Na druhý pokus

 

Klid a ticho dětského pokoje narušovaly vzlyky chlapce sedícího na okenním parapetu. Kolena přitažená těsně k tělu, pevně obemknuty pažemi.
Tváře smáčené horkými slzami.

„Zlato, je čas.“ Ozval se milý hlas ode dveří.

Odpovědí jí však byl jen další vzlyk. Rychlými kroky přešla pokoj a posadila se naproti plačícímu chlapci.

„Jongie, co se stalo?“ Zeptala se jej starostlivě.

„Mami…“ Hlesl a vrhl se matce kolem krku a znovu se rozplakal.

Jemně objala jeho třesoucí se tělo a přitáhla si ho více do své náruče.

„Jongie, tak co se stalo? A prosím tě neříkej mi, že nic, protože to ti neuvěřim.“ Dlaněmi mu stále přejížděla po zádech. „Celé vánoce tu chodíš jako tělo bez duše. A nemysli si, že jsem tě neslyšela, jak jsi každou noc plakal.“

Jongup se zastyděl, ale pozvedl hlavu. „Neozval se…“

„Himchan?“

„Jak…“

„Nezapomínej, že jsem tvá matka a ty, jak sám víš, ví všechno.“ Pustila ho ze svého objetí. „A teď mi řekni, jak je to s tím Himchanem.“

„Než…“ Zhluboka se nadechl. „Než jsme odjeli každý domů, napsal jsem mu dopis, ve kterým jsem se mu vyznal ze svých citů. Těsně před tím, než jsem odjel z dormu, položil jsem mu ten dopis na postel, aby si ho všiml. Asi jsem hodně naivní, když jsem si myslel, že by ke mně mohl cítit to samé, že?“

 „Proč jsi mu to tedy raději neřekl? Aspoň bys věděl, na čem jsi.“

Sklonil hlavu a nervózně v prstech žmoulal lem svého trika. „K tomu jsem neměl dost odvahy.“

„Nic si z toho nedělej, třeba jen neměl čas se ti ozvat. Víš sám, jak jsou vánoce náročné a hektické. Tím ho nechci nějak obhajovat, ale určitě se to vysvětlí. Uvidíš…“ Zvedla se a odcházela ke dveřím. „A teď se obleč. Je nejvyšší čas jet.“ S tím opustila pokoj.

Jongup svoji matku poslechl. Oblékl se, vzal z postele tašku a zase na pár dlouhých měsíců opustil svůj dětský pokoj.

 

 

V prostorném obývacím pokoji sedělo pět chlapců, jenž vyčkávali na příjezd posledního člena skupiny. Daehyun s Yongjaem si zabrali tu delší část rohového gauče. Yonguk s Himchanem zabrali křesla a nejmladší Zelo seděl na krátké straně gauče.

Vesele si povídali, aby jim to čekání ubíhalo rychleji.  Chlubili se, kdo co dostal na vánoce a jak je oslavili se svými rodinami.

„Už je tady.“ Upozornil Zelo ostatní, když zaslechl bouchnutí vchodových dveří.

„Jongupe přijď za náma do obýváku.“ Zavolal na příchozího Yongguk.

„Jasně.“ Zašeptal a povzdechl si.

Chtěl přijet v tichosti, aby si ho ostatní nevšimli. Chtěl si zalézt do pokoje pod peřinu a spát. Takhle odhalen to bude muset odložit na později. Položil svou tašku na zem k botám a vyrazil směr obývák. 

„Ahoj.“ Pozdravil všechny a sedl si k Zelovi.

„Tak jsme tu konečně všichni.“ Yonnguk se podíval po všech přítomných. Po té sklonil hlavu k papírům, co dostal od manažera. „Mam tady od manažera program na další dva měsíce.“

„To zase bude záhul.“ Postěžoval si Himchan.

„Náhodou…já už se na natáčení novýho alba moc těšim.“ Odporoval mu, na rozdíl od něj, hyperaktivní Zelo.

