Láska umí víc 3

 

Zdravím. I dnes jsem zde s dalším dílem povídky. Přeju příjemné čtení...

„Jste paní Jung?“ oslovil ji muž, který vystupoval z taxíka.

„Ano. Můj manžel tu bude během chvilky.“

Taxikář se zamyšleně škrábal na hlavě, když si prohlížel velkou hromadu zavazadel kolem Jaery. „To je všechno?“

„Ne, ještě manžel má malý kufřík.“

Taxikář jen něco zahučel ve své mateřštině a začal skládat zavazadla do kufru stařičkého forda. Co se mu nevešlo tam, naskládal na místo spolujezdce. „Sednout si budete muset oba dozadu a vzít si ten malý kufřík na klín.“

Jaera nastoupila. Moc místa tam opravdu nebylo, budou se muset s Dongwookem pěkně mačkat. Dívala se k východu nemocnice a po chvilce ho zahlédla. Přivážel ho ošetřovatel. Ve slunečních brýlích vypadal zcela normálně, ale bylo znát, kolik úsilí ho to stojí. Opustit nemocnici a bezpečí, které poskytovala, vyžadovalo velkou dávku odvahy. Věděla, že tohle je okamžik, který si Dongwook musí prožít sám, ale i tak si připadala odstrčená.

Ta nehoda už mezi ně začala klást překážky. Zcela narušila jejich vztah. Zdálo se, že všechno, co spolu sdíleli, je pryč. Dongwook začal žít ve svém vlastním světě a ona neměla nejmenší potuchu, jak se do něj dostat.

„Tady je vaše hůl, pane Jung.“ Ošetřovatel mu ji položil do klína, ale Dongwook ji okamžitě odhodil.

„Tohle nepotřebuju. Nebudu přece chodit s holí. To už bych mohl každýmu na potkání troubit, že jsem slepý.“

Užasla, jak dokáže být hrubý, ale ošetřovatele se to ani v nejmenším nedotklo. Dovezl ho až k autu. Dongwook se přidržel otevřených dveří a pomalu se začal soukat na zadní sedadlo. Přitom rukou zavadil o Jaery bok a vzápětí jí dlaní sjel na stehno. Zrychlil se jí dech a lehounce vzdychla. Okamžitě se odtáhl a opřel se, aby byl od ní co nejdál.

Řidič nastartoval a zařadil se do proudu troubících aut a hlučně se bavících lidí. Bravurně se proplétal tou pouliční vřavou. Otevřeným okénkem k nim doléhaly letmé útržky rozhovorů. Jaere se zdálo, že všichni mluví poněkud rozrušeně.

„Dongie,“ bezmyšlenkovitě se dotkla jeho ruky. „Proč všichni mluví tak rozčíleně?“

Ucukl, jako by se popálil. „To se ti jen zdá. Japonština je výbušný, dynamický jazyk. Hlučnost je pro ně přirozená. Na to si časem zvykneš,“ zamumlal nepřítomně. Zbytek cesty už nepromluvil ani slovo.

Řidič jel jako šílenec, ostatně jako všichni, kdo tady seděli za volantem. Další věc, na kterou si bude muset zvyknout. Protože přes všechny manželovy námitky neměla vůbec v úmyslu z Japonska odjet. Za několik minut taxi zastavilo před moderním pětipatrovým domem na okraji Sappora. Jaera byla šťastná, že s manželem bude konečně chvíli sama, aniž by je někdo vyrušoval. Potřebovala s ním nutně mluvit.

„Řidič ti vynese nahoru zavazadla a domovník ti ukáže byt,“ řekl a jí klesla nálada na bod mrazu.

„Ty někam jdeš?“ snažila se, aby to neznělo zničeně. Zatím se jí ale chtělo křičet, že to je nespravedlivé, takhle jí bránit, aby ho milovala. Dřív byla každá minuta bez ní pro Dongwooka utrpení a teď se nemohl dočkat, až se jí zbaví.

