeteuk nechápavě těkal pohledem z maminky na tatínka, z něho na Inyoung se Seunghyunem a zase zpět na maminku. Ale nikdo se k ničemu neměl, tak se cítil hodně nervozně, protože nevěděl, o co jde.

„Teukie…“ ozvalo se náhle za ním.

Leeteuk ztuhl, srdce mu začalo bušit jako zběsilé, ruce se začaly třást, do očí se mu nahrnuly slzy, které se nesnažil zadržovat. Když se pomalu otočil na původce všech těchto pocitů, už se mu slzy kutálely po tvářích. Před ním stál Kangin s velkou bonboniérou ve tvaru srdce.

„Innie…“ zašeptal, ale zůstal stát na místě, proto se tatínek zvedl z pohovky, došel k němu a položil mu ruku na rameno.

 „Když jsi byl v nemocnici, tak jsme si s Kanginem  promluvili. Vůbec nemáme nic proti tomu, že budete spolu.“ Řekl mu tatínek.

„Chceme jen, abys byl šťastný…“ dodala ještě maminka, i ona vstala a postavila se vedle svého manžela, jenž jí s láskou objal.

Leeteuk už na nic nečekal, rychle překonal vzdálenost, co jej dělila od Kangina a vpadl mu do náruče. Kangin se sklonil k jeho tváři, jemně a něžně jej políbil na rozechvělé rty.

„Miluju tě, Teukie…“ zašeptal Kangin.

„Taky tě miluju…“ odpověděl mu Leeteuk a znovu se přitiskl na Kanginovi rty….