Zdravím. Tak opět pokračujeme s Bratry. Dnes a další dvě neděle budeme sledovat nejmladšího člena rodiny Choi. Podíváme se, jak si Minki poradí se svým životem a kde potká svoji lásku. A jaké trable ho na té cestě čekají...
Užijte si tedy čtení....
Hatachi
Baekho stál u otevřeného okna a v náručí držel svou
dvouletou dceru Rinu. Před necelou půlhodinou ji vykoupal a ona mu cestou
z koupelny usnula na rukách. Na hrudi cítil její hedvábné vlásky a měl
pocit, že je všechno v nejlepším pořádku. Díky Rině se tady, ve starém
mlýně u velkého jezírka, cítil jako doma.
Pomalu sklonil hlavu a něžně Rinu políbil na čelo. Večerní
vánek přinášel od jezírka vůni vody a tiché kuňkání žab. Měl pocit, že teprve
tady pochopil, co je a není v životě důležité.
Pohladil malou po vlasech a vzpomněl si, jak odpoledne běhala po louce za
mlýnem a proháněla tam motýly. Tiše se tomu zasmál. Z celého dne měl
nejraději chvíle, kdy Rina po pravidelné pohádce na dobrou noc usnula. Chvíle,
kdy jeho dcera pravidelně oddychovala a patřila jen jemu.
V mlýnském náhonu tiše šplouchala voda. Povzdychl si a
zamračil se. Jenže kdo ví, jestli to tak bude i za týden. Až příliš dobře
věděl, že dědička Song Hyo Jae, staré paní, které patřily pozemky nad mlýnem,
ho může jedním škrtem pera připravit o vše, co mu v poslední době bylo tak
drahé.
Do Ansanu se přestěhoval před dvěma lety. Předtím býval
nadějným soulským architektem a zdálo se, že má před sebou úspěšnou kariéru.
Jenže vše nakonec dopadlo docela jinak, než si představoval. S narozením
dcery to znamenalo konec jeho slibné kariéry. Ani se nerozmýšlel a ihned se
rozhodl pro svou dceru.
Odvezl ji do Ansanu ke své rodině, kde ji okamžitě obklopili jeho příbuzní a
zahrnuli ji láskou.
Zhluboka se nadechl a vychutnal si při tom všechny vůně
noci. Vůni čerstvě posekané trávy, úrodné země a břečťanu, který se plazil po
severní části mlýna.
Jenže tohle všechno se možná za pár týdnů změní, pomyslel si trpce. Jestli se
nový majitel rozhodne jezero a pozemky kolem něj prodat, může to pro Ansan
znamenat pomalou, ale jistou smrt.
Kolem jezera se v posledním půlroce začali nenápadně
potloukat agenti realitních kanceláří a stavebních firem. Dokud byla Hyojae
naživu, vždy je důsledně odmítala. Ale nová majitelka jejího domu a pozemků se
na celou věc může dívat jinak.
„Uvidíme, ale jestli se to ta dědička rozhodně prodat, bude
mít co dělat se mnou.“ Zašeptal tiše Rině do vlásků. Ta se neklidně ošila, ale
v příští chvíli už zase tvrdě spala.
Druhý den ráno se Baekho s malou Rinou vydal do Hyojaejiny
zanedbané zahrady. Ranní světlo prozářilo zahradu odlesky posledních kapek rosy
a ve vzduchu bylo cítit svěží vůni jara. Rinu usadil do malého altánku a nechal
ji tam, aby si hrála s panenkou.
Z kůlny si vzal plechovku s růžovou barvou a vydal se ke starému
viktoriánskému domu. Dva dny před tím, než Hyojae náhle zemřela na srdeční
záchvat, jí slíbil, že dá její dům do pořádku.
Chtěl začít tím, že natře okapy. Měl pocit, že i teď, po její smrti, musí slib
dodržet. Starý dům pro ni byl zbytečně velký, proto si k sobě často brala
Rinu a nechávala ji hrát si ve velkých salónech, kde sedal prach na cenné
starožitné sekretáře a pohovky.
Teprve po její smrti si Baekho uvědomil, že o ní vlastně
skoro nic nevěděl. Byla to drobná, činorodá paní, která si Rinu zamilovala jako
svoji vnučku a často je k sobě zvala na čaj nebo domácí jablečný závin.
