Záchrana 1

 

Yunho a Jaejoong
Hatachi

Venku od rána pršelo a v pekařství bylo jako v prádelně. Jaejoong si otřel kousek okenní tabulky a vyhlédl ven na Muryeongovo náměstí.

Ještě pořád tam byl.

Ještě pořád tam seděl. Dobře vyhlížející muž nepřítomně hledící do prázdna, jako by byl na dně. Byl pěkně oblečený, měl na sobě elegantní klasický oblek, u nohou kufřík, na lavičce tašku a na ní poskládaný plášť do deště.

Poprvé si ho všiml kolem poledne a od té chvíle se z lavičky nepohnul, ani když začalo mrholit a ani se nenamáhal obléci si plášť.
Teď už bylo půl sedmé, za chvíli budou zavírat. Pomalu se stmívalo, počasí bylo uplakané, i pouliční umělci a prodavači se chystali k odchodu. Noční život ještě nezačínal, i když místní lidé byli zvyklí na různé výstřednosti turistů, ale za deště nikdo na lavičkách přece jen sedět nezůstával.

V Jaejoongovi nejprve vzbudil zvědavost, teď už si ale o něho začal dělat starosti. Jeho sestra Jihye, majitelka pekařství, by mu zaručeně doporučila, aby ho pustil z hlavy a staral se o sebe. Jihye s oblibou říkávala, že polovina bláznů z celé Koreje nakonec zakotví v Gongju, na Muryeongově náměstí, pokud ovšem neztvrdnou v Soulu. Jenže Jihye byla odjakživa cynická, kdežto Jaejoongovi byl cynismus cizí.

Jihye a pár dalších lidí mu vyčítali, že je beznadějně naivní a natolik důvěřivý, že by naletěl kdejakému podvodníkovi. To ale zase nebyla tak úplně pravda. Po čtyřech letech, co prožil v centru Soulu a dvou letech, kdy pracoval jako sociální kurátor v dětské nemocnici, přece už nemohl být tak naivní.

Prostě má jen dobré srdce a rád se stará o jiné. Právě proto se už dvakrát spálil. Vlastně několikrát dobrovolně doplatil na to, že mu na někom nebo na něčem záleželo. Jenže on opravdu prožíval utrpení jiných. Proto teď tak trpěl i kvůli tomu muži na lavičce.

Světlé vlasy měl mokré deštěm, úplně promočený oblek na něm přímo visel. Jae byl přesvědčený, že se mu muselo stát něco vážného. Možná je nemocný nebo trpí ztrátou paměti a utekl z psychiatrie. A tohle deštivé počasí teprve začíná, určitě dostane zápal plic, pokud tam prosedí celou noc.

Vytáhl zpod pultu deštník, a když vycházel z pekařství, zvonek nade dveřmi zacinkal. Nad náměstím se nesly tklivé tóny osamělého  blues. Melancholický saxofon jakoby souzněl s deštivou atmosférou a muž, sedící na lavičce se smutně svěšenými rameny, byl přímo ztělesněním podzimního smutku, pronikajícího až do morku kostí.

Rozevřel deštník, který připomínal obrovský rudý vlčí mák, opatrně obcházel louže.

„Promiňte …“ Oslovil muže. Snažil se k němu dostat co nejblíže, ale chtěl také respektovat jeho právo na soukromí. „Promiňte …“

Muž zvolna otočil hlavu a upřel na něj oči, které mu vyrazily dech. Byly tak tmavé jako ta nejčernější noc. Na těch očích ho však zaujalo něco jiného než krása. Byla to bolest. Šok. Lítost. On sám to moc dobře zná, zažil toho ažaž, takže má hodně zkušeností, aby mohl něco takového okamžitě rozpoznat. Z mužových očí na něj hledělo zoufalství, které prýštilo z hloubi mužova nitra.

„Mohl bych vám nějak pomoci?“ Optal se.

Muž zavrtěl hlavou a odvrátil od něj zrak.

