Světlo tvých očí 25

 

Himchan stál nehnutě na terase svého domu. Přemýšlel, jak dlouho mu bude trvat, než se mu podaří sledovat nádherný západ slunce bez vzpomínek na Yongguka, aniž by si přitom představoval, jak by mu co nejlépe popsal oblaka a barvy kolem horizontu.

Od té doby, kdy ho opustil na policejním okrsku v Yangju, uplynul pouhý jeden týden, ale Himchanovi už teď bylo jasné, že nemá smysl přemýšlet o tom, kdy na něj úplně zapomene a kdy odezní bolest nad jeho ztrátou. Něco takového se prostě vůbec nemohlo stát.

Ze sebetrýznivých úvah ho vytrhlo zadrnčení zvonku u dveří, ale on se rozhodl to ignorovat. Od okamžiku, kdy se minulý týden vrátil do Soulu, se na něj sesypaly sdělovací prostředky jako smečka hladových vlků. Aby se jich zbavil, musel odjet do své chaty v horách. Nebyl tam telefon ani televize, tak se mu podařilo uniknout před okolním světem, ovšem ne před sebou samým a před vzpomínkami na Yongguka.

Himchan podlehl klamnému zdání, že tam, kde Yongguk nikdy nebyl, se mu spíše podaří na něj zapomenout. Jenomže vzpomínky ho pronásledovaly na každém kroku, tak nakonec vzdal svou snahu uprchnout před tou bolestí na druhý konec světa. Do Soulu se vrátil teprve před několika málo hodinami. Doufal, že návrat k práci pro něj bude tou nejlepší medicínou.

Vytrvalec u dveří se nevzdával, tak se nakonec Himchan nechal obměkčit a šel otevřít. Byl to Zelo a Himchan mu beze slova pokynul a nechal ho vejít.

Zelo přejel Himchana všetečným pohledem od hlavy až k patě. Všiml si černých kruhů pod očima a týden neholeného strniště. Neunikly mu ani ošoupané džíny a vytahané tričko, které toho už jistě mnoho zažilo. „To se snažíš zavést nějaký nový módní trend nebo je to převlek pro špionáž ve zločineckým podsvětí?“

Himchan zavřel dveře a Zelovu kousavou poznámku mlčky přešel. „Jak si přišel na to, že jsem doma?“

„Viděl jsem na příjezdový cestě tvůj džíp.“

„Jsi muž na svém místě. Koukám, že ti jako detektivovi budu muset zvýšit plat.“ Poodešel k baru. „Dáš si něco k pití?“

Zelo ukázal na skleničku v Himchanově ruce. „A co piješ ty?“

„Sodovku. Pokusil jsem se na několik dní naložit do lihu, ale nepomohlo mi to.“

„To vidím.“

„Ty se dneska nějak překonáváš.“

„Tak si dám třeba pivo.“ Rozhodl se nakonec Zelo.

„A co naše detektivní agentura?“ Podal mu Himchan pivo a vyšel znovu na terasu, se Zelem za zády.

„Nic moc, no. Zažalovali nás.“

Himchanovi vystřelilo obočí vzhůru. „Kdo?“

„Shim. Nelíbí se mu, že jsme naši zakázku v Canoga parku nechali dodělat někomu jinému … a sami jsme vzali něco jiného.“

Himchan postřehl Zelovo krátké zaváhání a musel se pousmát. „Chceš říct, že jsme místo toho chránili Yongguka? Klidně můžeš vyslovit jeho jméno, Lo. Už se mi celkem daří sebou netrhnout pokaždé, když ho slyším.“

Himchan stál na samém kraji terasy, tváří v tvář západu slunce. Zelo se k němu připojil, opřel se vedle něj o zábradlí a ze strany se zadíval na svého kamaráda. „Je zpátky v Soulu, víš to?“

„Ne, nevím.“ Řekl s kamennou tváří. „Ale nepřekvapuje mě to. Musí dodělat ten scénář.“

„Tak to asi nebude ten hlavní důvod. Zpráva o jeho smrti pěkně zamávala s režisérem i s producentem. V kulturní rubrice jedněch novin jsem se dočetl, že nad ním truchlili asi tak deset minut a hned potom si najali nového scénáristu. Jen tam chybělo, jestli to Yongguk nechá plavat nebo na ně podá žalobu.“

