The end is the beginning of something new

 

Tuhle povídku jsem napsala, když mě zasáhl konec skupiny BAP. Dodnes mi kluci moc chybí a modlím se, aby jednoho dne spolu znovu vystoupili na jednom podiu, jak sami slíbili.
Věříte, že svůj slib splní? Já ano...
JaeRa

YONGGUK:
Do ruky vezmu hrnek a zaliju si vyprahlé hrdlo posledními zbytky studené kávy. Na hromadu složím těch pár listů, které mám před sebou rozložené a pak se opřu lokty o kolena, prsty propletu a opřu o ně bradu. Zamyšleně ten štos pozoruji a trvá mi dost dlouho, než se zvednu a opustím místnost. Nechám tak za sebou všechno, včetně jakékoliv chuti to měnit.
Pár kroky dojdu do ložnice a přistoupím k posteli, na níž leží černovlasý mladík, stočený do klubíčka. Posadím se vedle něho s tušením, že spí, ale jen co dosednu, jeho tmavé oči se otevřou a já spatřím pouze bezednou studnu horkých slz.
Srdce se mi sevře a čelo se mi svraští, jak moc se snažím si udržet klidnou tvář. Nechci ho vidět plakat.
"Channie?" hlesnu tiše a on se pomalu zvedne. Vidím, že mu to dělá celkem potíže a že je vysílený, ale jen co se mu to podaří, prudce mi padne do náruče. Rukama mě sevře okolo krku a tvář schová do ohbí mého krku. Jeho tělo se začne třást a já vím proč. Hlasitý pláč, který se nese pokojem, mi trhá srdce na maličké kousky. "Bude to dobré, Channie. Už brzy bude všechno za námi," zašeptám mu do ucha a jemně se mu o ouško otřu svými rty. Víc si nedovolím. Lhal bych, kdybych tvrdil, že po tom netoužím. Že bych nechtěl jeho rty líbat, ukázat jim tu touhu, kterou cítím uvnitř sebe, ale nemohu. A bohužel už to tak nejspíš zůstane navždy.
"Je mi hrozně, Gukkie. Myslel jsem, že to zvládnu. Že to vlastně nic tak hrozného nebude, ale uvnitř mě to sžírá a nenechá mě to normálně přemýšlet," pronáší tmavovlásek mezi vzlyky a pak zvedne uplakanou tvář, aby se mi podíval do očí a na mě dolehne plnou silou vědomí, že i přes to množství slz a oči oteklé pláčem, je Himchan nádherný a že ho budu už navždy milovat.
Zvednu ruku a z těch překrásných tmavých očí, které na mě pohlížejí s takovou oddaností, odhrnu pramínek zbloudilých vlásků. Neunikne mi, jak se pod mým dotykem jemně zachvěje a jeho řasy se zachvějí.
Jen s vypětím všech sil se držím zpátky...

DAEHYUN:
Procházím pomalu pokojem a do rukou beru snad každičkou věc, každičký předmět, který tu je a pokouším se vrýt do své paměti i sebemenší záhyb každého z nich, až se nakonec dostanu k polici, na níž stojí pár cen. Za tři roky existence naší skupiny jsme těch cen moc nenastřádali, ale i přesto ve mě dokázala každá z nich zanechat hluboký dojem. Rád bych si je vzal a odnesl domů a vím, že bych na to měl právo. Má je každý z nás... za snahu, za tvrdě odvedenou práci, za všechen ten stres i slzy i lásku našich fanoušků... a všech ostatních pocitů, jenž jsme do našeho snažení vkládali.
A přesto po nich jen letmo přejedu bříšky prstů a nechám je i nadále stát na polici. Nemohu si je vzít. Nevím vlastně ani proč, ale jako kdybych cítil, že tady ta police je tím pravým místem, kde mají být a kde taky nakonec zůstanou. Aby tu po nás zůstala alespoň drobná vzpomínka... připomínka naší přítomnosti. Něco, co ukáže všem, kteří sem příjdou po nás, že jsme tu nebyli zbytečně a pak?
Vím, že se ceny postupem času stanou pouze takzvanými lapači prachu a že brzo po nás neštěkne ani pes. Možná, že i skončí na skládce... A ten pocit bolí! Ale i tak je nechám na svém místě.
Odvrátím pohled od toho všeho a pár minut hledím na protější zeď. Snad proto, abych přivykl pohledu na prázdnou, holou stěnu. Pak dojdu ke skříni, která doposud zůstala otevřená a i tu strávím několik minut přejížděním prsty po jednotlivých věcech, jako kdybych se s nimi loučil a do očí se mi hrnou slzy. Netrvá dlouho a já klesnu na kolena a tvář zabořím do svých dlaní, nechajíce horké, slané kapičky kanout z očí a doufám, že společně s nimi se odplaví i všechna bolest, kterou v sobě mám...

