Sorry... 2

 

Wonho a Hyungwon - end
Hatachi

Hyungwon byl hrdý a snažil se, aby nikdo nepoznal, jak těžké časy prožívá po rozchodu s Hoseokem. V práci odváděl stejně perfektní práci jako vždycky. Koupil si dva nové obleky a tři mimořádně slušivé svetry. Jednou dokonce byl na večeři se Sungjinem, která ale dopadla špatně. Uprostřed jídla utekl od stolu, zavřel se na toaletě a zoufale se rozplakal.

Nevěřil, že se s touhle ztrátou dokáže vyrovnat.

 

Hoseok pozoroval z okna svého bytu, jak chlápek v kostkovaném saku přivezl Hyungwona domů. V ruce pevně sevřel plechovku piva, když viděl, jak ho ten otrapa na prahu bytu líbá. Ještě že ten polibek byl spíš přátelský a kostkované sako si zase pak vlezlo do auta.

Včera večer byl Hoseok taky na rande. Vyšel si se servírkou z tanečního klubu. Bylo to strašné, protože nikdo nedokáže nahradit Hyungwona.

Upřeně se zadíval na promáčklou plechovku a odhodil ji do koše, i když byla ještě napůl plná. Koupil si celý karton, když se vracel domů z práce. Myslel si, že se opije a konečně zapomene na mučivou bolest v srdci i na prázdno v duši. Ale ani pivo nepomohlo.

 

Bylo klidné, až příliš klidné, přímo osamělé a smutné sobotní odpoledne. Hyungwon pracoval na počítači a chtěl si k tomu pustit nějakou hudbu. Nepodíval se, jaké cédéčko je v přehrávači a pustil ho. Bylo to cédéčko, které tady Hoseok nechal. ‚Milosrdná lež‘, jmenovala se ta písnička. ‚Řekni mi, že se ke mně vrátíš‘, zpíval mužský baryton, ‚a já tomu rád uvěřím.‘

Hyungwon se nahlas rozplakal.

 

Ve stejnou dobu Hoseok přecházel po svém bytě jako raněný lev v kleci. Práskal dveřmi, kopal do odhozených plechovek od piva, které se povalovaly všude po zemi. Měl by zavolat Jooheonovi, měl by si jít zahrát basketbal, měl by něco dělat, nebo se zblázní. Ale na druhou stranu věděl, že se pohádá s každým, kdo mu přijde do cesty. Raději své kamarády ušetří…

Ticho se stávalo nesnesitelným. Zapnul rádio. Jung Dongwook zpíval o tom, že ‚svou velkou lásku opouští jen blázen. I to moje srdce je moudřejší, než já – zůstalo s ní.‘

Hoseok si položil ruku na své bolavé srdce a hlavu položil na opěradlo pohovky, na kterou si zmoženě sedl.

„Do hajzlu!“ zavrčel, „jak dlouho to ještě bude bolet?“

 

Bydleli vedle sebe, a tak se po rozchodu několikrát viděli. Ale Hyungwon se vždycky otočil a tvářil se, že Hoseoka nevidí. Když u toho byl Kihyun, otočil se za ním a sledoval ho, jako kdyby mu chtěl něco říct.

Hoseok odkládal návštěvu prádelny tak dlouho, až neměl co na sebe. Vztekle naházel neroztříděné prádlo do pračky a schoval se do svého oblíbeného koutu. Přinesl si sebou knížku, ale nedokázal se do ní začíst.

Slyšel, že někdo vešel do prádelny. Zamračil se a hlavu sklonil ke knížce. Dneska opět neměl náladu na žádné sousedské tlachání.

Ucítil vůni jeho parfému ještě dřív, než ho uviděl. Byl to Hyungwon.

Mladší šel k sušičce, která stála těsně za ním. Otevřel dvířka a vyndal první věc, aniž si Hoseoka všiml. Ale potom si uvědomil, že v místnosti není zcela sám. Leknutím maličko nadskočil a ruce si přitiskl k ústům. „Panebože, tys mě vyděsil! Co tady děláš?“

Starší jen pokrčil rameny. „Sedávám tady vždycky, když čekám, až mi dopere pračka.“

A najednou mu to došlo. Pohledem změřil vzdálenost mezi ním a šnůrami na prádlo, kde on a Kihyun věšeli prádlo tenkrát, na začátku února. „Tak takhle to bylo…“ nedokončil větu, prudce se otočil a polosuché prádlo naházel do košíku. Otočil se ke dveřím.

Hoseokovy rty skoro proti své vůli vyslovily jeho jméno. „Wonie.“

Zastavil se, ale na staršího ne ani nepodíval. „Ano?“ Stál a tvářil se neoblomně.

Hoseok si povzdechl a hlavu znovu sklonil ke knize. „Ne, nic.“

Hyungwon skoro vyběhl z prádelny.

 

Od jejich rozchodu uběhl už skoro měsíc. Byla neděle a Hyungwona probudilo zvonění u dveří. Celou noc se mu zdálo o milování s Hoseokem. Cítil něžné pohlazení jeho drsných rukou, slyšel jeho hluboký hlas. Zmateně se podíval na hodiny na mobilu. Byla neděle, devět hodin ráno a nikoho v tuto dobu nečekal.

Přehodil přes sebe bílý župan, rukou si prohrábl svoje rozcuchané, růžové vlásky a skoro až běžel přes obývací pokoj, protože zvonek neustále zvonil.

