Zdravím. Dnes přináším něco nového na čtení, i když je to ze staré tvorby.
Snad někoho i po těch letech zaujme a potěší. Přeju příjemné čtení...
Skupina VIXX a Ravi a Leo...
Hatachi
„ … Takže nezapomeňte, milé děti, naše soutěž končí
v pátek a to znamená, že ještě stále se můžete zúčastnit. Jediné, co
musíte udělat je, že mi napíšete do té doby dopis, ve kterém se pokusíte co
nejlépe odpovědět na soutěžní otázku: Proč
chcete strávit den s princeznou Pohádkou. Já sama vyberu vítěze, který
bude mým hostem ve studiu. A ten si také zahraje v jednom z mých
pravidelných týdenních pořadů. Do pořadu se mohou přihlásit holčičky a kluci do
deseti let. Zkuste své štěstí. Třeba právě vám přijde pozvání do mého
kouzelného pohádkového světa. A teď se vám na vašich obrazovkách znovu objeví
adresa televizní stanice KBS 1 v Soulu.“
Kim Hankyung si ji rychle opsal a vzápětí Hankook, jeho
mladší bratr, vypnul televizi, aby se mohli plně soustředit. „Napíše jí spoustu
dětí, Kookie. Jestli chceme vyhrát, musí být náš dopis ze všech nejlepší.“
„Tak jí napíšeme, že má nejkrásnější hlas a že žádná
princezna se jí nemůže vyrovnat, protože je nejhezčí.“ Zaníceně navrhl Hankook.
„Maminka vypadala trošičku jako ona.“
„Nepamatuju si jí, ale chtěl bych, aby naší maminkou byla
princezna Pohádka. Mohla by nám každý večer vyprávět pohádky. Napiš tam, že
nemáme maminku a že proto chceme vyhrát.“
Hankyungovi se ten nápad zalíbil a hned začal psát. Hankook
ležel vedle něj u krbu a přihlížel.
„Ztrácíte čas.“ Ozval se jejich otec. „Napíšou tam všichni
z celého státu a stejně vyhraje jen nějaký chudáček se smrtí na jazyku! To
je pro ně největší reklama.“
Hankyung natáhl krk a zíral na noviny, za kterými se skrýval
jeho otec. Jednou za čas vypadal tatínek naštvaně, jako právě teď. To nebylo
těžké poznat podle hlasu. Jen nevěděl proč. Asi neměli s Kookem mluvit o
mamince.
„Je to pravda, tati?“
„Bojím se, že ano, Hanie. Je to pouhý trik. Podvod, aby se
jim líp prodávaly nahrávky a aby je sledovalo víc diváků. Umírající dítě tomu
dodá tu správnou dramatičnost. Stejně je to legrační, protože i bez toho už
princezna Pohádka dávno patří do všech domácností. A celá ta firma Children’s
Playhouse si nahrabala víc peněz než všichni ostatní dohromady. Nevědí, co to
je hrát fér.“
„Cože to nevědí?“ Hankook visel očima na svém otci.
„To je jako když jsi na vánoce ráno snědl všechny čokoládové
bonbóny a nic jsi neřekl, dokud jsem tě neodvezl do nemocnice.“ Zahučel tatínek
za novinami. „Tos taky nehrál fér.“
„Hmm …“ Podíval se Hankook rozpačitě na bratra. „Stejně bych
chtěl vyhrát. Byli bysme v televizi. A možná by nás nechala hrát
v Perníkové chaloupce.“
„Ale to už bylo. Tohle bude muset být něco úplně nového.“
Namítl Hankyung.
Jejich tatínek už to zjevně nemohl dál poslouchat. „Nebuďte
naivní!“ Složil noviny a odložil je na stůl.
„Vítěz si zahraje leda tak za kulisami nebo maximálně někde ve sboru.