JUNHONG:
Nevím, jak dlouho tady takhle stojím, ale asi dost dlouho, protože voda ve vaně už je téměř po okraj. Zvednu tvář a pohlédnu na svůj odraz do zrcadla. Kdyby mě takhle viděli rodiče, zaručeně by se zděsili a vlastně bych se jim ani nedivil. Vypadám příšerně, jsem pohublý, bledý a tváře mám propadlé. To ani nemluvím o tom, jaké mám kruhy pod očima. Takové by mi i panda mohla závidět.
Nakonec se s hlasitým povzdychem začnu svlékat a přistoupím k vaně, abych následně do ní ponořil svoje unavené tělo. Touha zmizet někam, kde mě nikdo nezná, kde není to všechno, co se tu děje... ah, jak nemožné to je. Pomalu zavřu oči a zhluboka vdechnu do plic ten vzduch, který mi v tuhle chvíli přijde jako nesnesitelně těžký balvan, tlačící mi na plíce a dusící každičký pór na mém těle. Uvolním se a potopím se pod hladinu. Nejraději bych to skončil. Zůstal pod tou hladinou a nikdy už nevylezl, což mi v tento okamžik přijde celkem i jako dost reálná myšlenka.
Jenže, to by tu nesměli být ostatní kluci.
Nevím, jak dlouho pod tou hladinou jsem. Cítím jen, jak se mé tělo stává lehčím a lehčím. Ignoruji tlak na plicích z nedostatku kyslíku i hukot, který se mi ozývá v hlavě. Chtěl jsem to prostě skončit, jenže to už mě chytají něčí ruce a rychle mě táhnou zpátky nad hladinu.
"Ju-Junhongie, co to... cos to dělal?" zaslechnu smutný a vystrašený hlas Jongupa. Nejprve se na něho nechci podívat, vyhýbám se jeho pohledu, jak jen to jde, dokud mě nechytne za bradu. Síla jeho pohledu je tak silná, že se neudržím a po tvářích se mi začnou kutálet slzy.
Vrhnu se mu okolo krku a propuknu v pláč naplno a ignoruji fakt, že jsem nahý.
"Je mi to líto. Je mi to všechno tak strašně líto!"

YOUNGJAE:
Položím do kufru poslední kousek svého oblečení a zaklapnu ho. Padnu vedle něho na postel a zavřu oči. Hlavou mi proudí tak veliké množství myšlenek, tak moc vzpomínek. A je nemožné je zastavit, i přesto, jak moc bych chtěl. Proč mám sakra pocit, že tohle všechno mi bude hlavou vířit snad do konce mých dní? A proč začínám toužit po tom, aby se nic z toho nestalo? Abych nikdy nedostal touhu stát se zpěvákem, abych nikdy nepodepsal ten pitomý kus papíru, kterým jsem se upsal ďáblu a přišel tak téměř o všechno.
Zůstali mi jen kluci, jenže co bude, až odtud vyjdeme a navždy se tak za námi zavřou dveře? Co se stane, až se každý vydáme svojí vlastní cestou, zpět do svých životů... Uvidím je vůbec ještě někdy? Budou chtít vidět oni mě?
Bože, proč to tak bolí? Zavřu oči a ani nevím jak a usnu. Probudí mě jemný dotyk na tváři. Otevřu unaveně oči a mírně se zamračím, když mi hlavou projede nepříjemná bolest. Do tváře se mi vpíjí tmavé oči Daeho. Posadím se, ale nepřestávám ho sledovat. Ani jeden neřekneme nic. Jen si tiše hledíme do tváří. Nemusíme ani nic říkat, já a Dae jsme si vždy rozuměli i beze slov. Bylo mezi námi obrovské, silné pouto. Byli jsme nejlepší přátelé, byli jsme bratři.
"Co bude s námi dál, Dae?" špitnu po několika minutách. Bez odpovědi. Nakonec si Dae povzdychne a přisedne si blíž. Než se naději, pevně mě obejme a tiskne mě k sobě. V tu chvíli se zlomím a do očí se mi nahrnou slzy. Vím, že tohle už se nikdy nestane. Naše objetí je poslední, které zažiju...

