Čtyři bratři - Prolog

 

Zdravím. Dnes přidávám jednu trochu starší povídku. Snad to nebude vadit a i tak si opět najde svoje čtenáře. 
Přeju tedy příjemné čtení. Za jakoukoliv odezvu budu moc ráda. 
Hatachi

Rozlehlou jídelnou se ozýval hlučný hovor a hlasitý smích. Vše ustalo v momentě, kdy se otevřely dveře, a do místnosti vešla elegantní starší dáma.

Nejstarší z chlapců se ihned zvedl, došel ke dveřím, aby pomohl své matce ke stolu. Nebylo to tím, že by byla nemohoucí, to v žádném případě. Na svůj věk byla stále vitální žena. Ale mezi chlapci tohle byla tradice. Bylo lhostejno, kdo se zvedne, aby jí pomohl.

Dříve se o to staral jejich otec. Poté, co navždy odešel, převzali to po něm kluci. A dělali to s láskou. Nikdy se nehádali, kdo půjde. Prostě se jeden zvedl a šel. A tak to fungovalo a funguje stále.

Poslední dobou tyhle společné rodinné večeře byly velkou vzácností, neboť každý z chlapců měl svoji práci a tudíž málo volného času, který by mohly věnovat svojí matce, natož pak svému osobnímu životu.

A tohle hodně trápilo paní Choi. Byla ráda, že si její chlapci našli práci, co je baví. Ale mrzelo jí, že jsou díky tomu stále sami, že jsou nezadaní. Až jednou odejde, nechce je tady nechat samotné. Sice mají jeden druhého, ale to není ono, jako když mají někoho, s kým můžou sdílet svoje radosti i svoje starosti. Svojí drahou polovičku, se kterou budou s láskou vychovávat svoje děti. Stejně, jako ona se svým manželem, vychovávala své čtyři syny.

Siwon dovedl matku ke stolu. Odsunul jí židli a počkal, až si sedne. Pak si opět sedl na svoje místo, po její levé ruce. Vedle něj seděl Seunghyun. Po pravé straně seděl Minho a vedle něj nejmladší Minki.

U stolu se opět rozproudila živá konverzace. Chlapci si vyprávěli zážitky s posledních dnů, co se neviděli. Překřikovali se, smáli se až někdy komickým situacím, co se jim přihodily. Nejvíce je svými historkami bavil Siwon.

Paní Choi je se zájmem poslouchala. Až přestala hovor vnímat a v myšlenkách se vrátila do doby, kdy s manželem byli mladí a plánovali si rodinu. Kdy krutě zasáhl osud a všechny jejich plány o velké rodině smetl.  Dlouho byla nešťastná, že nemůže mít vlastní děti, ale překvapil ji její manžel, když jednou přišel s nabídkou, že by si mohli adoptovat nějakého sirotka a dát mu tolik chybějící domov a lásku.

V dětském domově na okraji Soulu je vřele přivítali. Zavedli je do velké společenské místnosti, kde byli všechny děti pohromadě. Oba manžele zaujal černovlasý chlapec, který k sobě ochranitelsky tisknul menšího chlapce, co plakal. Vychovatelka na ně zavolala, aby k nim přišli. Oba chlapci pozdravili, ten starší je pozoroval a ten mladší jen stydlivě koukal do země. 

„Tohle je Siwon a je mu šest let.“ Ukázala na staršího chlapce. „A tohle je Seunghyun. Ale nikdo mu tady neřekne jinak, než Tabi. A je o rok mladší než Siwon.“

Původně chtěli jen Siwona, který je zaujal svou veselostí a velkýma tmavýma očima. Tabi byl jeho opak. Byl plachý a stydlivý. I navzdory svým rozdílným povahám to byli nejlepší kamarádi. Proto neměli to srdce ty dva chlapce rozdělit a vzali si oba dva.

Když bylo Siwonovi osm let a Tabimu sedm, do rodiny přibyl Minho. V té době mu byly tři roky. Oba chlapci se o něj starali, dávali na něj pozor, aby se mu nic nestalo. Jako správný velký bráchové. 

