Sorry...

 

Wonho a Hyungwon
Hatachi

Toho večera se Hyungwon dostal domů o hodinu později než obvykle. Náledí pořád ještě trvalo, auta se opatrně a pomalu šinula po zledovatělém povrchu. Když vystoupil z auta svého kolegy, zachvěl se zimou, i když měl na sobě svůj nejteplejší kabát. Poděkoval za svezení a vykročil ke vchodu. Ale hned první krok málem skončil pádem. Chodník byl pokryt krustou černého, neviditelného ledu. Naštěstí se udržel na nohou, ale zamával rukama jako větrný mlýn a upustil aktovku. Její obsah se vysypal na zablácený a zledovatělý asfalt.

Měl za sebou těžký den. Chyběl v práci jen jednou, ale podle množství práce, kterou musel dohánět, mu připadalo, že to byl přinejmenším týden. Musel převzít část povinností za své kolegy a kolegyně, kteří bydleli mimo město a nemohli se dostat do práce. Doufal, že v tuhle pozdní hodinu Hoseok už bude doma, ale v oknech jeho bytu byla tma. Neměl čas se pořádně naobědvat, kručelo mu v břiše, ale doma v ledničce neměl skoro nic.

Převlékl se do domácích tepláků a bílého trika a s hrůzou si všiml, že nové kalhoty má celé od bláta. „Kruci!“ tlumeně zaklel a kalhoty odhodil na hromádku věcí, určených do prádla. „Dneska to jde pěkně na prd!“

Podíval se na záznamník. Kontrolka svítila, jak tam měl nějaké vzkazy. První byl od Hoseoka. Jeho hlas zněl vyčerpaně a rozladěně. Naštval se, že Hyungwon nezůstal doma. „Vrátím se hodně pozdě,“ říkal. „Tady se dějí hrozné věci, máme plno práce. Doufám, že si nevlezeš do auta k někomu cizímu, to by byla opravdu blbost.“

Hyungwon se zamračil. Jakým právem s ním Hoseok mluví jako s malým neposlušným harantem? On je zcela schopný se o sebe postarat i bez toho, aby mu někdo musel nadávat!

Další vzkaz byl od spolužáka z vysoké školy, se kterým kdysi bydlel na jednom pokoji na koleji. Dnes pracoval jako odborník na burzy a bydlel v Gwangju.

„Wonie, ahoj! Tady Hyuk. Poslouchej, přijel jsem se podívat na rodiče, mamina má narozeniny. Mám nového přítele, který přijel se mnou. Sedíme tady jako dva medvědi v pasti kvůli tomu hroznému počasí. Moc bych tě chtěl vidět a rád bych ti představil Hyunieho. Jestli nás chceš vidět, zastavíme se u tebe v půl sedmé. Jestli máš jiné plány, zavolej mi k našim, ano?“ Minhyuk nadiktoval číslo, ale to už nemělo žádný smysl, protože bylo půl sedmé a pět minut.

Hyungwon si rozpačitě prohrábl vlasy, chvíli zamyšleně stál u telefonu a potom se rozběhl do kuchyně. Postavil vodu na kávu a ani se nenamáhal otevřít ledničku, věděl, že je prázdná. Doma měl jenom načaté balení čokoládových sušenek, které miloval Hoseok. Vysypal je do misky a přikryl ubrouskem. Voda na kávu začala zrovna vařit, když se rozezněl zvonek u dveří.

„Wonie!“ Minhyuk vtrhl do dveří a jen taktak ho nesrazil k zemi. Afektovaně se vrhl Hyungwonovi kolem krku a málem jej udusil. „Ohromně ti to sluší! Ty někoho máš!!! Okamžitě mi to vyklop!!“

Hyungwon se jen usmál. „Prosím tě, jak jste dojeli?“

Minhyuk potřásl svou blonďatou hlavou. „Hyunwoo je zvyklý na ledacos, že je to tak zlato?“ Jeho přítel byl vysoký, štíhlý a elegantní. Měl uhlově černé vlasy a temně hnědé oči. Minhyuk byl na inteligentní, kultivované muže.

„Dáte si kávu?“ zeptal se růžovovlasý hostitel.

Neočekávaná návštěva jej potěšila. Alespoň se nějak zabaví a nebude neustále myslet na to, kdy už se konečně vrátí Hoseok.

 

Hoseok vystoupil ze svého džípu na parkovišti před domem kolem deváté večer. Měl za sebou téměř osmačtyřicet hodin nepřetržité práce ve výšce, pod nárazy ledově studeného větru. V noci na dnešek spal necelých šest hodin, ráno ani neměl čas, aby se oholil. Teď byl špinavý, neoholený a k smrti unavený. Už poznal, že jeho umouněný vzhled budí u lidí uštěpačnou pozornost, což ho vytočilo ještě víc. Řekl si, že nejlepší bude, když půjde rovnou k sobě, osprchuje se a padne do postele. Hyungwon si nezaslouží, aby se mu předvedl v tak zuboženém stavu.

