Popelčin střevíček 2

 

Zdravím. I dnes přicházím s dalším dílem povídky. Tak ať se líbí. 
Příjemné čtení...
Hatachi

„Takže jsi ho nakonec ztratil?“ Všimla si Soojae.

Taemin si sedl a podíval se na své sestřenice. Obě vypadaly zachmuřeně. A kdyby viděl řidiče, který zbytečně neztrácel čas, zavřel dveře, nastartoval a rozjel se, určitě by v jeho obličeji našel stejný výraz. Připadal si jako hlupák. Hodil zbylý střevíc starší sestřenici do klína.

„Tu máš. A jestli ho ještě někdy uvidim, tak za sebe neručim. Je ti to jasný?“

Soojae to jasné bylo, protože botu rychle schovala do své tašky. „Bavil ses dobře?“ Zeptala se nevinně.

„Jo. Dokonce jsem tančil s tím vaším princem. A tím jsem vám splatil všechny dluhy.“ Procedil Min skrz zuby.

„A jak to dopadlo?“ Vyzvídala Soojin.

„Ztratil jsem tu pitomou botu, protože do mě někdo vrazil.“ Zabručel.

„Na to jsem se ale neptala.“

„Nedopadlo to nijak. Přišel jsem. On mě uviděl. Tančili jsme a finito…“

Soojin by se ráda dozvěděla více detailů, Soojae do ní však nenápadně drcla loktem.

„Dobře Minnie, všechny dluhy jsou tím smazané. Ale mohl bys nám aspoň říct, jestli se ti tam líbilo?“ Smířlivě na něj promluvila Soojae.

Chvíli mlčel, než se odhodlal promluvit. „Strašně se mi tam líbilo. Je to zajímavý, být chvíli někdo jiný.“ Potom si odkašlal. „Nevim, co mě to napadlo, že jsem tak utíkal. Vždyť by stačilo, kdybych tam zůstal a sundal si škrabošku.“ Sundal si jí a zamračil se na ní. „ Tak jako tak už to mam za sebou. A tím to skončilo.“

„To víš, že jo…“ Ujišťovala ho Soojae.

 *** 

Za pár hodin se Soojin proplížila do sestřina pokoje. Soojae ležela na posteli, na sobě měla vytahanou teplákovou bundu a šklebila se.

„Možná jsem ti to ještě neřekla, ale nesnášim, když do mě kopeš a strkáš loktem!“

„Já zase nesnášim, že vždycky řekneš i to, co nevíš!“ Oplatila jí to Soojae nemilosrdně.

„No dobře…prozradit Taeminovi, že Choi Minho má nejraději kluky, by byl průšvih, ale proč jsi do mě strkala v autě?“

„Min o tom nechtěl mluvit, to ti nedošlo? Bude lepší, když ho na chvíli necháme být.“

„Asi máš pravdu.“

„Ale nebude to tak lehké, jak jsem si myslela.“ Soojae si zamyšleně odfrkla.

„Jak to? Řikala jsi přece, že bude dobrý znamení, když si Min sundá masku v autě.“

„Jo. Navíc upustil ten střevíček. To je taky dobrý znamení.“

„Ale říkal, že do něj někdo vrazil.“

„Kdyby nechtěl, tak ho neupustí. Jen se vymlouval. Věř mi.“ Soojae uštědřila sestře spokojený pohled.

„Dobře.“ Soojin jí věřila. „Ale proč to teda nebude tak jednoduchý?“

„Protože Taemin je stoprocentně přesvědčený, že nikdo na světě ho nebude milovat jen kvůli němu samotnému.“ Vysvětlila jí Soojae a kousala si nehet na palci ruky.

„Choi Minho přece neví, s kým to tančil.“ Zdůraznila Soojin.

„To ne. Na tom večírku se do něj ale nezamiloval. To bysme si od toho slibovaly moc. Ale určitě je zvědavý. Možná se bude snažit vypátrat, kdo koupil ty boty a kde byly půjčené ty šaty. To ale nestačí…“ Soojae teď mluvila až překvapivě racionálně.