„Dobře, tak dál.“ Zasmál se Guk. „Do konce ledna a půlky února bysme měli zvládnout nazpívat a případně poupravit všechny písničky, co budou na tom novým albu. Do konce února pak nafotit promo fotky a plakáty na propagaci.“

„Hm a na březen nám manažer naplánoval to nejlepší, že jo?“ Ozval se Daehyun.

„No jo no. To se budeme muset naučit k tomu choreografii. Ale vypadá to, že nebude tak náročná jako u One Shot.“ Uklidnil všechny Guk.

„Tak to jsem si oddychl.“ Zasmál se Jae.

„Tak to by bylo asi tak všechno. Už je celkem pozdě, tak hurá na kutě.“ Ukončil schůzi Yongguk.

Jako první se zvedl Jongup se Zelem. Hned po nich Dae s Jaem.

„Ještě něco…“ Náhle si vzpomněl Yongguk. „V půlce února by měl přijet Yongnam. Nevadilo by vám, kdybych ho ubytoval tady u nás?“

„To víš, že ne.“ Ujistil ho Himchan. Ostatní jen přikývli na souhlas a konečně se mohli odebrat do svých pokojů.

„Himchane počkej.“ Zavolal na něj Guk. Zvedl se a došel k němu.

„Jongup se mi dneska zdál nějaký smutný a zamlklý. Už jsi mu řekl, co k němu cítíš?“

„Ještě ne. Já…“ Zhluboka se nadechl. „…neměl jsem k tomu odvahu. A navíc nebyl čas. Vánoce, rodina, znáš to.“ Přiznal se mu. „A co ty a Nam?“

„Jasně chápu.“ Zčervenaly mu tváře, když si vzpomněl, jaké měl vánoce on s Namem. „No…jsme spolu.“

„Fakt? A co na to vaší? Přeci jenom jste bratři.“

„Ségra měla šílenou radost. A naší na vánoce nebyli doma. Vraceli se až na Silvestra. A můžu tě říct, že z toho byli pěkně v šoku, ale nezakázali nám to.“

„Tak to jsem rád. A ber to tak, že si vaši nemusí zvykat na někoho novýho.“ Usmál se na něj upřímně Himchan. „Tak jdem taky spát, ne?“

„Jasně.“ Zasmál se Guk. „Tak jdeme. Už je nejvyšší čas. Zítra nám to začíná.“

Cestou do pokoje všude pozhasínali.

 

Ráno vstávali velice brzy. Na to, že šli spát dlouho, tak byli všichni překvapivě odpočatí.
Před domem je vyzvedlo auto, které je dovezlo do studia, kde už na ně čekal manažer, aby jim dodal ještě potřebné informace k jednotlivým písním a k celému chystanému albu.

 

Všichni se do toho pustili s velkým nadšením. Každý z nich se poctivě připravoval a pečlivě soustředil, aby jeho výkon byl ten nejlepší.

Každý z nich chtěl uznání a pochvalu od jejich manažera, ale všichni svorně prahli po uznání a pochvale od svých věrných fanoušků.

Zkoušeli proto od brzkých ranních hodin a nahrávali až dlouho do večera. Vše šlo na výbornou, ale i někdy se našel nějaký ten zádrhel, který se buď vyřešil sám, nebo společnými silami.

 

A tak jeden týden nenápadně přešel v druhý a najednou tu byl konec ledna.

První únorový týden vystřídal druhý a práce na albu finišovala. Už zbývaly jen malé úpravy a bylo hotovo.

Yongguk seděl za mixážním pultem a dolaďoval nepatrné nesrovnalosti, když se otevřely dveře studia a dovnitř za ním vešel Himchan. Zavřel dveře, došel k leaderovi a ztěžka dosedl na židli vedle něj.

„Už jdeme domů, jdeš taky?“ Zeptal se Himchan unaveným hlasem.

