Popelčin střevíček 3

 

Zdravím. Dnes přináším poslední díl o Minhovi a Taeminovi. Přeji tedy příjemné čtení...

Hatachi

„Vyděsil jste ho!“ Zvolal Taemin.

Minhovi trvalo nejméně minutu, než na tohle podivné obvinění zareagoval. Mezitím totiž řešil jinou záhadu. Když vešel dovnitř a uviděl drobného hnědovláska, jak padá ze žebříku, zachoval se úplně instinktivně.
Teď ho držel v náručí a zaplavoval ho zvláštní pocit.

Vlastně na tom nic zvláštního nebylo. Už mnohokrát ho nějaký mladík přitahoval. Jen ta přitažlivost nevznikla tak rychle. Ano, byl hezký a navíc pro bezbranná štěňátka měl vždycky slabost. Ale ty džíny a tlustý svetr, které měl na sobě, nebyly vůbec sexy. Nedokázal proto pochopit, proč jsou ty pocity tak náhlé a intenzivní.

Když se Taeminovi podíval do očí, našel v nich celý zástup výrazů. Nejdřív vypadal tak vyděšeně, že by ho nejraději začal chlácholit, že je všechno v naprostém pořádku. Pak se jeho nálada rychle změnila a v očích se mu zračil vztek.

„Postavte mě na zem!“ poručil mu Min a výhrůžně zaskřípal zuby.

Neuposlechl ho. Pohled na právě probírajícího se psa mu totiž prozradil, z čeho ho před chvílí obvinil. „Tak já ho vyděsil, jo?“

„Jo. A postavte mě na zem!“

Chvíli se na Mina jen tak díval a vychutnával si ten pocit ho držet v náruči. Potom jej pomalu postavil. „Mohl jste si zlomit vaz.“ Řekl tak káravě, až ho to samotného překvapilo. „To vás nikdo nenaučil lézt po žebříku?“

„Zvládl bych to v pohodě, kdybyste sem zrovna nevrazil a nevyděsil Nema.“ Odsekl mu Min. „Ten kvůli tomu omdlel a porazil žebřík.“

„Cože udělal?“

„Omdlel.“ Minův pohled mu doporučoval, aby se zdržel jakéhokoliv komentáře.

Minho se podíval na psa, ale radši mlčel. „Já jsem sem nevrazil. Jen trošku jsem strčil do dveří kufrem a ty se rozletěly samy. To je teda podnik…“

„Tenhle ranč ještě není na hosty připravený.“ Ušklíbl se Min škodolibě. „Když jste se vy a několik dalších hostů rozhodli, že varování o rekonstrukci budete ignorovat, tak se s tím budete muset nějak vyrovnat.“

Minho se již chtěl ohradit, že vůbec žádné upozornění nedostal, Taemin jej nepustil ke slovu.

„Jídla se budou podávat jenom v jídelně. Tu najdete támhle na konci chodby.“ Máchl rukou do prostoru. „Když přijdete pozdě, máte prostě smůlu. Na pokoje jídlo neroznášíme. Topení funguje, jen když funguje. Teplá voda teče, jen když teče. Jediný telefon je tady na recepci. Jo a zedníci mají všude přednost, takže když vám řeknou, ať jim jdete z cesty, tak jim jděte z cesty.“ Mile se na něj usmál. „Chcete se na něco zeptat?“

Minho na něj nevěřícně koukal. Stál tam před ním, ruce v bok a vypadal tak bojovně, že nevěděl, jestli se má smát nebo zlobit.

„J-jo…“ Vykoktal ze sebe. „Kdo sakra jste?“

„Jmenuju se Lee Taemin.“ Představil se chladně. „A řídím to tady až do konce stavebních prací.“

„Můžu mít jeden dotaz?“ Zeptal se Minho zdvořile. „Neposlala vás sem náhodou konkurence, abyste to tady sabotoval?“

„Ne, jen se k vám snažím být upřímný, pane Choi.“ Odpověděl mu Min chladně. „Předpokládám, že jste to vy.“

„Ano. “ Ujistil ho klidně Minho.

