Korunní princ

 

Jonghyun a Kibum
Hatachi

Znaveni dlouhým milováním několik hodin společně spali, údy propletené.

Kibuma probudil pocit něžných polibků na tváři. Vzdychl a protáhl se jako nějaká exotická kočka.

Jonghyun vzal jeho tvář do dlaní, přitáhl si ho, vášnivě ho políbil a škádlivě mu přejel jazykem podél rtů. Prsty mu zabořil do vlasů a pročísl jimi jemné, uhlově černé pramínky.

Kibum mu ovinul paže kolem krku a přitiskl se k němu co nejtěsněji.

„Jsi mým druhem, Kibumie a vzdávám se kvůli tobě království.“ Pronesl Jonghyun šeptem. Pak mírně pohnul hlavou a něžně Kibuma kousl do ušního lalůčku.

„Jonghyune, to nemůžeš udělat.“ Zděsil se nad tím přiznáním Kibum. „I když tě moc miluju, ty se musíš oženit. Zplodíš dědice a zachováš tak náš rod a naše království.“

„To bych skutečně měl udělat.“ Souhlasil s ním Jonghyun. „Ale nemohl bych tak být s tebou. A já tě strašně moc miluju a nechci tě vyškrtnout ze svého života. Jsi pro mě moc důležitý a nedovolím nikomu, aby mi tě vzal.“

„Prosím pochop to, není nám souzeno být navěky spolu. Ty jako korunní princ si musíš najít ženu a mít děti. Tak náš rod zachráníš před vymřením. Kdybys byl se mnou, dětí se nikdy nedočkáš. Navíc … navíc nevěřím, že by to náš otec dovolil. Nikdy tě ale nepřestanu milovat.“

„Kibumie …“ Zašeptal smutně.

„Na co myslíš? Tváříš se tak vážně.“ Zeptal se Kibum.

„Jsi tak hodný, že se staráš o moje dobro a prospěch našeho království. Jenže pochop zase ty, že bez tebe to nemá cenu. Bez tebe nemá můj život cenu. Bez tebe nechci žít.“

„Hyunie, tohle neříkej. Prosím …“

„Vždyť je to pravda. Bez tebe nejsem nic. Ty jsi moje světlo, bez kterého bych se potácel sám ve tmě. Ty jsi ten, co mě ještě drží při životě.“

„Pojď se mnou.“ Pronesl rozhodně Kibum.

Vstal z postele a podal bratrovi ruku. Vedl ho přes ložnici a kolonádu mramorových sloupů ven do jejich soukromé zahrady. Místo svým stříbrným jasem osvětloval měsíc v úplňku. Na vzdáleném konci zahrady vedla další kolonáda k vyhlídce na vzdálené hory, jejichž hladké kamenité svahy příkře spadaly dolů. Všude kolem nich se linula sladká vůně růží a opojné a silné aroma lilií.

„Zaplaveme si?“ Otázal se ho Kibum, který si chtěl ještě užít se svým milovaným, než si dají poslední sbohem.

„Teď?“ Ozval se Jonghyun zmateně a pohlédl k jejich bazénu, který měl v každém rohu mramorovou fontánku ve tvaru mušle. Voda se v něm ve svitu měsíce temně leskla.

Náhle Kibum pustil jeho ruku, sešel po mramorových schůdcích do bazénu a začal plavat.

Jonghyun ho okouzleně pozoroval. Když se mladší ponořil pod vodu, tak ho to na okamžik polekalo. Pak se rozesmál, protože spatřil bratrův stín, jak míří k němu. Rychle sestoupil po schůdcích do vody, také se ponořil a plaval mu v ústrety. Nejdříve se dotkly jejich rty.

Když se vynořili do nočního vzduchu, zasmál se pro změnu Kibum a Jonghyunovým uším to znělo jako rajská hudba.