„Nemáte chuť na kafe? Měl byste se někam schovat. Déšť je čím dál tím silnější a hned tak nepřestane.“ Jemně se dotkl jeho ramene. „Prochladnete.“

„To je mi jedno.“ Zamumlal muž.

„Co to říkáte? To vám přece nemůže být jedno. A i kdyby teď bylo, určitě nebude pak, když budete nachlazený a budete potřebovat krabici kapesníků denně. Pojďte aspoň na chvilku k nám do pekařství. Uvařím vám kafe.“ Usmál se na muže tím nejmilejším úsměvem, na jaký se zmohl a zatahal ho za rukáv.

Muž rezignovaně pokrčil rameny, zvedl se a vykročil k pekařství, aniž by si uvědomil, že své věci nechal na lavičce. Jaejoong si přidržel deštník bradou, sebral mužovu tašku, kufřík i plášť a spěchal za ním.

Muž právě otevíral dveře, když si všiml, že mu Jaejoong nese věci. „Promiňte, zapomněl jsem na ně.“ Vzal mu své věci z rukou a hned za dveřmi je pustil na zem.

„Nic se nestalo.“ Opět se na něj mile usmál. Zavřel deštník, zatřásl s ním a vešel do prodejny pekařství, kde se vznášela vůně kynutého těsta. „Dáte si obyčejné černé kafe nebo se smetanou?“

„Na tom nezáleží.“ Bezmyšlenkovitě se rozhlížel kolem sebe.

„Ale záleží. Tak chcete i smetanu nebo ne?“

„Ne …“

„Teda obyčejnou. Svlékněte si to sako, ať vám trochu oschne. Jak vidíte, můžete si vybrat, kam si sednete.“ Rozmáchlým pohybem ruky ukázal na čtyři mramorové stolky bez zákazníků. „Teď je právě taková mrtvá hodina, kdy nemíváme žádné hosty.“

Jako na potvoru právě vešli tři zákazníci. Obsloužil prvního a než si zbylý dva vybrali, nalil muži šálek kávy a postavil jej na stolek před něj.

„Prosím, vypijte to. Naleju vám ještě jeden.“ Pobídl ho.

Pak obsloužil zbývající dva zákazníky. Na tácek postavil košíček s rozmanitými zákusky a pečivem, ještě jeden šálek a konvici s kávou. Když se vrátil zpět k neznámému muži, znovu si naplno uvědomil, jak je smutný. Smutek jakoby na něm seděl.

Přes veškerou skleslost působil dojmem silného člověka s přirozenou autoritou. Když mu uschly vlasy, uvědomil si Jae, že je to fešák. Hotový hollywoodský superman. Jeho jedinou vadou, díky které však v jeho očích nacházel milost, byla trochu příliš ostře řezaná brada, protože jinak by se dal pokládat za přímo sladkého hezouna. Nebyl žádný svalovec, ale i tak měl ramena slušně široká, jak prozrazovala jeho bílá košile.

Kdyby měl Jae soudit podle sportovní postavy, opálené pleti a vybledlých vlasů od slunce, mohl by se domnívat, že je to nějaký busanský plážový povaleč. Na druhé straně takoví muži nechodí v obleku a nemívají ve zvyku podléhat depresím.

Muž se na něj nepodíval, ani když před něho postavil tác. Ani se na své kovové židli nepohnul. Rukama svíral šálek s kávou a hleděl do něho, jako by z něho chtěl za každou cenu něco vyčíst.

„Vidíte tam něco zajímavého?“ Sedl si proti muži.

Konečně k němu muž zvedl oči, ale stejně Jaeho nevnímal. „Prosím?“

„Mluvím o vašem hrnečku. Díval jste se do něj s takovým zaujetím, že mě napadlo, jestli náhodou nevěštíte budoucnost.“ Pozvedl konvici. „Můžu vám ještě nalít?“

Muž mu jen přikývl.