„Ne, ještě ne. Musim tady dodělat pár malých změn.“ Odpověděl mu Guk, aniž by se na něj podíval.

„Měl by ses taky jít vyspat. Zítra začíná focení a taky dorazí Yongnam. Určitě by nebyl rád, že tě uvidí unaveného, nevyspalého a s tmavými kruhy pod očima.“

„Jenom to dodělam a půjdu domů, slibuju.“

„Tak dobře.“ Rezignoval Himchan. „Ani jsi mi neřekl, co tady bude brácha dělat.“

Yongguk konečně na Himchana otočil hlavu. „Chce si tady najít práci.“

„Práci?“

„Jo, práci. Abysme mohli být více spolu.“

„Tak to jo, to chápu. A bydlet bude s náma?“

„Ne, chce si najít byt. Ví, že je nemyslitelné, aby bydlel u nás, tak to ani u manažera nebudu zkoušet. Ale má povolení být u nás, než si něco najde.“

„No aspoň něco. I když teď se moc neužijete, když máme tak nabitý program.“

„No nějak to zvládneme.“

„No nic, tak já půjdu. Jsem unavený a hladový. A ty nezapomeň, co jsi mi slíbil.“ Zvedl se a opustil místnost.

„Jasně, neboj.“ Zahuhlal Guk do prázdné místnosti.

Po rozhovoru s Himchanem se zase naplno ponořil do práce. Chtěl to mít, co nejdříve hotové, aby splnil to, co slíbil.

Minuty rychle ubíhaly a stávali se z nich hodiny. Když měl Yongguk vše hotové, unaveně se ohlídl po hodinách. Zděsil se, když zjistil, že rafičky ukazují jednu hodinu po půlnoci.

Rychle vše uložil a povypínal. Z opěradla židle sebral mikinu, oblékl se a vyrazil ke dveřím. Od nich ještě jednou zkontroloval, jestli je všechno vypnuté. Otevřel dveře, zhasnul a zavřením dveří opustil místnost.

Vyšel z budovy a nasedl do auta, ve kterém na něj čekal řidič s pokynem odvézt jej do dormu. Silnice byly prázdné, tak jízda netrvala ani čtvrt hodiny.

 

V bytě byla tma a ticho. Zamířil do pokoje pro věci na spaní. Himchan v klidu oddychoval, tak odešel do koupelny. Těšil se do postele.

Po rychlé sprše vyšel z koupelny, a jak měl ve zvyku, šel ještě zkontrolovat ostatní členy. Dělal to tak vždycky, protože chodil spát mezi posledními.

Otevřel dveře prvního pokoje. Na tváři se mu objevil úsměv, když spatřil, jak jsou Daehyun a Yongjae do sebe zapleteni a nalepení jeden na druhého. Zčervenal, když si vzpomněl, že takhle zamotaný spali s Yongnamem taky, než se on musel vrátit do Soulu.

Potichu zase dveře zavřel a šel do druhého pokoje, co obývali dva nejmladší členové.

Otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Díky světlu z pouliční lampy nebyl pokoj zcela ponořen do tmy. Pohledem přelétl Zelovu postel. Tělo dlouhána bylo stočené do klubíčka a těsně omotané peřinou. Tvář uvolněná. V klidu oddychoval.
Pohledem zalétl k druhé posteli, na které ležel Jongup. I on ležel klidně, tělo zabalené do peřiny, zády k němu. Zdálo se mu i tady vše v pořádku.

Pomalu už zavíral dveře, když zaslechl podivný zvuk. Chvíli vyčkával, jestli se nepřeslechl. Znovu se ozval ten podivný zvuk. Otevřel dveře, vstoupil do pokoje a tiše za sebou zavřel, ale zůstal stát u dveří. Tentokrát se ten zvuk ozval hlasitěji a Yonnguk v něm poznal vzlyk.