„Dobrá. Chci, abyste počítal s tím, že prvotřídní služby tu budou mít hosté k dispozici až příští léto.“

Pomyslel na ten důležitý a výhodný obchod, který tu měl uzavřít. Nebyla to ale jediná věc, která ho přesvědčila, aby zde zůstal. Pokrčil rameny. „Kam se mam zapsat?“

„Pojďte za mnou.“ Zamířil k recepci u schodů.

Následoval ho. Počkal si, až bude za přepážkou a popíchl ho. „Mimochodem…nemáte zač.“

Taemin nechápavě vykulil oči. Potom se začervenal. „Děkuju za záchranu.“ Ozval se nakonec zahanbeně.

„Ále…to byl jeden z mých četných hrdinských činů.“ Bránil se skromně Minho.

„Stejně jsem spadl jenom kvůli vám.“ Rozpaky zmizely a Taemin byl už zase v ráži.

„Už jsem vám to přece jednou vysvětloval, pane Lee. Nebo vám mam říkat Taemine?“

„Radši ne.“ Otevřel staromódní knihu hostů vázanou v kůži a podal mu ji. „Tady se podepište.“

„Rozkaz pane řediteli.“ A hodil do příslušného řádku svůj podpis.

„Zavazadla si budete muset odnést sám.“ Upozornil ho Taemin s předstíranou zdvořilostí. „Bohužel tu ještě nemáme nosiče. Váš pokoj je ve druhém patře. U schodů zahněte doprava a jděte až na konec chodby. Pokoj má číslo 304.“

„Byl jste velice milý.“ Minho poděkoval obdobným tónem. I když měl Tae hlavu skloněnou, neušlo mu, že mu koutky rtů zvlnil úsměv.

„Přijel jste pozdě. Večeře je až v sedm.“ Oznámil mi Tae rádoby lítostivě.

Minho zvedl své dva kufry a zamířil ke schodům. Pod nimi na chvíli zaváhal a otočil se zpět k Taeminovi. „Mam si vzít oblek?“

„To, co máte na sobě, bohatě postačí.“ Odpověděl Tae stále stejným tónem.

„Společenské chování je však nutné, že?“

„Vy snad nějaké máte?“

„Zrovna jsem se vás chtěl zeptat na to samé.“ Nedal si to líbit Minho.

Taeminovi se překvapením rozšířily oči. „Vždyť já se tak právě teď chovám, pane Choi.“

Jen tak tak, že nevybuchl smíchy, ale zachoval si zdvořilý výraz. „Opravdu vás nenajala konkurence, abyste vypudil všechny hosty?“

„Ne!“ Opřel se loktem o recepční pult a povýšeně se na něj podíval. „A máme jen jednu pokojskou. Navíc je mladá a nezkušená, proto se nesmíte zlobit, kdyby vám náhodou chybělo prostěradlo.“

„Nebudu se zlobit. Ještě před něčím byste mě rád varoval, pane Lee?“

„To je myslím všechno. Jen se dívejte pod nohy, ať nezakopnete nebo se někam nepropadnete. Rozhodně nestojíme o to, aby nás někdo žaloval.“

Zmohl se pouze na přikývnutí a musel uznat, že v prvním kole vyhrál Lee Taemin. Netušil, proč ho pořád tak stírá, ale rozhodl se, že tomu přijde na kloub. Možná, že se tak chová ke všem. Něco mu však napovídalo, že to není pravda.

Ne, že by ho odtud přímo vyháněl, dělal však všechno proto, aby odjel. Zajímalo by ho proč. Jednak byl zvědavý, jednak si až příliš dobře uvědomoval, že se mu ten hubatý hnědovlásek líbí. A navíc se už několikrát ukázalo, že mu nechybí ani smysl pro humor.

Podle vzkazu, který dostal těsně, než odjel ze Soulu, dorazí Kim Jong Hyun na ranč až v pátek, takže mu zbývá dost času na to, aby se Lee Taeminovi podíval na zoubek.

Pokoj našel snadno a pozorně si ho prohlížel. Působil pohodlně, ale neosobně. Zřejmě tu nedávno malovali, byla ještě cítit barva. Jinak byly stěny zcela holé. V pokoji bylo dvojlůžko, na kterém byl omšelý přehoz. Noční stolek s jednoduchou lampičkou. Prádelník a skříň. Nábytek vypadal poněkud opotřebovaně. Na nově natřené podlaze ležely dva prošlapané koberečky. Ve skříni viselo šest drátěných ramínek. A v koupelně chyběl sprchový závěs.