Nic víc nemůžete čekat.“ Rázně se postavil a pokračoval z výšky svých sto
osmdesáti tří centimetrů. „Ani jeden z vás nemůže ještě pochopit, že i
když má možná hlas a tvář jako anděl, je to ve skutečnosti podřadná herečka,
která ke své existenci nutně potřebuje diváky.“
Hankyung sledoval tatínka, jak jediným chvatem vyzdvihl jeho
mladšího brášku na svá široká ramena. „Kookie, zapamatuj si, že ta vaše
princezna Pohádka nejspíš vůbec nemá ráda děti. A není jiná než ostatní. Když
skončí vysílání, jde domů jako každý druhý. Vidíte jí jen před televizními
kamerami. Když nehraje, je určitě úplně obyčejná.“
„Stejně jí miluju.“ Ozval se roztřeseným hláskem nejmladší.
„A pořád chci vyhrát.“
„Stejně jako tisíce ostatních dětí. Proto je to celé tak
směšné. A hajdy do postýlek, je pozdě.“ Volnou rukou pohladil staršího
z bratrů. „Zhasneš, viď? Ať to za nás nemusí dělat paní Park.“
„Ano tati.“ Hankyung splnil tatínkovu prosbu a potom
pospíchal nahoru do pokoje, ve kterém bydlel společně s bratrem. Vyčistili
si rychle zuby, odříkali modlitbičky a hupli do postýlek. Ještě dlouho potom
ale Hankyung nespal. Přemýšlel, proč se jejich tatínek tak rozzlobil.
A jak si tak postupně uvědomoval všechno, co tatínek řekl,
napadlo ho něco geniálního. Vyskočil z postele, sedl si ke stolu a začal
psát dopis princezně Pohádce. Nevnímal vůbec nic. Nevnímal ani rychle ubíhající
čas. S pocitem dobře vykonané práce odložil péro v okamžiku, kdy
uslyšel z dálky doléhající zvuk zvonu místního kostela, který odbíjel
půlnoc.
„Tak tady je poslední hromada pošty, pane Jung.“ Taekwoon zdvihl
oči od zasypaného stolu dopisy.
„Díky bohu! Dejte je do koše, Yoono. Dostanu se k nim
později.“ Jakmile rusovlasá sekretářka zavřela dveře, zhroutil se Taekwoon do
svého otočného křesla.
Už nemohl dál. Bylo nad jeho síly si představit, že by měl
pokračovat ve čtení dalšího srdcervoucího dopisu. Nejdřív s tou soutěží
vůbec nesouhlasil, ale pak se musel podřídit svému producentovi Cha Hakyeonovi
a svým nadřízeným.
S povzdechem si prohlédl poslední část dopisů. Jak měl
vybrat ten vítězný? Vždyť každý z nich byl něčím originální! Najednou to
bylo úplně něco jiného než práce v televizi nebo v nahrávacím studiu.
Natáhl se pro koš a začal číst. V duchu si při tom
opakoval, že se už nikdy nenechá vtáhnout do podobné situace. Přes všechno
úsilí, které už dva týdny vkládal do čtení těch nejintimnějších zpovědí,
nenašel zatím vítěze.
Unaveně zaregistroval na jedné z obálek razítko Songpa
- gu. Rozhodl se, že právě ten dopis bude poslední a odhodlaně ho otevřel.
Pohled na dětské písmo vyvolal na jeho tváři potěšený úsměv. Představil si
tisíce dětí, které sedí za svými stoly a místo školních úloh píší dopisy
princezně. Mile jej pohladilo pomyšlení, že i ve století převratných
technických změn má svět pohádek stále své pevné místo.
„Milá princezno Pohádko,
můj tatínek říká, že ten dopis
nebudeš nikdy číst a že nemáš ráda děti.
Že to všechno děláš jen proto, abys
mohla být středem pozornosti. Ale já
mu nevěřím.“
Taekwoon se postupně přestal usmívat.
„Hankook a já si myslíme, že jsi úžasná a že
máš ten nejkrásnější hlas na celém světě.
Připomínáš nám naší maminku. Umřela
a odešla do nebe. Kookie tam brzy bude s ní,
ale než se to stane, rád by se
s tebou seznámil.“
Taekwoon, jako v transu, dočítal horečně poslední
odstavec.