Pomalým krokem došel k Jongupově posteli. Posadil se na kraj a chvíli ho pozoroval.

„Jongupe, stalo se něco?“ Položil mladšímu ruku na rameno, ten sebou trhnul.

„Ne…“ Polkl vzlyk.

„Tak proč pláčeš?“

Jongup se k němu otočil tváří. „Hyung…jsi šťastný?“

„Jak to myslíš?“

„Jsi šťastný s Yongnamem?“

„Co s tím má společného tvůj pláč?“

„Jsi šťastný?“

„Jongupe…“ Stále nechápal, kam tou otázkou mladší míří, ale odpověděl mu. „Ano jsem. Jsem moc šťastný.“

„Ano, protože miluješ a jsi milován. I já miluju, ale milován nejsem. A moc to bolí.“

„Co tím myslíš? Upřesni mi to.“

„Miluju Himchana, ale on mě nemiluje. Než jsme odjížděli na vánoce domů, napsal jsem mu dopis, ve kterém jsem se mu vyznal z citů, co k němu cítím. On se mi vůbec neozval. Za celé vánoce nezavolal, ani nenapsal zprávu, tak z toho usuzuju, že nemám šanci.“

„Počkej, jakej dopis?“

„Bílá obálka, nadepsaná Himchanovým jménem. Nechal jsem mu jí ležet na posteli, na polštáři.“

Yongguk vzpomínal, jestli nezahlédli bílou obálku, když s Himchanem kontrolovali pokoje před odjezdem.  „Ale tam žádná obálka neležela. Pokoje jsme kontrolovali.“

Jongup se nad tímto zjištěním znovu rozplakal.

„Nebreč, to se jistě vysvětlí.“ Pohladil ho po uplakané tváři. „A teď už spi, je pozdě.“

„Do-dobrou.“

„Dobrou.“

Yongguk se na něj ještě povzbudivě usmál. Opustil pokoj a rozešel se do toho svého.

Unaveně dopadl na postel. Zachumlal se do peřiny a do vteřiny usnul.

 

Ráno přišlo až nečekaně rychle, hlavně pro Yongguka. Unavený a nevyspalý se vyhrabal z postele. Obešel ostatní pokoje, aby vzbudil kluky.

Než se ostatní vyhrabali z peřin, stihl se ještě pořádně vysprchovat, když to večer vzal tak nějak letecky. Odešel do kuchyně, kde již všem připravoval snídani Himchan. Sedl si na své místo a zaujatě ho pozoroval, jak se ladně pohybuje po kuchyni. Za chvíli před ním stál jeho oblíbený hrneček s kávou, ze které ještě stoupala pára.

„Dobrou chuť.“ Popřál mu Himchan, jen co před něj položil talíř s palačinkami.

„Děkuju.“

Výjimečně s chutí se zakousl do jedné palačinky. Měl je dobré, ale když mu je o vánocích dělal Yongnam, tak byly lepší, sladší. Přesto spořádal i druhou a třetí, co mu připravil Himchan.

Postupně se do kuchyně začali trousit i kluci. Dae s Jaem, jako vždy ruku v ruce a s úsměvy na tvářích. Zelo přihopkal se sluchátky v uších, ale jakmile se usadil ke stolu, hned je vyndal.
Jako poslední se přišoural Jongup. I na něm bylo jasně vidět, že toho moc nenaspal. Zarudlé oči a tmavé kruhy pod nimi.

Před každým ihned přistál talíř s palačinkami. Jen před staršími se objevily hrnečky s kávou. Zato před Zelem a Jongupem stály hrnečky s kakaem.

Jako poslední si sedl ke stolu s ranní kávou a porcí palačinek Himchan.

„Dobrou chuť.“ Popřál všem a taky se s chutí pustil do své snídaně.