Jae vzal z košíčku rohlík, rozlomil jej na dvě části, jednu namazal máslem a nabídl mu ji. „Ochutnejte. Máme nejlepší pečivo v celé čtvrti.“

Ulomil si kousek. A pak ještě jeden. „Výborný.“ Zabručel zdvořile, ale bylo na něm vidět, že vůbec není nějak moc nadšený.

„Vždyť jsem vám říkal, že je výborný.“ Natřel i druhou půlku a podal mu ji. „Mimochodem … jsem Kim Jaejoong. A vy?“

„Nangbi.“

Jae se na okamžik zarazil. „Nangbi?“

„Ano. Dneska dopoledne o desáté se ze mě stal nangbi. Jsem prostě odpad … vyvrhel.“

„Tomu nerozumím.“

„Ani já ne.“ Znovu se zahleděl do hrnečku. „Dělal jsem těch pokusů desítky a pokaždé se stejným výsledkem. A najednou …“

Jaejoong čekal, jestli bude dál pokračovat, ale marně.

Zvonek nade dveřmi se rozcinkal, na chvilku dovnitř vnikly tóny jazzové trubky a hned se zase dveře zavřely. Jae se ohlédl po otrhaném, vyhublém, ne právě nejčistším muži v roztrhaném kabátě s kapucí staženou hluboko do obličeje.

Otočil se však k němu zády a znovu se zadíval do smutných, neuvěřitelně krásných očí muže naproti sobě. „Kdybyste se chtěl vypovídat, jsem vám k dispozici. Říkají o mě, že jsem moc dobrý posluchač.“

„Bože … ani nevím, jak začít.“ Prohrábl si rukou vlasy a zvedl oči ke stropu.

„Nejlépe od začátku. Ale jestli chcete, můžete začít odkudkoliv. Nakonec se k podstatě stejně dostaneme.“ Když si jen bezmocně povzdychl, usmál se na něj. „Například můžeme začít vaším pravým jménem. Nemyslím si, že se jmenujete Nangbi.“

„Máte pravdu. Jmenuji se Jung. Jung Yunho.“

„Těší mě, že vás poznávám Jung Yunho.“ Chtěl mu podat ruku, když si všiml, že jeho pozornost upoutalo něco u dveří.

Zvonek opět zacinkal. Yunho se zamračil a vykřikl: „Hej vy tam!“

Jaejoong se nestačil vzpamatovat a Yunho už vyletěl ze židle a chytil za krk toho ubohého chudáka, který před chvilkou vešel. Rozeběhl se k nim. Yunho už klečel na chlapovi a pevně ho tiskl k zemi.

„Co to děláte?“ Vykřikl Jaejoong.

Yunho vstal. „Ukradl vám pečivo. Schoval si ho pod plášť.“ Mračil se na starce ustrašeně se choulícího na zemi.

Jaejoong konejšivě poplácal Yunha po rameni. „Neberte si to tak, u nás si nehrajeme na Bídníky od Victora Huga.“ Pomohl tomu starci vstát. „Promiňte to nedorozumění, Sunao. Nestalo se vám nic?“

Sunao zavrtěl hlavou, ale nespouštěl oči z Yunha, který mu zpod kabátu vytáhl tři polámané bagety. „Jen se mi všechno polámalo.“

„Počkejte chvilku.“ Uklidnil jej Jae.

Obešel oba muže, kteří na sebe nevraživě koukali, a za okamžik se vrátil zezadu s jinými bagetami, ke kterým ještě přidal pořádný pecen chleba.