„To stačí až až.“ Bála se Soojin. „Když zjistí, že za tim vším vězíme my dvě…“

„Už jednou jsem ti přece řekla, ať si s tim neděláš starosti. Náš plán je přece založený právě na tom, že to bude chtít zjistit. Navíc je tak zaměstnáme, že jim na přemýšlení o botách nebo oblečení nezbyde čas.“

„Máš na mysli variantu B?“

„Ne. Myslim, že rovnou přikročíme k céčku.“

 ***

Protože následující den byla sobota, Minho se rozhodl, že zůstane doma. Obvykle pracoval i o víkendech. Navíc si zařídil kancelář i ve svém bytě na jižním okraji Soulu. Právě tam teď byl, ale nepracoval.

Stál u okna, pozoroval tu barevnou záplavu spadaných listů na trávníku a přemýšlel, jak se muž jeho věku a zkušeností může chovat takhle idiotsky. Jako by ho k tomu nutila nějaká neznámá síla. Otočil se ke stolu, kde ležela příčina jeho stupidních myšlenek.

Střevíček. Skleněný střevíček.

Ještě pořád nemohl věřit tomu, že tu věc zvedl a ještě méně chápal to, že si jí odnesl domů. Přece ho jeden tanec a trocha měsíčního svitu nemohly připravit o rozum. Nebo ano?

Nemohla si přece myslet, že se bude jako trouba držet své princovské role, běhat po Soulu a hledat tomu křehkému střevíčku jeho druhého společníka. Vždyť se té představě sama vysmívala. A nemohla věřit ani tomu, že mu několikahodinová konverzace, i kdyby byla sebezajímavější, a jeden polibek, i kdyby byl sebevášnivější, tak dokonale popletl hlavu, že přehlédne ten průhledný trik, kterým chtěla přitáhnout jeho pozornost.

Nic jiného než trik to být nemohl. Na večírku se z ničeho nic objeví záhadná Popelka, která o sobě tvrdí, že je tam bez pozvánky. Zatančí si se svým princem. Prochází se s ním v měsíčním světle. Potom mu na jeden dost vášnivý polibek roztaje v náruči. A před úderem půlnoci zmizí.

Před tím, však ztratí střevíček…

Když se zeptal hlídače na parkovišti, ujistil ho, že Popelka neodjela v kočáře, ale v bílé limuzíně. Ta by se dala považovat za zmodernizovanou verzi dýně a šesti bílých myšek. Poznávací značky ani řidiče si hlídač samozřejmě nevšiml. Komorník mu potvrdil, že jí dovnitř neuváděl, proto také nemohl vidět její pozvánku.

Minho to raději vzdal. Nezajde tak daleko, aby se vyptával. Tolik zdravého rozumu mu snad ještě zůstalo, uklidňoval se. Očekával, že mu někdo vysvětlí pointu tohohle hloupého vtipu.

Kdysi se ho několik žen pokoušelo přivábit a některé z nich byly opravdu vynalézavé. Dnes už však jsou ženy jiné. Žádná by neplýtvala penězi a energií na vypůjčení kostýmu a limuzíny, jen aby si získala jeho pozornost.

Bylo to úplně absurdní. A směšné. Ale vyšlo jí to…

„Hlupáku!“ Otituloval sám sebe v prázdné místnosti a přešel od okna ke stolu. Vzal střevíček a důkladně si ho prohlížel, jako by to už jednou neudělal. Obyčejná dámská lodička, jen byla vyrobena ze skla. Pro větší pohodlí byly uvnitř vodní polštářky. Nebyla na ní žádná výrobní značka. Prostě nic, podle čeho by se dal určit výrobce.

Určitě není moc míst, kde by si člověk mohl vypůjčit nebo koupit skleněné střevíčky. Obešel stůl, sedl si na židli a položil střevíček zpátky. Našel telefonní číslo půjčovny, odkud pocházely ty jeho proklaté punčochy i se zbytkem kostýmu a zavolal tam.

Měli otevřeno a nejspíš zrovna měli spoustu práce s přijímáním kostýmů vypůjčených na ten včerejší maškarní ples. Minho chtěl mluvit s vedoucím a v duchu sám sebe přesvědčoval, že se určitě nechová hloupě.