Yongguk měl snězeno brzo, tak jen s úsměvem pozoroval ostatní u stolu. Daehyun kradl Jaemu z talíře jeho palačinky a Jaemu to bylo úplně jedno. Ještě mu je sám nabízel.
Zelo měl narvanou pusu palačinkou, že se chvíli bál, aby mu nepraskly tváře. Ale nechal ho být.
Zato starostlivým pohledem sledoval Jongupa. Ten měl skloněnou hlavu a snídaně se ještě ani nedotkl.

„Gupe, ty už nebudeš?“ Promluvil na něj s plnou pusou Daehyun.

Himchan zvedl oči k Jongupovi ve chvíli, kdy se Dae začal sápat po jeho talíři s palačinkami.

„Daehyune, nebuď nenažranej.“ Himchan ho pleskl přes nataženou ruku.

„No tak Hime. Vždyť je jasný, že to Gup nebude jíst. Jen se na něj podívej.“ Zakňoural Dae.

„Jestli ještě chceš, tak jsou další na lince.“ Ozval se místo Himchana Yongguk.

Himchan zabodl pohled do druhého nejmladšího chlapce. Seděl u stolu jako hromádka neštěstí. Co vstal, tak ještě nepromluvil ani slovo, což bylo celkem divné. I když byl nemluvný, tak s ním mluvil neustále.

„Jongie, stalo se něco?“ Zeptal se ho tiše Himchan.

Jongup jen zavrtěl hlavou, ale ani se na staršího nepodíval. Himchan se zmateně podíval na Yongguka, ten jen naznačil, aby to nevzdával.

Podíval se na hodinky a vstal od stolu. „Je čas se pomalu připravit na odjezd do ateliéru.“

Popohnal ostatní a tím je taky donutil opustit kuchyň, aby dopřál těm dvěma soukromí. Když míjel Himchana, povzbudivě jej poplácal po rameni. Pak opustil i on kuchyni.

„Jongie, tak co se děje?“ Zeptal se ho znovu Himchan.

„Nic se neděje.“ Povzdychl si Gup.

„Podívej se na mě.“

Jongup neochotně pozvedl hlavu a podíval se na staršího. Toho ihned zarazily tmavé kruhy a zarudlé oči, které ho smutně pozorovaly.

„Neříkej mi, že se nic neděje, když jsi v takovým stavu.“ Jemně ho chytil za ruku a propletl s ním prsty.

„Nic se neděje.“

„Něco doma?“ Nedal se odradit. „Yongguk si všiml, že jsi smutný, už když ses vrátil z vánoc.“

„Opravdu se nic neděje. Nemusíš si dělat starosti.“

„Dobře, nebudu to z tebe dolovat. Ale víš, že kdykoliv za mnou můžeš přijít.“

„Ano vím. Děkuju.“

„Tak fajn. Měli bysme taky jít, aby na nás nečekali.“

Vstali od stolu. Himchan ještě uklidil nádobí ze stolu, které naskládal do myčky. Jongup na něj čekal, dokud to neměl hotové. Potom oba odešli do chodby, obuli se a oblékli a konečně opustili byt. Ostatní na ně již čekali v autě.

 

Do ateliéru dorazili poměrně brzo. Vše se ještě připravovalo, tak chvíli seděli v hloučku a povídali si. Yongguk zrovna vyprávěl, jak usnul v kavárně při čekání na Yongnama, když se z placu ozvalo Daehyunovo jméno.

Jmenovaný se zvedl a šel pózovat fotografovi. Na jeho vysmáté tváři bylo vidět, jak si to užívá. Po něm šel Yongjae. I ten si to focení užíval. Házel pózy jednu za druhou, jako pravý profesionál.

Další na řadě byl Himchan. Jeho, na rozdíl od Daehyuna, museli do úsměvu nutit. Ale když na tváři vykouzlil úsměv, očima zabloudil k Jongupovi, který ho sledoval se zatajeným dechem a kdyby v tu chvíli neseděl, tak by se mu z toho úsměvu podlomily nohy.