„Musím ještě něco vyřídit v kanceláři, Jaero. Nevím, jak dlouho to bude trvat. Nečekej na mě. Domovníkovi jsem řekl, aby nakoupil, tak se můžeš najíst, kdy budeš chtít. Ven nechoď. Jestli se budeš nudit, pusť si televizi, ale v žádném případě nechoď ven sama. Rozumíš tomu?“

Vždycky se snažil ji ochraňovat, ale teď to až přeháněl. Nicméně se s ním nechtěla zase hádat. „Půjdu si lehnout. Jsem hrozně unavená. Jen chci ještě zavolat rodičům, že jsem doletěla v pořádku. A taky tvému otci, jestli tě to nevadí. Dělal si o tebe starosti.“

Povzdechl si. „Nezdá se mi to nutné, protože už zítra budeš doma. Ale koneckonců bude dobré, když jim řekneš, že zítra přiletíš, aby na tebe čekali na letišti.“

Znovu ji rozzlobila ta jeho ochranitelská arogance. Podívala se po něm se smíšenými pocity. Chtěla mu říct, aby na sebe dal pozor, ale jeho výraz ji od toho odradil. Tohle byla Dongwookova druhá tvář, ta pracovní a obchodní. Natáhla se pro kabelku. Řidič už odnosil všechna zavazadla a ve dveřích se objevil domovník. To znamenalo, že bude muset jít.

Zaclonila si oči proti sluníčku. „Budu od tebe všechny pozdravovat. Ahoj,“ zavolala za ním, ale neodpověděl jí. Řidič se mezitím vrátil k autu a za chvíli se i s ním ztratil z dohledu.

Bylo jí do pláče. Stála tam a dívala se směrem, kudy odjel. Nechtěla se ale rozplakat před domovníkem, tak se rychle otočila a šla za ním do budovy. Vyjeli do třetího patra.

„Tady budete v bezpečí, paní Jung. Dovnitř se bez speciálního klíče nikdo nedostane.“

Šeptem poděkovala, zavřela dveře a opřela se o ně. Pak teprve dala průchod svému zoufalství. Tělem jí otřásaly vzlyky. Musela si dát obě ruce před ústa, aby se nerozplakala nahlas. Psychická bolest byla příliš silná, že měla pocit, že se zblázní. Se ztrátou zraku jako by současně Dongwook ztratil i vztah k lidem. A především ke své ženě.

Vybavovala si první okamžiky setkání, když se mu vrhla do náručí a políbila ho. Byl zaskočený, tak reagoval stejně jako vždycky předtím. Pak si ale náhle uvědomil, že je slepý. Tušila, že ten Dongwook, do kterého je zamilovaná, existuje hluboko v jeho nitru. Ukrytý pod vrstvou bolesti a hořkosti. Ale jak ho znovu najít? A dávat vinu osudu teď nemá žádný smysl.

Rozhodným pohybem si utřela oči a začala si prohlížet byt. Byl účelně řešený, se dvěma ložnicemi a zřejmě jejímu muži vyhovoval. Skopla sandály a šla do kuchyně, aby si ohřála polévku. Přiměla se jíst hlavně proto, že se bála, aby se jí zase neudělalo špatně, ale v půlce jídla jí úplně přešla chuť.

Osprchovala se, zavolala rodičům a šla spát. Obličej zabořila do polštáře, který ještě slabě voněl po Dongwookově kolínské a rozplakala se. Vzpomínala na dny, kdy se s ním milovala. Nakonec v slzách neklidně usnula.

Byt byl už ponořený ve tmě, když ji vzbudil hluk z vedlejšího pokoje. Dongwook se už vrátil. Slyšela, jak do něčeho narazil a tiše zaklel. Odhodila deku a pospíchala do haly. Ustlal si ve vedlejším pokoji a teď se neklidně převaloval na posteli ve snaze najít pohodlnou polohu.

Došla k němu a zlehka jej pohladila. „Dongie?“

Prudce  se posadil. „Co to děláš?“ obořil se na ni vztekle.

Přišlo to tak nečekaně, že leknutím couvla. „Chtěla jsem ti říct, že spíš ve špatné posteli. Dongie, pamatuješ, cos mi slíbil? Že až budeme zase spolu, odjedeme někam daleko od lidí a budeš pořád se mnou. Já jsem se na tebe tak těšila. Dongie, já… já tě tolik potřebuju…“

Vstal a přes sebe si přehodil župan. „Chtěl jsem to nechat na ráno, ale protože jsi stejně vzhůru, můžeme si promluvit hned teď. Pojď vedle.“

Pořád se nemohla vyrovnat s bolestí, kterou jí způsobovalo jeho neustálé odmítání. Bylo jí líto nejen sebe, ale i Dongwooka. Vypadal hrozně vyčerpaně a ona si přece přála, aby mu bylo dobře. Snažila se zmírnit napětí, které mezi nimi zavládlo.

