Hope

 

Himchan a Yongguk
Hatachi

Himchan stál nehnutě mezi dveřmi a pozoroval chlapce ležícího na posteli.

„Bangie…“ zašeptal a čekal, zda k němu otočí hlavu.

Ten ale na svoje jméno nijak nereagoval. Proto se osmělil a potichu došel až k posteli, na které starší chlapec odpočíval. Sedl si opatrně na kraj, a když se pod ním mírně zhoupla matrace, tak se lekl, zda tím pohybem náhodou nevzbudil Yongguka. Chvíli jen tak seděl a pozoroval Yonggukovu  spánkem uvolněnou tvář.

Přemýšlel, kdy se vlastně do svého leadera zamiloval. Nemusel však přemýšlet dlouho, protože to věděl naprosto přesně. Bylo to krátce po jejich společném debutu. A jak se říká…byla to láska na první pohled. Na jeho pohled ano, tím Gukovým si nebyl tak jistý. Netušil, jestli jej Yongguk miluje, protože on nebyl schopný mu o svých citech, které vůči němu chová, říci.

Stále hleděl s láskou na jeho uvolněnou tvář, když pozvedl svoji ruku a něžně staršího chlapce pohladil po tváři. Ten se jen mírně zavrtěl, ale oči neotevřel. Oddechl si, ale přesto jeho srdce bušilo jako o závod. Náhle si uvědomil, že stále fascinovaně zírá na Yonggukovy pootevřené rty.  Jemně palcem přejel po dolním rtu a představoval si, jaké by to asi bylo, kdyby je políbil. Chtěl vědět, jak by chutnaly. A Nikdo by se o tom nemusel dozvědět.

Spěšně koukl ke dveřím, snad aby se ujistil, že když vcházel, tak dveře za sebou bezpečně zavřel. Poté otočil hlavu zpět na spícího chlapce a pomalu se začal naklánět nad jeho tvář, aby spojil jejich rty v polibku, po kterém tolik toužil. Přivřel oči a ke spojení rtů chyběl už jen malý kousíček…

„Junhongie…“ ozvalo se náhle ztichlým pokojem.

Himchan strnul v pohybu, když zaslechl z Gukových úst jméno jejich nejmladšího. Do očí se mu nahrnuly slzy, které ani nestačil zamrkat a už se mu kutálely dolů po tvářích. Jedna po druhé dopadaly na Gukovu tvář, protože se nestihl narovnat.

„Himchane?“ podivil se nad plačícím chlapcem rozespalý Yongguk.

„Proč…“ zašeptal plačtivě Himchan, než vstal a spěšně opustil leaderovo pokoj.

Yongguk se posadil a nechápavě sledoval dveře, kterými utekl plačící Himchan. Až bouchnutí dveří jeho pokoje jej probralo ze šoku. Rychle vstal z postele a opustil pokoj s tím, že musí najít Himchana. Chtěl znát důvod, proč mladší plakal. Nechtěl, aby se trápil, na to jej měl moc rád. Prošel chodbou, ale nikde ho neviděl. Zamířil tedy rovnou do kuchyně, doufaje, že tam mladšího najde. V půlce cesty potkal Zela.

„Junhongie, prosím tě, nevíš, kde je Himchan? “ zeptal se nejmladšího Yongguk.

„Zahlédl jsem ho, jak utíká do svého pokoje. Nevím, možná se mi to jen zdálo, ale on plakal. Nevíš, co se mu stalo Gukkie? “ zeptal se Zelo a v jeho hlase byla znát starost o Himchana.

„Já…řeknu ti to později. Teď musím za ním, nezlob se,“ řekl Guk a spěšně už opouštěl Zela.

„Je tam s ním Jongie!!“ ještě za ním zavolal Zelo, ale starší už jej nevnímal, jak pospíchal za Himchanem.