V obou místnostech bylo citelně chladno, ale stěžovat si raději nebude na nic. Nechce, aby měl Taemin pocit, že vyhrál. Systematicky si vybaloval a dával věci do skříně.

„Kristepane…“ Udiveně sledoval skleněný střevíc ve své ruce.

Co ho to jenom napadlo, že si ho sebou vzal? Nevzpomínal si, že by ho balil, ale nijak ho to nepřekvapilo. Vždyť posedlost se dá jen těžko nějak rozumně odůvodnit. Položil botu na poličku ve skříni, co nejrychleji zavřel dveře.

Rychle se převlékl do džínsů a pohodlného svetru.
Už toho bylo dost. Byl moc daleko od Soulu na to, aby dál pátral po Popelce. Trochu provinile si uvědomil, že když potkal Lee Taemina, práce i Popelka se mu vykouřily z hlavy.
Nikdy předtím nebyl tak nestálý.

 Rozhodl se, že v pokoji nezůstane a sešel ze schodů. Z odpočívadla v prvním patře měl výborný výhled na vstupní halu. Zastavil se, protože ze zdola zaslechl hlasy. Opatrně se nahnul přes zábradlí a uviděl Taemina, jak se baví s nějakou ženou. Tedy spíš poslouchá nějakou ženu.

Neznámá byla drobná a měla šedivé vlasy. Určitě jí bylo už přes šedesát. Ale pusa jí jela jako namazaná.
Taemin se opíral o recepční pult a vypadalo to, že opravdu potřebuje oporu. Poplácával po hlavě vedle sedícího Nema a snažil se porozumět tomu nepřetržitému vodopádu jejích slov.
Taeminovo obočí se zachmuřilo a v očích se mu zračil údiv. Minho se pobaveně usmál. Ty se opravdu hledali…

Hned jak se za energickou starou paní zavřely dveře, Taemin se nevěřícně rozesmál. Strýc tedy rozhodně nepřeháněl, slečna Kim na svůj bývalý domov dohlížela opravdu bedlivě. Přihnala se sem jako vichřice. Okamžitě si všimla všeho, co se tu předělalo. Všechno důkladně zkritizovala a okomentovala.

A protože si Taemin myslel, že je sám, hlasitě si ulevil několika pěkně jadrnými výrazy. V tom se však zmýlil a tichý smích ozývající se z odpočívadla ho na to okamžitě upozornil.

„Tohle je to vaše slušné chování?“ Napomenul ho výsměšně Minho.

Taemin jej pozoroval, jak schází ze schodů a přemýšlel, co komu udělal, že ho osud tak krutě trestá. Pohodlné oblečení mu slušelo. Snad až moc. Džíny byly příliš těsné na to, aby to dokázal ignorovat. Tmavě modrý svetr ještě zvýrazňoval šířku jeho ramen.

„A vám maminka neříkala, že cizí rozhovory se neposlouchají?“

„Ale ano. A já si její slova vzal k srdci. A neposlouchal jsem váš rozhovor. Jen jsem vás nechtěl rušit.“ Odpověděl mu pobaveně. „Co je zač ta slečna Kim?“

„Kdysi jí to tady patřilo.“ Taemin jej ostražitě pozoroval, jak schází ze schodů a míří k němu. „Doufám, že vám váš pokoj, ehm…vyhovuje?“ Zeptal se zdvořile.

„Snad vás to opravdu nezajímá?“ Namítl škádlivě Minho. „Skutečně bych chtěl vědět, Lee Taemine, jestli jste takhle nevlídný ke všem nebo jestli jsem si z nějakého důvodu vysloužil zvláštní zacházení.“

„Někteří lidé mi prostě nepadnou do oka.“ Odsekl Min chladně.

„Musíte k tomu přece mít nějaký důvod. A mě by zajímalo jaký. Připomínam vám snad nějakého bývalého milence?“ Usmál se Minho nevinně.

„Mám spoustu práce.“ Tento rozhovor se začínal ubírat směrem, který mu naháněl strach.

„A myslíte, že vás budu rušit.“

Rozum Taeminovi radil, ať je zticha. Jistě ho brzy omrzí hádat se sám se sebou a odejde pryč. Jak se dalo čekat, on svůj rozum neposlechl.