„Přejete si, pane?“ Zeptal se vedoucí zdvořile.

„Dobrý den. Máte kostým Popelky?“ Minho se rozhodl, že se nepředstaví.

„Ano pane. Máme tři. Zrovna dnes je všechny někdo vrátil. Jestli byste…“

„Nechybí u nějakého z nich bota?“ Přerušil ho Minho a snažil se, aby ta otázka zněla co nejklidněji.

„Bota?“ Vedoucí však zřejmě začínal klid ztrácet. „Ne pane, všechny kostýmy byly vráceny v naprostém pořádku.“

„Takže teď máte troje skleněné střevíčky?“

„Skleněné? To ne pane. Ženy nechtějí skleněné střevíčky. Je to…jak bych to řekl…moc nebezpečné a nepohodlné.“

Minho se už chystal zeptat, jestli někdy neslyšel o netříštivém skle a vodních polštářcích. „Popelka ale měla skleněné střevíčky.“ Připomněl vedoucímu a málem se rozesmál, jak to bylo absurdní.

 „No…my tu máme látkové nebo kožené střevíčky pošité flitry. Lesknou se, jako by byly ze skla.“ Vedoucí už byl pořádně rozzlobený, jak ho mrzelo, že Minha tohle provizorní řešení neuspokojilo, vždyť zaměstnanci dělali, co mohli.

„Aha…“ Minho si odkašlal, aby jeho hlas i nadále zněl energicky. A jen doufal, že si vedoucí nemyslí, že mluví s nějakým fetišistou zaměřeným na dámskou obuv. „Předpokládám, že většinu těch kostýmů si lidé vypůjčili kvůli tomu maškarnímu plesu u Lee Jin Kiho.“

„Máte pravdu.“ Souhlasil s ním vedoucí.

Minho zvolil důvěrný tón. „Víte, jde mi o to, že mě jedna kamarádka zřejmě chtěla překvapit a převlékla se za Popelku. Rozumíte mi?“

„Ale samozřejmě, že vám rozumim, pane.“ Ujišťoval ho vedoucí, který zjevně neměl ani tušení, o co jde.

„To je dobře. No a teď bych rád zjistil, jestli si ta kamarádka půjčila kostým u vás. Takže byste mi mohl…“

„Bohužel, pane.“

Krucinál, to tam bude muset zajet osobně. V duchu se děsil představy, jak toho muže uplácí nebo něco podobného. „Já vim, že jsou vaše záznamy důvěrné, ale…“

„Naše firma obvykle svoje záznamy nikomu neukazuje. V tomto případě by vám to však stejně nepomohlo.“

„Tak v čem je problém?“ Divil se Minho.

„Výše zálohy, kterou nám ta dáma byla ochotná zaplatit, jaksi způsobila, že jeden z našich zaměstnanců nepostupoval tradičně. Ta suma by uhradila i výrobu nových kostýmů. Nebylo proto vůbec nutné zjišťovat totožnost oné dámy.“

„Zaplatila zálohu hotově?“

„Ano pane.“

To tedy musela být pořádná částka, pomyslel si Minho a v tom si uvědomil, co mu vlastně vedoucí říká. „Počkejte…chcete tím říct, že všechny kostýmy si půjčila jedna mladá dáma?“

„Ano pane.“

„Nepamatujete si náhodou, jak vypadala?“

Vedoucí si odkašlal. „Okolnosti, které tu událost doprovázely, mě to jaksi nedovolily. Obávám se však, že vám to moc nepomůže. Ten den bylo velmi větrno. Na hlavě měla šátek a na sobě velmi objemný plášť. Navíc měla sluneční brýle. A přijela v limuzíně.“

„V bílé?“

„Ne. V černé.“

„Sakra!!“ Uklouzlo Minhovi.

„Prosím?“

„Ale nic. A kdy si ty kostýmy půjčila?“

„Už před delší dobou. Hned potom, co oznámili datum konání tohoto plesu.“ Vedoucí se začal hájit, jako by ho snad někdo z něčeho obviňoval. „Víte, nikdo jiný se o Popelčin kostým nezajímal.“

„Ten ples měl přece pohádkové téma.“ Divil se Minho.

