To nejsem já 35

 

Zdravím. Tak opět je neděle a já opět otravuju s dalším dílem povídky. Ale dobrá zpráva je, že ještě dva díly a bude konec. Takže konečně na potřetí povídka vyjde kompletně celá.
Za případné chyby a nesrovnalosti se předem omlouvám, ale snažím se je hned opravovat a je pravda, že se mi podaří některé přehlídnout.
Tak tedy přeju příjemné čtení těm, co ji ještě čtou...
Hatachi 

Pro ni byl Jae vždycky hrdina. Ještě před setkáním s ním si potřebovala zavolat. Musela tu šťastnou novinu sdělit Yonggukovi, jak mu slíbila. Měl právo na to, aby se o narození své dcery dozvěděl jako jeden z prvních. Teď, když byla v pokoji sama, byla na to ta nejvhodnější doba.

Zvedla sluchátko a vyťukala číslo. Spojení netrvalo dlouho a Yonggukovi začal v kanceláři vyzvánět telefon.

„Tokki? Jak to, že voláš? Dohodli jsme se přece, že zavoláš na konci února. Nestalo se ti nic? Nebo je něco v nepořádku s dítětem?“ Začal Guk s otázkami.

„Ne, všechno je v naprostém pořádku. Děťátko se narodilo dřív. Je to holčička a je moc krásná. Slíbila jsem ti, že ti zavolám hned, jak se dítě narodí. A chtěla jsem také vědět, jak ses rozhodl. Jestli o tom řekneš doma nebo ne. A taky tě teď hlavně chci říct, jak to bude se mnou...“

 

 

Jae kráčel chodbou k pokoji, kde ležela Tokki, rozvážným krokem, protože se potřeboval uklidnit. Nikdy by ho nenapadlo, že ho taková chvíle tolik rozruší. Díky tomu, že Ida s Jinem opustili nemocnici již včera večer a v motelu si zaplatili pokoj, mohl se u nich zastavit. Vysprchoval se tam, oholil a převlíkl se do nového trička. Tvrdý a hluboký spánek z dnešní noci ho velice posílil. Když se přiblížil k jejímu pokoji, dveře byly pootevřené. Pozvedl ruku, aby nejdřív zaklepal, ale bál se, aby jí nepolekal, tak nakonec klepání zavrhl.

Najednou všechno bylo jako ve zlém snu. Tokki seděla na posteli a s někým telefonovala. Byla ke dveřím otočená zády, tak ho neviděla vstupovat do pokoje. Bohužel nerozuměl tomu, co říkala, zato rozuměl podmanivému a laskavému tónu hlasu, kterým mluvila. Mluvila pomalu a přesvědčivě, až z toho nevědomky začal silou mačkat papír, ve kterém byla zabalená kytice růží, až se poranil a tekla mu krev z dlaně. Měla právo mluvit s kýmkoliv. Měla plné právo na svůj vlastní život a nikdo jí ho nemohl vzít. S tím vším byl smířen, ale jestli něco nečekal, tak to byl telefonát s Bang Yonggukem.

Minulý večer byl svědkem zázraku. Zázraku zrození a počátku nového života. Avšak dnešek už byla jen holá skutečnost. V tuto chvíli se mu zdálo, že včerejší zázrak se přihodil jen jemu. Musel odtud pryč.

„Jae, počkej!“

On však dělal, že neslyšel. Šel dál a ani se neotočil. Najednou zaslechl výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Otočil se na podpatku a rozeběhl se chodbou zpět k jejímu pokoji. Neuvědomil si, že při tom upustil kytici růží, které jí nesl. Když vstoupil do jejího pokoje, Tokki se na něj usmála. Byl bledý jako stěna.

„Tokki, co se stalo?“ Zeptal se zadýchaně.

„Všechno! Když jsi nereagoval na moje zavolání, musela jsem přece něco udělat, abych tě přinutila se vrátit.“ Odpověděla mu tiše a posadila se na okraj postele. „Prosím tě zavři dveře a nikoho sem nepouštěj.“

Jen povytáhl tázavě obočí, ale bez dalších otázek se chystal udělat to, o co ho požádala.

„Já nepotřebuju pomoct, já potřebuju tebe.“ Zašeptala.

Stál ve dveřích, ale nemohl je okamžitě zavřít, protože se k pokoji seběhlo několik vyděšených sester a zvědavě nakukovaly dovnitř.

„Viděla pavouka a to jí vyděsilo.“ Vykoktal rychle nedůvěryhodnou výmluvu.

„Pavouka? A tady?“ Sestry zavrtěly nevěřícně hlavami a zasmály se. Jedna z nich přislíbila, že to tu později důkladně prohlédne. Všechny pak odešly za svými povinnostmi.

Konečně zavřel dveře a otočil se na Tokki. „Vysvětlíš mi, co se stalo?“

„A nechceš mi ty náhodou vysvětlit, proč jsi utíkal, když jsem na tebe volala?“ Bránila se.

„Byla jsi zaneprázdněná.“ Svraštil obočí.

„Mluvila jsem s Yonggukem.“

„To jsem si domyslel.“ Odsekl jí nazlobeně.

„Jak sis to mohl domyslet? Mohla to být třeba Giselle, ne?“ Škádlila ho.

„To nemohla. Volal jsem jí chvíli před tím, než jsem šel za tebou.“

„To jsi moc hodný.“ Poděkovala mu, jako by se nechumelilo. „Chtěla jsem jí volat, ale Yongguk byl přednější. Slíbila jsem mu, že zavolám hned, jak se dítě narodí. Má na to právo, je to biologický otec, Jae.“

„To mi snad nemusíš připomínat.“ Zabručel a pohlédnul stranou.

„Musím.“ Rozechvěl se jí hlas, který pak zvýšila. „On se totiž vzdal veškerých svých otcovských práv, protože… protože jsem mu řekla, že otcem naší holčičky budeš jednou provždy ty.“

„Rozuměl jsem dobře? To jsi mu řekla?“

„Vysvětlila jsem mu, že jsi jím už od chvíle, kdy jsem přijela na tvůj ranč. Má to však jeden háček. Jestli chceš maličkou, musíš si vzít i mě.“

„Víš vůbec, co říkáš?“ Hleděl na ní jako na obrázek. Její oči ho vábily a nutily ho, se k ní přiblížit.

„Neříkej, že o mých citech k tobě nic nevíš. Miluju tě. Zamilovala jsem se do tebe už dávno. Věděla jsem však, že jsi Kelli moc miloval. Nechtěla jsem v tu chvíli do tvých citů zasahovat, protože jsem se bála, že mě odmítneš.“ Oči se jí zalily slzami, za které se nestyděla.

„A chceš slyšet, jak dlouho se pro tebe trápím já?“ Přistoupil k posteli a vzal její obličej do dlaní. „Chceš vědět, jak dlouho o tobě sním já? Chceš vědět, jak dlouho jsem zamilovaný do Kelliiny sestry?“ Cítila, jak se celý chvěje. „Chceš, abych ti řekl, na co všechno jsem myslel, když přišla řeč na Yongguka? A chceš vědět, co bych v tu chvíli nejraději udělal?“

Zavrtěla hlavou v záporném gestu. Pak k němu natáhla ruce, objala ho kolem krku a pomalu si jeho hlavu přitahovala ke svým rtům.

„Dej mi pusu, Jae. Dej mi velkou pusu, po které moc toužím.“

Když ucítil její vlahé a horké rty, jak se dotýkají jeho rtů, nebránil se dlouhému a vášnivému polibku. Její odpověď, zastavující dech, ho zbavila všech pochybností. Cítil, jak se pomalu nechává unášet teplem jejího těla. Dotyk úst už mu nestačil, potřeboval se dotýkat její kůže, dotýkat se křivky její šíje, jejích ramen…

„Tokki, vezmi si mě za muže“ Navrhl jí ve chvíli, kdy se svými rty od jeho rtů vzdálila a políbila ho na tvář. „Hned, jak se vrátíme na ranč. Nemůžu si tě přivézt domů do té doby, dokud nebudu mít jistotu, že se mnou budeš každý večer sdílet lože.“

„Možná, že bysme se mohli vzít už tady, v nemocniční kapli.“ Zašeptala mu do ucha a znovu jej vášnivě políbila. „Nejprve bych tě však měla na něco upozornit. V následujících šesti týdnech na to společné lože budeš muset ještě zapomenout. “

„Jak to?“ Polekal se.

„Copak nevíš, že šestinedělky nemohou po tu dobu…“

„Ale jistě, že vím.“ Přerušil jí rozpačitě. „ Ty mě snad utrápíš. Jak já těch dlouhých šest týdnů vydržím, to teda nevím.“

„Možná, že bude lepší, když po tu dobu budu s naší holčičkou v pokoji.“ Navrhla mu v dobrém úmyslu.

„To tě nesmí ani napadnout. Na tyhle chvíle jsem se těšil strašně dlouho. Já už bych samotu déle nevydržel.“ Zabojoval o své práva. „ Mám lepší nápad. Budeme s naší Angie spát na jedné posteli a budeme jí mít uprostřed, hezky mezi sebou. Aspoň se tak k tobě nedostanu.“

Tokki se hlasitě rozesmála. „Jae, to nejde. Takhle malé dítě musí mít svojí postýlku. Vždyť bysme mu mohli ve spánku i ublížit. Třeba…“

„Netřeba.“ Přerušil jí a ona pochopila, že v tomto případě nepomůže ani dobře míněná domluva. Nezlobila se na něho, právě naopak. Se zalíbením na něj pohlédla. Povzdychla si a slastně přivřela oči. „Mám tě moc ráda. Nejen proto, jaký jsi. A nejen proto, jaký máš postoj k životu a jak dokážeš všechno brát s humorem, ale hlavně proto, jak nás máš obě rád.“