To nejsem já 33

 

Zdravím v tuhle deštivou neděli. I dnes jsem zde s dalším dílem téhle povídky, která se konečně chýlí ke svému zdárnému konci.

Za chyby se omlouvám, i když se je snažím všechny vychytat a opravit. Tak tedy příjemné čtení...

Když Jae míjel oblast Jeon Parku, lokální anestetikum už zcela přestalo působit. Tam, kde měl nad obočím několik stehů, pocítil tep. Odmítl léky tišící bolest, protože potřeboval být střízlivý a bdělý na cestu domů. Opatrně si na ošetřenou ránu sáhnul a s uspokojením zjistil, že už více nenatéká.

Byla to otázka vteřiny, kdy viděl, jak na něj letí nůž. Naštěstí uhnul hlavou v pravou chvíli na stranu, takže ostří letícího nože mu jen proseklo kůži těsně nad levým obočím. Když si vzpomněl, jak se dva gangsteři tímto způsobem snažili osvobodit vězně, kterého on převážel, zlověstně se ušklíbnul. Naštěstí se jim to nepodařilo. Měl dobrý pocit z toho, že nakonec do vězení nevezl jen toho jednoho vězně, ale hned tři.

Ve chvíli, kdy nůž minul jeho oko jen o malý kousek, si uvědomil, že jednoho dne by si ho bez větších problémů mohla najít ostrá střela. To by přece nemohl dopustit v situaci, kdy na něj doma čekal někdo, kdo mu nebyl lhostejný. Někdo, na kom mu záleželo už hodně dlouho. Nebezpečný incident s nožem mu pomohl k tomu, aby se definitivně rozhodl skoncovat s ochranou životů druhých lidí. V první řadě teď musel chránit svůj život, aby mohl být nápomocný někomu, kdo ho teď nejvíce potřebuje.

Zvedl sluchátko mobilního telefonu a už asi po dvacáté vytočil číslo k sobě na ranč, kde se mu do teď stále jen ozýval záznamník. Ida zřejmě vypnula zvonění, aby nebudilo Tokki, která pravděpodobně tvrdě spala. Nemohl se dovolat ani na jiná čísla. A vzhledem k počasí byl Jin jistě také doma. Přece jenom ještě jednou vytočil číslo do garáže, co kdyby se Jin náhodou rozhodl, že si tam udělá nějakou práci na autě. Hned po prvním zazvonění Jin zvedl sluchátko.

„Jae, jsi to ty?“ Jinův vyděšený hlas ho zarazil.

„Ano, jsem to já. Co se…“

„Díky Bohu!“ Ulevil si Jin.

„Jae, jsi v pořádku?“ Zvolala nahlas do telefonu Ida.

„Tak řekne mi někdo, co se děje?“ Zlobil se netrpělivě Jae.

„Nejdřív nám řekni ty, co se ti vlastně stalo. Dozvěděli jsme se, že tě odvezli do nemocnice.“ Dožadoval se odpovědi Jin.

„Tam jsem byl jen proto, aby mě udělali pár stehů. Jinak mě nic není.“ Pevně chytil volant a vztekle zatnul zuby. „Jsem na cestě domů. Před pěti minutama jsem minul Jeon Park. A jak jste se sakra dozvěděli o mém zranění?“

„Poslyš, před několika hodinama jsme odjeli s Idou do města, když jsme se vrátili zpátky, tak Tokki už tady nebyla.“

„Jak nebyla?“ Jae se cítil, jakoby dostal přímý zásah do žaludku.

„Nechala nám tady vzkaz, že jsi byl zraněn a že tě prý převezli do nemocnice tady ve městě. Vzala si tvůj džíp a jela za tebou. Nám přikázala, abychom se ihned rozjeli za váma.“

„Bože, to znamená, že je teď v té plískanici na cestě!“ Zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval z překvapení, že si o něj Tokki dělala starosti. Když si představil, že za takového počasí je na silnici a to ještě ve svém pokročilém stavu, pokoušely se o něj mdloby.