Pak si focení užíval leader. Smíšek od přírody, nebylo tedy divu, že rozesmál celý štáb. Zelo naopak při focení donutil ženskou část štábu, roztékat se nad jeho roztomilostí. Jako poslední přišel na řadu Jongup. Jeho plachost a stydlivost byla rozkošná, až se nad ní rozplýval jen Himchan. Stál nedaleko a na tváři mu hrál připitomělý úsměv.

„Neslintej…“ Drcnul do něj Guk, který se k němu zezadu nenápadně přiblížil.

„Co?“ Otočil na něj hlavu zmatený Himchan. „Cože?“

„Říkal jsem, abys neslintal.“ Zopakoval mu Guk.

Himchan automaticky zvedl ruku a utřel si pusu, na které ovšem nic nebylo. „Ty seš blbej.“

Yongguk se mu posmíval, že mu na to skočil. Náhle mu v kapse zavibroval mobil. Vyndal ho z kapsy a na tváři se mu usadil stejně připitomělý úsměv, jaký měl před tím na tváři Himchan. Rychle zprávu otevřel.

„Yongnam?“ Ozval se vedle něj Himchan.

Yongguk šťastně přikývl a ukázal mu esemesku, která mu od bratra přišla.

Nam: Jsem v dormu. Uz se na tebe moc tesim.

Ani mu nestihl odepsat, protože na něj volal manažer s fotografem. Rychle telefon vypnul, schoval zpátky do kapsy u kalhot a loudavým krokem se vydal k manažerovi. Bylo mu jasné, že nastaly komplikace, jinak by si ho nevolal.

Trpělivě vyslechl jejich požadavky, ale radost z toho neměl. Tolik se těšil na Yongnama, ale bude to muset ještě na několik hodin odložit. Se smutným výrazem opustil ty dva a zamířil za klukama, aby jim sdělil, že se domů hned tak nedostanou.

„Hyung, co se děje?“ Zeptal se ho Zelo, jakmile k nim dorazil.

„Manažer s fotografem si usmysleli, že ještě mají málo fotek do booku k albu. Ty sólo fotky jsou prý úžasný, ale je to málo. Takže se budeme ještě fotit po dvojicích.“ Přetlumočil jejich požadavek Guk.

„Jako jak po dvojicích?“ Zajímal se Dae a přitáhl si Jaeho blíže k tělu.

„Neboj se, jdete spolu. Jako druhý jdu já se Zelem a poslední Himchan s Jongupem “ Ujistil ho Guk a nepřeslechl Jongupovo zalapání po dechu. „Ale slíbili, že to nebude dlouho trvat, tak bysme se měli domů dostat relativně včas.“

To už se z placu ozval hlas asistenta, jenž volal první dvojici na focení. Ostatní se usadili okolo stolku. Yongguk si sedl se Zelem na židle a Himchan si přisedl k Jongupovi na menší gaučík. A svorně čekali, až na ně přijde řada.

Yongguk si ještě vyndal mobil z kapsy.

 

 

Yongnam dorazil do dormu až k večeru, bylo teprve kolem sedmé večer, proto ho překvapilo, že nikdo není doma. Proto byl rád, že mu Guk nechal klíč, když odjížděl po vánocích zpět. Teď se mu hodil.

Vyzul si boty, lehkou bundu pověsil na věšák a rozešel se rovnou do pokoje Yongguka a Himchana. Tašku s věcmi si položil k posteli, na kterou si znaveně lehl. Telefon si položil vedle hlavy, aby ho netlačil v kalhotech.

Zavřel na chvíli oči a tiše si povzdychl. Odpočíval se zavřenýma očima, až přešel do spánku. Přeci jen ho únava dostihla, i když se jí bránil. Využil tedy toho, že v bytě je ticho a klid.

Spal tak dvě tři hodinky, když mu u hlavy položený telefon hlasitě zazvonil, aby upozornil na příchozí zprávu. Yongnam se toho zvuku tak lekl, že máchl rukama, až telefon shodil na zem. Tichým pokojem se ozvala dutá rána.