Když stařec odešel, Yunho se hned zeptal: „Mohl byste mi vysvětlit, proč jste tomu zloději ještě dokonce vyměnil to ukradené pečivo?“

„Sunao není zloděj. Je to tulák.“ Zasmál se Jae. „Jednou jsem ho viděl, jak se hrabe v popelnicích a hledá starý chleba, tak jsem mu řekl, aby se zastavil každý večer přes zavíračkou u nás, že se pro něho vždycky něco najde. Zítra ráno už bude všechen tenhle neprodaný chleba tvrdý, vhodný jedině tak k zatloukání hřebíků.“

„Bože … já jsem ale blbec.“ Nervózně si uhladil vlasy. „Dneska mám opravdu smolný den.“

„Och … přece byste se netrápil pro to nedorozumění se Sunaem? Chtěl jste mi přeci pomoct. Už jste večeřel? Vsadím se, že jste ani neobědval. Umírám hlady a vy určitě taky. Kafe s rohlíkem člověka nenasytí. Víte, na co bych měl chuť? Na pořádnou mísu mořských potvor a sklenku dobrého vína. Co vy na to, neláká vás to? Mohl byste se vzadu obléknout do něčeho suchého, já to tady zatím pozavírám a pak si skočíme do restaurace MAMBO, tadyhle za rohem. Hněte sebou.“

Jae zvedl kufřík a tašku, že je odnese dozadu.

„Počkejte … přece mě nebudete nosit zavazadla.“ Ohradil se a vzal mu věci z rukou. „Kudy?“

Vedl Yunha přes prostornou pekárnu. Otevřel jedny dveře a najednou se ocitli v malém pokojíku, kde byla v koutě rozložená rozkládací postel.

„Tohle vám musí stačit. Občas tady přespí náš pekař Hansuk, když se doma pohádá se svou ženou. Poslední dobou se ale kupodivu docela dobře snáší, takže je to tady možná trochu zaprášené. Ale špína tady není.“ Dodal velice rychle. „Jedině tak moučný prach. To víte, v pekařství se mouka dostane všude.“ Prstem přejel po dveřích. „Zdá se, že je tu čisto. Převlečte se, já zatím zavřu krám.“ Poplácal Yunha po ruce a vrhl na něj ten nejsvůdnější úsměv ze své skromné sbírky. „I když vám to teď nepřipadá moc pravděpodobné, věřte mi, všechno zlé se nakonec v dobré obrátí. Hlavně si mít s kým popovídat.“

„Vy tomu opravdu věříte?“

„Ano. Věřím tomu víc než čemukoliv jinému.“

Yunho zůstal stát ve dveřích, nevěřícně kroutil hlavou a díval se za ním, jak odchází s pohupujícím s culíčkem tmavých vlasů.
Protože nevěděl, co si dál počít, položil kufřík na prádelník a z tašky vytáhl džíny, jediné náhradní kalhoty, které si sebou vzal.

 

Jaejoong naťukal na trezoru uzamykací kód, na dveřích přetočil visačku na ZAVŘENO a otočil se, že půjde za Yunhem. Ten však už stál s rukama v kapsách opřený o futra dveří a pozoroval jej svýma neodolatelnýma očima.

Jestliže si do téhle chvíle myslel, že mu oblek moc sluší, nebylo to nic ve srovnání s tím, jak vypadal teď. Džíny mu obepínaly boky, k nim měl bílé tričko a na ramenou tenkou bundu modré barvy.

Tázavě se sám na sebe zadíval. „Stačí to? Moc velký výběr nemám.“

„Výborně! Máte moc hezkou bundu. Ta barva vám sluší.“

„Darovala mi jí sestra k vánocům.“

„Vy máte sestru?“

Zasmál se. „Mám tři sestry a dva bratry.“

„Ty jo … pět sourozenců! Jak jste to zvládl? Já mám jen jednu sestru a nejednou jsme se skoro pozabíjeli, než jsme vyrostli. Ale mám ji upřímně rád a dneska už spolu dobře vycházíme, ale i tak jsme každý jiný.“

„My jsme taky každý jiný, ale nemůžu říct, že bychom se byli nesnášeli.“

Vyšli ven a Jaejoong podal Yunhovi svůj červený deštník, aby ho podržel, než zamkne. Yunho jej rozevřel a držel ho i cestou do restaurace. Pokud nechtěli zmoknout, museli jít těsně vedle sebe, proto Jae objal Yunha kolem pasu a on jej zase kolem ramen.