„To je velké štěstí, Jae, že jsi zavolal. My se s Idou za ní taky hned rozjedeme. Ty za ní jeď z druhé strany, jakmile jí někdo z nás najde, okamžitě se spojí s tím druhým, souhlasíš?“

„Samozřejmě. Teď si tak uvědomuju, že jsem jedno auto míjel.“ Snažil se rozpomenout, jestli to byl jeho džíp. „Zajímalo by mě, který zabedněnec volal na ranč a řekl jí to. Musel to být někdo, kdo neumí ani do pěti počítat. Vždyť bylo od začátku jasné, že se nejedná o žádné vážné zranění, ten trouba jí musel vyděsit k smrti. Jakmile ho dostanu do rukou…“

„Jae, uklidni se.“ Domlouval mu Jin přátelsky.

„Jestli se jí něco stane…“ Zarazil se uprostřed věty, když zahlédl v protisměru auto, které mělo rozsvícené všechny světla, ale nepřibližovalo se k němu. O několik metrů dál si všiml, že auto stojí mimo silnici. Byl to jeho džíp. „Jine, našel jsem jí!“

„To je dobře. Kde je?“ Ozvala se Ida.

„Stojí u kraje silnice. Zřejmě jí něco vběhlo do cesty nebo na něco narazila, protože je auto promáčklé. Jsem teď tak sedm kilometrů severně od Jeon Parku. Zaparkuju auto ve svém směru a půjdu se tam podívat. Jakmile se k ní dostanu a zjistím, že je v pořádku, ozvu se vám. „

„Dobře.“

Jae sešlápnul brzdy a vyběhl ven z auta. Na rozsvíceném autě u sněhové závěje se hromadil sníh a zasypal tak okna. Znamenalo to tedy, že Tokki tady stála už delší dobu.

„Tokki?“ Zaklepal na okno auta a pak otevřel dveře. Jeho první pohled zamířil na sedadlo řidiče, kde čekal, že jí tam najde. „Tokki?“

„Prosím, pomozte. Pomozte mému děťátku. Ono nedýchá.“ Ozval se ze zadního sedadla zoufalý nářek.

Ani si neuvědomil, jak rozsvítil střešní světlo, ani to, jak otevřel dveře k zadním sedadlům. Avšak jeden obraz mu v paměti utkvěl velmi dobře. Viděl svou statečnou Tokki, jak se snaží přiblížit se k právě narozenému dítěti, které bylo ještě obalené blanou a celé od krve, aby ho probrala k životu.

„Jsem tady, zlato, neboj se.“ Hned zaujal takovou pozici, aby mohl dítě bezpečně uchopit. Jednou nohou stál pevně na zemi a druhou se opřel o sedadlo, aby získal stabilitu a jistotu.

„Jae, co tady děláš? Myslela jsem, že… že jsi v nemocnici.“ Vykoktala ze sebe zoufale a přitom si olizovala rozpraskané rty.

„Nic neříkej, šetři si síly.“

Než k sobě dítě pozvedl, v rychlosti vyndal z autolékárničky dezinfekci. Vydezinfikoval si ruce, pak uchopil dítě a dbal na to, aby mu nenarušil pupeční šňůru. Opatrně prstem pootevřel děvčátku ústa a zbavil je hlenů. Když se přesvědčil, že dýchací cesty jsou průchodné, začal s umělým dýcháním z plic do nosu. Položil si holčičku do náruče tak, aby měl volnou cestu k jejímu obličeji. Podepřel si její zádíčka jednou nohou a mohl se tak pustit do oživování. Stačilo jen několik vdechů a malé plíce se vzedmuly. Dítě však ještě stále nedýchalo samo. Nedalo se nic dělat, musel přistoupit k srdeční masáži. Nahmatal hrudníček a přiložil do dolní třetiny hrudní kosti dva prsty. Pak stlačil a pak povolil.