„Miluju tě, lásko.“ Usmál se Jonghyun a znovu si bratra přitáhl do náruče. „Nikdy se tě nevzdám!“

Kibum položil ruce na zadek svého bratra a přitáhl si ho k sobě blíž. Cítil, jak jejich chlouby tvrdnou už jen při vzájemném dotyku. Stoupl si na špičky a dráždivě mu přejel jazykem po rtech. „Taky tě miluju, bráško.“ Zavrněl. Pak se otočil a mrskl sebou zpět do vody, ale nebyl dost rychlý.

Jonghyun jeho škádlivý úmysl předvídal a hbitě prsty sevřel jeho kotník. Chvíli s ním mladší bojoval, ale pak se uvolnil a zlehka ve svém zajetí plaval na zádech. Starší se sklonil, sevřel mu chodidlo a začal ho lízat. Jazyk strkal mezi všechny prsty a nakonec jeden po druhém sál. Potom chodidlo pustil, uchopil druhé a provedl s ním to samé.

Kibum před ním dlouho plaval se zavřenýma očima, pak své tmavé oči otevřel a spatřil bratrův veliký penis trčící z tmavé houštiny ve slabinách. Rychle si špičkou jazyka přejel rty, jako by se těšil na nějakou vybranou pochoutku.

Když to Jonghyun uviděl, natáhl se a něžně jej uchopil, nejdříve za kotníky, pak za lýtka a nakonec za štíhlá stehna. Neúprosně si ho přitahoval, aby ho mohl dravě políbit.

Když se tak stalo, Kibum nadšeně vzdychl. S nemravnou zručností kolem bratrova pasu obtočil svoje štíhlé nohy. Pevně ho stiskl, pak povolil, aby ho poté mohl stisknout ještě pevněji.

Jonghyun mu rukama podepřel záda a opatrně se nad něj více naklonil. Vystrčil jazyk a začal jím dráždivě jemnými pohyby kroužit kolem jedné bradavky. Nedělal nic jiného, přejížděl jím bez přestání kolem malé citlivé bobulky a pouze tu a tam se o ní špičkou jazyka otřel. Jeho bratr měl oči zavřené, ale jak jeho tvář pozoroval, viděl, že jeho touha každým okamžikem narůstá.

Konečně zvedl hlavu od první bradavky a přesunul se k druhé. Divoce druhou bradavku sál a občas ho do citlivého místa kousl, ne natolik, aby mu to ublížilo, ale dost na to, aby se zachvěl, jako by jím projel blesk. Cítil, jak jeho vlastní úd, tím třením o Kibumův, ještě roste a více tvrdne, pokud to vůbec bylo možné.

Kibum cítil, jak mu třením v penisu pulzuje. Jejich intenzivní tření bylo bouřlivé a horečné až k šílenství. Až z toho lapal po dechu.

Jonghyun Kibuma zdvihl, odnesl ke schůdkům do bazénu a postavil na všechny čtyři.

„Ano!“ Prohnul se Kibum v zádech a vystrčil na bratra zadeček.

Ten se hned postavil těsně za něj. Roztáhl mu půlky a přiložil svůj penis k růžovému otvůrku. Opatrně na něj zatlačil, nejdříve jemně, pak naléhavěji a rozhodněji. Štěrbinka tlaku ustupovala, pomalu se otevírala a náhle špička jeho penisu vnikla do žádostivého těla jeho bratra.

Kibum vyjekl, spíše překvapením než bolestí, zatímco Jonghyun jej jednou rukou pevně držel a dral se dopředu.

Byl tak těsný. Jonghyun věděl, že by snadno dosáhl vrcholu. Nyní v něm byl z poloviny své délky. Nedokázal si pomoci a vnikl do Kibuma celý. Jen znovu vyjekl, ale neprotestoval. Pomalu penis vytahoval a opětovně jím zajížděl dovnitř … a znovu …a znovu. K jeho velké radosti začal mladší sám zadečkem kroutit a tvrdě ho tisknout k jeho břichu.

Předklonil se a druhou rukou vyhledal jeho tvrdý úd. Kibumovo penis byl celý vlhký od prvních kapiček rozkoše. Dráždil palcem naběhlou rudou hlavičku a zároveň se v něm pohyboval, až oba konečně  dospěli k vrcholu smyslného upokojení.