Seděl na posteli, rozespale pozoroval temný pokoj a snažil se uvědomit si, co se stalo. Hmátl rukou vedle sebe ve snaze najít telefon. Místo, kam jej položil, bylo prázdné. Rozsvítil si lampičku, aby aspoň trochu viděl., telefon na posteli nebyl.

Naklonil se přes postel, ale na zemi jej taky neviděl. Vylezl s postele, klekl si před ní a začal ho hledat. Kolem postele nikde nebyl. Koukl se pod postel, doufajíc, že ho tam najde. A opravdu ho tam našel. Schovával se až vzadu u zdi.

Zvedl se proto ze země, aby si došel rozsvítit velké světlo. Opět došel zpátky k posteli. Zhasnul lampičku a poklekl. Zasunul se pod postel pro lepší dosah. Vítězně vzal telefon do ruky a soukal se ven z pod postele. Už byl skoro venku, když zaznamenal, též o zeď, opřený bílý papír.

Znovu se vsunul hlouběji pod postel, uchopil papír do ruky a vylezl s ním na světlo. Překvapením se lekl, nejen že usnul Himchanovi na posteli, ale také tím, že v ruce nedržel kus papíru, nýbrž bílou obálku nadepsanou Himchanovým jménem.

Otáčel obálkou v prstech. Chvíli přemýšlel nad tím, že se do ní podívá. Byl zvědavý, hodně zvědavý, ale odolal. Odložil obálku na noční stolek a konečně obrátil svojí pozornost k telefonu. Odemkl ho, najel na zprávy a něžně se usmál, když zjistil, že mu píše Yongguk.

Guk: Namie, ještě se zdrzime v atelieru. Prosim te, prestehuj Himovy veci do volneho pokoje a pak si vybal. Budeme se snazit prijet co nejdriv. Taky se na tebe moc tesim. Miluju te. G.

Vypnul telefon a šel sbalit Himchanovy věci, aby je mohl donést a srovnat do volného pokoje. Když tam měl hotovo, ještě donesl bílou obálku, položil ji na polštář a pokoj opustil. Vrátil se do svého, kde začal vybalovat svoje věci, kterých moc neměl. Kufr strčil pod postel, posadil se na ní a přemýšlel, co bude dělat, než kluci dorazí.

Vstal z postele a zamířil do kuchyně. Dostal nápad, udělat klukům lehkou večeři. A když nebudou mít hlad, tak si to aspoň vezmou ráno k snídani. Práce mu šla od ruky, netrvalo dlouho a měl vše hotové. Zrovna kontroloval čas na hodinách, když se v chodbě ozvaly hlasy.

Šel jim naproti, aby se s nimi přivítal. Na všech byla znát únava, ale na Gukovi a obzvlášť na Jongupovi extrémně.

„Ahoj.“ Pozdravil je v chodbě Nam.

„Ahoj. Promiň, že tě neobejmeme, ale sme s Jaem totálně vyčerpaný. Tak si jdeme hned lehnout. Pokecáme ráno, nevadí?“ Pozdravil ho Dae.

„Ahoj.“ Zahuhlal unaveně Jae.

„Samozřejmě, že nevadí. Jen běžte.“ Usmál se na ně.

„Ahoj Name. Taky půjdu spát, protože se Jongup sotva drží na nohách. Tak dobrou a uvidíme se ráno.“ Zelo vzal Jongupa za ruku a táhl ho do pokoje.

„Ahoj Name.“ Pozdravil ho Himchan a odešel do kuchyně, aby jim dal soukromí na uvítání.

„Gukie…“ Zašeptal Nam a rozevřel svojí náruč.

„Namie…“ Zašeptal Guk a schoulil se mu v náručí a pozvedl k němu své unavené čokoládové oči. „Tolik se mi stýskalo.“

„Mě taky.“ Jemně se přitiskl na rty mladšího.

