Střípky mýdlových bublin 2

 

 

"Yunho, proboha, dělej něco!" zakřičí Jaejoong, jehož se klukům vzadu téměř podařilo překřičet svými výkřiky, plnými strachu.

"Jae, já-…" pokusí se Yunho, ale větu již dokončit nestihne.

To, co následuje, je jako scéna z toho nejhoršího filmu. Yunhovy uši se plní výkřiky, jež jsou velmi brzy nahrazeny zvukem tříštícího se skla a nepříjemným, uši drásajícím zvukem plechu, který se drtí… dře o sebe… skřípe a ohýbá se, jako když nůž zajede do másla. Celý vůz je v tu chviličku jako z papíru. Náraz vymrští auto do vzduchu, kde se přetočí, dopadne na bok a nakonec se zastaví na střeše. Auta, jedoucí za nimi, jen s velikými obtížemi brzdí, aby do nich nenarazili.

Yunho, absolutně dezorientován, jen tiše a zmateně pozoruje lidi, kteří se sbíhají kolem vozu, aby jim pomohli. Všechno okolo něho je jako kdyby někdo zpomalil čas. Minuta je jako hodina!

"AAH!" zakřičí náhle bolestně, když mu konečně dojde v plném rozsahu, co se vlastně stalo. Jeho nohy… BOLÍ! Tak strašně moc to bolí. Nemůže se pohnout. Jen sedí připoután v sedačce. Jeho nohy jsou kdesi pod přístrojovou deskou, která nárazem skončila v jeho klíně, čímž mu působí ukrutnou bolest od pasu dolů. Jeho oči ho pálí od krve, jež mu stéká po tvářích.

"Jae" zvolá Yunho a otočí pohled stranou, aby zjistil, jak na tom je jeho přítel. Jenže...

"Bože, Jae!" zakřičí pln strachu, když zjistí, že místo spolujezdce je prázdné. "JAE!" volá, doufajíc, že se mu Jae ozve a řekne mu, že je v pořádku, ale jeho tichá motlitba zůstane nevyslyšena. Nakonec ho spatří.

"JAE!!" pokouší se volat a doufá, že mu mladík odpoví, jenže neodpověděl!

Jen tiše, bez hnutí leží o několik metrů dál na silnici a Yunho se může pouze modlit, aby byl stále ještě naživu! Yunhovi oči se plní slzami. Ten pocit, že se nemůže pohnout. Že nemůže vylézt z auta a jít mu na pomoc! Ten pocit dokonce téměř přehlušuje i bolest, jež mu způsobují jeho četná zranění. Pak si ale uvědomí další zásadní věc… KLUCI!!

Prudce otočí hlavou dozadu, aby zjistil, jak jsou na tom zbylí tři členové. Snažíc se potlačit prudkou bolest, jež projede jeho tělem, se marně pokouší zadržet slzy. Místo toho je nechá volně téct a rozpláče se naplno. Jeho celý svět se právě bortí jako chabý domeček z karet. Ten pohled na místo, kde ještě před chvílí byla zadní část auta a kde nyní pouze trčí zkroucené cáry plechů… Kde ještě před chvílí byly tři sedačky na nichž seděli jeho přátelé a nyní po nich nezůstalo zhola nic… Ten pohled se absolutně nedá popsat!

"Ah, bože! Je to moje vina. Prosím, odpusť mi!" pláče nevnímaje, že jeho tělo pomalu upadá do šoku a on začne pomalu ztrácet vědomí.

Jeho poslední myšlenka patří čtveřici chlapců, kteří pro něho znamenali celý svět, a kteří ještě před okamžikem seděli s ním v autě. V tom proklatém autě, v jehož útrobách nyní zůstal naprosto sám!

"Je mi to tak strašně líto!" zašeptá a jeho mysl obklopí tma milosrdného bezvědomí…

"Doktore, probouzí se" zaslechne mladík tichý, klidný hlas jakési ženy.

Otevře pomalu oči, ale ihned je opět zavře, jelikož světlo, které ho do nich udeří, ho silně zabolí.

"Kde to jsem?" zeptá se zmateně ochraptělým hlasem.

"Jste v nemocnici. Jak se cítíte?" skloní se nad ním postarší muž a začne mu blikat do očí maličkou baterkou.

"Necítím nohy. Co se stalo? Kde jsou ostatní?" vyhrkne na něho mladík, upoutaný momentálně na nemocniční lůžko a oči ho opět začnou pálit od slz.

Cítí se tak bezmocný. A výraz, který se usadí lékaři na tváři mu ve zlepšení na náladě rozhodně nepomáhá.