„To ano pane. Jen ještě bylo brzy. Ani později však o něj nebyl zájem. Ženám už se asi ta pohádka nelíbí.“

„To si myslíte vy.“

„Prosím?“

„Ale nic. Děkuju vám za pomoc.“

„To byla samozřejmost, pane.“

Minho zavěsil a potom se znovu podíval na skleněný střevíček. „Je to čím dál zajímavější.“ Zabručel si pod vousy.

 Potom začal odhodlaně listovat Zlatými stránkami a dělal si seznam. Nejdříve zkontroluje další půjčovny kostýmů. Potom obchody s obuví. Skleněné střevíčky rozhodně nejsou běžné zboží. Někdo je ale nosil, proto je taky musel někdo vyrábět, prodávat nebo půjčovat.

Chvíli se sám sobě divil, potom však začal telefonovat.

 ***

V samém centru Soulu mezitím zvedl vedoucí půjčovny utrápeně oči od pečlivě vypracovaných pokynů a zničeně se podíval na pochechtávajícího se kolegu.

„Já z těch Leeových dvojčat snad budu mít smrt.“

„Zajímalo by mě, o co jim jde.“ Lámal si nad tím hlavu prodavač.

„Tak to nevim a radši to ani vědět nechci.“ Vedoucí roztrhal papír na malé kousky.

„To jste neměl dělat.“ Škádlil ho kolega prodavač. „Třeba zavolá ještě jednou.“

Vedoucí se podíval na telefon, jako by ho snad mohl slyšet a potom pokousat. „Panebože…to snad ne!“ Zaúpěl.

 ***

 

Taemin si celý následující týden zoufal, že udělal strašnou hloupost, když pravidelně četl svým sestřenicím před spaním pohádky. Z těch malých holčiček totiž vyrostly slečny, které z těch pohádek měly popletené hlavy.

Nejdřív to byly jen maličkosti. Drobnosti. Někdo mu vyměnil záložku v knížce. Byl na ní obrázek žáby a moudrá rada, že když si princezna chce najít prince, musí někdy políbit i několik žabáků. Potom se na jeho posteli zničehonic objevila pohádková knížka o Popelce. Nebo když vešel do pokoje, bylo zrovna náhodou puštěné video a náhodou to byla jedna z mnoha verzí Popelky.

Nakonec našel ve svém prádelníku poslední číslo časopisu pro podnikatele a na obálce byl Choi Minho. Začínal toho už mít dost. Ale dobře věděl, že jim to nemá cenu zakazovat. Jediným řešením proto byl útěk. Léta zkušeností s Soojaejinými a Soojinými nápady ho poučila, že za nějakou dobu se zábavy nabaží a pak bude znovu klid.

Chtěl však utéct i sám před sebou. Až moc často myslel na zahradu zalitou měsíčním svitem a šumící fontánu. Ale hlavně na ty opojné polibky. Zajímalo by ho, kdo našel ten střevíček. V noci nemohl spát. Trápilo ho, že i kdyby ten střevíček přece jenom našel Minho, určitě ho neokouzlil natolik, aby zorganizoval nějakou šílenou pátrací akci…

A to všechno způsobilo, že týden po plese rozčíleně vrazil do pracovny svého strýce.

„Odjíždím…“ Vyhrkl zbrkle Taemin.

Strýc zvedl hlavu od svého neuspořádaného psacího stolu. Chvíli si ho prohlížel a potom promluvil zcela klidným hlasem.

„A kam jedeš?“

„To ještě nevim.“ Přiznal, když se trochu uklidnil.