Jaemu nedělalo problém dotýkat se cizích lidí, jenomže dotýkat se Yunha, to bylo zcela něco jiného. Netušil, proč má takové pocity. Třeba to bylo jen proto, že poklesl tlak vzduchu nebo to mohla způsobit melodie, která se právě nesla náměstím.

„Miluju rockovou muziku a vy?“

„Nikdy jsem nebyl nijak zvlášť muzikální. Jinhae tvrdí, že nemám žádný hudební sluch.“

„Kdo je Jinhae?“

„Můj mladší bratr. Je zpěvák.“

„Jinhae? Jung Jinhae? To je váš bratr?“

„Ano. Slyšel jste o něm?“

„Samozřejmě, že jsem o něm slyšel. Je přece po Kim Junsuovi nejlepší popový a taky muzikálový zpěvák.“

„A kdo je Kim Junsu?“

Jaejoong zůstal stát a vyjeveně se díval na Yunha. „Vy jste nikdy neslyšel o Kim Junsuovi?“

Yunho pokrčil rameny. „Nezajímám se o nic takového. Já jsem se plně soustředil na svou práci.“

„A čím jste?“

„Jsem … vlastně … byl jsem biolog.“

„No teda! Takže vy se zabýváte zkumavkama, všelijakýma sklíčkama, mikroskopama a podobnýma blbostma? “

„Nenazval bych to právě blbostmi. Pracoval jsem na … výzkumu rakoviny.“

„Promiňte. Víte, já jsem neměl bůhvíjaké známky z biologie. Hlavně z laboratorních prací. Nebyl jsem schopný ani pitvat žábu. Kdyby mě nepomohla spolužačka, doteď bych seděl v té nešťastné třídě.“ Odmlčel se a pohlédl na Yunha. Znovu měl v očích ten obrovský smutek. „Řekl jste, že jste byl biolog. Takže už jste s výzkumem skončil?“

„Ano, dnes dopoledne. V deset …“

Vedl Yunha k restauraci. „Rád vás budu poslouchat, ale nejdřív se najíme a dáme si trochu vína. Mňam! Cítíte tu božskou vůni? Už se mi sbíhají sliny.“

„Voní to tu opravdu skvěle.“

„Nejenom voní, ale i chutná. Tomu se prostě nedá odolat.“

 

Zanedlouho jim naservírovali obrovské porce pikantního gumba, směsi krabů a klobásy, a k němu křupavé bagetky. Jae si všiml, s jakou chutí Yunho jí.

„Dobré, že?“ Mrkl na něj.

„Uhmm …“ Labužnicky se usmál. „Fakt božské.“

„Jaké to bylo, vyrůstat v rodině se třema sestrama a dvěma bratry?“

„Umíte si představit, co to bylo, když nás bylo šest a koupelna jen jedna? Ten rámus, hádky a bitky.“

„Jinak jste se ale měli rádi, že jo?“

„To ano.“ Přikývl.

„Povězte mi něco o svojí rodině.“

„Rodiče odešli loni do penze a přestěhovali se do Soulu k mé nejmladší sestře SeonJie. Seonjie a její manžel jsou právníci, pracují v umělecké agentuře. Bratr Seonmin má potápěčskou školu v Busanu.“

„Potápěčskou? To tam normálně učí potápět se ve skafandrech s přístroji?“

„Nejde o potápěče v pravém slova smyslu. Trénuje akvabely a skoky z věže. Svého času vyhrál zlatou medaili na olympiádě.“

„Zlatou? Takže olympijský vítěz Jung Seonmin je váš bratr?“

„Ano, právě ten.“

„No tohle! Jak je ten svět malý.“ Zasmál se Jaejoong. „Viděl jsem ho v televizi. Takže to je váš bratr …“

„Ano a taky jste možná viděl i mou mladší setru Jung Yunsoon. Je televizní zpravodajkyní v Daegu.“

