Anděl smrti 1

 Dvoudílovka na NamJin. Přiznávám, že se mi to krásně psalo, i když si vzpomínám, že jsem nebyla zrovna v radostném stavu. Možná právě proto mi šla slova tak hezky na jazyk... nebo spíš na ruku?

Bloudil jsem ulicemi už dlouhé hodiny a pořád jsem marně hledal cíl. Nevěděl jsem, kam jít. Všude jsem si připadal tak... navíc. Byl jsem navíc tak nějak vždy. Už jen mé narození stalo se jakousi předzvěstí, že nikam nepatřím. To slovo se mi hlavou honilo jako zběsilé. Nedokázal jsem to zarazit.
Doufal jsem, že když si půjdu za svým snem, možná se vše změní. Nezměnilo!

"Nikdy jsi se neměl narodit!" Ta věta bolela. A bylo jedno, kolikrát už jsem ji slyšel. Bolela pokaždé stejnou silou.
"Kéž bys zmizel z tohohle světa!" Věřte mi... rád bych! Jenže nebylo kam. Svět byl veliký a přesto někde uvnitř mě, hlodal nenasytný malý brouček, nutící mě přemýšlet nad možností, že bych zmizel úplně. Chyběl bych někomu vůbec? Ta malá potvůrka v mé hlavě hlodala, hlodala a zanechávala za sebou díru. Obrovskou díru plnou nicoty.
Možná bych za ta léta, co chodím po světě, měl být už tak nějak zvyklý, jenže někdy... ah, bože. Co to tu vykládám?!
Bolelo to. Každé to slovo, kterým mi jen dokazovali, jak moc jsem jim odporný. Jak moc mnou pohrdají.
A tak, zatímco ostatní touto dobou už zřejmě sedí u štědrovečerní večeře, já procházím večerním Soulem a marně se pokouším urvat trochu toho tepla, když se mi mráz krutě vkrádá pod nepříliš silnou látku mého kabátu.

Prošel jsem snad celý Soul. Možná dokonce i dvakrát.
Nemám vůbec tušení, jak dlouho už chodím. Jsem promrzlý a dech se mi chvěje. Třesu se vlastně celý, ale je mi to už tak nějak jedno. Zvednu obličej, který jsem až dosud zarytě schovával ve své tlusté šále a rozhlédnu se, abych zjistil, kde vlastně jsem.
Most Mapodaegyo. Most, který spojuje oba břehy na řece Han. Most, z něhož je nejlepší výhled na západ slunce.
Jak já jako malý miloval souhry barev při západu slunce. Dnes, jako dospělý, jenž teprve před nedávnem opustil doby puberty, jen s mírným úšklebkem na rtech pohlédnu daným směrem. Žádný západ slunce se ale nekoná. Jak by taky mohl, však už je nejspíš po půlnoci.
Most je nyní prázdný, jen sem tam projede nějaké auto. Všichni jsou v teple svých domovů a uživají si veselé svátky se svými nejbližšími. Já to štěstí nemám. Jsem sám.
Nechtěl jsem ale samotný trávit tenhle čas mezi čtyřmi holými stěnami. Všechno, jako by na mě padalo. Tížilo mě to. Nedostávalo se mi tolik potřebného vzduchu. Dusil jsem se. Musel jsem vypadnout. A teď... chodím bezcílně ulicemi a dal bych cokoliv, abych se nemusel vrátit.
Myšlenka, která se mi nyní urputně vnucovala, nedávala mi klidu. Vždyť na co přemýšlet o konci, když konec je tak blízko. Stačí k němu natáhnout ruku. Nebo spíš nohu. Přelézt to podělané zábradlí a vydat se na pospas chladnému vzduchu a následně nechat tělo, aby se roztříštilo o hladinu tmavé řeky. Pak bych měl klid. Všechno by skončilo.
Cítil jsem nutkání se vlastním myšlenkám hlasitě zasmát. Kdyby mě však nesvíraly takovou silou.
Došel jsem až k zábradlí, jenž bylo pokryto slabounkou vrstvou námrazy. Zmrzlými prsty jsem se o něj opřel a shlédl dolů. Hlava se mi mírně zamotala. Od hladiny mě dělí taková výška? No, aspoň jistý pocit jistoty rychlého konce jsem měl. Zvedl jsem se na špičky, pravou nohu zapřel o betonový výstupek. Levou nohu jsem přehodil přes zábradlí a v zápětí už jsem se křečovitě držel železné zábrany, která jediná mě zatím držela. Tedy spíš, které jsem se držel já. Stačilo se jen pustit. Poslední zbytečky síly v mých zkřehlých prstech začaly mizet, stisk povolil.