Hyojae patřilo jezero a přilehlé pozemky. Říkalo se, že je
kdysi dávno dostala jako svatební dar. Její rodina ji za poslední dva roky
navštívila všeho všudy dvakrát. Čišel z nich chlad a arogance. Nikomu
z městečka nebyli sympatičtí a všichni Hyojae tiše litovali. Každý teď
napjatě a s obavami čekal, co se vyklube z její dědičky.
Přistavil si k domu dlouhý žebřík a vyšplhal na něj. Ty
okapy už opravdu potřebovaly natřít.
„Tati?“ Zavolala na něj zespoda Rina. „Viděla jsem duhu. A
víš, co jsem si přála?“
„To nevím.“ Řekl Baekho a namočil štětec opatrně do barvy,
aby se nepostříkal, začal natírat okap.
„Přála jsem si, aby k nám přišla nějaká víla a stala se
mojí maminkou.“
Baekho se usmál. Pak si vzpomněl na Mi Yong, jak ho zradila
a bez zaváhání se Riny vzdala. Rina se občas po své matce ptala a on jí vždy
odpovídal stejně. Říkal jí, že maminka je v nebi. Doufal ale, že se mu
jednoho dne podaří říct jí pravdu.
„No jo Rino, co bych si ale počal se dvěma vílami
v domě? Chlap potřebuje k jídlu kus pořádného masa a ne rosu a
květinovou vůni. Myslíš, že by taková víla uměla vařit?“
Rina se vesele zasmála. Možná právě její smích, přirozený a
bezprostřední, jí získal srdce všech obyvatel městečka. Věděl, že zvolil
správně. Nikde jinde by se jí tolik lásky nedostalo.
Vrátil štětec do plechovky a právě když začal slézat ze
žebříku, zablesklo se dole v údolí pod domem slunce na předním skle
nějakého auta. Podíval se proto lépe. Byla to velká bílá limuzína, možná
mercedes. Určitě ale nepatřila nikomu z městečka, protože nejluxusnější
auto v Ansanu byl pětadvacet let starý cadillac Kima Hae Gwona, který jej
přede dvěma lety koupil levně v bazaru a od té doby se ho marně pokoušel
opravit.
Auto zastavilo u
branky v bílém dřevěném plotě před domem. Otevřely se dveře a z auta
vystoupila nějaká žena ve světlém kalhotovém kostýmu. Do tváře jí Baekho moc
neviděl, protože měla velké brýle proti slunci.
Žena se obrátila a vytáhla z auta kufřík. I na tak velkou vzdálenost
poznal, že je to kufřík z pravé krokodýlí kůže, který musel stát spoustu
peněz.
Žena došla k brance a nedůvěřivě se rozhlédla po zahrádce před domem, kde
Hyojae pěstovala bylinky.
Baekho si všiml, že má dlouhé, štíhlé a dokonale tvarované
nohy. Ani střízlivý kostým nedokázal zakrýt ladné křivky jejích boků.
Teprve teď si ho také všiml. Překvapeně k němu zvedl pohled a zamračil se.
„Kdo jste a co děláte na mých pozemcích?“ Zeptal se zmateně.
„Na vašich pozemcích?“ Zeptal se Baekho nedůvěřivě. Nechtělo
se mu věřit, že by dědicové dům i pozemky prodali tak rychle. „Vy jste právní
zástupce dědiců Song Hyo Jae?“
„Ne. Jmenuji se Choi Minki a jediným dědicem jsem já.“ Odpověděl
mu Minki.
„Ale…vy jste muž?“ Vyhrkl překvapeně Baekho a vzápětí si
uvědomil, jak hloupě to vyznělo. Jenže on si z nějakého nejasného důvodu
myslel, že dědicem bude žena. Myslel si, že se jí nebude chtít opustit
velkoměsto a při té příležitosti se jí pokusí vysvětlit, jak jeho život závisí
na jezeře. Ale tohle…
„Už to tak vypadá. Vadí vám to snad?“ Bojovně vysunul bradu.