„Ovšemže ji znám. Ta má energie za deset. Vy jste ale neuvěřitelně úspěšná rodina.“ Zadumaně přepočítával sourozence na prstech. „Ještě mi chybí jedna sestra.“

Yunho se zašklebil. „Jinhee? Tak ta nemůže v žádném případě nikde chybět, i když kolem ní není tolik rozruchu. Jsou s Jinhaem dvojčata a dělá mu manažerku. Je z nás všech nejschopnější. Ona je tou šedou eminencí Haeho úspěchu.“

„Paráda. Ještě jsem se nesetkal s rodinou, která by měla tolik úspěšných členů. Setkáváte se často?“

„To je dost problematické. Jsme roztroušeni po celé zemi, ale snažíme se aspoň jednou do roka sejít. Obvykle na vánoce.“

„Ty už se pomalu blíží. Jistě se těšíte, že je zase všechny uvidíte.“

Tvář Yunhovi posmutněla. Odsunul talíř a napil se vína. „Letos nikam nejedu.“ 

„A proč ne?“

„Bylo by to hrozné. Nesnáším trapné situace.“

„Je to přece vaše rodina a jsem si jistý, že vás mají rádi. Vždyť i moje sestra Jihye má pokaždé radost, když ji tady v Gongju navštívím.“

Yunho jim dolil oběma víno. „Jenomže vy jste neprovedl takovou pitomost jako já.“

„Jak to můžete vědět? Jen se zeptejte Jihye. Vyjmenuje vám hned celý seznam blbostí, které jsem udělal. Možná by sahal odtud až po Tokio. Vždyť jediným důvodem, proč se tady namáhám v jejím pekařství, zatím co ona si užívá Paříž, je to, že jsem dostal …“ Nedokončil větu, protože zahlédl bolest v jeho očích. Natáhl se přes stůl a vzal ho za ruku. „Zabil jste někoho? Spáchal jste nějaký těžký zločin? Řekněte pravdu!“

„Ne.“ Yunho zavrtěl hlavou. „Nic takového.“

„Tak potom je všechno v pořádku. A teď mi vyprávějte, co se vám stalo.“

Yunho si dal znovu pořádný doušek, ale ruku neodtáhl. Pohled zabodl do stolu a volnou rukou pomalu otáčel skleničkou.

„Do dnešního rána jsem byl pan doktor Jung Yunho, profesor biologie na jedné významné lékařské fakultě a podle mínění kolegů jsem byl přímo kandidátem na Nobelovu cenu za průkopnické objevy ve výzkumu rakoviny.“ Zvedl k Jaemu oči, ztemnělé nesmírnou bolestí.

Jae zatajil dech a srdce mu poplašeně bilo. „Pokračujte prosím.“

„Po deseti letech práce v laboratoři jsem na to konečně přišel. Objevil jsem látku, která přinášela revoluční zvrat v léčení rakoviny. Zjednodušeně řečeno, objevil jsem látku, která velmi rychle zaútočí na rakovinné buňky, zničí je a přitom nemá žádné vedlejší účinky. Připadalo mi to jako zázrak, Jae. Skutečně zázračný lék. Bože … v životě jsem nezažil větší vzrušení! Rozeslal jsem kopie své studie na všechny významné vědecké ústavy, které se tou problematikou zabývají. Výsledky mé práce měl příští měsíc uveřejnit časopis o lékařství.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Včera jsem přijel do Gongju s vědeckým týmem a s děkanem naší fakulty. Měl jsem přednést projev na nejvýznamnější konferenci odborníků z naší branže. Dokonce mi i udělili cenu.“

„Ale Yunho, vždyť to všechno, co jste zatím řekl, je fantastické!“

Prudce Jaemu sevřel ruku. „Ne … není to vůbec fantastické!“ Nalil do sebe zbytek vína ze skleničky. „Ani jednomu z mých kolegů se nepodařilo můj pokus potvrdit. Ani jediný z nich nedospěl k těm samým výsledkům jako já.“