Last stage (9x9)

 

Znáte dnes již neexistující thajskou skupinu 9x9 (NineByNine)?
Pokud ne, určitě stojí za shlédnutí.
No a zde máte něco malého na dva členy...

Vzal mikrofon, sklopil hlavu a zavřel oči. V mysli měl prázdno. Nebo se alespoň snažil na nic nemyslet. Tváře osmi kamarádů se mu ale střídavě promítali jako na filmovém plátně, zvlášť jedna.
S prvními tóny hudby se mu v koutcích očí zaleskly slzy.

Pozvedl hlavu, oči stále zavřené. Rty se rozevřely a lítostivá slova smutné písně se linuly skrz jeho plné rty.
V celém sále panovalo ticho. Jen sem tam zaslechl vzlyk některé z fanynek, které se na něho přišly podívat.Osm
chlapců stálo jen nepatrný kus za ním, aby i oni zazpívali své vlastní části plačtivého songu.
Tmavovlasý chlapec však nevnímal nikoho z nich a všechny své pocity dával do svého hlasu. Když dozpíval, z očí mi unikla neposedná slza. V zádech cítil pohled, který jako by mu do nich chtěl vypálit díru. A on přesně věděl, komu patřil.

Byl konec. Dozněly poslední tóny a zároveň poslední píseň. Stáli na pódiu a přijímali ovace, jaké doposud neměli. S jejich posledním koncertem jim obecenstvo dávalo najevo svou lásku. Ale on chtěl jinou lásku. Takovou, kterou cítil dlouho a kterou nikdy nevyslovil. Nikdo o jeho citech nevěděl a on se bál přiznání.
Dnešním koncertem jeho láska zůstane už navždy nevyřčena. Zbývá posledních pár minut, než se naposledy rozloučí a on už ho nikdy neuvidí.

V zákulisí panovala ponurá nálada. Všem bylo líto, že už to skončilo. Padlo pár slov, pár pokusů o povzbuzení i slibů, že se ještě uvidí. Paris, jak se mladík jmenoval, přijímal poslední objetí svých kamarádů, avšak jedno objetí mu stále chybělo.
Pohledem vyhledal onoho chlapce.
Stál tam a nicneříkajícíma očima se na něho díval. Poté se otočil a opustil šatnu, následován Parisovým pohledem.
Paris se rozhlédl a vydal se za ním. Okamžik ho hledal, až ho našel na toaletách. Stal u zrcadla a díval se do něj. Paris se postavil vedle něho a mlčky pozoroval jeho odraz v zrcadle.
"Takže je konec?" pokusil se usmát, ale byl to spíš jen zoufalý škleb. Mladík neodpovídal, jen si povzdechl. Poté se otočil k němu a vzal ho za loket, aby se i on otočil. Dlouhou chvíli se vzájemně dívali do očí.
"Nemusí být," řekl. Paris měl dech zrychlený a v koutcích očí stále slzy, z nichž jedna mu drze stekla po tváři. Jaylerr vztáhl ruku a palcem slzu setřel. Paris ho chytil za ni a držel ji přitisknutou stále k tváři, užívajíce si horkost jeho kůže.
"Ještě..." spustil Jaylerr. "ještě to nemusí skončit. Ne..."
"Ale..." Paris chtěl namítnout, že smlouva skončila.
"... ne mezi námi," dodal a pohladil Parise po tváři. O krok se přiblížil blíže, aniž by spustil pohled z jeho očí.
"Jaylerre," řekl tichounce, ale chlapec ho umlčel jemným polibkem.
Paris se zachvěl. Náhlá akce, kterou Jaylerr započal, ho šokovala. Toužil po tom. Celou dobu, kdy z nich společnost udělala skupinu, toužil po tom, vyznat se staršímu že své lásky. Teď to však byl on, kdo se nakonec ujal akce.
Jaylerr si ho k sobě přitiskl a lehce vzdechl. Parisovy rty ho doháněly k šílenství. Parisovy jeho vzdych stačil. Objal ji a co nejvíce k sobě přivinul.
"Miluju tě, Parisi. A nechci, aby naše společné chvíle skončily," řekl Jaylerr, když se odtáhl. "Nechci o tebe přijít jen proto, že už nejsme skupina." Opět Parise obejmul a tvář zabořil do jeho ramene. V tu chvíli Paris uvolnil tlak, který ho svíral a spustil slzy.
"Miluju tě, Jayi," zašeptal a rozplakal se, uvězněn v hřejivé náručí...