Záchrana 3

 

Yunho a Jaejoong - end
Hatachi

Pronikavé zvonění telefonu vytrhlo Jaejoonga z hlubokého spánku. Polekaně se posadil a podíval se na hodinky. Bylo čtvrt na čtyři.

Zvedl sluchátko. „Prosím?“

„Pan Jaejoong? Tady Sungjin.“

„Jine, kde jsi? Stalo se něco?“

„Jsem v budce za rohem. Hansuk má zpoždění. Zadní dveře jsou zamčený, nemůžu se dostat dovnitř a už je nejvyšší čas zatopit v peci. Jestli se nedostanu dovnitř co nejdřív, nestihneme upéct chleba a pečivo. A když nic nenapečeme, co budeme rozvážet?“

Jaejoong propadl panice, kde by jen Hansuk mohl být. Snažil se zachovat klid, zkřížil ruce na hrudi a zhluboka dýchal.

„Tak počkej, seběhnu dolů a odemknu ti. Hansuk zaručeně hned přijde.“

„Tak dobře.“

Na flanelové pyžamo, nadměrné velikosti s polárními sobi, si natáhl teplákovou bundu, vklouzl do pantoflů a už klopýtal po schodech dolů. Když odemkl, stál už Sungjin přede dveřmi a tvářil se dost vyděšeně. Sunginovi nebylo ještě ani dvacet. Byl to vytáhlý mladík s odstátýma ušima a silným předkusem. Byl trochu retardovaný, ale zato pracovitý a spolehlivý.

„Hansuk ještě nepřišel?“ Zeptal se Jaejoong.

Sungjin zaťukal na hodinky. „Byl jsem tady ve čtvrt na tři. Hansuk mě jednou nařídil, abych chodíval ve čtvrt na tři, a já to od té doby vždycky dodržuju. A on taky, takže nechápu, proč tady dneska ještě není. Musím naložit dřevo do pece a rozpálit jí, aby se mohl dát do pečení. Jestli nestihne upéct, nebudu mít co roznášet.“

„Tak zatop a počkáme ještě pět minut, jestli se neobjeví.“

„Jo, ale to se Hansukovi nepodobá. Za celé roky, co tady dělám, ještě ani jednou nezmeškal. Ani jedinkrát!“

„Možná, že se přihodilo něco vážného.“

„Co když nepřijde? Umíte péct?“

„Já? Proboha ne! Jediné, co umím upéct, jsou čokoládové muffiny.“ Jae rozčílením zvýšil hlas o oktávu. Snažil se zachovat klid, už kvůli Sungjinovi, ale panika byla silnější. „Však on přijde. Uvidíš…“

Sotva to Jaejoong dořekl, telefon znovu zazvonil. Se zadržovaným dechem zvedl sluchátko. Ozvala se Yoona, Hansukova žena a něco rozčíleně křičela.

„Pomaleji Yoono, nerozumím ti ani slovo.“ Požádal ji Jae. A když se konečně dozvěděl, o co jde, sevřel se mu žaludek. „Je to moc zlé?“ Vyslechl si smutnou odpověď a nato odpověděl: „Díkybohu. Řekněte mu, aby se zbytečně netrápil. Nějak už to tady zvládneme.“

Ještě dlouho seděl beze slova se sluchátkem u ucha, přestože Yoona už dávno zavěsila. Nebyl schopný sluchátko položit. Nevěděl, co si počít. Za pár hodin musí být chleba upečený, poroznášený do domácností zákazníků a poukládaný na policích v prodejně. A on neměl potuchy, z jakého konce má začít.

„Přijde Hansuk?“ Zajímal se Sungjin.

Jae zavrtěl hlavou. „Postřelili ho.“

„Postřelili?“ Vytřeštil na něj Jin oči. „Umřel?“

„Ne, neumřel. Dostal to do ramene, dostane se z toho. Přistihl nějakou bandu výrostků, jak chtěli jeho sousedovi ukrást auto. Zakřičel na ně a oni na něho v panice vystřelili. Yoona volala z nemocnice.“ Oběma rukama si zakryl obličej, byl se svým rozumem v koncích.

„Co uděláme?“ Zeptal se věcně Sungjin.