„Pane Choi, nemám čas na to, abych se vám ještě staral o zábavu. Někde tady jsou karty, tak si můžete zahrát sám se sebou.“

„Jste nějak zaujatý a mě by zajímalo proč.“ Zlobil se, ale v očích mu pořád blýskaly škádlivé ohníčky. „Časem na to určitě přijdu.“

Tím prohlášením Taemina dokonale uzemnil. Už jednou ho slyšel takhle mluvit. Zaplavila ho vlna horka a roztřásla se mu kolena. Jen to ne…

Bojovně se napřímil. „Mám práci. Takže ať už ode mě chcete cokoli, můžete na to klidně zapomenout.“

Těsně u něj se Minho opřel loktem o recepční pult a drze ho sjel pohledem od sportovních bot až po delší hnědé vlasy. „A vám maminka neříkala, abyste nikomu neházel rukavici?“

Taemin začal málem panikařit. Když je drzý, ještě ho tím víc pokouší. Nevěděl, co má dělat. Musel ale uznat, že se mu to kočkování líbí. Ten muž ho tak přitahoval, že by s ním byl nebezpečný každý vztah. I ten hádavý. Kdyby se s ním zapletl, bylo by to, jako kdyby škrtl zápalkou v místnosti plné dynamitu.

„Žádnou rukavici jsem vám nehodil, pane Choi. Máte příliš moc bujnou fantazii.“ Vzchopil se Taemin.

„Opravdu? No…stejně na to brzo přijdu, Lee Taemine. Ale teď vás nebudu rušit od práce.“

Taemin na sobě nedal nic znát. Otočil se k Minhovi zády a vyrazil do jižního křídla. Stálo ho to hodně sebeovládání. Tenhle souboj rozhodně nevyhrál a jeho pocity byly někde mezi hysterickou veselostí a totální panikou.

Jeho nepřátelské chování bohužel v Choi Minhovi ještě více podnítilo zvědavost. Nebyl tu ještě ani dvě hodiny a on už byl jak na jehlách. Řekl si, že bude nejlepší všímat si ho co nejméně. Pořád si bude hledat práci a bude se mu tak moct vyhýbat. Bylo to dobré předsevzetí. Jen doufal, že ho dokáže dodržet.

 ***

 

„Nepřišel jste na večeři.“

Taemin celý zneklidněl, když zaslechl Minhův hlas. Několik hodin se mu úspěšně dařilo Minhovi vyhýbat. Nejdříve se obklopil zedníky. Potom se schoval do pracovny a začal s papírováním. Rozdělal oheň ve starém krbu, aby místnost trochu vytopil. Schoulil se na pohovku s několika katalogy s nábytkem.

Jeho nerozlučný společník Nemo se natáhl na prošlapanou předložku u krbu a tiše chrupkal.
Pozoroval, jak Minho vešel dovnitř a posadil se na opačný konec pohovky. Zlobil se sám na sebe, že musí myslet na to, s jakou kočičí elegancí se Minho pohybuje.

„Nerušim?“ Zeptal se Minho nevinně.

„Rušíte.“ Odsekl mu Min.

„Nemůžete pořád pracovat. Škodí to zdraví. O náladě ani nemluvim.“

„Pane Choi!“

„Minho…“ Opravil ho.

Tak to už bylo moc. Podíval se mu do očí. „Proč si neušetřit spoustu času…“ Začal.

„Jsem pro každé úsporné opatření.“ Přerušil ho vesele Minho.

„Dobrá. Já vás sice neznám, pane Choi, ale podle všeho usuzuju, že jste se rozhodl, že se se mnou budete neustále dohadovat.“

„No…rád bych s vámi dělal i jiné věci.“ Pokračoval Minho tajemně.

„Jaké?“ Neodolal Min.

Minho se prostopášně usmál.

Když Taemin uhodl, co mu tak asi může odpovědět, zhluboka se nadechl a pomalu se zeptal. „A můžete mi říct proč? Máte nějakou zvláštní masochistickou posedlost zajímat se o lidi, kteří o vás nestojí?“

„Ne.“ Odpověděl tak ležérně, jako by mluvili o počasí. „Ale na vás mě něco neodolatelně přitahuje. Buď to bude ostrý jazyk nebo ty dlouhé hnědé vlasy. A nebo něco úplně jinýho.“

Překvapeně na Minha koukal, i když ho to také docela pobavilo.

