Náhoda

 

Yoongi a Jimin
Hatachi

„Už je mi to jasný – budu ti muset nějakýho chlapa dohodit.“

„Prosím tě,“ zaúpěl Jimin. „Jenom to ne!“ Zadíval se na Minje ve velkém zrcadle a potom přitáhl velký vozík s natáčkami blíže ke křeslu.

„Udělám, co se dá. Pamatuj si, že ses přestěhoval do romantického města a za čtrnáct dní nás čeká jeden z nejdůležitějších svátků v roce.“

„Já žasnu! V životě jsem neslyšel, aby se den svatého Valentina stal záležitostí celého města!“

Jeho stálá a oblíbená zákaznice jen pokrčila rameny. „Tak to uvidíš. A že si to nezažil? No právě proto jsi pořád sám, i když jsi šikovný a hezký!“

„Jak to myslíš?“ Jimin jí začal sundávat natáčky.

Yoo Minje byla stálá zákaznice. Chodila k němu každý týden v pátek ve tři hodiny odpoledne. Bylo jí pětačtyřicet, byla prošedivělá, energická a stále přitažlivá.

„Protože neumíš slavit svátek zamilovaných.“

„Prosím tě, nech mě dýchat, ano!“ bránil se Jimin a usmál se do zrcadla.

„Neboj se, ale stejně ti řeknu, že my to umíme!“ Spiklenecky zamrkala na Jimina, když se jejich pohledy setkaly ve velkém zrcadle. „Jen pěkně zůstaň pohromadě s námi a uvidíš! My už ti vpravíme do duše trochu té romantiky!“

„Tak dobře,“ souhlasil Jimin. „Nic proti tomu nemám, ale musíte mi najít toho pravého.“ Neměl sílu se s Minje hádat. Vyznal se v kadeřnických pracích, ale slovní potyčky nebyly jeho silnou stránkou. Ale bohužel, ten pravý muž ne a ne přijít do jeho salónu, aby se nechal ostříhat. „To chce taky čas, Minje. Snažím se držet krok s ostatními. Do svátku zbývá ještě čtrnáct dní a krabice na tombolu už je přecpaná lístky.“

„A okna sis vyzdobil skutečně moc hezky.“

„Díky. Docela jsem si s tím vyhrál.“ Vyzdobil nejenom okna, ale i celý salon. Všude byl červený samet, bílé krajky a rudá srdíčka.

„A na korunovaci půjdeš, ne?“

„Jistě. Slyšel jsem, že tvoje nejmladší dcerka se uchází o titul královny.“

„Zkusí to. I kdyby ji nezvolili, je to zážitek. Vymyslíš pro ni nějaký nový účes?“

„Mohla by vyhrát to, co jsem dal do tomboly. Je to poukaz na úpravu vlasů zdarma. Ale ona je hezká i bez všech úprav.“

„O ni starost nemám, ale ty si potřebuješ vyjít na schůzku, když už máme ten svátek zamilovaných.“

Dveře se otevřely a zvoneček zacinkal. Jimin se otočil a viděl, že přišla další stálá zákaznice. Jung Sooyeon, malá žena s přirozeně vlnitými vlasy. Tentokrát jí doprovázeli dvě malé děti. Sooyeon si sundala dlouhou šálu, uvázanou kolem krku. „Děti, odložte si, bundy dejte na věšák a zkuste být potichu, ano? Nezdržíme se dlouho.“ Svůj kabát pověsila na stojací věšák a obrátila se k Jiminovi a Minje. „Zdravíčko. Nejdu příliš brzo?“

„Ne, už jsme skoro hotoví.“

„Abych já byla krásná, to nezabere moc času,“ řekla Minje. „Jen čtyři až pět hodin těžké dřiny a už jsem zase jako obrázek.“ Trojhlasně se zasmáli a od sušáku se k nim přidala čtvrtá osoba. „Ahoj, Sooyeon.“

Sooyeon na ní zamávala. „ Ahoj, Jinri! Jakou barvu si dáš dneska?“  

„Copak si nepamatuješ, že v únoru jsem vždycky blond?“ zlobila se Jinri, ale jen na oko.

„Ty máš dneska pánský doprovod?“ zeptal se Jimin a pokynul hlavou směrem ke dvěma malým chlapcům. Starší z nich nasál nosem směsici vůní, které se vznášely ve vzduchu, a zamračil se. Mladší se podíval na Jimina a nesměle se usmál.

Sooyeon si nalila trochu kávy z konvice, kterou měl Jimin vždycky připravenou pro své zákaznice. „To jsou synovci Min Yoongiho, které má u sebe, když jejich rodiče jsou na delší dobu pracovně mimo. A dneska má nějaké zařizování ve městě, tak mě poprosil, jestli bych je nepohlídala.“

Synovci Min Yoongiho! Ano, když si odložili bundy a sundali čepice, bylo vidět, jak jsou mu podobní. Slušelo jim to stejně jako jejich strýci. A byli stejně tak zamlklí.

„Jimine, ty přeci znáš Yoongiho, ne?“

Přikývl. „Jistě, to je přece ten člověk, co mi pomohl, když mi loni v létě kleklo auto. Byl… hodný.“

Minje a Sooyeon si vyměnily spiklenecké pohledy, ale Jinim je ignoroval. Už se zbavil snů o Min Yoongim. Podíval se ještě jednou na jeho synovce. Oba byli zaměstnaní vyplňováním lístků s přáním, co by chtěli vyhrát ve valentinské tombole.

„Možná, ale jinak je k ničemu,“ řekla Minje tiše, aby ji kluci neslyšeli. „Myslím tím, že není na ženský. Ale i tak s ním neztrácej čas. Jednou se šeredně zklamal, to když mu Taehyung utekl k jinému a nechal ho tu samotného v těžkých depresích a se zlomeným srdcem. No věřil bys tomu?“

„To je strašné,“ potřásl Jimin hlavou. „Mám tě nalakovat?“

„Trochu, prosím tě.“

„Tak zavři oči.“ Opatrně nastříkal lak na čerstvý účes a potom ještě lehce upravil vlnu nad čelem. Copak může zapomenout na Yoongiho? Loni v létě mu pomohl, když zůstal viset s autem uprostřed dálnice. Auto mu odtáhl do města, zařídil jeho opravu, zdvořile se uklonil, rozloučil se… a šel. Kdykoli ho potom potkal ve městě, Yoongi způsobně pozdravil a nevšímal si ho.

„Víš, že jsem kolikrát přemýšlela, proč jsi zůstal u nás, v našem městě?“ řekla Sooyeon.

„To byl osud. Šel jsem okolo a viděl jsem ceduli ‚Na prodej‘ na tomhle kadeřnictví.“ Podal Minje kulaté zrcátko, aby se na sebe mohla podívat zezadu. „Tak jaký to je?“

„Skvělý, díky moc, zlato! Uvidíme se večer na schůzi. Nezapomeň vybrat lístky z krabice. Za týden se jich tam určitě sešlo dost. Rozhodli jsme se, že vylosujeme několik výherců předem, aby lidi měli radost a aby byla ta pravá předsváteční nálada.“

Jimin přešel k pracovnímu pultu a vystavil účet pro Minje. S úsměvem se podíval na chlapce  a nabídl jim limonádu. Nadšeně souhlasili a on do automatu na nápoje hodil několik mincí a nechal kluky stisknout tlačítka. Poté sáhl pod pult a vytáhl nový blok lístků do tomboly. Věděl, že letos majitel obchodního domu věnoval do tomboly několik kol.

„Jak se jmenujete?“

„Min Yoongi,“ řekl starší. „Mě je devět.“

Mladší se znovu stydlivě usmál a skoro šeptem řekl: „Já jsem Yunho. Osm let.“

„A co byste chtěli vyhrát?“

„Kolo!“ odpověděli oba současně.