„Vůbec nemám ponětí. Víš, jak se peče chleba?“

„Nemůžu říct, že bych to uměl. Hansuk vždycky zadělával sám. Já ho umím jenom vložit do pece a hlídat to. To ano, to občas dělávám.“ Poškrábal se za uchem. „Ale umím upéct rohlíky.“

„A co těsto?“ Zjišťoval dál Jaejoong.

„Aha těsto … podívejte se za sebe. Hansuk zadělal jednu dávku už včera. Stačí těsto vyházet na plechy a může do pece.“

„Tak díkybohu aspoň za to.“ Oddechl si Jaejoong. „Tak se do toho pustíme.“

Jaejoong měřil místnost rychlými kroky a snažil se uvažovat. Rozčílením se mu to příliš nedařilo, zato stačil zavadit o pyramidu na sebe naskládaných pánví. S břinkotem se zřítily na zem. Když se sehnul, aby je posbíral, převrhl obrovskou mísu z nerezu na zadělávání těsta a ta se s hřmotem koulela po podlaze, až narazila do servírovacího vozíku.

„Už je pec rozehřátá?“

„Hned to bude. Přihodím pár dubových polen, ty moc dobře hoří.“ Seungjin ukázal na ručičku velkého teploměru. „Až bude tadyhle, vložte tam zkušební kousek. A když bude tady …“ Ukázal další bod. „… můžeme tam dát chleba.“

„Ale vždyť žádný nemáme.“ Vykřikl Jaejoong na pokraji hysterie.

„Stalo se něco?“ Ozval se mu za zády hluboký hlas.

Jaejoong se prudce otočil a uviděl Yunha s rozespalýma očima, jak si zapíná džíny. „Ano …“ Vrhl se mu do náruče. „Právě jsem se nervově zhroutil.“

Yunho mu jemně přejížděl dlaněmi po zádech a do ucha mu broukal uklidňující slova. Jaejoong mu chtěl vysvětlit, jak se věci mají, ale jeho myšlenky byly náhle roztěkané.

„Já umím napéct tak nanejvýš čokoládové muffiny.“ Pokoušel se mu aspoň z části načrtnout, v jaké situaci se ocitl. „Co mám teď dělat? Jihye mě zaručeně zabije.“

„Nezabije.“ Zasmál se Yunho. „Zvládneme to.“

„Jak?“

„Neboj se, určitě se nám to podaří. Pečení se zase tak moc od práce v laboratoři neliší. Kromě toho jsem jako kluk občas pomáhal babičce při pečení chleba. Bezpodmínečně ale potřebujeme recept, abychom věděli, kolik je čeho třeba.“

V Yunhově náruči se pozvolna uklidňoval. Mozek mu opět začal fungovat. „Ach ano, recept. Sestra má knihu receptů v trezoru. Počkej, přinesu je.“

Když se vrátil, Yunho mluvil se Sungjinem a dělal průzkum pekárny. Yunho se na něj usmál. V tu chvíli mu mohl být všechen chleba i se sestřiným pekařstvím ukradený. I kdyby celé město mělo zůstat bez drobečku chleba, tak mu to bylo úplně jedno. Yunho k němu natáhl ruku a on k němu kráčel jako zhypnotizovaný.

„Našel jsi jí?“ Optal se.

Jaejoong mu podal tlustý sešit. „Jihye to chrání jako oko v hlavě. Má tam všechny svoje speciální recepty.“

„Neměl by to být zas takový problém. Jin říká, že nejdřív se pečou rohlíky a bagety, až potom chleba.“ Prolistoval pár stran. „Napusť trochu vlažné vody, já zatím rozdrobím kvasnice.“

„Neměli bysme si nejdřív projít všechny recepty, které budeme potřebovat?“

„Už jsem si je přečetl.“

„Tomu nevěřím! Jsi snad odborník v rychločtení?“

„Jasně že jsem.“ Zasmál se. „Ale recept je poměrně jednoduchý a vlastně podobný tomu, podle kterého pekla moje babička. Stačí, když dáme všech přísad trochu víc.“

Když se Jaejoong vrátil s vodou, měl už Yunho rozdělený kvasnice do díží na zadělávání. „Tak a teď přidáme cukr a trochu soli.“ Podal mu odměrku. „Do každé díže dej po téhle odměrce teplé vody a zamíchej to. Já zatím dodám ostatní suroviny a zjistím, jak funguje ten robot.“

Za několik minut už měli zamíchány první dávky těsta. „A co teď?“ Zeptal se Jaejoong.

