Já vím, že jsem hrozná. Ale já tyhle děti prostě miluju a Hanyu je prostě miláček...
Vzpomínám...
... na den, kdy jsem tě poprvé potkal. Stála jsi venku v dešti a třásla se jako uzlíček nervů. Přistoupil jsem k tobě a nad hlavu ti dal deštník. Dívala jsi se na mě jako ztracené kotě a já ti v tu chvíli propadl.
Vzpomínám...
... jak jsme spolu bloudili ulicemi a poznávali jeden druhého. Dokázala jsi mluvit o všem a nikdy ses nepřestala smát. Každý den jsem toužil ti říct, jak moc jsem se zamiloval. A pak jsi mě políbila.
Vzpomínám...
... na ty slzy, když jsi nevěděla co říct. Plakala jsi, zatímco já trpělivě před tebou držel krabičku s prstýnkem. Uplynul rok od chvíle, kdy jsem tě požádal o ruku. A dnes jsem se měl stát nejšťastnějším mužem pod sluncem.
Vzpomínám...
... jak slzy padaly z tvých očí na sněhově bílé svatební šaty. A já plakal s tebou. Chtěla sis tenhle den užít, ale zpráva, která přišla, se nedala vrátit. Proč jsi mi nikdy neřekla, že jsi nemocná?
Vzpomínám...
... jak jsem tam stál a díval se. Propaloval jsem tě pohledem, ač jsi to už nemohla vidět. Už jsem nemohl dál brečet. Místo toho jsem se snažil vrýt do paměti tvoji tvář.
Vzpomínám...
... jak jsem se skláněl nad tvým hrobem. Vařila se ve mě zlost a přesto jsem ti odpustil. Ve svém nitru jsem věděl, že jsi tento boj neměla šanci vyhrát. Naposledy jsem ti k náhrobku položil rudou růži.
Vzpomínám...
... že jsem chtěl jít za tebou, abych se zbavil bolesti. Nesnášel jsem život za to, že mi tě vzal. Věděl jsem ale, že by sis přála, abych bojoval. Pro něho.
Vzpomínám...
... jak jsem držel jeho ruku a se slzami v očích doufal, že ho z nebe vidíš. Cítil jsem, že v jeho hrudi bije tvoje srdce. Byla bys na něho pyšná.
Vzpomínám...
... jak sis přála, aby jeho jméno znamenalo naději. Naději na život, naději na lásku. Díky němu jsem nakonec začal znovu žít. Náš syn se stal mojí nadějí.
Vzpomínám...
... na tebe. Na tvou čistou duši a nekonečnou lásku. I dnes, po tolika letech, cos navždy odešla.
Vzpomínám...
Žádné komentáře:
Okomentovat