„Nechá to plavat.“ Řekl lhostejně Himchan. „Příliš lpí na svém návratu do Yangju. Touhle dobou mu Jee Wonseok už určitě nabídl, aby se vrátil ke své původní práci.“

„Možná …“ Zelo ztichl a potom na Himchana vypálil další bombu. „Ode dne, kdy jsi odjel, tak tě u nás v kanceláři sháněl každý den!“

Himchan se opovržlivě zasmál. „To se mu asi nezdál ten účet, co jsem mu poslal.“

„A nemáš pocit, že bys měl přinejmenším zjistit, co chce?“

„Ne.“

„Ty máš teda pěkně tvrdou palici. Když chceš, tak s tebou nikdo ani nehne.“ Pohybem ruky zarazil Himchana, který se už chystal něco namítnout. „Podívej … já nevím, co se mezi váma stalo, ale …“

Himchan se k němu otočil čelem. „Řekl jsem mu, že ho miluju a on mi vrátil srdce na stříbrným podnosu.“

Zelo smutně pokýval hlavou. „Tak tohle přesně jsem si myslel. Vždycky jsem si říkal, že až se jednou zamiluješ, budeš hrát vabank. Ale opravdu jsem si myslel, že je to oboustranné. Že i Yongguk tě miluje. Já to prostě nechápu!“

Himchanovi se před očima znovu objevil Yongguk. Vzpomněl si na jeho příkré odmítnutí a ztuhl. „Chtěl žít tak jako dřív.“

„To chápu, po těch pěti letech omezování. Možná bys mu měl dát nějaký čas.“

Himchan se strnule otočil k Zelovi. „Víš, Zelo, hezky polopatě mi vysvětlil, že v jeho životě pro mě není místo. Co všechno bych si od něj ještě měl nechat líbit?“

Zelo se zamračil. „To záleží na tom, jak moc ti na něm záleží.“ Himchan se beze slov otočil k horizontu, ale Zelo se nenechal odradit. „Řekni mi, Himchane, to vyznání lásky, bylo to předtím nebo potom, co strávil několik hodin v oceánu, kde myslel jen na to, jestli ho žraloci sežerou před nebo až po smrti?“

„Po …“

„A taky potom, co se mu vrátil ten zrak a všechno to bylo potom, co ho do zad střelil najatý zabiják.“

„Hele … vede tohle k něčemu?“ Vyjel na něj ostře Himchan.

Zelo zvedl ruce, jako by chtěl odrazit Himchanovu agresivitu. „Ne ne, jen jsem se tě chystal pogratulovat k tomu, jak perfektně sis to načasoval. Opravdu před tebou, Himchane, smekám. Vypálil jsi to na něj hned potom, co prodělal ty nejneuvěřitelnější šoky, který vůbec člověk může prožít. Opravdu dobrá práce kamaráde. Umím si živě představit, jak asi byl připravený na tvoje výlevy.“

„Věř mi, Zelo, vůbec nebyl zmatený. Věděl přesně, co ke mně cítí. Vím, že si ten den užil svoje a navíc že měl hrůzu, jestli se mu podaří uniknout před Kwonem, ale já mu přece řekl, že zůstanu po jeho boku ať se děje co se děje. I kdyby se měl skrývat.“

„Ale výborně.“ Přátelsky poklepal Himchanovi na rameno. „Jsem si jistý, že se za tvůj život musel cítit stejně zodpovědný jako za svůj.“

„Ale tak to nebylo!“

„Víš to určitě?“

„Do prdele, nic nevím určitě!“ Vykřikl Himchan a přemáhal v sobě potřebu mrštit skleničkou o zem.

Zelo mu přátelsky položil ruku na rameno a ztišil hlas. „Promluv si s ním, Himchane. Už by ti nemohl říct nic, co by tě mohlo ještě víc zranit. A kdo ví, třeba by ses potom cítil líp.“

Himchan neurčitě máchl rukou. „Propustím se z domácího vězení. Budeš zítra v kanceláři?“

„Jo.“ Přikývl Zelo.