Jimin podal staršímu nenačatý blok lístků. „Tak se snažte, chlapci. Jsem rád, že jsem vás poznal. Až byste něco chtěli, tak stačí říct.“

Oba se horečně vrhli na vyplňování lístků. Nepotřebovali nic, před sebou měli velikou sklenici limonády a hodlali vyplnit všech sto lístků, aby měli sto šancí vyhrát vytoužené kolo.  

 

Jiminovi se podařilo obsloužit poslední zákaznici tak, aby stačil jít na zasedání místní pobočky obchodní komory, které začínalo v sedm. Když šel so kavárny, kde se tradičně scházeli, přemítal, jestli tam potká i Yoongiho. Občas se přišel podívat, mluvil málo, ale vždy k věci.

Na schůzi se těšil nejenom kvůli Yoongimu. Ve městě byl nový a snažil se zapojit do života místních lidí. Zdarma vedl kurz líčení pro dívky na střední škole, poskytoval zlevněné služby starším dámám, které žili v penzionu ‚Pod sakurami‘. Fandil místnímu basketbalovému týmu, ve kterém mimo jiné hrál i Yoongi. Dokonce si koupil tričko v jeho barvách.

Když dorazil do kavárny, hned odmítl kávu, vypil jich přes den až moc. V duchu si ale slíbil, že si doma uvaří teplou večeři. Nohy jej bolely a věděl, že zítra ráno musí vstávat brzy, protože zase bude mít plné ruce práce. Podíval se na hodinky, na kterých bylo za pár minut sedm. Když to půjde dobře, něco po osmé by mohl být doma. Podal Minje tašku plnou losů do tomboly a sedl si na kovovou židli u vchodu.

Když skončila věcná část schůze, Yoo Sungjin přitáhl na pódium obrovskou zelenou plastovou popelnici na černých kolečkách. Byla čistá, zcela nová a plná losů. „Dámy a pánové, dáme se do toho? Potřeboval bych sem někoho, kdo bude tahat losy. Hlaste se!“ Nikdo se však nepřihlásil. „Tak dobře. Minje, já vím, že bys strašně chtěla, ale stydíš se přihlásit.“

Jeho žena Minje strčila ruku do popelnice a obřadně zamíchala losy. Kdosi z lidí zvolal: „A co vlastně losujeme? Jakou výhru?“

Sungjin se podíval do seznamu, který držel v ruce. „Víte co? Zkusme to začít s mou výhrou. Přihlásil jsem do tomboly jednu porci zmrzliny denně po celý jeden měsíc. Domácí výroba. Zmrzlinu dělám přímo tady v kuchyni. A neříkejte mi nic o cholesterolu, ano?“

Několik lidí se zasmálo. Minje vytáhla jeden los. „Lee Won Ju ze Seo-gu.“

„Je tam číslo telefonu?“

„Ano.“ Minje podala los manželovi a něco mu pošeptala do ucha.

„Tady mě upozorňují, že můžeme losovat o bezplatnou úpravu vlasů v Jiminově salónu. To je fajn, dámy se mohou zkrášlit v předstihu. Jimin se přestěhoval k nám teprve nedávno, ale všichni víme, že svou práci odvádí perfektně.“

Minje zavřela oči a ještě jednou zalovila v losech.

„Vylosovali jsme… Min Yoongiho.“

Chvíli bylo ticho a potom se všichni začali smát a tleskat. Jimin a s ním i všichni ostatní v sále se zadívali na Yoongiho, který stál opřený o zeď vedle stolu s občerstvením. Narovnal se, ale vypadal zmateně a nevěřícně.

