Bílá smršť 1

Jak už se mě jedna dívčina ptala, ano... stal se mi inspirací jeden film, jehož název si už nepamatuju.
Snad se za to na mě ale nezlobíte :)
Snad potěší...

Je to už dlouho. Přesněji řečeno pět let. Pořád to ale vidím, jako kdyby se to stalo včera. Na tohle - víte - na to nejde zapomenout, ani když se budete sebevíc snažit. Nikdy z hlavy nedostanete ten rachot, který to sebou přineslo. Ten křik lidí, kteří jsou okolo vás, kteří jsou všude, kam jen dohlédnete. Nevymažete z paměti ten strach, vepsaný v jejich tvářích. Tu nepříjemnou tíseň, když vidíte, jak jsou během vteřiny od sebe održeni všichni, kteří byli spolu - milenci, kamarádi... celé rodiny! A víte, co je na tom nejhorší? To ticho! Ticho a klid jako před bouří. Takové hnusné, těžce vám tlačící na hruď - pocit, když víte, že se něco stane, ale... vy nevíte co! A věřte mi, nebo ne - to ticho přišlo. Moment, kdy naprosto nic neslyšíte. Kdy se ani drobný lísteček na stromě nehne, kdy naprosto všechno utichne a vy? Stejně jako já byste v tu chvíli uvěřili... ne! Odpřísáhli byste, že to ticho v tu sekundu snad i vidíte. A proč říkám sekundu? Protože to byla sekunda. Vteřinka. Jen nepatrný okamžik, než... než to přišlo a strhlo to všechno sebou!
Jmenuji se Donghae a tohle je příběh, který se stal a který mi vzal vše, co jsem miloval...

"Tak už pojď!" křiknu a už po několikáté zkontroluji čas na svých náramkových hodinkách. Do odletu máme ještě tři hodiny, jenže jak znám Seoulské ulice a Incheonské letiště, budeme to mít jen tak tak. Jenže, to by ten lenoch musel konečně opustit svůj pokoj a nastoupit do toho zatracenýho auta! "Hyuku, hni sebou, nebo nám to uletí a místo na západ slunce na thajských plážích, budeme čumákovat maximálně na tu zamrzlou kaluž, co je před domem!" houknu a už vážně začínám být značně vytočený. Proč mu to pokaždé tak dlouho trvá? Je horší, než ženská, která vám řekne, že si jde přepudrovat nos a přitom si mění snad celý makeup!
Naštěstí se shora ozve Hyukův hlas a následný dupot jeho nohou po schodech. Už se chystám, že mu vynadám, když to trdlo na předposledním schodu zakopne a srazí mě celou svojí vahou k zemi. A to nemluvím o tom, jak to bolí, když vás sejme těžký kufr přímo do žeber.
"Jsi v pořádku?" zeptá se mě mírně vykuleně a pomůže mi na nohy. Chytnu se za bolavé místo a zamračím se. Polknu pár nadávek, které jsem chtěl říct a povzdychnu si. Copak se na něj můžu zlobit, když na mě kouká takhle? Ach jo. Někdy si vážně nadávám za to, že se mu nechám tak snadno poddat!

"Ještě se na mě zlobíš?" koukne na mě, když se usadíme na svá místa v letadle. Nejprve mám chuť mu říct, že mě zlost už dávno přešla, ale rozhodl jsem se ho mírně podusit.
"Nechci s tebou nikam letět," otočím hlavu od něj, aby mi neviděl do tváře, v níž mi cukají koutky a zadívám se z okénka, abych pohlédl na zem, od které jsme se právě odlepili. Zaslechnu povzdech.
"Je mi to líto. Zase jsem to zkazil," hlesne Hyuk a mě se ho v tu chvilku zželá. S úsměvem se na něj otočím.
"Ale nezkazil, ty blázínku. Jen si z tebe utahuju," řeknu a vezmu ho za ruku, abych ho na ní něžně políbil. Zbytek letu už pak proběhne v klidu, kdy posledních pár minut sledujeme z okénka město, v němž budeme za okamžik přistávat. Pláže, na nichž strávíme ty nejkrásnější svátky na oslavu konce roku. Tenhle Silvestr musí být nejúžasnější, jaký existuje, protože se chystám Hyuka požádat o ruku.
Dotknu se drobného předmětu, pečlivě schovaného v mé náprsní kapse a na rtech se mi objeví jemný úsměv.
"Na co myslíš?" zeptá se mě, když si všimne mého spokojeného výrazu. Otočím k němu tvář a pohladím ho.
"Na to, že na tyhle svátky nikdy nezapomeneme!"