„Fajn. Takže zítra v kanceláři.“ Zelo odešel a Himchan se pohledem vpíjel do ohnivé palety barev na horizontu.

Utápěl se v pochybnostech, jestli mu opravdu Yongguk volal každý den. Od svého příjezdu domů si ještě neposlechl vzkazy nahrané po dobu jeho nepřítomnosti. Najednou pro něj neexistovalo nic důležitějšího. Vběhl dovnitř a vytočil číslo. Na druhém konci se ozvala nějaká žena a zdálo se, že ji svým dotazem moc potěšil. Ochotně začala číst jeden vzkaz za druhým, ale on ji přerušil a chtěl jenom ty od Yongguka.

Dohromady jich tam bylo deset a pokaždé v nich bylo totéž.  „Prosím, hned po svém příjezdu mi zavolej. Guk.“ Stručné, jednoznačné, jenomže Himchan neměl ani zdání, o čem s ním může chtít mluvit. Vzal si na terasu telefon, vytočil jeho číslo, ale potom okamžitě zavěsil. Jestli se měl vystavit mukám s ním mluvit, mohl se s ním setkat osobně. Nebylo lehké si připustit, že v podstatě je vděčný za každou záminku, kvůli které by ho mohl zase vidět.

Odhodil mobil do křesla a vydal se ke schodům na zahradu. Najednou se prudce zastavil. Za brankou stál Yongguk a díval se nahoru na dům a na něj. Bez hnutí čekal, co bude dál. Měl pocit, že mu silně bijící srdce vyskočí z hrudníku.

 

Konečně, pomyslel si s vděčností Yongguk a děkoval nebesům, že vychrtlý a zanedbaný muž na terase není jen výplodem jeho fantazie. Se zarostlými tvářemi vypadal trochu jinak, ale byl to Himchan. Tím si byl naprosto jistý. Konečně byl u konce snad nejhorší týden v jeho životě. Týden naplněný zoufalým čekáním a nejistotou.

Po tom, co ho Himchan zanechal v Yangju, se zhroutil vyčerpáním. Poručík Hwang chtěl volat záchranku, ale Yongguk to odmítl. Trval na tom, aby zavolal Jee Wonseoka. Ten ho okamžitě odvezl do jeho bytu a osobně hlídal, aby ho po dobu jeho odpočinku nemohli rušit dotěrní novináři. Yongguk spal třicet hodin a když se probudil, toužil jen po rozhovoru s Himchanem. Jenomže tou dobou už někam odjel a jeho věrní spolupracovníci mu odmítli prozradit, kde by ho našel.

Yongguk strávil několik dní ve stavu bezvědomí, tolik podobnému těm hrůzným hodinám v oceánu. Být bez Himchana, vědět jak moc mu ublížil a navíc nevědět, jestli mu vůbec někdy odpustí, ho přivádělo k šílenství. Ke všemu ho na každém kroku pronásledovali novináři, kteří se hlučně dožadovali detailů z jeho setkání se smrtí a ze zázračného navrácení jeho zraku. A tak se co nejrychleji s Jaerou a Yuki vrátili společně do Soulu do domku u parku a čekali, čekali a čekali. Každý den ho telefonicky sháněl v kanceláři i doma. Hodně času trávil na dlouhých procházkách po parku, pokaždé směřujících stejným směrem. K domu, který, jak v hloubi duše cítil, musel patřit Himchanovi. Dokud ho ale neviděl stát na terase, nemohl si tím být jistý.

Teď už věděl, že se nemýlil. Tady byl Himchan doma a ať to dopadne jakkoliv, jeho utrpení se pomalu blížilo ke konci. Otevřel branku, pečlivě vážil každý svůj krok a srdce mu bušilo jako o závod. Odhodlaně kráčel dál a dál, až nakonec stanul na terase vedle Himchana. Dělily je od sebe necelé tři metry, nepřekonatelné jako propast.

„Ahoj, Himchane.“

„Yongguku?“ Zamračil se Himchan.

Yonggukovi se podařilo vykouzlit na své tváři nesmělý úsměv. Měl za sebou týden mučivého strádání a na konci své strastiplné cesty se nemínil vzdát. Děsilo jej pomyšlení, že mu Himchan možná už nikdy neodpustí, ale dlužil mu pravdu. Potom … potom … potom už bude na něm, jak se rozhodne.