S pohledem upřeným do dálky, vypustil jsem skrz pootevřené rty bílý obláček horkého vzduchu. Jen matná připomínka toho, že žiju. Možná... možná ne na dlouho!
Mrknu dolů. Hloubka pode mnou, jako by se zvětšovala. Cítím, že se mi motá hlava. Dech se mi zrychlil a v hrdle se mi bolestně tvořila tuhá hmota čehosi, skrz co jsem se nemohl pořádně nadechnout. Je to strach? Snad. Ale touha po uvolnění a toho, aby všechny mé pochmurné myšlenky zmizely, byla silnější.
Naposledy se rozhlédnu a pak zavřu oči. Zhluboka vdechnu studený vzduch do plic a stisk mých rukou povolí úplně.
Cítím, jak tělo ztrácí rovnováhu, naklání se. V momentě, kdy ale ztrácím i pevnou půdu pod nohama, ucítím pevný stisk na svém zápěstí. Prudce otevřu oči. Hloubka pode mnou způsobuje motání hlavy.
Rychle střelím pohledem vzhůru. Dlouhé, štíhlé prsty, drží mě nebývalou silou. Tmavé oči, které se na mě dívají shora, však v sobě mají něco zvláštního, co mě přinutilo na okamžik zalitovat toho, co jsem chtěl udělat. Přesto se mé pochmurné myšlenky vzápětí vrátí a já opět zatoužím po tom, všechno skončit.
"Pusť mě," řeknu tichým, až děsivě klidným hlasem. Chlapec, snad v mém věku, jen tiše zavrtí hlavou.
"Pusť!" přikážu a cítím, že se mě zmocňuje vztek. Proč mě chytil? Proč zmařil mou snahu o ukončení trápení? V očích ucítím horkost vlezlých slz. Pár jich nechám uniknout. Sklouznout po tváři a zmizet v nenávratnu kdesi pode mnou.
V ten samý moment stisk na zápěstí zesílí a než se naději, ocitnu se zpátky na druhé straně.
Nohy se mi třesou, neudrží mou váhu. Sesunu se k zemi a tvář schovám do dlaní. Je mi fakt mizerně. Mám chuť se rozbrečet. Nebo alespoň zařvat z plných plic.

Na rameni ucítím jemný stisk a i přes svůj kabát mě zahřeje teplá dlaň. Zvednu pohled k němu. Usmívá se. Čemu? Vždyť... ah! Co mě to zajímá!
"Proč jsi mě nenechal?" zeptám se, ale odpověď nečekám. K uším mi dolehne tiché uchechtnutí.
"Mladý život se má rozvíjet. Ne se uzavřít. Jsi mladý na to, abys umíral, nemyslíš?"
"A kdo jsi, že rozhoduješ za mě?" zavrčím možná až moc příkře, ale úsměv z jeho tváře nemizí.
"Nic není dostatečným důvodem k tomu, aby sis vzal život." To jako vážně? Copak o mě něco ví? Proč se nestará o sebe? Zamračeně ho pozoruji. Hledám vhodná slova, kterými bych ho poslal do patřičných míst, ale... najednou, jako kdybych ztratil veškerou svoji typickou výřečnost.
Kluk, stojící přede mnou, strčí ruce do kapes své bundy a pohledem vyhledá horizont.
"Život je krásný," hlesne a mě neujde ten zvláští bolestný podtón v jeho hlase. Jako by ho něco trápilo. Ale co mě je po tom? Nezajímá mě to.
Zvednu se na nohy, které se mi stále ještě trochu třesou a vrhnu po něm opovržlivý pohled.
"O mém životě nevíš zhola nic. Tak se laskavě nestarej. Nemáš právo!" prsknu po něm. Povzdychne si a jeho úsměv zmizí. Skloní zrak k zemi a mlčí. Chvíli ho zamračeně sleduji. Pak se ale otočím a odcházím.
Ujdu sotva pár metrů, hlas za sebou ale slyším stejně zřetelně, jako by zněl vedle mě.
"Měl bys být rád, za život, který ti byl dán, když máš možnost žít." Ohlédnu se. Stále stojí na stejném místě, bez hnutí. Pak ale po mě vrhne pohled plný slz a smutku a já najednou nevím co říct. "Proč někteří lidé žijí, když nechtějí-..." nechápavě ho pozoruji. "- zatímco jiní chtějí žít... a nemůžou."
Prudce se otočí a než stihnu cokoliv říct, zmizí mi z dohledu. O mém životě neví naprosto nic. Nemá právo do něho zasahovat, byť s těmi nejčistšími úmysly. Proč si tedy náhle přijdu jako ten největší nevděčník?