„Jedna, dva, tři, čtyři, pět.“

Masáž spolu s vdechováním kyslíku do nosu zopakoval celkem třikrát. Pak si holčičku položil bříškem na dlaň a chytil jí za nožičky.

„No tak, Angie…“ Plácnul jí jemně po zádíčkách. „No tak, zakřič. Udělej to pro mě!“

Když jí poplácal ještě jednou, ozvalo se zachrčení. Pak se holčička hlasitě rozkřičela. Byl to nejkrásnější zvuk, který kdy slyšel. Přímo před jeho očima se probudilo k životu malé, lidské mládě. Holčička křičela a vehementně sebou mlela. Hlasitě si oddechnul a Tokki se rozplakala štěstím.

„Jae, ukaž mi mojí malou holčičku.“

„Tady je…“ Zašeptal a podal jí Tokki. Když jí Angie položil do náruče, tak se trochu ztišila.

„Jsi tak krásná.“ Zamumlala s nadšením.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Ještě mi snad vůbec nedošlo, že už je tady mezi námi.“ Přidal se a po tváři mu stekla slza dojetí.

„Nikdy v životě nepřestanu děkovat Bohu, že mi tě poslal právě včas. A nikdy nepřestanu být tobě vděčná za všechno, cos pro mě a dítě doposud udělal.“ Nenacházel slov, tak se naklonil k Tokki a políbil jí na rozpraskané rty.

„Tohle je nejkrásnější moment v mém životě.“ Zašeptal. „Ale ze všeho nejdřív teď vás dvě musím do něčeho zabalit, abyste mi nenastydly. A malé musím ještě přestříhnout pupeční šňůru.“

Ke sterilnímu ošetření dítěte a základnímu ošetření Tokki mu naštěstí stačilo dobré vybavení jeho autolékárničky.  Kromě toho dal do pytlíku její placentu, aby lékaři v nemocnici mohli zkontrolovat, jestli jí Tokki porodila celou. Nakonec miminko zabalil do čisté bavlněné košile, kterou sebou stále v autě vozil. Tokki přikryl péřovou bundou. Nastartoval auto, aby zapnul topení.

„Tak, to bysme měli. A teď zavolám sanitku.“

„To už není třeba. Zavolali jsme jí hned poté, co ses nám neozýval.“ Ozval se Jin u okénka džípu. „Za několik minut by tu už měla být. Taky jsme mluvili s doktorem Moonem. Bude na nás čekat v nemocnici spolu s pediatrem. Jae, ty se od téhle chvíle věnuj jen Tokki a miminku a my s Idou se postaráme o všechno ostatní.“

„Jine, nevšimli jste si, jestli na silnici neleží nějaké zvíře?“ Zajímala se Tokki.

„Tak tohle tedy byla příčina nehody?“ Zamumlal Jae. „Ničeho jsem si nevšimnul.“

„No byla to dost velká rána, takže bych se divila, kdyby se mu nic nestalo.“ Podotkla k tomu.

„Přesto si myslím, že se mu nic nestalo. Tys to viděla ze svého pohledu, protože tě to vyděsilo. Auto je sice promáčknuté, ale zase ne tolik, aby to naznačovalo větší srážku. Jsem přesvědčen, že ať už to bylo cokoliv, tak to uteklo pryč a v tuhle chvíli už ani neví, že ho něco srazilo.“ Vymluvil jí Jae její obavy a usmál se na ní.

 V tom do auta nasedla i Ida. Klekla si na přední sedadlo, aby viděla dozadu na Tokki a miminko.

„Ido, že je krásná?“

Ida jen mlčky přikývla, protože dojetí jí bránilo cokoliv vyslovit. Hleděla na novorozenou holčičku se zalíbením a nemohla se od ní pohledem odtrhnout. Ačkoliv byla Tokki zesláblá a vyčerpaná, byla svým mateřstvím ještě o něco krásnější. A Jin měl zřejmě stejné myšlenky.

„Jae z ní taky nemůže spustit oči, ale z její maminky snad ještě víc.“ Přidal se Jin a spiklenecky na Jaeho mrkl.