Sungjin se rozesmál. „Teda Jimine, to si mákneš!“

Min Yoongi několika dlouhými kroky přispěchal k mikrofonu, usmál se na všechny přítomné a řekl: „Díky, ale myslím si, že místní dámy nebudou proti, aby se o tuhle výhru losovalo ještě jednou.“

Byl to nejdelší souvislý proslov, co kdy Jimin od Yoongiho slyšel. Zčervenal, což se mu v přítomnosti hezkého basketbalisty stávalo velice často.

Sungjin potřásl hlavou. „Ale ne, Yoongi, z toho se už nevyvlíkneš! A proč taky… vždyť je to skvělá reklama!“

Reportér z místních novin už připravil foťák. „Dám to na první stránku. A víš co, Yoongi? Vyfotím tě před a po návštěvě kadeřnictví. Však víš… před a po proměně. Tak, jak je to ve všech dámských časopisech.“

Jimin musel vstát a postavit se vedle Yoongiho na pódiu.

„Úsměv!“

Poslušně se usmál, i když se mu podlamovala kolena, protože Yoongi ho držel kolem ramen a on cítil tu tíhu jeho ruky a teplo jeho pevného těla. Bezpečně věděl, že Yoongi do jeho salónu nikdy nepřijde.

Reportér stiskl spoušť a světlo blesku je na chvíli oslepilo.

Yoongi byl pevně rozhodnutý, že v životě nevkročí na území toho malého stvoření. Ledaže by ho tam dotáhli v bezvědomí. Když se blesk rozsvítil ještě jednou a reportér je konečně propustil, povzdechl si úlevou. Podíval se na Jimina v okamžiku, kdy k němu zvedl svoje krásné čokoládové oči. Jejich pohledy se setkaly a on najednou zjistil, že od chlapce s oranžovými vlasy nedokáže odtrhnout zrak. Rozpačitě odkašlal a uhnul pohledem, ale Jimin na něj začal mluvit. Ten jeho hlásek zněl tak jemně a tiše, že musel naklonit hlavu, aby mu vůbec rozuměl. Cítil, jak svěže a nádherně voní.

„Děkuju vám,“ řekl Jimin.

„Ale za co?“

„Fotka na první straně novin. To je vážně nejlepší reklama.“

Yoongi jej vzal za loket a táhl pryč z pódia. Sungjin pokračoval dál v losování, ale oni dva si ho už ani nevšimli. „Ano, ale naše noviny nejsou žádný New York Sun.“

„Mně to stačí.“ Zastavil a podíval se na Yoongiho. „Kdy to chcete udělat?“

„Udělat? Co myslíte?“

„Kdy chcete přijít? Pány stříhám taky. V Busanu skoro polovina mých zákazníků byli muži.“

„Víte co, nebudete se na mě zlobit, když svou výhru předám Jung Sooyeon?“

„Ale oni vám už udělali fotku, tím jste vlastně souhlasil, že přijdete!“

„No…“ Yoongi nevěděl, jak z toho ven. Tušil, že tenhle mladík mu způsobí velké starosti.

„Nezdržím vás dlouho. Ostříhám vás zdarma, vy budete hezký a já budu mít reklamu, kterou moc potřebuju.“

Yoongi si musel v duchu připomenout, že s láskou jednou provždy skončil. Občas samozřejmě potřeboval uvolnění a nebyl problém si někoho sehnat, když tu a tam vyjížděl do světa. Na druhou stranu chápal, že Jimin je ve městě krátce a skutečně reklamu potřebuje. „Tak dobře.“ Rozčíleně si prohrábl blonďaté vlasy. „Myslím, že bych už opravdu potřeboval ostříhat.“

„Hodilo by se vám to v sobotu? Poslední zákaznici mám objednanou na půl pátou. Co kdybyste přišel zítra tak kolem páté? To už v salónu nebudou žádné ženy a budete se cítit líp.“

„Stejně se budu cítit divně.“

„A kdy by se vám to tedy hodilo?“

Yoongi rezignoval. Nedá se nic dělat, bude to muset podstoupit. Byl v pasti. „Třeba v pět.“