„Skoro jsem tě nepoznal. S těmi vousy a tak.“

„Jak ses dozvěděl, že jsem tady?“ Zeptal se příkře a otočil se zpátky k západu slunce, aby se nemusel dívat na jeho okouzlující tvář. Přemáhala to touha vzít ho přes všechny protesty do náruče, proto se rukama pevně chytil zábradlí, až mu zbělely klouby na prstech.

Yongguk jej následoval na okraj terasy, ale držel si od něj stále odstup. „Nic jsem nevěděl. Od minulého úterý sem každý den chodím na procházky. Dokonce jsem si nebyl jistý, jestli zrovna tohle je tvůj dům.“ Odmlčel se na pár vteřin. „Nic nevypadá tak, jak jsem si to předtím představoval.“

„To musí být nepříjemný.“ Řekl bez zájmu Himchan.

„Odchází ode mě Jaera. Možná víš, že si našla jinou práci.“ Řekl Guk nakonec.

„Ne to nevím, ale chápu to. Reportéři většinou nemívají soukromé sekretářky, myslím.“

„Ne, nemívají.“ Yongguk se snažil ignorovat Himchanův hořký tón. Neměl právo chtít, aby na něj po tom všem byl milý. Chtěl mu hned říct, kvůli čemu přišel, ale nedokázal to. A tak mluvil o všem možném, jen aby mezi nimi nebylo to nesnesitelně dusné ticho. „Tak to jsi asi nemluvil se svým bratrem.“

„A měl bych?“

„To snad ani ne, ale začali spolu chodit a Jaerka pro něj bude pracovat jako manažerka.“

Tahle zpráva donutila Himchana se na něj podívat. „Myslel jsem, že žádného manažera nepotřebuje.“

Yongguk se usmál. „On si to taky myslel, dokud ho sestra nepřesvědčila o pravém opaku.“ Mohl se také zmínit o plánované svatbě, ale  tuhle novinu by se Himchan měl dozvědět od svého bratra a ne od něj.

Himchan přikývl a znovu se od něj odvrátil. „Bude z nich dobrý tým.“

„To ano.“

Mezi nimi nastalo dlouhé ticho. Himchan ho chtěl původně požádat, aby mu řekl co má na srdci a hned potom odešel. Ale představa, že by od něj navždy odešel, byla tak mučivá, že raději navázal konverzaci, aby ho u něj ještě chvíli zdržel. „Právě před chvilkou odtud odešel Zelo. Prý ten tvůj scénář dali někomu jinýmu.“

„To je pravda.“

„A podáš na ně žalobu?“

„Nevím …“ Yongguk pokrčil rameny. „Zatím jsem neměl náladu přemýšlet o tom, co bude.“

„Wonseok ti snad nenabídl tvý bývalý místo?“

„Abych pravdu řekl, tak nabídl.“

Himchan se neradostně zasmál. „A tys to nevzal?“

„Ne.“ Yongguk se zadíval na sluneční paprsky protínající nachová oblaka. „Yangjský Examiner není jediný deník v zemi. Navíc mam pořád smlouvu na několik dalších knih Detektivních příběhů Hwang Chankyua. Říkal jsem si, že bych mohl psát tak jednu za rok a k tomu bych se mohl věnovat práci u novin. Možná dokonce tady v Soulu.“

Himchan se k němu rychle otočil. Jako by ho udeřil. Už tak pro něj bude těžké smířit se s jeho ztrátou, ale bydlet ve stejném městě jako on a nechat se týrat neobytným pokušením znovu ho vidět by bylo naprosto nemožné. „Proč tady ksakru chceš zůstat?“

Yongguk se na něj zadíval a celou svou lásku k němu vložil do jediné věty. „Abych ti byl nablízku.“

To, co viděl Himchan v Gukových třpytivých očích, mu skoro vzalo dech. Viděl tam vřelost, trochu strachu, ale především lásku. Nebo přinejmenším chtěl věřit, že to láska je. „Yongguku, prosím tě, o co se to tady snažíš?“