Zatímco jeho semeno prýštilo do těla pod ním, Kibum křičel rozkoší. Vzrušením se zmítal tak, že se téměř vymanil z jeho sevření, ruku mu smáčel svou smetanovou nadílkou.

Konečně z něj Jonghyun úd vytáhl, otočil se na schodech, aby mu mohl pohlédnout do očí. „Bylo to naprosto úžasné.“

Jonghyun se na něj unaveně usmál a posadil se vedle něj do teplé vody, která šplouchala všude kolem nich. „To tedy ano.“ Souhlasil s ním. „Nikdy jsem nezažil tak bouřlivou a spalující vášeň, jakou jsme právě teď zažili.“

„Bylo to velice vzrušující, jen je mi líto, že to bylo naposledy.“ Pevně mu stiskl ruku, za kterou se drželi.

„Taky mě to moc mrzí. Nechci o tebe přijít.“ Pozvedl jejich spojené ruce, otočil je a vtiskl Kibumovi polibek do dlaně.

Obloha nad nimi začínala světlat. Nad purpurovými horami se objevila světlá levandulově šedá skvrna. Brzo bude svítat a nastane nový den. Pro ně zlomový.

Milenci vstali, vylezli z vody a vrátili se do ložnice, aby se prospali, protože byli oba vyčerpaní. Kibum se stočil v ochranitelském objetí Jonghyunových paží a slabě se usmíval. I Jonghyun usínal s mírným úsměvem na tváři.

 

 

Korunovační sál byl naplněn místními lidmi i princeznami, ucházejícími se o Jonghyunovu ruku. Každá z přítomných princezen stála o jeho přízeň. Každá už se viděla po jeho boku.

Na vyvýšeném podiu seděli král s královnou, hrdí rodiče.

Za svým otcem stál Jonghyun. Byl oblečen celý v bílém, se zlatými ozdobami a stejně zlatým vyšíváním. Černé vlasy sčesané dozadu a lesknoucí se jako černé diamanty. Ležérní, leč důstojný postoj dokazoval jeho autoritu.

Kibum stál za svou matkou.  Oblečen byl také celý v bílém, se zlatým vyšíváním. Své tmavé vlasy měl sice učesané, ale hlavu si s nějakým složitým účesem nelámal. O něj se přeci nejednalo, on byl ten druhý. Křečovitě svíral křeslo své matky a vše sledoval se smutkem v očích.

„Už se princezny shromáždily?“ Zeptal se král.

“Ano, můj králi. Čekají jen, až vše začne.“ Odvětil mu první kancléř.

„Pak tedy začněme.“ Král pohlédl na pět princezen, které stály pod podiem. Nervózně přešlapovaly a dychtivě čekaly, kterou z nich si prvorozený syn a následník trůnu vybere. „Není proč čekat.“

Místo v popředí opět zaujal první kancléř. „Volba budoucí královny spočívá v dlouholeté tradici, kdy bude vypuštěna bílá holubice. U které z vás se tato holubice usadí, stane se ženou korunního prince a posléze královnou. Tato tradice je právoplatná a nezvratná.“

Kupředu postoupil kancléřův pobočník a podal mu malou skříňku. Jakmile ji kancléř otevřel, vylétla z ní sněhově bílá holubice a třikrát obletěla celý sál.

Všichni zadrželi dech a pak všichni úžasem zalapali po dechu, protože pták dosedl na tmavou hlavu druhorozeného prince, kde si před zaraženými princeznami začal čistit a čechrat peří.

Pobočník došel k překvapenému princi. Holubici uchopil do dlaní a odnesl ji zpět do kancléřových rukou. Ten ji znovu vyhodil do vzduchu. Holubice opět obletěla třikrát sál, stejně jako poprvé a podruhé se usadila na Kibumově hlavě.

„To nejde!“

„To přeci není možné.“

„Takhle to nemůže být!“

„To je svatokrádež!“ Křičely rozčílené princezny.