„Aha, Už je mi to jasné. Čekal jste ženu, která by byla zhýčkaná velkoměstem,
která by nechtěla za žádnou cenu opustit. Pak už by bylo jednoduché utáhnout jí
na vařené nudli, že?“
Způsob, jakým to řekl, pokazil Baekhovi celý dojem
z krásného rána. Připadalo mu, že se ten mladík chová jako královna, která
milostivě uděluje audience svým poddaným.
„Já jsem Kang Baekho.“ Řekl a snažil se, aby to znělo
přátelsky.
„Co to má znamenat?“ Zeptal se Minki a bradou ukázal na
okap. „Ta barva je příšerná. Neříkejte mi, že teta chtěla mít růžové okapy.“
Baekho ucítil, že se mu začíná svírat žaludek. Tenhle mladík
nevypadal, že by s ním bylo snadné pořízení. Vtrhl do krásného květnového
rána jako uragán, co zanechával za sebou jenom spoušť.
Jejich pohledy se setkaly. Minki pomalu zvedl ruku a posunul si sluneční brýle
na temeno hlavy.
„Zdá se, že jste údržbář, kterého si teta najala. Ale já vás
tu už potřebovat nebudu.“
Baekho se smířlivě pousmál. „Podívejte…slíbil jsem Hyojae,
že to tady dam do pořádku. Pro vás, Choi Minki.“
„No budiž.“ Minki netrpělivě přešlápl. „Zálohu, kterou vám teta
vyplatila, si můžete nechat. Ale jestli do pěti minut nezmizíte, nechám vás
zatknout za neoprávněný vstup na soukromý pozemek.“
Baekho si představil Hwang Minhyuna, místního šerifa a
soudce v jedné osobě a v duchu se dal do smíchu. Minhyun naposledy
někoho zatkl na silvestra. A to jen proto, že se ten muž v povznesené
náladě pokoušel vyšplhat na kostelní věž a on měl strach, aby se mu při tom
něco nestalo. Nechal ho ve vězení vystřízlivět a druhý den ho hned pustil.
„No dobrá. Když jinak nedáte…“ Zabručel pobaveně a začal
slézat ze žebříku.
Minki se znovu podíval na dům. „Ty barvy jsou naprosto
příšerný. Bledě modrý dům s růžovými okapy. Něco takového mohlo napadnout
jen blázna. Staré domy jsou přeci bílý.“
„Myslíte? Jen se podívejte kolem sebe.“ Ukázal štětcem
k městečku. Po obou stranách hlavní ulice stály domy všech možných i
nemožných barev.
„Oh…v Ansanu asi nemají ponětí o dobrém vkusu, ale nečekal
jsem, že je to až tak strašný.“ Neodpustil si Minki. „Navíc nemám ani čas, ani
náladu o tom debatovat. Vezměte si ten žebřík a opusťte moje pozemky.“
Baekho se zamračil a na čele mu naběhla žíla. Zhluboka se
nadechl a řekl si, že co je moc, to je moc. Už se nechtěl nechat za svojí
dobrou vůli urážet. Znovu se zhluboka nadechl, když se chystal říci něco pěkně
ostrého, vybatolila se z altánku Rina.
Chytla Minkiho za rukáv, aby na sebe upoutala jeho
pozornost. „Ahoj. Já jsem Kang Jae Rin. Budeš moje maminka?“
„Rino!“ Okřikl jí Baekho a vzápětí si uvědomil, že to řekl
zbytečně hrubě.
Rina nebyla zvyklá, aby s ní někdo takhle mluvil.
Udiveně se na svého tátu podívala a začal se jí chvět spodní ret. V černých
očích se jí zaleskly slzy a Baekho cítil, jak se mu sevřelo srdce.
„Ale my přece žádnou maminku nemáme a já si myslela, že…
Říkal jsi přece, že paní se snubním prstýnkem mít nemůžeme. A tahle paní
prstýnek nemá.“ Řekla nejistě Rina.
Minki se k ní sklonil a vzal ji jemně za ruku. „Jaerin
to určitě myslela dobře, viď?“ Zastal se jí a povzbudivě se na ní usmál. „Snaží
se vám pomoci. Za to na ní nemusíte hned křičet.“
Baekho zadržel dech a v duchu počítal do deseti.
Vypadalo to, že bude muset Choi Minkiho odkázat do patřičných mezí někdy jindy.
„Barbar!“ Ulevil si Minki nahlas.
