Andělé neumí létat 1

 

Opět vás zdravím z našeno nového blogu. No, spíše bych měla říct po dlouhé době, že?
Omlouvám se všem, kteří čekají na mé povídky. Bohužel není múza a když už je, tak není čas.
Snad vám tedy udělám radost alespoň svými staršími díly.
Užijte si to

Sníh zakřupal, když do něho zabořil svůj snowboard. Zadýchaně se zadíval z vrcholu vysokého kopce a přemýšlivě dumal nad výběrem trasy.
Zbývala mu jedna jediná, kterou ještě nesjel. Říkalo se jí Ďáblova. Byla nejnebezpečnější a proto také zakázaná. Měla spoustu neprozkoumaných a záludných míst, kterých se obávali i ti nejlepší a nejzkušenější lyžaři. I samotní horští záchranáři se tomuto místu raději vyhýbali.
Byla pouze hrstka těch nejodvážnějších, kteří si troufli na to, aby ji sjeli. Někteří z nich se dostali dolů vážně zranění, jiní se ztratili a pár jich i přišlo o život. A ti, kteří se dostali dolů v pořádku, prohlásili shodně, že si sjezdovka své jméno právěm zaslouží a tvrdošíjně si stáli za tím, že se do tohohle pekla už nikdy nevrátí.
A to bylo přesně něco pro něho. Bylo to něčím, co ho až magneticky přitahovalo.
Chtěl být jedním z těch, kteří Ďáblovu stezku pokoří. Chlapec, který naprosto propadl všemu, co jen trochu zavání adrenalinem. A čím víc se jeho mladá krev bouřila, tím spokojenější byl. Avšak poslední dobou, mu bezpečí začíná být cizí. Čím větší nebezpečí u toho může zažít, tím líp.
Yunhyeong miloval nebezpečí. Rád se díval smrti přímo do očí. Rád se smrti vysmíval. A jako naprostý blázen naivně věřil tomu, že jemu se přeci nemůže nic stát!

Song Yunhyeong měl jen hrstku přátel. Ti však jeho zálibu nechápali a ťukali si na čelo pokaždé, když jim vyprávěl, jakému nebezpečí se opět vystavil. Nechápali ty jiskřičky, které se mu objevily v očích při každém slově. Byl tu však ještě někdo další.
Někdo, komu na jeho životě záleželo. Kdo se vždy modlil za to, aby se Yunhyeongovi nic nestalo. A kdo taky pokaždé vynaloží všechny síly k tomu, aby chlapce udržel naživu... Kim Donghyuk, jeho strážný anděl!

Přešel několika kroky k hnědovlasému chlapci, pohledem mu toužil vypálit do hlavy díru. Měl obrovskou chuť přetáhnout ho něčím po hlavě. Frustrovaně si prohrábl své husté světlé vlasy.
"Nedělej to!" Zavrčel a zamračil se. "Varuju tě! Jestli to-..." nedořekl, jelikož se Yunhyeong zhluboka nadechl, nasadil si brýle a upravil si rukavice. Pak se vrhnul přímo do náruče smrti. Donghyuk se plácne do čela.
"Doprdele!" procedí skrz pevně zatnuté zuby. "Copak ho nezastraší ani Ďáblova stezka?!" zavrtí hlavou, zahuhlá pár nadávek a vydá se za ním.

Míjí stromy, přenáší váhu ze strany na stranu, naklání se dopředu i dozadu. V jedné z prudkých zatáček zaryje levou ruku do vysoké vrsty sněhu, aby dopomohl přenést váhu. Užívá si chladivý pocit té trošky sněhových vloček, jenž se mu dostanou do rukavice.
Zkušeně kličkuje mezi hrboly, stromy i výmoly. Strategicky vymýšlí, kudy jet, kam zahnout. Už po pár minutách je mu ale jasné, že tato stezka zřejmě bude i nad jeho síly.
Dál se však nechává unášet strmým kopcem a ignoruje skutečnost, že je sráz čím dál víc strmý.
V momentě, kdy už ale nabere rychlost tak velkou, že nedokáže správně korigovat své pohyby, začne mu v hlavě blikat pomyslné varovné světýlko.
"Sakra," houkne s očima dokořán, když si všimne, jak rychle se blíží ke kamenitému pahorku. Není o moc větší, než on sám, ale svým zjevem jasně dokazuje svou nebezpečnost.
Stačil by jeden náraz a Yunhyeong by mohl skončit nadosmrti jako mrzák... v tom lepším případě! Rychle tedy očima přelétne okolí. Hledá tu nejlepší možnou trasu, jak se velikému skalnatému výběžku vyhnout.
Nahne tělo co nejvíce vlevo, rukou vyrovnává stabilitu. Ze všech sil se snaží včas uhnout a bylo by se mu to podařilo, nebýt však maličkého výstupku, ukrytého pod vrstvou sněhu. Jen tak tak se Yunhyeong stihne vyhnout velikému skalnatému útvaru. Uniknout skryté pasti už ale nestihne.
Zadní stranou svého snowboardu do kamenu narazí. Náraz ho vymrští do vzduchu, kde předvede ukázkovou piruetu, aby následně o několik metrů dál padl do bílé pokrývky a v kotrmelcích se začal řítit ze svahu, který jen o pár desítek metrů dál končí hlubokým srázem.
Pokud se Yunhyeongovo tělo včas nezastaví, zmizí v nekonečné propasti, kde ho nejspíš už ani nikdy nikdo nenajde.
Valící se tělo je však téměř nemožné zastavit. Yunhyeong se ale ze všech sil i nadále snaží. Natahuje ruce ve snaze se zachytit, nebo alespoň trochu tělo zbrzdit. Nicméně prudkost a rychlost mu v tom brání. Nohama jen bezvládně hází okolo sebe.
Gravitace si s ním pohrává jako s hadrovou panenkou.
Jeho snaha se čehokoliv zachytit vyjde vniveč. Vlastně se mu naopak vymstí, když narazí na další překážku, ukrytou pod sněhem.