„Zase tě ty dvě pronásledujou?“

„Tobě nic neunikne, viď?“

„Je to tak bezpečnější.“

„Ten zatracenej ples.“ Postěžoval si. „Dokud se jim to nevypaří z hlavy, nedají mi pokoj. Musim pryč!“

Chvilku se rozmýšlel a pak se jen věcně zeptal. „A chceš si udělat dovolenou nebo chceš nějak zaměstnat?“

„Chci mít spoustu práce.“ Unaveně se sesunul do koženého křesla. „Strejdo, že pro mě něco máš?“

Ten se jen usmál. Bylo mu hodně přes čtyřicet. Sice už měl tmavé vlasy prošedivělé, ale jinak byl při plné síle. Když se bratr se švagrovou zabili, vzal si Taemina k sobě a vychoval ho stejně jako vlastní dcery. Před pěti lety mu zemřela manželka a od té doby mu byl strašně vděčný, že s nimi žije a pomáhá jim svou vnitřní silou a vyrovnaností.

Teď se na něj díval přes stůl a přál si, aby mu dokázal říct něco moudrého. Viděl, že si kolem sebe staví zeď. Zeď, kterou tam před deseti lety neviděl a za kterou za pár let nikoho nepustí. Trápilo ho, když viděl, jak se jeho neklidná duše uzavírá do klece. I když byl bohatý, byl vlastně chudák.

„Strejdo?“

„Promiň Mine, jen jsem přemýšlel, jestli je ta práce pro tebe vhodná.“

„Tak mi řekni, o co jde a já ti odpovim.“

„Dobrá, říkal jsem ti už o tom ranči v Mokpo?“

„O tom, který rekonstruuješ, aby začal konečně vydělávat?“

„Jo. Rekonstrukce je už v takovém stádiu, že tam chci někoho, kdo by dohlídl na úpravu vnitřních prostor. Původně jsem chtěl poslat firemního bytového architekta. Moc mu však po tom průšvihu v hostinci, co jsi musel loni napravovat, nedůvěřuju.“

„No, to jeho supermoderní zařízení se do starobylého hostince opravdu moc nehodilo.“ Zasmál se Taemin.

„To máš pravdu. Ale odvedl si tam vynikající práci.“ Ušklíbl se strýc. „Na tom ranči je ale spousta práce. A může to trvat i několik měsíců. A co když tam uvízneš v závějích?“

„Tak si sebou vezmu spoustu knížek.“

„To by bylo dobré, Tae. Opravdu bys mi s tím pomohl. A chceš tam jet jako šéfův synovec nebo jako architekt?“

Taemina napadlo, jak je příjemné být čas od času někdo jiný. „Myslim, že bude lepší, když tam pojedu jako Lee Taemin – bytový architekt.“

„To není špatný nápad. Teď to trochu probereme a potom můžeš začít balit. Doufam, že nechceš odjet hned.“

„Vydržim tu až do pondělí, ale jen v případě, že ode mě budeš odhánět Jae a Jin.“ Zasmál se rozpustile Taemin.

„Použiju k tomu všech svých schopností.“

. „Ale ale… přiznej se.“ Taemin si ho přeměřil pohledem. „Tobě se ty nápady Soojae taky líbí, že jo?“

„Líbí?“ Chvíli se rozmýšlel a pak vyhýbavě odpověděl. „Občas z nich mam husí kůži.“

 ***

 

Soojae zavěsila a zírala na telefon, jako by to byl nějaký nepochopitelný a neposlušný přístroj.

„Tak co?“ Vyzvídala Soojin.

Zastrčila si pramínek měděných vlasů za ucho a potom se na sestru udiveně podívala. „To nechápu.“

„Co nechápeš? Mluvila jsi přece se sekretářkou Choi Minha, ne?“

„Mluvila.“

„Tak kde je?“

„Choi Minho…“ Začala Jae dramaticky. „…je na cestě do Mokpa. Zřejmě tam hodlá strávit několik dní na ranči.“

„Na našem ranči?“ Soojae přikývla.

„Jak jsi to dokázala?“ Vyhrkla udiveně Jin.

„To není moje zásluha.“

„Co tím myslíš, že to není tvoje zásluha?“ Jin se znovu opřela o čelo postele.

„Já ho tam neposlala, Jin. Já jen vymyslela způsob, jak ho tam dostat. A když jsem tam dneska volala, abych zjistila, jestli je v práci…tak tam nebyl. Už byl na cestě na ranč. Ale já ho tam neposlala.“

Sestry se na sebe dlouze podívaly a potom se Soojae usmála.