Stál v hale a skrz krajkovou záclonku pozoroval, jak
Baekho skládá žebřík na zem. Rina mu chtěla pomoci, ale on se na ní jen usmál.
Něco jí řekl a pohladil jí po vláskách. Rina mu za to strčila za ucho
sedmikrásku a rozeběhla se pro svoje hračky do altánu.
Minkiho udivilo, že zatímco Rina měla nové žluté šatičky,
Baekhovy obnošené džíny a vybledlé rudé triko sotva dokázaly zakrýt jeho široká
ramena, pevné vypracované tělo a svalnaté nohy. A jakoby toho nebylo dost, byly
jeho džíny roztržené i na přední straně, těsně pod kapsou. Raději ani nechtěl
domýšlet, co je pod nimi.
Baekho se sehnul pro žebřík a do tváře mu spadly prameny
světle hnědých vlasů. Na pažích mu přitom naskočily mohutné svaly. Rina se
vrátila z altánku a v ruce držela panenku a barevný míč. Něco mu
řekla, on ji zvedl ze země a vyhodil ji do vzduchu. Malá se rozesmála na celé
kolo, když padala, chytila se ho kolem krku. Jednou rukou ji přidržel a druhou
zvedl ze země žebřík. Hodil si ho na rameno a vydal se k brance.
„Barbar.“ Opakoval znovu Minki a vzpomněl si, jak se mu
nebezpečně zablesklo v očích, když mu před chvílí řekl, aby odešel.
Byl na pokraji svých sil. Měl za sebou perný měsíc a únavnou
cestu ze Soulu. Celou cestu musel trávit za volantem pronajatého auta, protože
chtěl urazit celou cestu najednou.
Odložil si na stolek kufřík s přenosným počítačem a obchodními smlouvami.
A teprve teď se kolem sebe pozorně rozhlédl.
Rozlehlá hala byla plná starožitného nábytku, pokrytého přehozy proti prachu.
V ranním slunci se zdála být ještě větší, než ve skutečnosti byla.
„Ach tetičko.“ Povzdechl si Minki.
O HyoJae se v její rodině nikdy moc nemluvilo. Nikdy
totiž nepřistoupila na nepsané rodinné pravidlo, které hlásalo, že
v životě je hlavně potřeba vydělat hodně peněz. Byla považována za černou
ovci rodiny, protože se ve dvaceti provdala za muže bez vzdělání a
s prázdným kontem. V té době chodila na univerzitu a do toho muže se
zamilovala na první pohled. Když se to dozvěděl její otec, okamžitě jí vydědil.
Ale se svým bratrem kontakt neztratila. Tak se od něj dozvěděla o Minkim,
kterého před svou rodinou zapřel a o kterého nejevil vůbec žádný zájem. Ale ona
ho moc chtěla poznat, jen jí trvalo déle, než se jí ho podařilo najít.
S Minkim se poprvé zkontaktovala, když mu bylo čerstvých sedmnáct. Častokrát ho
zvala k sobě na návštěvu. Minkimu na to sice nikdy nezbyl čas, ale aspoň
si s tetou začal dopisovat. V dlouhých dopisech si sdělovali, co se
jim za život přihodilo. Díky těmto dopisům se pomalu sbližovali.
Její dopisy byly vždy plné lásky a lidského tepla. Psala mu
o lidech v Ansanu, o své růžové zahradě. O tom, jak jí rostou tulipány.
Minki si ještě jednou povzdechl a začal pomalu stahovat
potahy z nábytku. Na malém servírovacím stolku objevil malou růžovou
obálku. Byla opřena o starožitnou porcelánovou vázu. Vypadalo to skoro jako by
si někdo připravil dopis tak, aby ho určitě nezapomněl poslat.
Roztřásly se mu ruce. Pomalu vzal obálku a obrátil ji. Na
druhé straně bylo jejím staromódním rukopisem napsáno „Pro Minkiho“.
Usadil se do sametem potažené lenošky u okna a pomalu obálku otevřel. Vypadla
z ní snítka levandule a přeložený list papíru. List papíru sebral a
rozložil.
„Ahoj Minki,
až budeš číst tento dopis, už tady s tebou nebudu. Moc mě mrzí, že jsme se
pořád míjeli.