„Je to jako takové zvláštní jiskření. Lepší výraz už asi nenajdu. Věříte na elektřinu, pane Lee?“

„Na tu, co se vyrábí v elektrárně? Jo…“

„Na tu, co je mezi dvěma lidmi, které to k sobě přitahuje.“

Taeminovi se znovu v hlavě ozval známý varovný hlas. Znovu se ho, ke svému velkému překvapení, rozhodl ignorovat. „Já ale s vašim jiskřením nemám nic společného.“

„Teď vám musim odporovat.“

„Víte, co tím myslím.“

„Jste ženatý?“

„Ne.“

„Zasnoubený?“

„Ne.“

„Tak zamilovaný.“

„Teď právě ne, pane Choi.“

„Tak jste prožil nešťastnou lásku a teď jste zahořklý?“

Taemin se vrátil ke katalogům ve svém klíně. Musel se hodně ovládnout, aby mu hlas zněl vyrovnaně. „Vy se zkrátka nesmíříte s tím, že o vás nestojím, že?“

„Jen když mi to přesvědčivě zdůvodníte.“ Pozoroval, jak se mu ve vlasech odráží oheň z krbu. Uvědomil si, že zřejmě moc naléhá. Ale z nějakého důvodu mu to připadalo strašně důležité. Nepřemýšlel proč. Vždy totiž důvěřoval svým instinktům. A ty mu teď říkaly, aby tu jeho obranu prorazil. Ať to stojí, co to stojí.

Taemin se na něj podíval a on cítil, že se v něm něco sevřelo. Byl tak zvláštní. Bylo v něm něco křehkého. Ne fyzicky, ale citově. Tušil, že na tu upjatost má právo. Že ta jeho poznámka o nešťastných láskách pravděpodobně trefila do černého.

„Pane Choi…“

„Minho…“ Jeho hlas už nezněl tak povýšeně. Naopak byl velmi naléhavý. „Prosím.“

Taemin se snažil být stále ostražitý. To, že tak náhle Minho změnil taktiku, od něj bylo nefér. Jak mohl být na válečné stezce, když v Minhových očích viděl tolik něhy.

„Sakra!!“ Uklouzlo mu.

Minhovi pobavením zaškubaly koutky. „Vždyť po vás tolik nechci. Jen jméno. Jen dvě slabiky.“

„To sedí.“ Řekl polohlasně Min.

Minhovi se úsměv ještě rozšířil. „Budu vám říkat můj milovaný, když mi nechcete dovolit, abych vám říkal Taemine.“

„To mi radši říkejte Taemine.“ Vybral si ukvapeně to menší zlo.

Minho jen povytáhl obočí a čekal. Taemin se na něj chvíli díval a potom neochotně pokračoval. „No…to mi radši říkej Taemine.“

„To je krok správným směrem.“ Poznamenal. „Teď je na řadě další. Myslíš, že bysme mohli být přátelé?“

Teď zase povytáhl obočí Taemin. „Přátelé?“

„No pro začátek. Jsem velice rozumný. I když vim, že to nebude snadné.“

„Co nebude snadné?“ Hned jak otevřel pusu, uvědomil si, že se na to neměl ptát.

„Dostat tě do postele, zlato!“

Nevěřícně zamrkal. Už několikrát mu dělali muži i ženy podobné návrhy, ale vždy se vyjadřovali mnohem taktněji. Jeho troufalost mu připadala velice originální. Nevěděl, jestli se má rozzlobit nebo vyděsit.

„To mělo být přátelské varování.“ Vysvětlil mu Minho.

„A to si myslíš, že se s tebou po tomhle varování budu chtít přátelit?“

„Až dojde na tu fázi, vždycky můžeš říct ne. Musim tě však ještě jednou varovat, že to hned tak nevzdam.“

Rychle zavrtěl hlavou. „Na laškování v posteli si budeš muset najít někoho jiného. Já nemam zájem, Minho.“

„Já snad něco říkal o laškování?“

„No…věčnou lásku si mě zrovna nesliboval.“

“To by bylo trochu předčasné. Třeba nám to ani nebude klapat.“ Zasmál se.