Rok po Minhově adopci, zemřela nejlepší kamarádka paní Choi a zůstal po ní dvouměsíční chlapeček pojmenovaný Minki. Jelikož o chlapečka jeho otec nejevil žádný zájem, protože měl svojí rodinu, která se o tomto úletu nesměla nikdy dozvědět, pan Choi neváhal a ihned zažádal o adopci.

Jejich dům už od té doby nikdy nebyl tak tichý a prázdný. Celý ho naplňovala láska, dětský smích, někdy i pláč, ale to nikdy nikomu nevadilo.

Paní Choi se vzpomínkami nahrnuly slzy do očí, které se snažila zamrkat. Navzdory nemoci, která jí nikdy nedovolila mít vlastní děti, své syny milovala nade vše. Nyní je sledovala s láskou v očích, jak se překřikují, jakoby zase byli malé děti. Pousmála se nad tím.

Právě včas jim donesli večeři, nebo by byli schopný se i poprat mezi sebou, jen aby zajistili, že mají pravdu oni a ne ten druhý.

„Dobrou chuť, chlapci.“

„Dobrou chuť, mami.“ Popřáli všichni čtyři sborově.

Jedli mlčky. Neměli potřebu mluvit. Jen si vychutnávali skvělou večeři, jako za časů, když byli menší. Po večeři nikam nespěchali, tak ještě seděli a povídali si. Toho využila jejich maminka, že je má všechny tak hezky pohromadě.

„Chlapci, chtěla bych s vámi o něčem mluvit.“ Promluvila k nim vážným hlasem.

Chlapci okamžitě přestali mluvit, když je zarazil vážný tón hlasu jejich matky. Dívali se na ni a čekali, co řekne.

„Víte…trápí mě to už delší dobu. A nevím, jak jinak vám to mam říct, než takhle přímo.“ Zhluboka se nadechla, aby mohla pokračovat. „Trápí mě hodně, že jste stále sami. Až odejdu, nechci, abyste tady zůstali úplně sami.“

„A ty se někam chystáš?“ Zavtipkoval Siwon.

„Siwone nešaškuj, tohle je vážná věc.“ Napomenula ho káravě.

„Ale my máme jeden druhého, takže tady sami nebudeme.“ Oponoval jí Seunghyun.

„Tabi, takhle jsem to nemyslela a ty to víš. Jste dospělí muži a stále jste si nikoho nenašli. Jde o to, že kdybych umřela, tak zůstanete sami. Nikdo se o vás nepostará.“

Minkimu se oči zalily slzami. Jedna po druhé se mu valily po tvářích, když nahlas vzlyknul. Rychle vstal ze své židle, přešel k mamince, kde u ní poklekl a hlavu si položil na její klín.

„Ma-maminko, ne…“ Plakal a přes stažené hrdlo se mu špatně mluvilo, „ne-neumřeš mi, že-že ne…“

„Minki…“ Zašeptal plačtivě Minho.

I Siwon měl slzy v očích. Seunghyun se musel otočit, aby neviděli, jak i on pláče. Všichni, včetně maminky, si vzpomněli na dobu před pěti lety, kdy zemřel pan Choi. Osudová chyba řidiče jim předčasně vzala milovaného tátu a starostlivého manžela. Minki to nesl hodně těžce a tenkrát se rozhodl, že umře s ním.

Nebýt Junhonga, jejich bratrance, který uplakaný napochodoval do jeho pokoje a nadával mu, že ho nechce ztratit. A plakal u něj tak dlouho, dokud Minki zase nezačal vnímat okolní svět. Byl to nejhorší měsíc v jejich životě. Už si mysleli, že o něj přijdou.

„Hlupáčku…to víš, že neumřu.“ Pohladila jej láskyplně po vláscích. „Musím přeci ještě počkat, než si někoho najdeš.“

 „Slibuju mami, že si někoho najdu. Slibuju, že už nebudu sám.“ Minki zvedl uplakanou tvář. „Jen…jen zůstaň se mnou.“

„Zůstanu, slibuju.“ Něžně mu setřela slzy z tváří.

I ostatní slíbili, že budou dělat vše, co je v jejich silách, aby nezůstali sami. Přesně podle přání jejich maminky…