Najednou s překvapením zjistil, že nohy mu samy jdou směrem k bytu Hyungwona. Asi se chtěl přesvědčit, jestli se dostal domů v pořádku, když už ignoroval jeho varování a i tak šel do práce. I když byl nesmírně unavený, potřeboval ho vidět, nechat se pohladit a po koupeli padnout do postele – ale s ním. Mladšího okna svítila do tmy zářivým, hřejivým světlem.

Sáhl do kapsy, jak chtěl vyndat klíč, který mu mladší muž dal, ale ruce měl tak zmrzlé, že to nakonec vzdal a zazvonil. Dveře se okamžitě otevřely.

Hyungwon se na něj podíval a vtáhl ho dovnitř. „Hoseokie, vypadáš příšerně,“ zamumlal soucitně.

Staršího úsměv poklesl. „No, tak to ti pěkně děkuju.“ Snažil se, aby to vyznělo humorně, ale moc se mu to nepodařilo. Najednou ztuhl a uvědomil si, že nejsou sami. Z pohovky se v obývacím pokoji se zvedli dva mladíci. Menší mladík byl hezký a upravený, blonďaté vlasy upravené do módního účesu. Jeho vyšší společník vypadal, jako kdyby před malou chvílí vyšel z luxusního pánského kadeřnictví a po cestě se nechal obléknout v nejdražším zakázkovém butiku. Hoseok zrozpačitěl, styděl se za své neoholené strniště na tvářích, špínu za nehty a bláto na oblečení. „Promiň, nevěděl jsem, že máš návštěvu. Já hned vypadnu, jenom jsem se chtěl přesvědčit, že jsi v pořádku.“

„Neblázni, nikam tě nepustím,“ Hyungwon ho popadl za špinavou, upracovanou ruku. „Padáš únavou a vsadím se, že jsi nic nejedl. Moc toho tady nemám, ale určitě ti udělám instantní ramen. Podívej, to jsou mí přátelé, Lee Minhyuk a jeho přítel Son Hyunwoo. Hyukie, Hyunwoo, tohle je Lee Hoseok.“

Hyunwoo chvíli váhal a potom mu podal svou jemnou, pěstěnou ruku. Hoseok svou pravici schoval za zády. „Promiňte, jdu rovnou z práce.“

„Vy jste… ehm… určitě stavbař,“ řekl Hyunwoo.

„Ne, montér,“ odpověděl stroze Hoseok. Už ho začínalo unavovat, že se musí skoro omlouvat za to, čím se živí. A živil se poctivě, svou práci měl rád, byla potřebná a konec konců i velice dobře placená, zejména když se vezmou v úvahu přesčasy. Co ale nechápal, bylo, proč ho Hyungwon nevaroval, že bude mít návštěvu.

„Hoseokie pracoval venku spoustu hodin, to všechno kvůli té vánici,“ řekl růžovovlasý, když se Minhyuk a Hyunwoo dívali na Hoseoka beze slova a nevěděli, co mají říct.

Hoseok neměl dnes večer na společenskou konverzaci náladu. Nezůstane tady ani na chvíli a nedovolí Hyungwonovi, aby ho omlouval před tímhle přešlechtěným párečkem. „Podívej, potřebuju se vysprchovat,“ řekl prudce. „Ale ty se věnuj svým přátelům. Uvidíme se zítra.“ Nečekal, až mu odpoví, pokynul hlavou směrem k hostům a odešel. Celou cestu ke svému bytu skoro běžel a rozčíleně za sebou práskl dveřmi.

 

Minhyuk a Hyunwoo odešli nedlouho potom, co je Hoseok tak rozladěněn opustil. Hyungwon je vyprovázel s nuceným úsměvem na tváři. Mrzelo jej, že mají tak nepříjemný dojem z prvního setkání s jeho přítelem. Ani se jim nedivil. Hoseok k němu vtrhl jako velká voda, špinavý, hladový a vzteklý. Ale taky strašlivě unavený, pomyslel si soucitně. Minhyuk ani Hyunwoo mu nic špatného neudělali, proto nechápal, proč na ně byl tak hnusný. A proč se tak choval i k němu?

Půl hodiny nervózně přecházel po bytě a potom se najednou rozhodl, že to Hoseokovi jen tak lehce neprojde. Oblékl si kabát a běžel přes dvůr. Naštěstí nezapomněl na ledovku a ke dveřím jeho bytu dorazil zcela bez újmy na zdraví, ale nesmírně rozzlobený. Ještě víc se naštval, když si uvědomil, že Hoseok se ani neobtěžoval dát mu klíč od svého bytu. Ve skutečnosti se vždycky scházeli u něj, a proto to nikdy Hoseoka ani nenapadlo.