„Přesně to jsem se ti snažil naznačit.“

„Proč nám nechceš dát šanci?“ Mírně se k němu naklonil, silnou paži si položil na opěradlo pohovky. „Taemine, já jsem podnikatel. A za ta léta jsem se naučil, že dokud nevyzkoušim všechny možnosti, nenecham si ujít žádnou příležitost.“

„Já jsem pro tebe příležitost?“

„Jo. Tak jako já pro tebe. Jenomže na to nikdy nepřijdeme, když to nezkusíme.“

„Už ti někdo řekl, jaký má účinek voda kapající na kámen?“

„Mockrát.“ Usmál se na něj.

Ten jeho úsměv byl přímo smrtící. A měsíční světlo to ještě zhoršovalo. Zjistil, že se dostává do slepé uličky. „Tak ať je po tvém. Budeme přátelé. Nezapomínej však, že já na rozdíl od tebe tady nejsem na dovolené. Musim taky pracovat.“

Tuhle bitvu vyhrál. Rozhodl se, že toho hned nevyužije. „No…já tu vlastně taky nejsem na dovolené.“

„Ne?“ Taemin se sice trochu uvolnil, pořád ho ale podezíravě sledoval.

„Ne. Mam se tu setkat s jedním mužem, abychom spolu probrali jeden obchod. Jmenuje se Kim Jong Hyun.“

Taemin si vzpomněl, že to jméno viděl na seznamu hostů. „Má přijet v pátek. O jaký obchod jde? Nebo to je státní tajemství?“

„Když nejsme v Soulu, tak to tajné není. Jen nechci, aby se o tom obchodu dozvěděla konkurence. Někdo by se mě mohl pokusit přeplatit a já nemam moc kapitálu. A půjčovat si taky nechci, i když se mi bratři nabízeli.“

Taemin sebou trhl, když si uvědomil, že tou konkurencí mu může být i on. Ale to bylo nemožné. Firma jeho otce, kterou po jeho smrti zdědil on, a Minhova společnost Foxfire byly na různé úrovni a nikdy si nekonkurovaly. Donutil se soustředit na to, co mu Minho říká.

„Moje firma se zabývá elektronikou. Prozatim to byly hlavně hračky a počítačové hry. Něco jsem na tom vydělal, ale chtěl bych firmu rozšířit. Potřebuju získat náskok.“

„Náskok?“

„Potřebuju předběhnout konkurenci. Tady nedaleko bydlí jeden programátor. Kim Kibum. Pracuje na novém vynálezu. Je to ještě kluk, ale ti, kdo mění tvář počítačového průmyslu, jsou obvykle mladý lidi. Nechal si patentovat systém, který určitě způsobí revoluci. A já chci na ten systém získat autorská práva.“

„On ti je nabídl?“

„Ne. Už je někomu prodal. Kim Jong Hyunovi. Moc jsem o něm nezjistil. Podle všeho je to zprostředkovatel, který dává přednost malým podnikům, jako je ten můj, před velkými firmami.“

„Vypadá to, že půjde o velmi důležitý obchod.“ Řekl Taemin pomalu.

„Pro můj podnik je to životně důležité. Nemam dost kapitálu, abych mohl financovat vlastní výzkum. Ani nemam dost trpělivosti, abych čekal na nějaký zázračný průlom. Hračky a hry teď vyrábí každý a na další růst nebo získání většího podílu na trhu není velká šance. Teď se hodně prodávají osobní počítače. Brzy to ale budou systémy, které v domě budou řídit všechno. Od bezpečnosti až po životní prostředí. Budou spolehlivé, vysoce výkonné a levné.“

Taemin toho programátora znal velice dobře. Jeho tatínek se ho snažil nalákat do svého výzkumného oddělení. Když byl na posledním zasedání rady, byl vyčleněn zvláštní kapitál určený k získání toho programátora, autorských práv na ten jeho systém a pokud to bude možné i na celý patent.