Yongguk nad tím jemným dotykem na svých rtech vzdychl. Yongnam toho využil a polibek prohloubil. Když se od sebe odtrhli, oba lapali po dechu.

„Měli bysme jít za Himem.“ Zašeptal udýchaně Guk.

Yongnam jej vzal za ruku a společně šli za Himchanem. Našli ho sedět v kuchyni u stolu se sklenicí vody. Přisedli si k němu a začali si povídat. Probírali všechno, počínaje láskama a konče jejich připravovaným albem. Stačili tak probrat všechno důležité i nedůležité.

Ani se to nezdálo, jak ten čas povídáním utekl. Najednou byly tři hodiny po půlnoci a všem již padala hlava únavou. Zvedli se od stolu a zamířili do svých pokojů.

V pokoji si Himchan rozsvítil, převlékl se do kalhot na spaní a volného trika. Rozsvítil si na stolku lampičku a zhasl velké světlo. Došel k posteli a chtěl si lehnout, když jej upoutala bílá obálka ležící na polštáři s jeho jménem.

Posadil se a vzal obálku do prstů. Chvíli na ní hleděl, než se odhodlal ji otevřít. Vyndal z ní složený papír. Nohy si složil do tureckého sedu a začal číst.

„Chany,
     Tohle je chvíle, kdy se ti chci k něčemu přiznat.
         K přiznání do očí jsem nesebral odvahu, tímto způsobem je to pro mě lehčí.
              Vím, že je to zbabělé, ale nezlob se proto na mě.
                 Já jsem se…“

Himchan odtrhl svůj pohled od dopisu a zabodl jej do rozespalého Zela, jenž jej vyrušil.

„Hyung…“ Zamumlal na něj Zelo.

„Copak je?“

„Nemůžu spát.“

„Máš špatné sny?“

„Ne, ale Jongup pořád brečí a já nemůžu spát.“

„Dobře, tak si lehni tady.“ Odloží rozečtený dopis a vstane z postele. „Já se tam dojdu podívat.“

„Děkuju hyung.“ Hned si lehl do volné postele, otočil se k němu zády a přikryl se.

Himchan potichu opustil pokoj, chodbou se vydal do pokoje nejmladších. Otevřel dveře a naskytnul se mu pohled na schoulené třesoucí se tělo schované pod peřinou.

Došel k posteli, na kterou se posadil. Pomalu odkryl peřinu a ta mu odhalila uslzený obličej, po kterém se stále kutálely slzy.

„Jongie?“

Jongup nijak nereagoval, Himchan si jej proto přitáhl do objetí.

„No tak Jongie, co se děje?“

Jongup jen zavrtěl hlavou a více se k němu natisknul. Starší jej pomalu hladil po zádech, ve snaze ho uklidnit.

„Řekni mi, co tě trápí, že jsi z toho tak nešťastný.“

Jongup jen opět zakroutil hlavou.

„Prosím…“

„Miluju tě!“ Zamumlal mu do trika. Odmítaje se na něj podívat.

Himchan mu i přes jeho odpor zvedl hlavu, čímž jej donutil podívat se na něj. Zadíval se mu do uslzených očí a usmál se.

„Taky tě miluju, Jongie.“ Řekl vážně. „Jen se omlouvám, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se odvážil ti to říct.“

„Ne, to já se omlouvám tobě, že jsem ti to neřekl. Ale napsal jsem ti dopis, jenže on se ztratil.“ Zavzlykal.

„Neztratil se. Měl jsem ho položený na polštáři a mám jej rozečtený, jenže Zelo mě to nenechal ani dočíst.“

„Omlouvám se.“

Starší se jen usmál. Pohladil mladšího něžně po tváři. I s ním v náruči se položil na postel. Sáhl po peřině, aby je přikryl.

„Miluju tě, Jongie.“  Zašeptal mu do vlasů.