Hodnou chvíli už postával před pokojem mladšího a snažil se vydýchat, jak spěchal. Pozvedl tedy ruku a nejistě v ní sevřel kliku dveří.  Potichu je otevřel a zaslechl dva hlasy…

Jongup seděl na posteli a v náruči jemně svíral tělo staršího chlapce, stále se třesoucí pod náporem pláče.

„Jongie, on…on miluje Zela!“ zamumlal Himchan do Jongupova ramene.

„Jak to víš?“ zeptal se a pootočil hlavu, aby na něj lépe viděl.

„Já…“ začal Himchan, mírně se odtáhl od Jongupa  a pozvedl k němu uslzený obličej, „…já…byl jsem u něj v pokoji, ale on…on spal.  Já…chtěl jsem…chtěl jsem jej políbit.  Jen…jen jsem chtěl okusit, jak…jak chutná polibek z lásky. Ale když…když jsem se sklonil k jeho rtům, tak…tak vyslovil Zelovo jméno,“ dokončil s pláčem to, co trápilo jeho srdíčko.

„Ššš…to bude dobré, Himie,“ odpověděl Jongup a znovu sevřel stále plačícího Himchana ve své náruči. „Dej tomu čas. Uvidíš, že se to vyřeší. Teď se skus soustředit na vystoupení, které nás čeká za týden.“ Dál konejšivě hladil Himchana po zádech krouživými pohyby ve snaze jej uklidnit. Ten jen tiše přikývl…

Yongguk rychle zamrkal slzy, co se mu neposlušně draly do očí a zcela vstoupil do pokoje. Jongup jej pozoroval, viděl v jeho očích slzy a bylo mu jasné, že vše slyšel. Guk  pozvedl hlavu a díval se na Himchana schouleného v Upově náruči. Najednou mu přišlo líto, že to není on, kdo jej utěšuje.

„Himchane mohl bych s tebou mluvit?“ nejistě se zeptal Guk a čekal, co mu odpoví. 

Himchan však neříkal nic. Jen stále se tiše krčil u Jongupa v náručí, která mu momentálně poskytovala ten tolik potřebný pocit bezpečí.  Jongup jej pohladil po zádech a pak jej mírně od sebe odtáhl.

„Himmie, měli byste si promluvit,“ snažil se jej přesvědčit Jongup.

Himchanovi se moc nechtělo a nechtělo se mu ani opouštět bezpečí Upovy náruče. Jen se mírně pootočil, aby mohl vidět na Yongguka.  Co ale nečekal, byl jeho smutný pohled. Nečekal, že i  Yongguk bude mít v očích slzy. Ale stejně…ublížil mu, hodně mu ublížil.

„Není o čem,“ snažil se, aby jeho hlas zněl vyrovnaně, což se mu moc nedařilo.

„Channie …“ zašeptal  Guk a do očí se mu znovu nahrnuly slzy.

„Mohl bys…mohl bys prosím tě odejít?“ tiše poprosil Yongguka a už se nenamáhal zadržovat svoje slzy.

Yongguk jen tiše pozoroval plačícího Himchana a okrajově vnímal, že i jemu stékají slzy po tváři. Nečekal, že jej Himchan odmítne vyslechnout. Chtěl mu vysvětlit, že to nebylo tak, jak to vypadalo. Chtěl mu říct, že nemiluje Zela, ale že už dlouho miluje jen jeho.  To on mu uloupil srdce, nikdo jiný. Ještě jednou se uslzeným pohledem podíval na Himchana, který se otřásal pláčem. Ten pohled mu trhal srdce. Déle už ten pohled nesnesl, otočil se k odchodu. Došel až ke dveřím, položil ruku na kliku a otevřel dveře, ale ještě se zastavil.

„Je mi to líto,“ řekl smutně. Vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel.

„Mě taky,“ zašeptal Himchan do prázdného pokoje a naplno se rozplakal.

„Ššš…to bude dobré,“ ozval se Jongup a znovu vzal Himchana do své náruče.

Ten na nic nečekal a přitiskl se na tělo mladšího, jak nejvíc to šlo. Už se nebránil a začal plakat nahlas. Tolik jej to bolelo, musel si od té bolesti ulevit. Jongup jej k sobě tiskl, začal se s nimi pohupovat a jemnými pohyby jej hladil po zádech. Ještě nějakou chvíli Himchan plakal, až jej to zcela vyčerpalo. Začaly se mu klížit oči a jak Jongup s nimi mírně pohupoval, ukolébal jej ke spánku. Uložil spícího Himchana do postele, přikryl jej dekou a v tichosti opustil pokoj…

Jakmile Yongguk za sebou zavřel dveře od Himchanova pokoje, opřel se zády o zeď s tváří schovanou v dlaních, se rozplakal ještě víc. Vyčerpaný pláčem se po ní svezl na zem, kolena si přitáhl k bradě a už jen tiše vzlykal. Byl tolik ponořen do svých myšlenek, že ani nezaregistroval pohyb okolo sebe. Neviděl  tedy  Zela, který okolo něj procházel do svého pokoje.

„Bangie, co se ti stalo?“ zeptal se starostlivě Zelo, přiklekl k němu a položil ruku na jeho rameno, aby jej přiměl zvednout hlavu.

„Channie…“ více nebyl schopný říct, protože se mu z očí spustil nový příval horkých slz a znovu se rozplakal.

Zelo nevěděl, co na to má říct, tak jej jen konejšivě hladil po rameni, ve snaze ho alespoň trochu uklidnit. I přes leaderovo pláč zaslechl, jak se otevřely dveře pokoje. Pozvedl hlavu a uviděl, jak z Himchanova pokoje vychází Jongup se zachmuřeným výrazem ve tváři.

„Zelo, co tady děláte?“ zarazil se Jongup, když viděl plačícího Yongguka a Zela klečícího u něj se snahou jej uklidnit.

„Našel jsem ho tady sedět a plakat, když jsem šel do pokoje. Ptal jsem se, co se mu stalo, ale nic mi neřekl, jen stále plakal,“ vysvětlil Zelo.

„Dobře. Pojď, odvedeme Guka do svého pokoje a já ti pak vše vysvětlím,“ slíbil mu Jongup. 

Spolu se Zelem pomohli Yonggukovi vstát a odvedli jej do pokoje. Tam ho přiměli položit se na postel. Yongguk chtěl protestovat, ale byli na něj dva, tak to vzdal a pokorně si lehl. Zelo vzal pokrývku a přikryl jej až k bradě, jako to dělávala jemu maminka.

„Ale…ale Himmie…“zkusil to znovu leader.

„Himchan usnul. Taky by ses měl pokusit na chvíli usnout,“ radil mu Jongup.

Yongguk zavřel oči, byl tak unavený ze všeho toho, že ani netrvalo dlouho a on usnul. Ještě chvíli jej Zelo s Jongupem  pozorovali, až si byli jistí jeho pravidelným dechem, potichu opustili pokoj. Jongup věděl, že Dae s Jaem jsou také v pokoji, tak zamířil rovnou do obývacího pokoje. Zelo jej následoval a stále se pokoušel přijít na to, co se mezi těma dvěma stalo. Sedli si spolu na pohovku. Zelo natočil hlavu na staršího a tím mu dal znamení, že poslouchá.

„Víš…Himchan je zamilovaný do Yongguka. Když Guk spal, tak ho chtěl políbit. Ale když chyběl jen malinkatý kousek, aby spojil jejich rty v polibek, tak náhle Guk vyslovil tvoje jméno. A Himchan si myslí, že tě miluje,“ řekl Jongup ve zkratce, co se stalo.

„Ale…ale to není možné. Vždyť se stačí podívat na Yongguka, jak hází po Himchanovi zamilované pohledy, “ vyhrkl zděšeně Zelo, „ …ne…to prostě nejde!  Já miluju někoho jiného,“ zašeptal, sklopil hlavu a modlí se, aby jej Jongup neslyšel. Ale opak je pravdou. Jongup slyšel každé jeho slovo a zahřálo jej to u srdíčka.

„Taky tě miluju,“ překvapil Zela  svou odpovědí, rukou pozvedl jeho rudou tvář a něžně jej políbil na rty.

„Jak víš, že miluju tebe?“zeptal se překvapeně Zelo, když se od něj starší odtáhl.

„Nevím, jen jsem hádal,“usmál se na něj Jongup.

Chvíli si jen tak hleděli do očí. Oba moc šťastní, že tomu druhému odhalili svoje city. Přesto svoje štěstí, si ani jeden nevychutnával naplno. Stále mysleli na to, co se stalo mezi  Himchanem a Yonggukem.

„Jongie?“přerušil jako první to ticho panující mezi nimi Zelo.

„Hm…“ozval se jen Jongup.

„Myslíš, že se Yongguk s Himchanem usmíří?“ zeptal se Zelo na to, co jej trápí.

„Určitě ano. Jen si spolu musí promluvit.“řekl povzbudivě Jongup.

„Je mi jich moc líto…“povzdychl si nešťastně Zelo.

„To mě taky…“odpověděl po pravdě Jongup a Zelo si znovu povzdychl nad touhle situací.

„Když už tady tak spolu sedíme, co si pustit nějaký film?“navrhl Jongup a něžně pohladil Zela po tváři.

Tomu zrudly tváře a jen přikývl. Jongup tedy vstal, vybral film a dal jej do přehrávače. Vrátil se zpět na pohovku, kde vzal Zela do své náruče. Pohodlně se uvelebili na pohovce a jali se sledovat právě začínající film…

 

Týden se přehoupl tak rychle, že si to kluci nestačili ani pořádně uvědomit. Každý den to bylo stejné. Ráno brzy vstát, nasnídat se a co nejrychleji se přemístit na zkoušku do tělocvičny. A pozdě večer zpět do dormu, rychlá sprcha a co nejdříve usnout, což jim nedělalo moc velký problém, s ohledem na jejich nabitý program a na únavu, co ten program provázela. Dnešní ráno nebyla výjimka…

Když ráno Yongguk vstoupil do kuchyně, čtyři chlapci, co seděli spolu u stolu, na něj upřeli oči.

„Dobré ráno…“ pozdravil všechny přítomné, všichni mu odpověděli, jen Himchan stojící u linky neodpověděl, ani se na něj nepodíval.

Stále zabrán do připravování snídaně pro všechny, se snažil zamrkat slzy, které se mu začaly drát do očí. Himchan se nadechl a konečně se otočil ke Gukovi. Rychle zamrkal slzy a pozvedl oči, aby se setkal s Gukovým pohledem, který byl plný smutku, stejně jako ten jeho. Znovu se nadechl, sklopil oči, obešel Yongguka a se slzami kutálejícími se po tvářích odešel do svého pokoje.

„Měli byste si vážně promluvit!“ ozval se za ním povzbudivě Jongup.

Yongguk se na ně otočil a po tvářích se mu spustily slzy, které nestihl zamrkat. Chtěl si s Himchanem promluvit už kolikrát, ale nebyl na to čas. Buď byli stále ve zkušebně a dřeli na choreografii, pak unaveni padli do postelí nebo on byl u manažera a ještě dolaďovali všechny detaily koncertu.

„Je mi to líto, Gukkie…“ řekl Zelo, zvedl se ze židle a hned jak k němu přistoupil, tak jej pevně objal.

„Promluvím s ním po koncertě…“slíbil jim Yongguk, „…ale teď byste se měli nasnídat, abychom mohli co nejdřív vyrazit do haly, ještě si znova projít choreografii a seznam písniček, které budeme zpívat. “

„Dojdu pro Himchana,“ nabídl se Youngjae a odešel, aby se po chvíli vrátil i s Himchanem.

Když byli všichni, odebrali se ven, kde na ně čekalo již přistavené auto, které nabralo směr k hale, kde se měl koncert konat. Každý člen se na koncert vždy těšil. Milovali tu skvělou a uvolněnou atmosféru, která panovala na každém koncertu, a díky fanouškům se aspoň na jeden večer zbavili všech problémů, které je trápili a mohli si tak koncert užít naplno. S tím šli i do tohoto…

Celý večer probíhal ve veselém duchu. Kluci skotačili na podiu a bylo vidět, že si to užívají. Nikdo by nehádal, že dva z nich se trápí. Yongguk ani Himchan na sobě nedali nic znát a zapojovali se do lumpáren, které vymýšleli DaeHyun s Youngjaem.  Zelo s Jongupem  ukazovali svoje taneční umění. A všichni společně povzbuzovali publikum, aby zpívali s nimi.

 Ani se nenadáli a byl čas se rozloučit. Loučili se se skvělým publikem, které naplnilo halu až k prasknutí, jak každý chtěl vidět toho svého idola.

Poslední společná píseň… Poslední zamávání… Poslední vzdušný polibek… Poslední úklona skvělému publiku…

Kluci unavení, ale šťastní se odebrali do šatny. Nikomu se zde nechtělo zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné. Rychle se odlíčili a převlékli s tím, že si sprchu dopřejí až v dormu. Jako první šatnu opustil Himchan. Yongguk toho využil, že ostatní kluci si ještě sdělovali své dojmy. Rychle vyběhl ze šatny, aby mu neutekl. Zastihl jej na konci chodby, jak se opírá o zeď a čeká na ostatní.

„Musíme si promluvit…“ řekl Yongguk a upřel na něj oči.

„Už jsem ti řekl, že není o čem!“ odporoval mu Himchan a také se mu podíval do očí.

„Myslím, že je. A ty to víš!!“ chytil jej za rameno Yongguk a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně.

„Ne…není!!“ zakřičel na něj Himchan.

Vytrhl se mu ze sevření, udělal krok ke schodišti, ale ujela mu noha a sjel po schodišti dolů, kde se praštil o podlahu.

„Channie…“ vykřikl zděšeně Yongguk.

Rychle seběhl těch pár schodů, co tam bylo a poklekl u ležícího Himchana. To už ale i ostatní byli pryč ze šatny, stáli na začátku schodiště a s hrůzou sledovali tu scénu před sebou.

„Channie…jsi v pořádku? Bolí tě něco?  Tak řekni něco…“ začal panikařit Yongguk.

„Bolí…bolí…mě ruka.“ řekl plačtivě Himchan a zvedl k němu svou uslzenou tvář.

„To bude dobré“ snažil se uklidnit jak Himchana, tak i sebe.

Vzhlédl vzhůru ke schodišti a nepřekvapilo jej, že viděl všechny stát pohromadě s očima plnýma hrůzy z Himchanova pádu. Taky z toho je vyděšený k smrti, ale musí dostat Himchana co nejdřív do nemocnice, aby zjistili, co má s rukou a jestli náhodou nemá další možná zranění. Pokusil se tedy o úsměv.

„Daehyune, byl bys tak hodný a doběhl pro manažera?“ poprosil Yongguk Daeho a ten jen přikývl a už se chystal, že půjde.

„Můžu…můžu jít s tebou?“ ozval se náhle Jae a prosebně se koukal na Daeho.

Ten jen přikývl, chytil ho za ruku a společně se vydali hledat manažera. Zelo s Jongupem, také seběhli schody a postavili se vedle klečícího Guka, který utěšoval zraněného Himchana. Zelovi se spustily slzy z očí. Jongup jej pevně sevřel v náručí a něžně jej políbil do vlasů.

„Jongie…že…že bude Himmie v pořádku?“ zavzlykal Zelo do Jongupova trika.

„To víš, že bude,“ snažil se jej uklidnit Jongup.

To už ale dorazili Dae s Jaem a s nimi i manažer. Pomohli Himchanovi vstát a dopravili ho k manažerovu autu. Ostatní jim vzali tašky a následovali je s obavami o Himchana.