„Nemáš hlad?“

„To je to poslední, na co teď myslím.“

„Dongie, dnešek byl opravdu náročný, ale něco sníst musíš,“ řekla jemně. Nečekala na odpověď a šla do kuchyně připravit obložené housky a kávu.

„Řekl jsem ti, že jíst nebudu.“

„Dobře. Ty možná ne, ale já ano.“ Talíř a hrnečky s kávou položila na stůl a podívala se na něj. Vypadal jako člověk, který má na svých ramenou všechnu tíhu světa. „Nechceš si aspoň sednout, než se najím? Vypadáš unaveně.“

Bezmyšlenkovitě si mnul krk, což dělal vždy, když byl přepracovaný. „Volal někdo, když jsem byl pryč?“

„Myslím, že ne. Ale já jsem brzy usnula. Čekáš nějaký důležitý hovor?“

Jen mávl rukou. Místo odpovědi se zeptal: „A co ty, už se cítíš líp?“

„Ano, už jsem úplně v pořádku. Myslím si, že mi bylo ráno špatně z únavy a nevyspání. Bojím se spíš o tebe. Měl by ses šetřit. Z nemocnice tě pustili před pár hodinami. Doktor Tanaka by se mnou určitě souhlasil, že-“

„Už ani slovo,“ utrhl se na ni. „Chováš se jako skutečná manželka. Copak nechápeš, s čím vším se teď musím vyrovnat?“ Tvář mu potemněla. „Jak ti už mám jinak vysvětlit, že nejsem ten, koho jsi znala v Koreji. Zdá se, že to pořád bereš na lehkou váhu. Ujišťuju tě, že se pro mě všechno změnilo.“

Zvedla k němu obličej. „Vzpomínám si, že jsem ti kdysi říkala něco podobného. Tenkrát mě shodil King. Zlomila jsem si dvě žebra a měla jsem pocit, že umřu. Sotva jsem se uzdravila, donutil jsi mě sednout zpátky do sedla. Ty jediný jsi ignoroval moje výmluvy. Donutil jsi mě překonat strach a nedovolil jsi, abych se vzdala!“

„Já jsem ale slepý, Jaero. Slepý, rozumíš!!!“ procedil napjatě, až mu vystoupily žíly na krku. „Nikdo tady nemluví o pár zlomeninách. Já už nebudu moct nikdy nic – číst, řídit, chodit. Už neudělám ani krok bez té zatracené hole, aniž bych nenarazil do zdi. Jak se ti ta představa líbí? Tvůj muž nebude schopný pro tebe hnout prstem.“ Prudce při řeči gestikuloval a jak rozhodil rukama, převrhl hrnek s kávou. Jaera vyskočila od stolu a běžela pro utěrku. „Panebože -  opařil jsem tě?“ rychle se ji snažil najít a dlaní jí začal přejíždět po paži.

„To nic není,“ ujišťovala ho rychle, když slyšela, jak je vystrašený. „Jen pár kapek na noční košili.“

Cítila se nezvykle slabá, když se jí dotýkal. Stáli u sebe tak blízko, že se vůně jejího parfému mísila s vůní jeho pokožky. Točila se jí hlava a na rtech cítila jeho dech. Na zlomek vteřiny se k ní sklonil, jako by jí chtěl políbit. Ale místo polibku si jen povzdechl a pustil ji.

„Jsem nejen bezmocný, ale i nebezpečný.“ Jeho hlas se chvěl nenávistí zaměřenou proti sobě samému.

„Takhle nemluv, Dongie,“ přitiskla se k němu a hladila ho po krku. „Vždycky jsem se s tebou cítila bezpečně. Na tom se přece nic nezměnilo.“

Temně zaklel a obrátil se směrem k ní. Obličej měl pokřivený vztekem. „Dokonce tě ani nemůžu najít.“

„Dongie, musíme se s tím vyrovnat. Uvidíš, že čas všechno spraví.“

„Čas?“ zasmál se drsně. „Ty tomu pořád nerozumíš. Já na tom už nikdy nebudu líp. Neuzdravím se. To je realita.“