„Člověk aby začal věřit na osud, co?“

 ***

 

Taemin si cestou uspořádával informace, které mu k ranči řekl strýc. Věděl, že hlavní stavební práce jsou už hotové. Pro hosty však měl být ranč připraven až v polovině léta. Několik hostů si ale pokoje rezervovalo ještě před tím, než pan Lee ranč koupil a měli každým dnem dorazit.

Pan Lee je písemně informoval o tom, že se ranč rekonstruuje a nabídl jim, že jim vrátí zálohu, ale nikdo o to neprojevil zájem.
Teď byla obyvatelná jen centrální část. Všude jinde bylo bezpočet nástrah, jako byly žebříky, stavební materiál a pilně pracující tesaři. Dokonce ani centrální část nebyla úplně hotová. Řada místností ještě nebyla zařízená a dosud v nich byla cítit nová omítka a čerstvý nátěr.
To znamenalo, že Taemin spolu s nejnutnějším personálem, tedy s kuchařko-hospodyní a jednou pokojskou, měli pro potřeby hostů, kteří měli přijet každým dnem, k dispozici jen omezené prostory.

Taemin sice nepřijel pomáhat s domácími pracemi, určitě ale bude mít spoustu volného času, než bude moci začít s plněním svých úkolů.
Po příjezdu si jen chvilku odpočinul. Vybalil si pár věcí a hned se dal do práce.
Teprve, když si procházel seznam hostů, aby je rozdělil do pokojů, s hrůzou zjistil, že si s ním osud nepříjemně zažertoval.
V seznamu totiž našel, že zítra přijede Choi Minho.

„Vy jste pan Lee?“

„Můžete mi říkat Taemine, paní Shim.“ Usmál se na kuchařko-hospodyni.

„Tak to já jsem Hae Sun. Zkráceně Sunny.“

„Tak co si přejete, Sunny?“

„Nechci vás obtěžovat hned po příjezdu, ale nevim, co si počít s Nemem.“ Sunny se opírala o přepážku, co sloužila jako recepce a její oříškové oči se přátelsky usmívaly. Byla to vdova ve středních letech, působila velice schopně a zřejmě ji hned tak něco nevyvedlo z rovnováhy .

„S Nemem? Kdo je Nemo?“

„No… to je…“

Než mu to Sunny stihla vysvětlit, Taemin na kotníku ucítil něco studeného a vlhkého. Překvapeně uskočil. Pak zaslechl žuchnutí a u nohou se mu rozvalil obrovský pes.

„Co to sakra je?“

Sunny se nahnula přes přepážku, aby viděla, co se děje. „To je Nemo. Nebojte se, jen omdlel.“

Zatímco ho pozoroval, přemýšlel o tom, co mu Sunny právě řekla. Byl to černý mastif a vážil přes sto kilo. Právě se probral, zamžoural a posadil se. Podíval se na něj a začal vrtět ocasem. Měl černý čumák a kolem očí tolik vrásek.

„On omdlel?“ Překvapeně se podíval na Sunny.

„Jo. Vždycky, když ho něco překvapí nebo vyděsí, tak omdlí. Asi jste ho vylekal.“

„Nevěděl jsem, že psi také omdlévají.“

„U žádnýho jinýho jsem se s tim nesetkala. Dokonce ani městský veterinář o tom nikdy neslyšel. To proto ho vyhodili z armády. Cvičili ho tam jako hlídacího psa, ale očividně jim nebyl moc platný.“

„No to teda ne. A jak se dostal sem?“

 „Koupili si ho bývalý majitelé. Když se odtud loni v létě stěhovali, tak ho tu tak nějak zapomněli. Schválně…“ Sunny se poškrabala na nose. „Špatně si zvyká na lidi. Ale zlý není. Teď se o něj starám já. A proto bych chtěla vědět, co s ním pan Lee zamýšlí udělat.“

Taemin se podíval do velkých psích očí a potom zpátky na Sunny. “Vy ho nechcete?“

„No… on mě nemá moc rád. Když jste přijel, abyste to tu…“

„Zůstanu jen do dokončení stavebních prací.“ Bránil se Taemin.