„Kdo je to?“

„Hoseok. Otevři, prosím tě!“

Rozechvělýma rukama otevřel dveře.

Hoseok vypadal jako ze škatulky a moc mu to slušelo. Byl hladce oholený, nový modrý svetr mu ladil s vlasy, vyžehlené plátěné kalhoty mu pevně obepínaly svalnaté nohy a pěkně tvarovaný zadek. Vlasy měl trochu jinak zastřižené a sčesané na patku.

„Co je?“ zeptal se ho bez dechu.

Hoseok trochu rozpačitě vytáhl obrovskou kytici, kterou ukrýval za zády. „Prosím tě, vyslechni mě, ano?“

Mladší mu mechanicky vzal kytici z ruky a ustoupil o krok, aby mohl starší projít do obýváku. Cítil, že mu srdce bije až v krku, nebyl schopen říct ani slovo, jenom mlčky přikývl. Květiny se mu chvěly v třesoucích se rukách. Svíral je tak křečovitě, že jenom jakýmsi zázrakem nepolámal jejich stonky.

„Chybíš mi,“ zašeptal Hoseok. Stál tak blízko, že stačilo jen natáhnout ruku. „Chybíš mi tak strašně moc, že už nevím, co dál. Neumím bez tebe žít. A co ty? Máš se dobře? Já tomu moc nevěřím.“

Naděje vstoupila do Hyungwonova srdce. Pořád ještě nebyl schopný promluvit a tak jenom potřásl hlavou.

Starší se ani nehýbal, ale jeho oči ožily opravdovou, upřímnou láskou. „Odpusť mi, Wonie. Měl jsi pravdu. Měl jsem tehdy mizernou náladu a úplně zbytečně jsem si ji vybil na tobě a tvých přátelích. Bylo to ode mě hnusný.“

„Ale ne,“ zašeptal mladší a cítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy.

„Ale ano. Měl jsi mě bacit po hlavě něčím pořádně těžkým, abych si to uvědomil,“ řekl přesvědčeně a uhladil si neposlušný pramínek vlasů, který se však vrátil na své místo, jakmile dal ruku pryč. „Řekli jsme si plno nepříjemných věcí. A některé z nich byly bohužel pravdivý. My dva opravdu máme hodně málo společnýho, ale něco by se přece jenom našlo. Oba milujeme italskou kuchyni a hlavně pizzu.“

„A televizní soutěže,“ dodal Hyungwon.

„Milujeme děti a zvířátka.“

„Oba máme rádi svojí práci, i když každý děláme něco úplně jiného,“ řekl mladší s úsměvem a kytici si přitiskl k hrudi.

„Tak co na tom, že já mám rád tvrdou muziku, zatím co ty tu klasickou?“ zeptal se Hoseok a v koutcích úst se mu objevil jeho nádherný šibalský úsměv. „Budeme si jí pouštět do sluchátek.“

„A co na tom, že ty miluješ akční filmy a já… zamilované romantické filmy?“ prohlásil Hyungwon se šťastným úsměvem. „Můžeme to přece střídat. Nebo budeme chodit do kina každý zvlášť, se svými kamarády.“

„Když už mluvíme o kamarádech,“ řekl starší provinile, „musím ti říct, že mám rád Kihyuna a Changkyuna. A je mi vážně moc líto, že jsem byl hnusný i na Minhyuka a Hyunwooa.“

„Jooheon je skvělý muž a co na tom, že se mu nelíbil Changkyun? A Kihyun ti to určitě odpustí. Pochopí, žes byl unavený a rozladěný.“

„Já měl strach,“ dodal Hoseok nečekaně. „Umíš si vůbec představit, jaký jsem měl strach?“

„Proč?“ zeptal se růžovovlasý skoro šeptem, i když si byl skoro jistý, že na tuhle otázku zná odpověď.

„Protože tě miluju a měl jsem strach, že o tebe přijdu. Ten strach, že se mě budeš chtít zbavit, byl ve mně vždycky.“

„Proboha, proč bych to dělal?“ zeptal se mladší a ani neutíral slzy, které mu stékaly po tvářích. „Já tě mám přece taky moc rád. Taky tě miluju.“

Hoseok na chvíli zavřel oči a potom je zase otevřel. Zářily štěstím. „A tohle, myslím, je ta nejdůležitější věc, co nás spojuje!“

„Ano,“ zašeptal. „Určitě ano.“

Hoseok jej zaskočil svým rychlým pohybem, když ho starší popadl do náruče, vyzvedl do výšky a točil se s ním v bláznivém tanci dokonalé radosti. Potom se přisál na jeho rty dlouhým, vášnivým polibkem. Květiny mu vypadly z rukou a dopadly kolem nich na koberec, ale oni si toho nevšímali.

Hyungwon si spojil ruce za Hoseokovým krkem a opětoval jeho polibky s vášní, nastřádanou během smutného měsíce odloučení.

„Miluju tě,“ šeptal Hoseok znovu a znovu mezi polibky.

„I já tebe strašně moc miluju,“ odpověděl mu Hyungwon, když konečně na chvíli starší uvolnil jeho ústa.

„Wonie, jen žádný strach, my dva to spolu dokážeme. Chci být s tebou celý život.“ Zvedl mladšího do náruče.

„Ano, Hoseokie, nám se to určitě povede!“ šťastně souhlasil mladší. Objal staršího kolem ramen a hlavu si položil na jeho pevné rameno.

 Vše jako by bylo rázem zapomenuto, když jej Hoseok položil na jeho rozestlanou postel…