„Snažím se ti říct totéž, co jsem ti chtěl říct už před týdnem v Yangju a co jsem ti nemohl říct tu noc na lodi.“ Natáhl ruku, dotkl se Himchanovy tváře a oči se mu zalily slzami. „Miluju tě.“

Himchan by tomu rád uvěřil, ale nechápal tak náhlou změnu v Gukově chování. „Podívej, Yongguku, jestli se ti zdá, že mi něco dlužíš …“

Yongguk posmutněl. Nevěří mu nebo ho nechce. Jen nevěděl, co by pro něj bylo horší. „Ale já ti opravdu něco dlužím, Himchane.“

„Ne nedlužíš. Jestli mi chceš poděkovat za ochranu, kterou jsem ti poskytl, dobrá. Zaplacení účtu bude dostatečným vyjádřením tvých díků. Ale nestojím o tvůj soucit, Yongguku.“

„Soucit?“ Yongguk měl dojem, že se snad přeslechl. „Jaký soucit, ty jeden blbečku? Vždyť já tě miluju!“

„A od kdy?“

„Od … od …“ Yongguk byl zmatený a rozčílený. Moc si chtěl vzpomenout, kdy si poprvé uvědomil, že Himchana miluje, ale připadalo mu to, jako by to bylo odjakživa. „Od … nevím odkdy. Od prvního … možná od druhého června, ale určitě ne později než od třetího.“

Ostrá bolest v srdci začala ustupovat a místo ní pocítil Himchan nutkavou touhu se rozesmát. Yongguk jej miloval a na ničem jiném nezáleželo. Na tváři se mu usadil široký úsměv. „Od třetího června?“

„Asi od deseti hodin dopoledne.“ Odpověděl Guk a také se začal usmívat.

„Takže tam na lodi jsi mi lhal?“ Zeptal se mírně a z očí se mu pomalu začala vytrácet bolest.

„Ano.“

„Ale proč?“ Jak rád by Yongguka vzal do náruče, ale nemohl. Ještě ne. Nejdřív tomu všemu musel porozumět. „Proč?“

Yomggukovi se zaleskly oči. „Protože tě miluju.“

Najednou mu všechno došlo. Yongguk lhal, aby ho ochránil před nejistou budoucností, která před ním byla.

„K čertu s tebou, Yongguku!“ Dojatě si ho k sobě přitiskl. „Gukie …“ Zašeptal s tváří zabořenou do jeho jemných blonďatých vlasů. „Snažil ses mě ochránit, ale přitom jsi neměl žádný právo to rozhodnout za mě.“

„Ale měl.“ Trval na svém Guk. „Byl to jediný způsob, jak jsem si mohl být jistý, že se tě nikdy nic nestane. Nemohl bych jen přihlížet, jak kvůli mně riskuješ život.“

Himchan ho popadl za ramena, odtáhl si ho od sebe a musel v sobě potlačit touhu s ním pořádně zatřást. „To ti nedochází, že život bez tebe pro mě nemá cenu?“

Yonggukovi se rozklepala brada a snažil se zastavit slzy štěstí. „Znamená to, že bys mi snad mohl odpustit mou lež?“

„Snad …“ Utrousil Him váhavě, ale jeho oči říkaly úplně něco jiného.

Znovu si přitáhl Yongguka k sobě a chtěl to stvrdit polibkem. Yongguk mu ale vyklouzl z náruče, vzal ho za ruku a vedl ho do domu, skrz obývací pokoj do ložnice. Teprve tam uvolnil svůj stisk a potom už Himchan jen zmateně přihlížel, jak Yongguk prochází pokojem, roztahuje postupně všechny závěsy a rozsvěcuje všechny světla, až jeho ložnice žhnula jako rozpálené slunce. Když skončil, poklekl na postel, rozpřáhl paže a oči se mu až na okraj naplnily slzami a láskou.

„Rozdělíš se se mnou o všechno světlo?“

Himchanovi se zdálo, že se mu štěstím a láskou rozskočí srdce. Přistoupil k němu a vzal ho do své náruče.

„Ano, lásko. O světlo … o tmu … o svítání i stmívání a o všechno mezi tím.“

„Už napořád?“

„Navždycky … dokud nás smrt nerozdělí!“