Zazvonil, a když Hoseok hned neotevřel, netrpělivě zabušil pěstí do dveří.

„Co je?“ zeptal se Hoseok vyjeveně. Vlasy měl ještě mokré ze sprchy, byl čerstvě oholený a dvakrát se při tom řízl.

Bolí to? Dobře ti tak! pomyslel si mladší a krvelačně vyrazil do útoku. „Sakra, co to s tebou dneska je?“ zasyčel a protáhl se kolem staršího do poloprázdného obýváku. „Choval ses hnusně k mým přátelům a vlastně i ke mně.“

„Promiň, jsem strašně unavený,“ zavrčel starší. Měl na sobě jenom nedopnuté džíny a Hyungwon se musel přísně hlídat, aby nepodlehl kouzlu jeho polonahého těla. „Prostě jsem dneska neměl náladu na ty tvoje škrobené a vymydlené přátele,“ dodal ironicky.

„Cože? Tak já ti něco povím!“ Mladší vyrazil do útoku s novou silou. „Minhyuk je skvělý a myslím, že Hyunwoo taky. Tys jim nedal ani tu nejmenší šanci, aby si tě mohli oblíbit. Vlítnul jsi mi do bytu jenom proto, abys nás seřval!“

„Ale co tě vede, Hyungwonie! Jen si vzpomeň, jak tam stáli a zírali na mě, jako kdybych byl nějaký marťan z jiné planety. Ani nevěděli, co mi mají říct, když se dozvěděli, čím se živím. Ty by přece nikdy neklesli tak hluboko, aby si oblíbili obyčejnýho člověka, jako jsem já!“

Mladší stěží potlačil nutkání vztekle zadupat nohama nebo mávat pěstmi. „Sakra, Hoseoku, vždyť jsi byl vzteklý už ve chvíli, když jsi zvonil u dveří! Tvářil ses, jako že snídáš nemluvňata! A pak se div, že nevěděli, co mají říct!“

„Myslím, že tuhle nechuť vůči mně prožívají všichni tvoji přátelé.“

„Co tím chceš říct?“ Zvedl bradu a změřil si ho pohrdavým pohledem. „Že ti víc sedí společnost ukecaných opilců?“

Najednou měl Hoseok z očí jenom úzké štěrbinky. Jeho hlas poklesl o celou oktávu a zněl nebezpečně sladce. „Možná. Ty přinejmenším neposuzujou člověka podle toho, jestli se živí rukama nebo… nějak jinak.“

Mladšímu vhrkly slzy do očí. Zoufale ke staršímu natáhl ruce. „Hoseokie, je to možný? Proč si tolik ubližujeme? Věděl jsem od začátku, že…,“ nedořekl větu.

„Co jsi věděl?“ zeptal se přísně a přistoupil k mladšímu o krok blíž. „Že my dva se k sobě nehodíme? Že nezapadám do té vaší vysoce postavené smečky? Že to celý byla chyba? Teď nechápeš, cos na mně vlastně viděl, že je to tak? Asi jsem byl dobrý v posteli, že jsem tě na chvíli pobláznil!“

„Když si o mně můžeš myslet tohle, tak to asi opravdu byla chyba!“ souhlasil Hyungwon. „Za pět týdnů, co jsme spolu chodili, jsem ti dal víc, než komukoli jinému za celý svůj život… a ani to ti nestačí? Ty bys chtěl, abych se vykašlal na všechno… na každého… na celý svůj život… na práci… na své přátele. Tak to ne, to se ti nepovede, Hoseoku!!!“

„Nikdy jsem po tobě nic takového nechtěl!“ křičel starší. Přestal se ovládat a stále zvyšoval hlas. „Jenom mě už sere, že každý na mě kouká spatra! Seru ti na to, aby ses za mě omlouval před takovýma panákama jako je Hyunwoo! Ten by se k tobě hodil mnohem víc, to je pravda.“

„Možná, že bychom toho měli opravdu nechat,“ řekl mladší a snažil se nerozplakat. „Možná bychom si měli říct, že to celé byl omyl a vrátit se tam, kde jsme byli předtím.“

„Ano, to je asi pravda.“

Hyungwon se otočil a běžel ke dveřím. Zabouchl je za sebou s takovou ránou, že ještě dlouho slyšel její ozvěnu. Utíkal poloprázdným domem přes dvůr a rozplakal se až teprve u sebe v bytě.
V posteli se schoulil do klubíčka a brečel jako malé dítě. Vyčítal si, že se nechal unést atmosférou romantického svátku zamilovaných.

Copak takový vztah mohl mít nějakou budoucnost?