Doufám, že ty cítíš to samé.
Je tu spousta věcí, o které se někdo bude muset postarat, a myslím, že ty jsi
ten pravý.
Růže, krásný nábytek po Soo Hyunovi a hlavně všichni ti milý lidé kolem.
Byla bych moc ráda, kdybys je mohl milovat za mě. Zkusíš to?
Mám tě ráda, Minki.
Hlavně nikdy v životě nezapomeň na lásku, protože láska je kouzlo.
Nejmocnější ze všech.
Ať už děláš cokoliv, nesmíš nikdy zapomenout udělat si čas na lásku.
Nikdy jsem ani na okamžik nelitovala, že jsem si Soo Hyuna vzala a odmítla poslechnout
svého otce.
A právě lásku bych ti chtěla popřát na rozloučenou, můj nejdražší Minki.
Byla jsem zde šťastná, doufám, že tu budeš šťastný i ty.
Sbohem, tvoje teta Hyo Jae.“
Dopis odložil na okenní rám a několikrát rychle zamrkal,
protože se mu do očí začaly hrnout slzy. Zvedl se z křesla a vydal se do
kuchyně.
Jako celý dům, byla i kuchyně zařízena starožitným nábytkem. Na stole pokrytém
voskovým ubrusem stála bledě modrá váza a v ní několik uschlých růžových
poupat. Vonělo to tu skořicí a vanilkou. Vedle vázy ležela pečlivě srovnaná
hromádka dopisů a na ní ležela vizitka.
Kang Baekho. Mlynář,
truhlář, restaurátor starožitného nábytku.
To stálo na oné vizitce. Vedle ležela dětská kresba, která
znázorňovala dům a zahradu, ve které pracovali dva lidé. Kresba byla podepsána
kostrbatým rukopisem.
Hyo Jae od Riny.
Přitom písmenko R bylo napsané obráceně.
Rychle se odvrátil a vydal se po schodech nahoru do patra.
Tušil, že ho čeká spousta práce. Prošel celé patro a podíval se i na půdu.
Teprve když se vrátil zpět do tetiny ložnice a podíval se na velké stojací
hodiny, uvědomil si, že se po domě procházel skoro tři hodiny.
Sešel do přízemí a vydal se na verandu. Stály tam dvě
proutěná křesílka a mezi nimi stolek z ohýbaného dřeva. Usadil se
v jednom z nich a zadíval se na zahradu, zalitou poledním sluncem.
Nad růžovými keři se třepotal velký žlutý motýl a ve stromech zpívali ptáci.
Pohodlně se natáhl. Zavřel oči a vzpomněl si na poslední věty tetina dopisu.
„Ano tetičko. Budu se snažit.“ Zašeptal.
Ještě chvíli si vychutnával klid jarního dne a potom se
rozhodl, že se půjde projít do zahrady. Vyšel z verandy a najednou se ho
zmocnil podivný, ale příjemný pocit. Zamyšleně se podíval na svoje zlaté
hodinky. Rozepnul přezku a stáhl si je ze zápěstí. Promnul si zarudlý pruh,
který po nich zůstal a strčil si je do kapsy u saka. Vyzul si boty a opatrně
vyšel na svěží zelený trávník.
V posledních několika měsících ho při životě udržovala
jen káva. Jedl málo, protože na jídlo neměl čas. Zhubl a začal si připadat
k smrti unavený. A teď měl najednou pocit, jako by to z něj všechno
spadlo.
Cítil měkkou, čerstvou trávu a omamnou vůni jarních květů. Posadil se do trávy,
zavřel oči a nechal si do tváře svítit slunce.
Všude kolem něj vládl klid a mír, který v poslední době tolik postrádal.
Slunce ho příjemně lechtalo na tváři. Než si to stačil uvědomit, začal dřímat.
Nedaleko zapraskala větvička. Prudce sebou trhl a otevřel
oči. Pár metrů od něj pokládal Baekho na zahradní stolek dvě termosky.
„Co tady děláte?“ Zalapal po dechu. „Už jednou jsem vás
prosil, abyste na moje pozemky nechodil. Proč jste se sem vplížil?“
I teď měl na sobě Baekho džíny, ačkoliv nebyly tak roztrhané
jako ty, co měl na sobě ráno. Tvářil se lhostejně, ale v jeho tmavých očích
přesto Minki postřehl nebezpečný záblesk.