JONGUP:
Nechtěl jsem ho takhle vidět. Nechtěl jsem, aby si tím musel projít. A najít ho ve vaně, kdy mu hlavou proudí myšlenky na to, že by vše nejraději ukončil, byl příliš bolestivý. I já se trápím, lhal bych, kdybych tvrdil, že to tak není. Jenže co udělal tak špatného on? Je tak mladý. Celý život měl před sebou a teď odejde s vědomím, že nic už nebude jako dřív a že se nikomu nedá věřit.
Byl jsem nejtišší článek skupiny, ale nejsem hloupý. Moc dobře jsem věděl, co se děje, ale mě nikdy nešlo o mě. Dal bych cokoliv za to, abych mohl zabránit tomu, že se trápili ostatní.
Jejich bolest na mě působila mnohem silněji, než má vlastní.
Hodím si na záda batoh a do ruky vezmu svůj kufr. Naposledy se rozhlédnu po pokoji, ve kterém jsem strávil těch pár let. Možná bych měl říct, co cítím, ale nemám co říct. Co bych měl cítit, hn? Radost? Úlevu? Nebo možná smutek, to jo, ale opak je pravdou... Necítím nic. Nic, než prázdnotu!
Ano, mohl bych si říct, že teď už bude klid, že už bude jenom dobře, jenže já vím, že bych si lhal!
Už nikdy nic nebude jako dřív. Všechno v co jsem doufal a čemu jsem věřil, se zřítilo jako domeček z karet!
Nikdy to nebude stejný... Já nikdy nebudu stejný!

HIMCHAN:
Zvednu ruku a promnu si bolavý krk. Nevím, jak dlouho tu takhle stojím - s hlavou sklopenou tak nízko, že kdyby nebyla přirostlá ke krku, určitě by mi upadla. Ale já nemám sílu se na to znovu podívat. Na ten dům, kde jsem žil s klukama. Nemám pomalu ani sílu se udržet na nohou, jak slabý se cítím. Přesto tu teď ale stojím, v ruce dřímám madlo svého kufru a v očích mě stále pálí horké slzy.
Je to poslední chvíle. Posledních pár minut zde, na tomhle místě. Posledních pár minut v přítomnosti jediných pěti lidí, kterým jsem mohl věřit. A za okamžik to všechno bude pryč. Oni budou pryč. A já? Já zůstanu sám. Jen s touhou, aby všechno bylo jako dřív a já se mohl zase smát. Skutečně smát. S nimi... s ním!
Konečně zvednu hlavu a koutkem oka pozoruji Yongguka, který právě jako poslední opouští prostory domu. Otočí se ke dveřím čelem a párkrát si v ruce promne klíče, než je vhodí do naší schránky, i když naší - jak absurdně to teď zní! Pak Guk přistoupí k nám, kteří tu v tichosti stojíme a čekáme na něho. I když vlastně ani jeden z nás neví, proč čekáme. Vždyť každý půjdeme jiným směrem, jinou cestou. A přesto je pro nás tak těžké se od sebe odtrhnout.
Byli jsme si vším... byli jsme rodinou!
Co jsme teď v tuhle chvíli?
"No-..." hlesne Guk a všechny si nás prohlédne. "je na čase se rozdělit. Měl jsem vás rád a navždy zůstanete tady!" řekne a ťuká si na srdíčko. Přesto trvá dalších několik minut, než se jeden po druhém začneme loučit. Já a Guk zůstaneme jako poslední. Tiše se na sebe díváme a vzájemně si užíváme posledních pár vteřin své blízkosti, než se Guk otočí a s tichým "Sbohem!" se vydá pryč, zatímco já stojím stále bez hnutí a jen sleduji jeho pomalu se vzdalující záda.
Srdce mi buší jako splašené, ale je to jediná možnost.
Teď, nebo už nikdy! Pustím svůj kufr a rozeběhnu se za ním. Vezmu ho za loket a prudce otočím k sobě. Dřív, než si to stihnu rozmyslet se přitisknu na jeho rty. Chvíli tak zůstanu a pak se odloučím. Zahledím se mu do očí a doufám, že on v těch mých vidí tu obrovskou lásku.
"Neodcházej, Gukkie. Ne dokud ti neřeknu, jak moc pro mě znamenáš. Miluji tě, miluju! Slyšíš mě? Miluji tě!" zašeptám poslední dvě slůvka a po mých tvářích si najdou cestu nové slzy. Sklopím zrak k zemi a chystám se jít po svém. Co jsem chtěl, to jsem řekl. Teď je čas jít.
Jenže Guk mě vezme za ruku, proplete naše prsty dohromady a pohladí mě po tváři. Pak se usměje. Tak, jak jsem vždy jeho úsměv miloval.

"Jestli mě miluješ aspoň z poloviny tak, jako já tebe... pak zůstaň se mnou a už nikdy mě neopouštěj!"
"Neopustím. Nikdy tě neopustím!"