„Teď robot vypneme, a zatímco si budeme připravovat další těsta, budou tyhle hezky kynout.“

Tvář se mu rozjasnila. „Není to žádná velká věda.“

„Tajemství číslo jedna je nepropadnout panice. To se musí při pečení a vaření bezpodmínečně dodržet.“ Se smíchem cvrnkl Jaejoonga do nosu. „Mouku!“ Rozkázal si.

„Jak dlouho bude těsto kynout?“ Utřel si nos do rukávu.

„Asi hodinu. Do té doby, dokud přibližně nezdvojnásobí svůj objem.“

„Díkybohu.“ Koukl na hodinky. „Hodinu bude kynout. Hodinu potřebujeme na to, abychom naváleli bochníky a upekli je. No myslím, že by se nám to mohlo podařit.“

„To je jenom první kynutí.“

„První kynutí?“ Zděsil se Jaejoong. „Co tím myslíš?“

„Když těsto vykyne, musíme ho dát do téhle mašiny.“ Ukázal na jakýsi podivný stroj. „Ta těsto znovu přepracuje, pak ho pokrájí a vytvaruje bochníky. A ty pak ještě budou kynout.“

„Další hodinu? No nazdar!“ Vytřeštil na Yunha oči. „To absolutně nemůžeme stihnout.“

Posměšně se na Jaeho usmál. „Vzpomeň si na pravidlo číslo jedna.“

„No jo, vždyť nepropadám panice. A ani propadat nebudu. Ale v žádném případě se nám nepodaří upéct všechno včas. Jihye přijde o všechny zákazníky a mě přinejmenším zabije!“

„Jae!“ Pohlédl na něj přísně. „Důvěřuj mi.“ Upřel na něj své tmavě hnědě oči a pohladil jej po tváři. „Prosím tě, jdi zkontrolovat Jina, jak daleko je s rohlíky.“

 

Sungjin si počínal docela zručně. Právě vytahoval z obrovské pece poslední várku a tvářil se maximálně spokojeně.

„No nevypadají perfektně, pane Jaejoongu? Postupoval jsem přesně podle návodu pana Yunha.“

„Hrozně moc jsi mi pomohl, Jiné. Opravdu …“

„Za chvilku bude mít pec správnou teplotu na pečení chleba. Správná teplota je hrozně důležitá a v téhle konvici musím mít pořád po ruce vodu. Když pečivo i chleba občas kropím, jsou pak křupavější, víte?“

Jaejoong si kousal spodní ret a sledoval čas. Když se vrátil za Yunhem, našel ho, jak dává první várku těsta do toho složitého stroje. „Co to děláš?“

„Dělím těsto na bochníky.“

„Ale … ale vždyť …“ Namítal nejistě. „… ale já jsem si myslel, že bude aspoň hodinu trvat, než zdvojnásobí svůj objem. A zatím ono neuběhlo ani čtvrt hodiny.“

„Kvasnice byly zřejmě úplně čerstvé.“ Yunho pokrčil rameny. „Podívej … podle mě je těsto už dost nakynuté.“

Jaejoong nakoukl do ostatních díží a opravdu bylo těsto řádně vykynuté. Píchl do něj prstem a důlek se rychle vyrovnal. I Jihye říkala, že takhle se těsto chová, je-li správně vykynuté.

Zatímco kontroloval těsto, Yunho měl dva bochníky hotové a začínal s třetím. Pozoroval Yunha, jak zručně pracuje, ruce se mu jen míhaly. Měl hezké ruce, s dlouhými štíhlými prsty. Stačilo posunout myšlenky jen o kousíček dál a už si představoval, jaké by to bylo, kdyby se těmi prsty dotýkal jeho nahé pokožky. Hladil ho... Tiskl …

Rychle zavrtěl hlavou, aby ve svých představách nezašel moc daleko. Pohlédl opět na Yunha a zjistil, že jej pozoruje. Nikdy by si nepomyslel, že hnědé oči mohou vyjadřovat takovou touhu. Černé, ty ano. Až teď si uvědomil, s jakou intenzitou ho jeho oči propalují. Zmocňovalo se ho chvění. Už několikrát Yunha přistihl, že se na něj dívá, a to ho znervózňovalo.

