To nejsem já 32

 

Přeji všem krásnou pozdní neděli. I dnes jsem zde s dalším dílem povídky. Přeju příjemné čtení...

„Tokki? Už jsou čtyři hodiny. Rozhodli jsme se, že vyjedeme teď, protože jinak bysme také kvůli té blížící se ohlášené bouři nemuseli vůbec dojet.“

Tokki se vykolébala z ložnice. Stále se jí vracely bolesti v zádech. Doufala, že se jí nevrátí v plné síle. Ale doktor Moon jí upozorňoval, že s blížícím se termínem porodu musí počítat s bolestmi tohoto druhu. To všechno už nasvědčovalo tomu, že se blíží ta velká událost, narození dítěte. Ani tehdy v noci se neodvážila říci Jaemu, jak ukrutné bolesti v zádech má. Dokázala si dobře představit, jak by zpanikařil a trval by na tom, aby jela do nemocnice.

„Nechceš něco z města přivézt?“ Nabídla se Ida.

„Ne děkuju, nic nepotřebuju. Jen doufám, že tam bude dopis od Giselle.“

„Tak v to já taky doufám.“ Souhlasila Ida a něžně jí poplácala po tváři. „Nejsi nějaká rozpálená?“

„V posledních dnech je mi stále nějak horko.“

„To všechno k tomu patří, Tokki.“ Nedivila se Ida a povzbudivě se na ní usmála. „Jin říkal, že silnice jsou teď dobře sjízdné, tak se nechceme zdržovat, abychom byli za dvě hodiny zpět.“

Tokki Idu vyprovodila ke dveřím a pak se dívala, jak s Jinem odjíždějí pryč. Zamávala jim a potom za sebou zavřela a zamkla dveře. Měla teď chvíli volného času, tu se rozhodla využít k práci s účetní knihou, aby Jaemu byla aspoň trochu užitečná. Byla mu vděčná za to, že jí našel činnost, kterou se může odreagovat. V pohodlných bačkorách se došourala do jeho pracovny. V poslední době jí také začaly otékat nohy, tak bačkory byly jediná obuv, co na ně dostala.

 Ještě nepracovala ani půl hodiny, když se jí bolesti v zádech vrátily. Byly tak silné, že jí donutily vstát ze židle. Jejich intenzita jí překvapila. Chodila po místnosti sem a tam a doufala, že ty bolesti povolí. Jenomže místo úlevy přicházely ještě větší tlaky a křeče.

Už se chytala, že zavolá doktorovi Moonovi, když v tom zazvonil telefon. Mohl to být kdokoliv, ale ona doufala, že to bude Jae. Kdykoliv na něj pomyslela, rozbušilo se jí srdce. Snažila se dojít k telefonu co nejrychleji, ale v jejím stavu jí to příliš nešlo. Než se k němu dobelhala, telefon zazvonil po čtvrté a automaticky se zapnul záznamník. Doufala, až ať už to byl kdokoliv, tak zanechá vzkaz. Zmáčkla tedy knoflík, aby si ten vzkaz poslechla. První, co uslyšela, bylo zapraskání, pak se ozval mužský hlas.

„Dobrý den. Chci vám oznámit, že pan Yoo Youngjae byl během služebního výkonu zraněn. Byl převezen do nemocnice v Uijeongbu. Zatím nemáme další informace o jeho stavu, ale budeme vás průběžně informovat.“

„Jae… proboha ne! Nemůžu tě ztratit. Potřebuju tě. Miluju tě. Nemůžu bez tebe žít. Nenechám tě umřít. Nedovolím to!“ Křičela zoufale do prázdné pracovny.

Natáhla ruku a popadla tužku, aby Idě a Jinovi rychle napsala vzkaz na papír. Ruce se jí třásly, takže písmo bylo špatně čitelné, jak v rychlosti napsala vzkaz.

„Ido a Jine, Jae byl zraněn. Odvezli ho do nemocnice tady ve městě. Beru si jeho džíp. Přijeďte tam rychle za mnou.“ Napsala v rychlosti krátký vzkaz.

Přehrabovala se v zásuvce jeho psacího stolu, kde hledala klíče od auta. Když se jí je podařilo najít, popadla jeho péřovou bundu, vysoké boty a zamířila k zadnímu vchodu. Nemyslela na nic jiného, než na to, jak co nejrychleji být Jaemu nablízku. Když se nadechla mrazivého vzduchu, zalapala po dechu. Ke garáži, kde bylo zaparkované Jaeho auto, se s hlavou zabořenou do límce bundy, dopotácela bez větších problémů. Pomyšlení, že nenastartuje, jí dohánělo k šílenství.

Věděla, že když začne panikařit, nepomůže si. Několik minut nehybně seděla za volantem a zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Když pak zkusila otočit klíčkem v klidu, podařilo se nastartovat hned na poprvé. Oddychla si a sešlápla plyn. V okamžiku, kdy projela bránou a mířila k hlavní silnici, obloha se začala zlověstně zatahovat. Nevšímala si černých mračen a myslela jen na Jaeho. Silnice byly dobře udržované, tak nemusela jet pomalu. Dokonce na nich ani nebyl žádný velký provoz.