„Jongupe…dej na všechny pozor, než se vrátíme z nemocnice,“ obrátil se ještě s prosbou Yongguk na Jongupa.

Ten přikývl a nasedli do dodávky, která je odvezla do dormu. Yongguk pomohl Himchanovi nasednout do auta a vyjeli směr nemocnice. Tam strávili dvě hodiny, než Himchanovi udělali vše potřebná vyšetření. Až na zlomenou ruku, se jiná poranění neprokázala. Yongguk ještě vyzvedl pro Himchana prášky proti bolesti a vyrazili s manažerem do dormu. Ten je vysadil před dormem a počkal ještě, než zajdou dovnitř, pak i on se rozjel domů s tím, že na vysvětlení bude času dost.

 Jen co Yongguk s Himchanem dorazili do bytu, obklopili je kluci a překřikovali jeden druhého, protože chtěli vědět, jak na tom je jejich hyung. Protože celé ty dvě hodiny, co Yongguk a Himchan strávili v nemocnici, oni si představovali ty nejhorší zranění, co by mohl Himchan mít.

„Nechte toho už. Dneska toho bylo na všechny moc, tak si běžte všichni lehnout. Popovídat si můžeme i zítra.“ zavelel Yongguk.

Kupodivu nikdo neprotestoval a všichni se odebrali do svých pokojů.  Opravdu toho na ně bylo moc. Yongguk pomohl Himchanovi do pokoje, pomohl mu sundat kalhoty a uložil jej do postele. Ještě mu doběhl pro sklenici vody, aby mohl zapít prášek na bolest.  Himchan prášek se sklenicí vody vděčně přijal, protože ruka jej hodně bolela a byl neskutečně unavený. Zavřel tedy oči, netrvalo dlouho a ponořil se do spánku.

Yongguk se v rychlosti osprchoval a převlékl se do tepláků a trička. Spěšně se vrátil do pokoje, nechtěl tam nechávat Himchana dlouho samotného a to i když spal. Přitáhl si křeslo k posteli, aby mu mohl být co nejblíže, protože tím pádem jej vyděsil k smrti. A může to vyčítat jen sám sobě. Neměl na něj tak naléhat, že si potřebují promluvit. Ještě chvíli o tom všem přemýšlel, až jej to uspalo…

Ráno jej probudil dotek na tváři. Otevřel oči a spatřil Himchana, jak jej hladil po tváři. Ten když viděl, že se na něj Yongguk dívá, cukl sebou a rychle od něj odstoupil. S rudnoucí tváří, že byl přistižen, si sedl zpět na svou postel. Pohled stále sklopený k zemi.

„Channie, prosím vyslechni mě!“zaprosil Yongguk a nespouštěl z něj oči.

„Dobře…“řekl Himchan a když jej Yongguk chytil za ruce, zvedl k němu hlavu, aby na něj viděl.

„Víš…já nemiluju Zela. To sis špatně vyložil. Celé to bylo nedorozumění,“ začal Yongguk.

„Ale vykřikl jsi jeho jméno…“ připomněl mu Himchan.

„Tu noc se mi zdál zlý sen, jen noční můra, ve které zemřel Zelo. Proto jsem vykřikl jeho jméno,“ řekl smutně Yongguk, když si na ten sen vzpomněl, „…koho opravdu miluju, jsi ty Channie. Ty a nikdo jiný. Jsi jediný, komu patří moje srdce. “

„Gukkie…“ zašeptal Himchan, vstal z postele a poklekl před Yonggukem, „…taky tě miluju.“

„Promiň mi to…“ zašeptal Yongguk a něžně se přitiskl svými rty na Himchanovi.

Yongguk si jej přitáhl blíže k sobě. Himchan si na něj obkročmo sedl, omotal ruce kolem jeho krku, ale tak, aby mu neublížil sádrou a vychutnával si sladkost a opojnost jeho polibku…