V rozpacích se ošil a odtrhl od Yunha oči. „S čím můžu pomoct?“

„Zapni malou pec. Zatímco se bude péct chleba, musíme připravit bagety a plněné pečivo.“

„A nepočkáme na velkou pec?“

„Ne, nepočkáme. A ještě štěstí, že dneska nemusíme péct dorty.“

„Dorty?“

„Neboj, ještě pár dní od nich budeme mít pokoj.“ Zasmál se. „Jin mi prozradil, že Hansuk peče dorty dvakrát týdně a díkybohu je stačil upéct včera. Pravděpodobně budeme muset nadělat špičky s vaječným koňakem. Pokusím se zjistit, jestli tu máme vše, co potřebujeme, jen co tohle doděláme.“

Jaejoong se v zoufalství opřel o stůl, na kterém teď Yunho pilně tvaroval bagety. „Už jenom z té představy na mě jdou mdloby.“

Yunho se k němu naklonil a zlehka jej políbil na nos. „Jsi unavený, vždyť jsi vůbec nespal.“

„Máš pravdu, ale to ani ty ses pořádně nevyspal.“ Povzdechl si. „Ještě že o půl sedmé přijde Junsun. Postará se o prodejnu a my se budeme moct vypařit. Jsem úplně hotový a ty určitě taky. Dneska večer musíme do postele o trochu dřív …“ Zmlkl, protože si uvědomil, co vlastně řekl. Panika v něm ještě zesílila. „Zatraceně!“

„Co se stalo?“

„Řekl jsem, že musíme … ale ty přece odjíždíš. Co si jen počnu? Sám to v žádném případě nezvládnu. Nemůžu ale od tebe žádat …“

Yunho mu přiložil ukazováček na rty a usmál se. „Budu tady i zítra … a vůbec tak dlouho, dokud mě budeš potřebovat.“

„Děkuju ti, Yunie.“ Ulevilo se mu.

„Bude mi potěšením.“ Uložil poslední bagety na dlouhé plechy a dal je na chvíli kynout. „Teď se pustíme do sladkostí, ano?“

Postupovali podle receptu Jihye. Yunho je plnil borůvkami a Jaejoong je sypal skořicovým cukrem. Když je dávali do malé pece, byly už chleby a bagety vykynuté.

Jaejoong se podíval na hodinky. „Páni … ty kvasnice jsou hotový zázrak. Vykynulo to opravdu bleskově.“

Yunho pokrčil rameny. „Popros Jina, aby je dal péct. Já se zatím dám ještě do větrníků, ano?“

 

Když o půl sedmé dorazil Junsun do krámku, byl už Sungjin pryč s první rozvážkou a krém do větrníků byl vychladlý. Stačilo jenom naplnit a polít polevou.

Junsun, štíhlá drobná žena s prošedivělými vlnitými vlasy, plná energie, si zkoumavě prohlédla oba náhradní pekaře. „Kde je Hansuk?“

Jaejoong jí představil Yunha a vysvětlil, co se stalo.

„Oči se vám zavírají, že byste je potřebovali podepřít sirkami. Co kdybyste si šli lehnout, já mezitím zavolám švagrové, aby nám pomohla, než se Hansuk vrátí. Popřípadě než se vrátí domů Jihye.“

„Och Suny, opravdu byste nám to mohla zařídit? Byl bych vám moc zavázán.“

„Ale jistě, Jae. Lina už Hansukovi nejednou vypomáhala, když bylo potřeba. Už to tady zná.“ Ztišila hlas a naklonila se k Jaejoongovi. „A nebojte se, před jejím příchodem všechny větrníky spočítám. Víte, ona jim nedokáže odolat.“

„Já taky ne.“ Přiznal Jaejoong. Stiskl Junsun ruku a ještě jednou jí poděkoval. „Jenom dokončíme větrníky, poklidíme to rady a pak už to necháme na vás.“

Junsun šla otevřít přední dveře obchodu a Jaejoong se otočil na Yunha. S úžasem zjistil, že zatím stačil všechny větrníky naplnit krémem a právě je potíral cukrovou polevou.

„Ty máš teda tempo!“

„Mám dobrou praxi.“ Mrkl na něj. „Pro změnu z dob, kdy jsem na vysoké brigádničil v jedné cukrárně.“

„Opravdu?“ Přidal se k Yunhovi a potírali zákusky společně.