Když si zapnula topení a ovanuly jí první vlny teplého vzduchu, bolesti v zádech se začaly stahovat dopředu. Pociťovala je jako stahy. Kdykoliv musela před zatáčkou zpomalit, uvědomovala si, že má stále větší potíže přemístit nohu z plynu na brzdu. Jednu chvíli byla bolest tak prudká, že musela zastavit. Najednou jí břicho ztvrdlo, že se nemohla pohnout. Pocítila i první porodní stahy, ale určitě to byl jen planý poplach, protože do porodu jí zbýval ještě necelý měsíc.

Když bolest povolila, byla celá promočená potem. Znovu se rozjela, tentokrát nejela tak rychle, protože se silnice klikatila kolem lesů a navíc začal padat sníh. Předjelo jí auto, bylo to jediné auto, které za celou cestu ve svém pruhu potkala. Auto mělo zapnuté všechny světla a Tokki okamžitě udělala totéž. Byla tolik zaneprázdněná bolestmi a vyčerpáním, že si ani nevšimla, že se zešeřilo. Během několika minut se celá obloha zatáhla a jediné, co před sebou viděla, byl sníh.

Pocítila další stah, který jí napnul snad všechny svaly v těle. Neměla čas odbočit ke krajnici silnice. Ucítila prudké sevření, jehož následkem jí začala odtékat plodová voda. Teplá tekutina se nejprve vsákla do sedačky a pak jí začala stékat po nohách. To už věděla, že je zle. Nikdy v životě se necítila být tak bezmocná. Dítě bylo na cestě a Jae umíral v nemocnici.

„Pane bože… nedovol, aby Jae zemřel. Pomoz mi, pomoz mému dítěti. Prosím…“

Musela rychle jednat. Do menšího městečka, které bylo poblíž, zbývalo už jen pár kilometrů. To by mohla zvládnout. Musela to zvládnout, musela sehnat lékařskou pomoc. Sebrala veškerou sílu k tomu, aby mohla nastartovat auto a modlila se, aby se jí neozvaly další stahy. Rozjela se, ale silný závan větru se opřel do čelního skla jejího auta a nanesl na něj záplavu sněhu.

Další stah. Zabrzdila auto a vykřikla bolestí. Síla a intenzita stahu se už nedaly vydržet. Když stah pominul, byla opět zmáčená potem. Stahy přicházely stále v kratších intervalech. Opět se rozjela a jela rychleji, protože věděla, že se musí dostat do městečka, které bylo nedaleko, co nejdříve.

„Ach, Jae, jak jsem tě mohla nechat odjet, aniž bych ti řekla, jak moc tě miluju.“

Oči měla upřené na cestu, když v tom jí najednou cosi vběhlo před auto. Sice rychle zabrzdila, ale stejně už bylo pozdě. Velký náraz odhodil její auto ze silnice do příkopu.

A bylo ticho.

Začaly další stahy. Stále seděla za volantem a nebyla schopná se pohnout. Úpěla a skučela bolestí, které jí způsobovaly prudké stahy břišního svalstva. Nemohla se hýbat, nemohla se narovnat, nemohla dělat nic. Bezmocně seděla zkroucená na sedadle a sténala bolestí.

Najednou se k smrti vylekala. Napadlo ji, že s největší pravděpodobností to zvíře zranila a to teď leží uprostřed silnice. Kdyby jelo kolem nějaké auto, narazilo by do něj a došlo by k další nehodě. Ale byla tak bezvládná a vyčerpaná bolestí, že ani nemohla vystoupit z auta, aby se přesvědčila, jestli tam to zvíře leží nebo ne. Zapnula všechna světla.

„Angie, proč sis vybrala právě tuhle chvíli?“ Volala zoufale. „Prosím tě, Bože, pomoz mi!“

Další stah opět zpevnil její bříško a ona najednou ztratila pojem o čase a prostoru. Když stah povolil, byla tak slabá, že nebyla schopná pohybu. Celé tělo se jí třáslo, a protože nemohla dělat nic jiného, než čekat, co bude následovat, zpanikařila. Cítila se jako želva na zádech. Neschopná pohybu a předurčená k záhubě. Musí se dostat ven z auta a zamávat na někoho, aby zastavil, když si uvědomila, že jediné auto, které ve svém směru potkala, bylo to, co jí předjelo. A téhle plískanici už asi žádné nepojede.

Musela si tedy pomoct sama. Byla nucená své dítě přivést na svět bez cizí pomoci. Nejprve bylo třeba přelézt na zadní sedadlo, kde by měla více místa. Stahy přicházely stále častěji, proto se musela přesunout hned, protože za chvíli by se jí to už nemuselo podařit a zůstala by zaklíněná za volantem.

„Pane Bože, dej mi sílu, ať se mi to podaří. A postarej se o to, aby se Jaemu nic nestalo…“