„A kdyby s tebou mohl zůstat celý den,
byl by ten nejšťastnější kluk na světě. A mohli
bysme tatínkovi ukázat, že ta soutěž
není ani podvod, ani trik. Nevím přesně, co to
je podřadná herečka, spíš bych
myslel, že jsi předřadná, protože vždycky stojíš přede
všema řadama a úplně sama, ale vím,
že tě mají rádi děti, protože máš krásný hlas.
Můj tatínek říká, že jsi úplně
obyčejná, když jdeš domů. Nevěřím mu…
Mohla bys, prosím o tom, co jsem ti
napsal přemýšlet?
Tvoji kamarádi Kim Hankyung a Kim
HanKook.
PS: Kdyby Kookie vyhrál, mohl bych
přijet také? Děkujeme.
Hankyung 8 let a Hankook 5
let.
PS: Mohla by také přijet paní Park?
Stará se o nás.“
Taekwoonovi se údivem rozšířily oči. Nevěděl, jestli se má
smát nebo plakat. Nechápal, jak někdo může být tak cynický jako zrovna otec
těch dětí. Kde bere odvahu říkat takové věci před svými nevinnými dětmi.
Rázně vstal od stolu a dopis stále křečovitě svíral
v dlaních. Určitě by tomu muži mohl odpustit, když vezme v úvahu, že
přišel o ženu a ztratí zřejmě i syna. Větší tragédii si neuměl představit. Ale
jeho odsuzující přístup ho stále štval. Už jen proto, že svou poznámkou o
podřadné herečce nebyl daleko od pravdy.
Před lety z něj mohl být operní zpěvák, jak chtěl jeho
tatínek, povoláním lékař. Ale nakonec v sobě nenašel dostatek odvahy pro
tak náročné povolání.
Znovu si to celé přečetl. Mezi řádky vycítil, že otec těch
dětí ztratil všechny naděje. Možná je i bez peněz. Vždyť účty za pobyt
v nemocnici mohou jít až do milionů wonů, zvlášť jde-li o dlouhodobé onemocnění.
Té rodině pomůže jen zázrak. Potom se jeho myšlenky stočily
zpět k pisateli dopisu, k Hankyungovi. Jakoby předčasně vyrostl
z dětských let.
Konečně viděl v tom, co dělá nějaký smysl. Návštěva u
princezny Pohádky snad přinese do života těch dvou nešťastných dětí aspoň
špetku radosti. Jeho únava byla rázem pryč. Plný nového elánu plánoval den,
který bude patřit jen a jen Kimovým chlapcům. Nesmí se dopustit jediné
chybičky, už jen kvůli jejich otci. Musí to být nezapomenutelně krásný den.
Rozechvělý, s hlavou plnou svého nápadu, zasedl
k psacímu stroji, aby písemně pogratuloval vítězi soutěže. Bylo v tom
i jisté zadostiučinění. Jejich otec bude muset uznat, že se unáhlil a bude
donucen změnit některé své názory. Stále ještě nemohl zapomenout na jeho poznámku
o tom, že všechno, co dělá, dělá jen proto, aby se mohl stát středem
pozornosti. Nemohl se víc mýlit!
Vždy jej to táhlo k práci s dětmi. Vymýšlení
pořadů pro ně i nahrávání pohádek a písniček ho opravdu bavilo. Miloval svou
práci a nikdy nelitoval svého rozhodnutí, i když si teď uvědomoval, jak moc
jeho rodiče toužili po tom, aby jejich dítě v životě dosáhlo co nejvyšších
met.
Hankyungův tatínek bude muset po desátém listopadu uznat, že
v několika věcech neměl pravdu.
Po dlouhé době odcházel z práce šťastně bezstarostný.
Cestou domů vymýšlel pohádku, ve které nechá obě děti zahrát v jednom ze
svých týdenních půlhodinových pořadů. Pokud to nebude Hankookovi
z nějakého důvodu dělat problémy.
Nemohl se dočkat chvíle, kdy se konečně uvidí s oběma
bratry. I proto, aby dokázal jejich otci, že neměl pravdu.
Ah ty děti. Jen oni dokáží být neskutečně vynalézaví, aby dostaly, co chtějí. Ale v tomhle se jim nedivím. Pohádka pro ně bude jistě nezapomenutelným zážitkem :)
OdpovědětVymazatJaera