„Opravdu. Dělal jsem v cukrárně a taky v květinářství. Roznášel jsem kytice a ještě cokoliv okolo. A ještě jsem prodával boty.“

„Myslel jsem, že při tvé inteligenci jsi měl stipendium.“

„No to jsem měl, ale přivydělával jsem si na oblečení a kapesné. Naši nás měli šest, takže jsme si museli přivydělávat všichni.“

Když dokončili poslední zákusek, zajel Jaejoong prstem do misky s polevou a olízl si ho. „Je fantastická!“ Ještě jednou si namočil prst a právě jím mířil do úst, když ho Yunho chytil za ruku a prst mu olízl sám. Nespouštěl z něj při tom oči, prst dočista ocucal a až poté ho propustil ze svých úst. „Hm … výtečné.“ Zavrněl a znovu mu ho olizoval jako kocour. „Velice chutné.“

Jaejoong pocítil slabost v kolenou. Dosud si ještě nikdy neuvědomil, že i prsty patří k částem těla, na kterých je možné vyvolat vzrušení. Horkost, která se mu rozlila podbřiškem, se šířila do celého těla. Jeho vlastní reakce ho tak vystrašila, že se prudce odvrátil.

„Přestaň, ještě musíme uklidit.“ Spěšně začal sklízet z pracovní desky, jenomže nervozitou nadělal ještě větší nepořádek.

„Joongie … “Yunho jej chytil za ruce a otočil tváří k sobě. „… nemusíš se mě bát.“

„Já se tě přece nebojím. Jenom mě znervózňuje, když se na mě tak díváš.“

„A jak se na tebe dívám?“

„Jako bys mě chtěl sníst.“

Usmíval se. „To bych opravdu rád, ale neudělám to.“

Jaejoong nevěděl, jestli ho to má těšit nebo být zklamaný. „A když se mě dotkneš … dostávám křeče. Myslím, že to není nejlepší nápad, abys tady zůstával. Asi bys měl …“

Okamžitě ho pustil a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Už se tě ani jednou nedotknu, jedině kdybys sám chtěl. Ale pomoc potřebuješ a já bych se ti rád odvděčil za to, že jsi ke mně byl milý. Dobře?“

„Dobře.“ Zhluboka nabral dech do plic. „Ale zaplatím ti za to, co tady odpracuješ. Nevím přesně, kolik dostává Hansuk, ale …“

Okamžitě, aby ho umlčel, mu zakryl ústa dlaní a obdařil jej jedním z úsměvů, při kterých mu srdce vypovídalo poslušnost. „Přátele si neplatí za pomoc v nouzi. Jsi moc unavený, co kdybychom si šli nahoru lehnout?“

„Ale co s těmi zákusky? A co ten strašný nepořádek?“ Máchl rukou k hromadě špinavého nádobí.

„Umývat nádobí je Jinova povinnost a to ostatní můžeme udělat i odpoledne.“

Jaejoong padal únavou, proto nakonec souhlasil. Jen co dovlekl do patra do bytu, padl na postel a usnul, jako by ho do vody hodil.

 

Na rozdíl od Jaejoonga Yunho nemohl dlouho usnout. Nepřetržitě se mu zjevoval před očima. Když se mu v panice vrhl do náručí, měl pocit, že vyrostl nejméně o patnáct centimetrů. Bolestně si uvědomoval, že pod pyžamem Jaejoong neměl spodní prádlo. Stačilo na to jenom pomyslet a už se ho zmocňovalo vzrušení. Takhle silně se v něm hormony nebouřily snad od šestnácti.

Kdyby se ho někdo zeptal, čím ho vlastně tak přitahuje, asi by nedokázal odpovědět. Ale bylo tomu tak. Stačil pohled na jeho palce u nohou a byl vzrušený. Jaejoong v něm vzbuzoval dávno zapomenuté pocity a navíc obrovskou chuť do života.

Bylo mu líto, že pekaře postřelili, ale na druhé straně byl rád, že má výmluvu, proč tady dál zůstává. Jaejoong jej potřebuje. Vědomosti a praxe, kterých nabyl v kuchyni své milované babičky, se mu obnovily a díky znalostem chemie, získaným za tolik let práce v laboratořích, bylo pro něho pečení hračkou.

Trik s chlebovým těstem se mu opravdu báječně povedl. Nikdy by si nepomyslel, že mu jeho malá finta přijde vhod.