„Budoucnost na vás mává.“ Poznamenal a snažil se přemýšlet. „Ale co když ta práva nezískáte?“

Minho se s trochou hořkosti zasmál. „Přes pět let jsem dřel jako kůň, abych ten podnik vybudoval. Když ta práva nezískám, tak mě to sice nepotopí, ale pořád se budu honit, abych se udržel nad hladinou. Konkurence je tvrdá. Proto potřebuju nějaký náskok.“

I když Mina už několikrát napadlo, že je to spíš prokletí než požehnání, vždycky své obrovské bohatství bral jako samozřejmost. Vždycky ho měl a pečlivě vybraný tým poradců, ekonomů a právníků mu zaručoval, že ho také vždycky mít bude. Nikdy v životě nemusel dřít jako kůň.

Teď si připadal jako podvodník. Ani náhodou ho nechtěl obelhat. Minho jej znal jako Lee Taemina – bytového architekta. Kdyby věděl, že mluví s majitelem konkurenční společnosti, nikdy by se mu se svým plánem nesvěřil. On o ta práva usiloval jen s omezeným kapitálem, kdežto on měl k dispozici dostatek finančních prostředků.

Pro Minha to byla otázka života a smrti. A když mu ten obchod nevyjde, bude se muset dál protloukat. I on by tím obchodem získal. Tak důležitý pro něj ale nebyl. Jeho společnost měla dost prostředků na to, aby si i bez něj udržela silnou pozici na trhu.

 „ Omlouvam se. Určitě tě to strašně nudí.“ Minho se najednou rozesmál. „Pojďme se bavit o něčem jiném, než je obchod.“

„Ji-jistě.“

„Co tady vlastně děláš?“

„Jen tady dohlížím na rekonstrukci ranče.“

„A pak? Bydlíš tady?“

„Ne. Vlastně žiju v Soulu.“ Taemin se dostával na tenký led. „Žije tam i majitel ranče. Dělal jsem pro něj nějakou práci v Soulu a tak si mě najal i sem.“

„Ty seš ze Soulu? Není zvláštní, že jsme se museli trmácet až sem, abychom se setkali?“

„Jo, to je opravdu zvláštní.“ Souhlasil s ním.

„Nestalo se mi to poprvé.“ Vzpomínal Minho. „Myslím to, že jsem se s někým ze Soulu seznámil až tak daleko od domova.“

„Mě se to taky stalo. Se svou sousedkou jsem se seznámil až v Busanu. A to už jsme vedle sebe bydleli dost dlouho.“

Jako by si Minho po slovech vedle sebe uvědomil, jak daleko od sebe sedí. Přisunul se k němu blíž a zvedl katalogy z jeho klína.

„Vybíráš nábytek?“ Zběžně prolistoval horní časopis.

„Jen tak předběžně.“ Pokusil se ignorovat Minhovu blízkost. Moc se mu to nedařilo. Všechny smysly na něj okamžitě reagovaly. Tak velmi se snažil přemáhat vlastní pocity, že na chvíli přestal být ostražitý.

Minho se naklonil, odložil časopisy na stolek a potom si sedl zpátky. Všechno se seběhlo tak rychle, jako by to bylo ve snu. Blesku rychle mu nadzvedl nohy a položil si je do klína. Jednou rukou mu držel stehna a druhou ho objímal kolem ramen. Taemin ležel v rohu pohovky, pod nohama cítil Minhova pevná stehna a kolem ramen jeho silnou paži.

Byl v pasti a úplně bezbranný.
Rukama se mu instinktivně opřel o hrudník a snažil se jej odtlačit. On však nechtěl použít sílu. Usmál se na něj. Napůl omluvně a napůl vítězně.

„Už jsem to nemohl vydržet.“ Omlouval se tiše Minho.

Protože ho Taemin nemusel odstrkovat, jeho prsty samy od sebe začaly zkoušet, jak pevné svaly má Minho pod tmavě modrým svetrem. Tolik jim chtěl poručit, ať přestanou, ten povel se nedostal na správné místo.

„Jdeš…jdeš na to moc rychle.“ Bránil se Taemin.

„Opravdu?“ Mírně zakroutil hlavou. „Myslim, že ne. Když ti necham čas na rozmyšlenou, tak ode mě utečeš.“

„To je pitomost. Jsem přece dospělý. A před nikým neutíkám.“

„To jsem moc rád.“ Hlas měl najednou hluboký a mírně zastřený. „Víš, že v očích skrýváš nějaké tajemství?“

„Cože?“ vyhrkl nejistě.