Prudká bolest okamžitě ochromí všechny jeho smysly, že i na okamžik zapomene na to, že se nezadržitelně valí z kopce a že ho pouze pár metrů dělí od srázu, který mu s jistotou přinese smrt.
Hlasitě vykřikne bolestí, když narazí kolenem na špičatý výčnělek. Ihned ztratí nad nohou jakoukoliv nadvládu. Yunhyeong se snaží udržet klidnou mysl. Z pouzdra u pasu s obtížemi vytáhne dýku po svém otci a prudce ji zarazí do země.
Tělo sebou prudce škubne, načež se zastaví jen nepatrný kousek od srázu.
Místem se rozhostí ticho, pouze zrychlený dech Yunhyeonga je slyšet.
Jeho oči se upínají přes hranu srázu, z něhož se mohl zřítit, nebýt jeho pohotové reakce. Zvedne hlavu a zahledí se na zaseknutou dýku. Drží se jí jednou rukou... a síly už mu docházejí.
To, co ho ale znervózňuje nejvíc je fakt, že rukojeť je hladká, tudíž mu dlaň - byť schovaná v rukavici - klouže. Tíha vlastního těla ho gravitací stahuje dolů a brání v tom, aby se pevně držel. Dlouho to nevydrží a pustí se.
Rychlým pohledem zkontroluje zraněné koleno. Nohavice je roztržená, koleno stále krvácí. Zranění se zdá být na první pohled vážné. Yunhyeongovi neunikne, že má na koleni tržnou ránu až na kost.
"Do háje!" prskne vrčivě. "Tohle není vůbec dobrý. Zatraceně!"
Volnou rukou se chytne dýky a přetočí se na břicho. Opět hlasitě vykřikne, když pohne zraněnou nohou. Přitáhne se a levou ruku prudce vymrští ke kamenitému výčnělku jen kousek od sebe.
Jen malý kousíček, pár centimetrů. Jen tolik ho dělí od možnosti se zapřít a přenést váhu na pevnější záchytný bod, než je pouhá dýka, jenž se začíná pod náporem jeho váhy značně prohýbat.
Yunhyeongovi je jasné, že dlouho nevydrží a zlomí se. Přeci jen je to jen obyčejný nůž, kterým by nejspíš ani rybu nevykuchal. Ale pokud si chce zachránit kůži, je nejvyšší čas, aby se dostal z tohohle místa.

Vytáhl se a zůstal bez hnutí ležet. Cítil, že je vyčerpaný a jeho tělo mu to dávalo dost citelně znát. Třásl se zimou i bolestí. Únava se mu vkrádala do každého póru v těle. Chtěl spát, tak moc chtěl.
Jenže věděl, že nesmí zůstat. Musí se odtud dostat a zahřát se. Je jedno jakým způsobem, ale pokud tu zůstane o něco déle, umrzne. V tom druhém případě vykrvácí, což byla jistým způsobem menší nadsázka.
Rána na noze sice byla až na kost, ale na čéžce moc tkáně není, tudíž se nedalo říct, že by rána byla nějak hluboká. Ani už příliš nekrvácela.
Bolest za to ale byla nesnesitelná.
Jenže Yunhyeong nakonec pomalu přestával podvědomě vnímat i tu bolest.

Ze všech sil se snažil strmým kopcem vyškrábat do míst, kde by bylo snažší najít cestu zpět. Za pomoci dýky, rukou a jedné nohy, se mu to částečně dařilo. Síly ho ale velmi rychle opouštěly, až nakonec zůstal nehnutě ležet.
Brzy se začne stmívat.

Chtěl spát. V břiše mu hlady kručelo a spánek drtil jeho smysly ve své náručí. Pokusil se rozhlédnout, když nedaleko spatřil skalní převis.
Věděl, že potřebuje alespoň částečný přístřešek, pokud nechce v noci ležet ve sněhu pod zataženou oblohou. Navíc... začínalo sněžit.
Pomalu natáhl ruku a zabořil dýku do země. Druhou rukou se snažil přitáhnout. Jakmile se ale pohnul celý, nohou mu projela bolest tak ostrá, že jediné, co vnímal jako poslední, byl jeho vlastní hlas, jak v hlasitém výkřiku zaniká v téměř až děsivě znějící ozvěně. Pak ho obklopilo milosrdné bezvědomí.