„Tak jako tak tu teď máte rozhodující slovo. Takže je to na vás.“ Usmála se na něj Sunny.

Znovu se podíval na psa a nerozhodně kývl hlavou. „Později si o tom promluvím s panem Lee. Zatím ho nakrmte, pak uvidíme.“

„Dobře.“

Když hospodyně odešla, Taemin se znovu podíval na seznam hostů a kousal si ret. Uvědomil si, že se chová jako blázen. Choi Minho přece nemůže vědět, že ho tady najde. Pokoj měl rezervovaný už delší dobu a strýček se mu jen o tom jistě zapomněl zmínit. Nemůže přece přijít na to, že on je ta Popelka z plesu.
Určitě si už na ten večer ani nevzpomene. Přesto se cítil ohrožený a nejistý. Ten maškarní ples sice nebyl jeho nápad, ale pocitu viny ho to však nezbavilo. Celý den a potom ještě dlouho do noci sváděl vnitřní boj, nakonec pud sebezáchovy zvítězil nad výčitkami svědomí.
Vždyť by se před ním úplně znemožnil, kdyby se mu přiznal, že on byl tou Popelkou, přesvědčoval sám sebe.

 

Druhý den vstal celý podrážděný. Po probdělé noci mu zbyly napuchlé oči. Snažil se nějak zaměstnat. Pomáhal všude, kde bylo potřeba. Nemo se zřejmě rozhodl, že ho neopustí. Spal mu přede dveřmi pokoje a teď ho provázel na každém kroku. A dost mu tím překážel.

„Líbíte se mu.“ Všimla si Sunny.

Taemin ho odstrčil kolenem a současně chtěl ve vstupní hale opřít žebřík o zeď. „Překáží mi.“ Postěžoval si, ale snažil se mluvit klidně a vyrovnaně. Zjistil totiž, že Nemovi vadí, když na něj někdo mluví zvýšeným hlasem. A cítil se teď provinile, když stáhl ocas mezi nohy a odplížil se pryč.

Sunny se na něj povzbudivě usmála a pospíchala nahoru, odkud ji rozzlobeně volala pokojská. Taemin tedy zůstal v hale, kde kromě jeho psího společníka nikdo jiný nebyl. Opřel žebřík o zeď a nedůvěřivě ho kontroloval. Chtěl se podívat na vyřezávanou ozdobu nad dveřmi do pracovny. Byla to původní součást zařízení, ale na tohle místo se nehodila. Když se mu podaří ozdobu sundat nepoškozenou, použije ji jako ozdobný okraj krbové římsy, kterou nechá udělat do pracovny.

Základní problém spočíval v tom, že žebříkům nikdy nedůvěřoval. A tenhle vypadal obzvlášť nebezpečně. Nejraději by někoho požádal, aby mu ho podržel. Zedníci ale pracovali v odlehlých částech domu a Sunny s pokojskou měly plné ruce práce s přípravou pokojů pro hosty. Proto žebřík zajistil, jak nejlépe mohl a opatrně po něm stoupal nahoru.

Byl napravo ode dveří. Jednou rukou se opřel o žebřík a nahnul se, aby zkontroloval, jestli s tou věcí pohne. Vůbec neměl problémy s rovnováhou a žebřík se ani nepohnul. Všechno by bylo v naprostém pořádku, kdyby se nerozletěly dveře.
Nema ten zvuk tak vyděsil, že znovu omdlel a upadl na dolní konec žebříku.
Taemin cítil, že se žebřík posunul a tím ztratil rovnováhu. Všechno se seběhlo strašně rychle. Překvapeně vykřikl. Nepřistál však na vyleštěnou dřevěnou podlahu, ale do náruče pevné jako ocel.

Přestože byl vyděšený z toho, že jen o vlásek unikl katastrofě, zvedl oči a s jistotou věděl, že se setkají s chytrýma tmavě hnědýma očima Choi Minha.