„Tak zaprvé…“ Baekho si ho pomalu, nevzrušeně prohlédl.
„Nikam jsem se nevplížil. Kdybyste nebyl tak zabrán do svých myšlenek, slyšel
byste mě už dávno. A zadruhé…přinesl jsem vám bramboračku. Máti vám ji posílá
na uvítanou.“
„To je sice milé, ale půjdu se najíst někam do města.“
Odmítl. „A už jednou jsem vás prosil, abyste nevstupoval na moje pozemky.“
„A zatřetí…těsně před tím, než vaše teta zemřela, slíbil
jsem jí, že dám dům popořádku. A za čtvrté…musim si s váma promluvit.“
„No dobrá, ale rychle. Nemám moc času.“
Baekho se nepatrně ušklíbl. „Co s tím domem vlastně
chcete dělat?“ Zeptal se.
„Do toho vám nic není.“
„Samozřejmě, že není. Ale nejsem sám, koho to zajímá. Lidé
z městečka jsou na vodě z jezera svým způsobem závislý, tak se nedivte,
že je to zajímá.“ Baekho se odmlčel a pomalu přejel pohledem po jeho dívčí
tváři a hubené postavě, ale hned se za to v duchu okřikl.
Minki byl ze stejného těsta jako Miyong, Rinina matka.
Tvrdý, neústupný, bezcitný. A on si po té ošklivé zkušenosti slíbil, že
s takovými lidmi nechce mít nic společného. Ale proč ho tedy pohled na
Minkiho vzrušoval? Na to otázku si nedokázal odpovědět, ať se snažil sebevíc.
„Podívejte, bydlet tady nebudu. Možná to zde může mít svůj
půvab, ale mě tady nic nedrží. Takže jestli tu zprávu chcete předat dál,
vyřiďte všem, že dům, jezero a pozemky se budou v nejbližší době prodávat.
A taky byste jim mohl vyřídit, že si mohli vybrat jiného vyslance. Nechci mít
nic společného s lidmi, kteří se mi zákeřně vkrádají za záda, když spím.“
Baekho nadzvedl obočí. „Myslel jsem, že to už jsme si
vyjasnili. Nemůžu za to, že jste mě neslyšel.“
„Když už jste musel přijít bez pozvání a bez ohlášení, mohl
jste aspoň zakašlat, ne?“
„Myslim, že nachlazený nejsem, takže proč bych měl kašlat?“
Řekl a vesele se ušklíbl. Byl zvědavý, jak na to Minki zareaguje.
„Nevím, jestli jste
takový hulvát doopravdy nebo to jenom hrajete. Ale nepřeju si, abyste sem ještě
chodil. Zdržím se tu šest dní a mám spoustu práce. Chápu, že to tady teta mohla
mít ráda, ale já to tady chci prodat.“ Zhluboka se nadechl a v očích se mu
zablesklo. „A svůj názor nezměním.“
Baekho znovu pomalu přejel pohledem po obrysech jeho
postavy. Přistihl se, že se pohledem zastavil na jeho rozkroku.
Minki jeho pohled postřehl a bezděky si zapnul poslední knoflík u svého saka.
Baekhovi se temně zablesklo v očích. Sevřel ruku v pěst, až se mu
nehty bolestivě zaryly do dlaní.
Minki se neklidně ošil.
„Tak se mi zdá, že jste nějak nervózní.“ Řekl tiše Baekho.
Jeho hlas byl zastřený a Minki v něm najednou postřehl neklamný smyslný
příslib.
Zhluboka se nadechl. „Tak dost. Už jste mě okradl o spoustu
času. Jak jsem řekl, za týden odjíždím a do té doby bych chtěl ten dům prodat.“
„Podívejte, slíbil
jsem vaší tetě, že to tu dám popořádku a svůj slib splním, ať se vám to líbí
nebo ne.“ Baekho se podíval na jeho vzdorně sevřené rty a pokusil se představit
si, jak by asi chutnaly. „A nezapomeňte na tu bramboračku. Je výborná!“
Jen do něj Baekho! Nedej se. Minki je sice hodný, ale první dojem dobrý neudělal
OdpovědětVymazat