Ruku mu zabořil do dlouhých vlasů a pevně mu držel hlavu. „Ne, Taemine. Neodvracej tvář.“

Rozmrzele se mu znovu podíval do očí. Vůbec netušil, co se děje s jeho vůlí. Minho ji překonával jako mávnutím proutku. A dotek jeho dlouhých prstů ve vlasech byl velmi příjemný. Jasně cítil, jak se mu z hlavy vytrácejí všechny rozumné myšlenky. Všechny ty věci, co by mu měl říct, se někam schovaly. Nemohl je najít. Nedokázal je vyjádřit. Jen se na něj díval a omámeně přemýšlel, co se to s ním děje.

„Prokleté oči.“ Vydechl Minho a potom se k němu přibližoval, dokud se jejich rty nespojily.

V okamžiku Taemina zachvátila vlna syrové touhy. Jeho rty mu vyšly vstříc a vzdychl štěstím. Minho jej líbal tak vášnivě, jakoby na světě zbyli jen oni dva a jejich naléhavá touha. Rty měl pevné, přesto spíše sváděly, než dobývaly. Lákaly, nenutily.

Spíše automaticky ho Tae objal kolem krku a ponořil se prsty do jeho hedvábných černých vlasů. Nikdy před tím nezažil nic podobného. Jeho vášeň byla až ničivě intenzivní a přemoci jí bylo stejně obtížné, jako by chtěl přestat dýchat. Když se jejich rty od sebe konečně odtrhly, bránil se zastřeným hlasem, jako by si neuvědomoval, co dělá.

„Taemine…“ Zašeptal rozechvěle a jeho rty ho začaly líbat na rozpálené šíji.

Taemina trochu překvapilo, když zaslechl svoje jméno. Omámení mu úplně zamlžilo celý svět. Vzpomněl si, že v románech četl o ženách, které se rozplynuly ve vášni. Nikdy to však nezažil a proto těmi slaboškami vždy opovrhoval. Nyní to chápal a vyděsilo ho to.

I on se před chvilkou poddal citům, které nedokázal ovládnout. Ta touha potlačila veškeré jeho sebeovládání. Přemohla jeho rozum, takže proti ní byl bezbranný. I když šok z toho zjištění nepronikl horkými závoji vášně úplně, způsobil, že se začal nejistě bránit.

„Minho…opravdu je to na mě moc rychlé…prosím…“

Minho pomalu zvedl hlavu. Díval se na něj očima plnýma vášně. „Chci tě!“ Řekl něžně a zároveň rozhodně.

Taemin cítil, jak celý roztává. Zoufale se snažil ovládnout. „Je to moc brzy. Vždyť se sotva známe.“

„A záleží na tom?“ Jeho hlas zněl ochraptěle. „Znal jsem tě hned, když jsi mi z toho žebříku spadl do náručí.“

„Já tě neznal.“ Namítl Min. „A ještě tě neznám. Nechci spát s někým, koho vůbec neznám.“

Minho se sklonil a znovu Taemina políbil. Tentokrát v tom polibku byla síla i naléhavost. Přivlastnil si jeho ústa, jako by nebyly žádné pochyby o tom, že mu patří. Ani o tom, že mu patří celý Taemin.

Taemin znovu zasténal rozkoší. Připadal si, jako by se nořil do rozpálené tmy. Vábila ho tam síla, kterou nedokázal pochopit.

Minho zvedl hlavu a díval se na něj. Taemin byl přesně tak roztřesený, jako se cítil roztřesený on. Přesně tak zmatený. Krásný obličej mu pobledl. Hnědé oči byly rozšířené údivem. Rty měl opuchlé a rudé od jeho polibků. Chtěl ho vzít do náruče, vynést po schodech nahoru, najít nějaký volný pokoj s postelí a schovat se tam s ním před celým světem.

Ještě nikdy ho nestravovala podobná touha. Tak rád by se ponořil do Taeminova těla. Vzal si ho úplně celého. I s tím tajemstvím, co měl ukryté v očích.
Ta touha jím otřásla. Vždycky si všechny své životní cesty pečlivě plánoval dopředu a tahle nečekaná odbočka ho znepokojovala. Stejný zmatek našel i v Minových očích.

„Dobrá. Zpomalíme.“ Vzrušení, které prozrazoval jeho hlas, ho překvapilo. „Nechci však čekat moc dlouho.“