O tři dny později:

"Lásko, vstávej. Dneska jsou Vánoce," zašveholí vesele Hyuk a dost nepříjemně se mnou zacloumá. Donutím se otevřít alespoň jedno oko a zamžourám na něj.
"Ještě pět minut, mami," houknu a zase to oko zavřu. Dočkám se ale opět silného zacloumání. Po marném snažení přestane. S nadějí, že mám klid zaujmu pohodlnější polohu. Hned na to mi ve tváři přistane větší množství studené vody. To mě probere natolik, že se z lehu rovnou postavím.
"Ty mrňavá kryso!" křiknu a rozeběhnu se za ním. S hlasitým smíchem utíká pryč. Nakonec to vzdám. Tohle nemá cenu! Dostanu ho později!

"Po snídani zajdeme k bazénu, co ty na to?" zeptá se mě Hyuk během jídla. Věnuji mu zářivý úsměv.
"Proč ne, ale ještě si něco překontroluju, takže půjdeš napřed a já dorazím o pár minutek dýl, ano?" pronesu a Hyuk se trochu zamračí. Hned na to ale v jeho tváři zazáří opět úsměv. Přikývne.

"Tak já tedy jdu. Nenech mě tam dlouho čekat, nebo tě vyměním," zažertuje o půl hodiny později a já ho obejmu okolo pasu. Políbím ho na nosík.
"To bys udělal?" Odpovědí mi je jeho zvonivý smích. "Ok, tak jdi," zašeptám, políbím ho na čelo a on se vydá ke dveřím. Na poslední chvilku ho zarazím. "Hyukkie?" zvědavě se na mě otočí. "Miluji tě!"
"Já vím. Taky tě miluji!" mrkne na mě a zmizí. Když se za ním zavřou dveře, vydám se do ložnice a otevřu skříň, abych z ní vytáhl svoji bundu. Hrábnu do náprsní kapsy a odložím bundu na postel. Dlaň rozevřu a spokojeně se zadívám na drobný předmět. Párkrát převalím prsten v ruce a pak ze svého kufru vytáhnu drobnou krabičku, abych ho do ní uložil. Uklidím ji na bezpečné místo a vyjdu na balkon, abych Hyukkieho zkontroloval.
Kdybych jen tušil, co se během několika příštích minut odehraje přímo před mýma očima... Kéž bych uměl zastavit čas!
Hyuk si mě všimne a zamává mi, pak mi naznačí, že půjde na pláž. Jen, co ale udělá několik kroků, zarazí se. Nejprve nechápu proč, ale hned mi to dojde. Něco se děje, něco je špatně. Všechno najednou utichne. Jen lidé u bazénu spokojeně mluví a smějí se. Jenže... proč mám tak divný pocit? Pohlédnu na Hyuka a neujde mi, že se dívá k nebi. Následuji tedy jeho pohled a všimnu si několika hejn ptáků, kteří zběsile odlétají a mizí v dálce.
Jsou vyděšení, ale... proč? Pak to začne. K uším mi dolehne jakýsi hluk. Nejprve tichý, ale následně se začne stupňovat a mě dojde, proč. V dálce spatřím lámající se palmy a velmi brzy zaslechnu i křik prchajících lidí. Vypadá to, jako kdyby se na nás řítilo stádo slonů, jinak si nedokážu představit, proč se mi vše co vidím, kácí a mizí před očima. Pak to ale spatřím...

"Hyukkie... Hyukkie, utíkej!" křiknu tak hlasitě, jak jsem schopný. "Všichni utečte. RYCHLE! Zmizte odtamtud!" začnu křičet, abych všechny varoval, ale je to rychlejší, než já.
Všechno a všichni zmizí během okamžiku, když je smete valící se vlna slané mořské vody.

"HYUKKIE!!!"