Když se probral, okolo už byla téměř tma.
Jak dlouho už tu ležím, problesklo mu hlavou. Nejspíše jsem ztratil vědomí, jelikož před okamžikem jsem ještě vnímal světlo.
"Yunhyeongu?"
Tichý hlas se mu vkrádal do hlavy a mizel stejně rychle jako se zjevil. "Yunhyeongu!"
Yunhyeong jej přikláněl k vysílení, jenže, když mlžným, znaveným pohledem spatří blížící se postavu, pochopí, že se mu to nezdálo. "Yunhyeongu!" Odkud ten hlas znám, pomyslel si, zatímco se nad ním skláněla jakási postava, zahalená kapucí a lyžařskou kuklou. "Pojď, vezmu tě do bezpečí!"
Silné paže ho podebraly a nadzvedly s takovou lehkostí, jako kdyby snad vůbec nic nevážil. Uklidňující hlas mu doléhal k uším a až neuvěřitelně mu dodával pocit, že teď už bude všechno v pořádku. Přesto se nedokázal zbavit dojmu, že ten hlas zná. Utvrzovalo ho v tom i to, že ho ten muž oslovoval jménem.
Neznámý mladík si k sobě Yunhyeonga pevně přitiskl. I přes tlustou vrstvu oblečení cítil, jak se mu v náručí chvěje.
"Zavři oči, už můžeš v klidu spát. Odnesu tě odtud, jen mi věř!" A on věřil.

Nevěděl, jak dlouho už ležel v tomhle pokoji. Nevěděl ani, kdy je noc a kdy den, jelikož měl neustále zatažené okno.
Neustále si prohlížel bílou místnost a tiše naslouchal nepříjemnému hučení v uších. Nelíbilo se mu to tu.
Smrděla tu desinfekce, ze které se mu obracel žaludek a tlak v lokti, kde měl zapíchnutou kanylu s kapačkou, byl nepříjemný.
Otočil hlavu k oknu. Kdybych tak aspoň viděl ven! V tom se dveře pomalu otevřely.
"Dobré ráno," usmála se mladá sestřička. "Jak se cítíte?" Yunhyeong po ní střelil zamračeným pohledem.
"Jak asi myslíte?" osočil se na ní, čímž jí spražil její milý úsměv. S povzdechem se omluvil. Ve stejný okamžik vešel do pokoje lékař. "Kdy mě pustíte?"
"Jste tu už dvanáctý den. Operace kolene se zdárně hojí. Je zapotřebí, abyste dobral všechny předepsané kapačky. Vaše tělo ztratilo příliš mnoho energie. No a jelikož nám odmítáte pořádně jíst, jsme nucení do vás vitamíny dostat alespoň touto cestou. Takže-..." odmlčí se, aby se významně zahleděl do Yunhyeongových očí. "... pokud nás chcete opravdu opustit, začněte jíst, ať naberete sílu."
S tichým povzdychem přikývl.
Doktor se usmál, zkontroloval mu ránu na noze, sestře přikázal ránu převázat čistým obvazem a s úsměvem se s chlapcem rozloučil. Než ale zmizel za dveřmi, Yunhyeong na něho zavolal.
"Kdo mě sem přivezl?" Lékař se na okamžik zamyslel, aby zavzpomínal.
"Přivezla vás horská záchranná služba." A s tím za sebou zavře. Yunhyeong znovu stočí hlavu k oknu, zatímco mu sestra převazuje zraněné koleno.
"Můžete mi roztáhnout žaluzie? Chci, aby sem šlo světlo!" řekne a sestřička přikývne. Během okamžiku se místnost zalije zlatavým slunečním světlem.

"Tak jak je na tom? Můžeme k němu?" zeptá se parta mladíků, čekající na chodbě před pokojem. Doktor k nim přistoupí a v krátkosti jim vysvětlí pacientův stav. Pak se rozloučí a ukáže na pokoj, v němž Yunhyeong leží.
"Vídíte to, já vám říkal, že se mu stoprocentně něco stalo, když se několik dní neukázal," zabručí Jiwon, čímž si vyslouží drcnutí do ramene od Hanbina.
"Jako bys ho neznal. Bývaly i doby, kdy se neukázal třeba celý měsíc, tak nám to teď laskavě nevyčítej, jo? Kdo mohl tušit, že se to střevo rozseká na Ďáblovce?" Jiwon pokrčí rameny.
"Fajn, dělej, jako bych nic neřekl." Všichni znali Yunhyeongovu povahu. Ale také věděli, že tahle situace dřív nebo později nastane.
Došli k pokoji a bez zaklepání vešli, aby za půl hodiny opět opouštěli budovu nemocnice. Yunhyeong se pomalu posadí. S hlasitým syknutím spustí nohy z postele, aby se o chvíli později s obtížemi postavil k oknu. Kdo jsi? Dozvím se někdy, proč jsi mě odtamtud odnesl?

Dvě tmavé oči však smutně hledí do míst, kde se nachází Yunhyeongovo okno. Buď opatrný. Nemohu tě chránit neustále...