"Je mi líto, že vám to musím říct, ale…" začne doktor vážným hlasem. "Ale tři z vašich přátel se nám bohužel nepodařilo zachránit.

Podařilo se nám vrátit do života pouze jednoho, ale ani ten nemá dosud vyhráno a jeho životní funkce jsou řízeny a udržovány přístroji. Ještě dlouhou dobu potrvá, než budeme moci s určitostí říci, zda tento hoch přežije. Zatím-…" téměř zašeptá.

"Zatím co?!" vyhrkne netrpělivě Yunho.

"… zatím vám mohu pouze říci, že je v kómatu" dokončí svoji větu a povzdychne si.

"Ne! Prosím, ne! To přeci…" vyhrkne, ale nic z toho, co se mu lékař pokouší říci, už nevnímá.

Jeho myšlenky patří třem chlapcům, které má na svědomí… Třem chlapcům, kteří kvůli jeho neopatrnosti přišli o své mladé životy. Jenže, pak mu cosi dojde!

"Kdo…" kníkne plačtivě. "Kdo je ten, který přežil?" zeptá se a hlavou mu víří čtyři jména.

Který z nich mu jako jediný zůstal?

"Uhn" pohlédne lékař do jakýchsi desek. "Je to… Kim Jaejoong. Ale jak jsem již řekl, je stále v kómatu. Je v přímém ohrožení života. I on může zemřít, ale uděláme vše, co bude v našich silách, abychom ho zachránili!" řekne a povzbudivě se na Yunha usměje.

O dva měsíce později:

Yunho dopne poslední knoflíček své košile a pak pomalými, opatrnými krůčky se pomocí svých holí postaví k oknu. Venku začíná opadat listí ze stromů a vítr si s každým z nich hraje jako by vůbec nic nevážili. Váží ale vůbec něco? Jak malicherná myšlenka… Nic není důležité! Nic! Ani taková hloupost jako to, zda ten ubohý lísteček má nějakou váhu. K čemu taky nad tím přemýšlet? Yunhova mysl je prázdná. Naprosto prázdná. Všechno ztratil. To důležité, co v životě měl! To jediné, na čem mu záleželo! I když… ještě přeci jen není všechno ztracený. Povzdychne si a otočí se k odchodu. Naposledy se rozhlédne po nemocničním pokoji, než ho po dlouhé době konečně opustí.

Je na čase vrátit se domů!

Ale… ještě musí něco udělat. S pomocí svých francouzských holí se vydá chodbou nemocnice, dokud nenarazí k velikému prosklenému oknu. S velikou bolestí se zadívá skrz tu prosklenou výplň a zvedne ruku, aby ji na sklo přiložil. Kéž by mohl do té místnosti vejít a…

"Chcete se rozloučit?" ozve se náhle za ním hlas mladičké sestřičky.

Yunho na ni překvapeně pohlédne. Nikdy o to nepožádal. Myslel si, že mu to lékaři nedovolí. Že snad… na to ani nemá právo. Ale…

"Ano!" přikývne rychle, snad ze strachu, aby si to žena nerozmyslela a vydá se za ní.

Sestra mu pomůže do zeleného mundůru a na tvář mu přiloží masku. Pak se na něho usměje a otevře dveře nemocničního pokoje, v němž celou dobu bez jediného hnutí leží ten, kterého Yunho z celého srdce miluje.

Se slzami v očích přistoupí k posteli a zadívá se na tu krásnou tvář. I přes své zranění je stále tak nádherný. Vypadá, jako kdyby spal, ale nespí. A Yunho se může pouze domnívat, jaký krutý boj svádí se smrtí.

Něžně ho pohladí po ruce a druhou rukou setře slzu, jež si razí cestičku ven z jeho očí.

"Jae, odpusť mi, prosím, jestli můžeš! Věř mi, že kdybych mohl vrátit čas, byli bychom oba teď doma.

Nic z tohohle by nebylo a my bychom byli šťastní… Všichni! Všech pět!!" a s posledním slovem spustí proud slz. Pevně uchopí Jaeho za nehybnou ruku.

"Tak strašně mi chybějí!" zašeptá při vzpomínce na usměvavé tváře svých kamarádů.

Po několika minutách opouští Yunho budovu nemocnice s jedním jediným cílem…

"Micky, Junsu, Minnie…" kníkne plačtivě a padne na kolena před tři hroby.

Ty tři hroby, jenž tu jsou právě kvůli němu. Jen a jen jeho vinou!

"Přišel jsem se rozloučit…" zašeptá.