Král povstal z trůnu, pozvedl ruku, aby je umlčel. Pak se otočil na svého mladšího syna, který na něj zmateně koukal. „Kibume, jdi se prosím na chvíli postavit za dveře.“ Z jeho hlavy sebral holubici.

„A-ano.“ Nepřel se s ním, protože si zcela uvědomoval závažnost situace. Ihned se vzdálil.

 

„Co se děje?“ Otázal se ho Taemin, když se princ objevil za dveřmi.

„Ta holubice si dvakrát sedla na mou hlavu, místo aby si vybrala jednu z pěti princezen, které se tu shromáždily.“ Vysvětlil svému kamarádovi Kibum.

Taeminovi se překvapením rozšířily oči. „Co to může znamenat?“

„Že je ten pták naprosto hloupý.“ Odpověděl mu tiše Kibum. „Když jsem teď schovaný, jistě se usadí na jednu z princezen.“

 

Třetí vypuštění holubice si vzal na starosti sám král. Vyhodil holubici do vzduchu. Ta však bezcílně poletovala po sálu a nechtěla se usadit na žádnou z princezen. Dav si začal nervózně mumlat.

„Co se to děje, otče?“ Zeptal se Jonghyun zvědavě otce.

Král mu neodpověděl. Místo toho přistoupil ke kraji podia a hlasitě zvolal: „Kibume, vrať se a skryj se mezi ctěnými princeznami.“

Kibum neochotně vešel zpět do sálu a schoval se mezi princeznami. Jakmile tak učinil, holubice okamžitě zamířila k němu a s vítězoslavným zavrkáním si mu opět sedla na hlavu.

Roztřeseně prošel s holubicí na hlavě skupinkou ztichlých a užaslých princezen a po schodech zpět na vyvýšené  podium.

Kancléř si od něj převzal holubici. Předal ji pobočníkovi, který ji vrátil zpět do dřevěné skříňky. Pak předstoupil, aby promluvil k lidem, ale hlavně k princeznám.

„Stali jsme se svědkem zvláštního úkazu.  Ve Svaté knize bylo předpovězeno, že jednoho dne korunní princ a budoucí následník trůnu změní všechna dosavadní pravidla. Tak to tam stojí. Všichni si to mohou přečíst a nikdo to nemůže zpochybnit.“ Prohlásil vyčerpaně kancléř.

V sálu se neozval ani hlásek. Všichni z toho byli zcela v šoku. Stejně tak i královští rodiče. Stejně tak i Kibum. Jen Jonghyun se šťastně usmíval. Rychle přeběhl podium, vzal Kibuma do náručí a vesele se s ním zatočil.

„Kibumie …“ Postavil ho zpět na zem a políbil něžně na rty.

„Tohle prostě nejde.“ Vzpamatoval se král. „Jsi budoucí král a musíš se oženit a dát království následníka!“

„Nikdy jsem netoužil být králem.“ Obrátil se na otce, ale Kibuma nepouštěl ze své náruče. „Vzdám se následnictví. Jediné, po čem toužím, je Kibum. Bez něj pro mě nemá cenu žít. A jestli se ti to nelíbí, tak tady nemusíme být. Najdeme si nějaký pěkný domek dole ve městě a budeme spolu žít jako obyčejní lidé. Já se Kibuma nevzdám.“

„Synu, to nebude třeba, že můj choti.“ Promluvila konečně i královna,  vědoma si nechápavého pohledu svého manžela. „Chlapci se mají rádi už dlouho, takže by pro ně bylo hodně bolestné je od sebe oddělovat. A kdyby ses dobře díval, tak bys postřehl jejich oddanost jeden druhému.“

„Bože …“ Král se rezignovaně posadil na trůn, kde ho povzbudivě pohladila po ruce královna. „Dobře tedy, vyhrál jsi. Buď s Kibumem, jenom prosím tě nikam neutíkejte. Vaše matka by mě to do smrti neodpustila.“

„Děkuju, tati.“ Usmál se Jonghyun a majetnicky políbil Kibuma.

A líbal by ho dál, kdyby si kancléř takticky neodkašlal…