Jedna krátká a přeložená z angličtiny.
Ale i kdybyste mě zabili, tak originál už nenajdu a blog.cz, kde byl odkaz, už nefunguje... I´m sorry
Felix krčil nos nad jídlem, které měl na talíři. Hroty vidličky skřípaly na keramickém povrchu. Cítil, jak se Seungmin oklepal nad zvukem, jenž se ozýval vedle něj a tak s tím přestal. Odložil vidličku a odsunul talíř od sebe.
"Nemám hlad," informoval Felix Chana, který se na něj díval s obavami.
"Sotva jsi něco snědl," zabručel Minho a podíval se na zbytky na talíři. Felix pokrčil rameny.
"Mě to stačí."
Felix stáhl nohy z tureckého sedu, zvedl se ze země a bezútěšně si vsunul ruce do kapes své mikiny. Slyšel, jak si o něm šeptali, když otevíral dveře do svého pokoje. Slyšel úryvky rozhovoru, které se ozývaly z obývacího pokoje.
Zavřel za sebou.
"Trvalo ti to dost dlouho." Changbin ležel na posteli a lehce se roztahoval po jejím povrchu. "Myslel jsem, že nikdy nepřijdeš." Felix si povzdychl a vrhl se na postel vedle menšího.
"Já vím, musel jsem trochu sníst předtím, než jsem mohl odejít. Jinak by měl Chan námitky." Lehl si a položil hlavu na chlapcovy nohy. Changbin se nad něj sklonil s úsměvem na rtech.
"Asi jste mi nenechali žádnou večeři, že?" Felix pokrčí rameny.
"Tak nějak," povzdychl si. "Já snědl jen trochu, ale dokud tě nepřijmou, nevydržím s nimi po celou dobu večeře." Changbin laskal Felixovy vlasy svou jemnou rukou a hrál si s hnědými pramínky mezi prsty.
"Nepotřebuju, aby mě přijali, dokud mě přijímáš ty. Mám tebe, a to je vše, co potřebuju."
"Ale je to to, co opravdu chceš?" Felix se vtiskl víc do měkkého dotyku a povzdychl si. Changbin se zasmál, krátce a lehce.
"Nemám na to žádný názor, Felixi. Tvé názory budou i moje." A takto společně usnuli, končetiny spletené dohromady.
Felix se probudil uprostřed noci a rukou zašmátral na prázdné místo vedle něj. Je chladné, protože tam nikdo neležel. Omotal přikrývku kolem sebe a stočil se do klubíčka.
"Proč vždycky odejdeš?" zeptal se zoufale, v koutcích očí se zatřpytily slzy. Ale uvnitř sebe... znal odpověď.
#
"Tahle část zní dobře," přikývl Chan a sundal z uší sluchátka. "Myslíš, že bys zvládl tenhle rap, Lixi? Znělo by to dobře s tvým hlasem." Felix naklonil hlavu a naslouchal přehrávání z plechového středu Chanových reproduktorů.
"Je to dobré," přikývl souhlasně. Široký úsměv se šířil přes tvář staršího. Potěšeně uložil soubor do svého laptopu.
"Dobře, takže už máme někoho pro tenhle part. Myslíš, že Jisung by byl dobrý pro-..."
"Changbin by v tomhle partu zněl dobře," přerušil ho náhle Felix. "Měli bychom ho nechat udělat ten rap... namísto mě." Chanův úsměv je okamžitě smazán z tváře, když se otočil k mladšímu australanovi.
"Changbin to nemůže rappovat, ok, Felixi? Musíš to udělat ty!" Felix se zamračil a vstal z křesla.
"Proč ne? Je to náš nejlepší rapper! Nechápu, proč jste se od té události všichni otočili proti němu." Laptop tiše pípnul příchozím upozorněním. Chan zaklapl víko.
"Ne, Felixi," řekl krátce, "nikdo se k němu neotočil zády!"
"Tak proč s ním nemluvíte? Poslechni si ho, uznej jeho přítomnost!" vybuchl Felix a bojácně ustoupil o krok, když leader náhle vstal z křesla. Místo toho, aby ho udeřil, jak čekal, přitáhl si Chan druhého chlapce do objetí a jemně ho dlaní poklepával po zádech.
"Je to v pořádku," zamumlal tiše. "Je to v pořádku." Stojíce v této pozici po dlouhou dobu, začal Felix vzlykat do Chanova ramena a všechny jeho slzy se vsakovaly do jeho svetru.
#
"Nemusíš se mě zastávat." pokáral ho jemně Changbin, zatímco točil basketbalový míč na prstě. "Umím se bránit sám."
"Ale ty to nikdy neuděláš," zamumlal Felix a třel si oteklé oči.
"To není omluva. Ty víš, proč to neudělám," řekl a přestal točit míčem. Ten spadl na zem s hlasitým "bang" a několikrát se odrazil na dlaždicové podlaze, než se odkutálel pryč. Felix to vesele sledoval, a když se znovu otočil zpátky, Changbin byl pryč.
#
"Kdo ti píše?" zeptal se Seungmin zvědavě, zatímco si skládal vypranou košili. "Píšete si už 5 minut."
Felix pokrčil rameny.
"Nikdo, jen Changbin. Zapomněl doplnit balíčky rámenu, takže jsem mu psal, aby nějaké vzal," pokusil se zasmát. "Zatím neodpověděl." Seungminova tvář zjihla. Odložil košili a přešel k Felixovi.
"Chceš jít do arkády nebo tak něco? Vypadnout odsud?"
"Ne," zamumlal Felix a odsunul jeho ruku pryč. "Myslím, že si jen půjdu povídat s Changbinem do mého pokoje." Vstal z pohovky, ale než mohl ujít více jak tři kroky, Seungmin ho chytil za předloktí.
"Měl by si s tím už přestat!" žádal Seungmin zoufale a Felix si hned uvědomil, že druhý chlapec pláče. "Musíš přestat předstírat!"
"Předstírat? A co?" Seungminovy ruce se třásly.
"Ty víš přesně co, Felixi!" Zazněl za ním náhle až příliš známý hlas a on se otočil, naprosto šokován.
Changbin stál za ním, oblečený do mikiny s jasně viditelnými spálenými místy.
"Druhého května, Felixi. Ve školních kolejích se objevil oheň," začal a Felix zatřásl hlavou s tichým: "Ne!" a pak znovu a znovu.
"Přežili jste. Chan, Woojin, Minho, Jisung, Hyunjin, Seungmin i Jeongin. Všichni jste přežili."
"Ty jsi taky přežil," hlesl Felix tlumeně a koutkem oka si všiml, že Seungmin volá Chana.
Changbin zavrtěl hlavou a jemně se usmál.
"Ne, Felixi. Umřel jsem. Seo Changbin zemřel." Udělal krok blíž k Felixovi, který se nekontrolovatelně třásl. "Měl bys mě už nechat odejít!"
Felix se vrhl k druhému chlapci a přitiskl se k němu jako topící se muž. Zavřel pevně oči a kaleidoskop barev se třepotal v temnotě jeho zavřených víček. Chan mu jemně položil ruku na rameno a on otevřel oči.
Rozhlédl se a uvědomil si to...
To, že objímal pouze vzduch!
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat