Náhoda 2

 

Yoongi a Jimin
Hatachi

V sobotu vždycky míval Jimin ruce plné práce, ale před svátkem zamilovaných nevěděl, co dřív. Měl tolik nových objednávek, že začínal uvažovat o pomocné síle. Ve městě bylo plno jiných kadeřnictví a salónů krásy, ale jeho malý podnik skutečně prosperoval. Buk-gu byla malá čtvrť Daegu, s pouhými třemi tisíci obyvatel.

Jimin se narodil a vyrostl v obrovské metropoli jménem Busan, ale život  na malém městě ho odjakživa lákal a přitahoval. Jeho rodina se už před časem přestěhovala na venkov. On sám pracoval na ošklivém předměstí a jeho dlouholetý přítel Jungkook mu řekl, že už ho má plné zuby.

Rozhodl se, že změní svůj život a že se pro začátek pojede podívat do hlavního města. Když byl na cestě, jeho auto se porouchalo uprostřed rušné dálnice číslo 95. Tenkrát vedle něj zastavila tmavě modrá dodávka. Když uviděl hezkého řidiče, okamžitě uvěřil, že láska na první pohled opravdu existuje. Nejdřív si myslel, že poblouznění smyslů pomine spolu s horkým létem, ale vzpomínal na hezkého, tmavookého řidiče celý podzim a zimu.

Podíval se na velké hodiny, co si visely na zdi. Čtvrt na šest a jeho hezký řidič přijde pozdě, pokud ovšem vůbec přijde. Měl za sebou perný pracovní den a navíc musel poslouchat řeči o výhře Min Yoongiho. Bylo toho plné město, ještě štěstí, že to nikomu nepřišlo divné, jenom legrační. Zaslechl i několik potměšilých poznámek o tom, že to zřejmě nebyla až tak velká náhoda, že Jiminovi jistě někdo pomohl. Ale ani jedna z žen, se kterými mluvil, si nedokázala představit, že by Min Yoongi mohl s někým chodit. Ve městě se vědělo, že zanevřel na lásku po tom, co mu provedl jeho bývalý přítel.

Jimin už několikrát slyšel vyprávět ten smutný příběh v mnoha různých podáních. Nikdy se nevyptával, ale stačila zmínka o hezkém osamělém blonďákovi a lidé vyprávěli jeho příběh, který zřejmě otřásl celou čtvrtí.

Nohy měl bolavé, ale rozhodl se, že se dá do pořádku. Učesal se a nepatrně se znovu nalíčil. V kadeřnictví bylo ticho a útulno, protože před chvílí poklidil. Za okny byla tma, ale nesněžilo. Slyšel, jak venku fičí ledový vítr. V noci bude určitě pořádně mrznout. Uslyšel zazvonění zvonečku a ucítil závan studeného vzduchu ještě dřív, než se otočil. Spatřil Yoongiho. Ten za sebou zavřel dveře a snaživě si ze všech sil čistil boty o rohožku.

Yoongi se podíval na mladíka před sebou a jejich oči se potkaly ještě dřív, než si sundal kšiltovku. „Dobrý večer,“ zabručel hlubokým hlasem.

„Ahoj, Yoongi. Myslel jsem, že už ani nepřijdeš,“ řekl a šel k němu. „Odlož si tady,“ ukázal směrem k věšákům u dveří.

„Moje práce nikdy nekončí,“ řekl Yoongi. „A potom jsem ještě musel odvézt kluky k Sooyeon.“ Zašilhal po místnosti a potom se trochu nejistě podíval na Jimina, jako kdyby říkal: a co teď?

Ten mu jen ukázal na křeslo. „Posaď se.“ Když Yoongi váhavě uposlechl, kolem krku mu uvázal bledě modrou pláštěnku. „Včera jsem viděl tvoje kluky. Byli tady, Sooyeon je vzala sebou, když přišla ke mně.“

„Doufám, že se chovali slušně. Upřímně řečeno… neumím si představit, že by mohli vydržet sedět v klidu dýl než pět minut.“

„Ale kluci měli co dělat. Cpali losovací lístky do krabice na tombolu.“

Když utěsňoval pláštěnku bavlněným ručníkem, aby Yoongimu voda nestékala za krk, dotkl se jemné kůže na jeho krku. Byla horká a Jimin okamžitě ucukl rukou. Musí s Yoongim zacházet jako s každým jiným zákazníkem. Problém je v tom, že to bude hodně těžké…

„Tak já tomu už asi rozumím!“ zamumlal Yoongi.

Překvapeně se na něj podíval do zrcadla. „A čemu?“

„Že vylosovali zrovna mě.“

„Jak to?“ Dotkl se Yoongiho vlasů. Byly husté, tmavé a mírně vlnité.

„Můj starší synovec se jmenuje Min Yoongi zrovna jako já, jako pomsta mojí milované švagrové.

Jimin se snažil nesmát. „Tak ty si myslíš, že tuhle cenu vyhrál tvůj synovec? Tys nedával lístek se svým jménem do nějaké krabice?“

„Jenom v obchodě, kde kupuju granule pro Horangiho.“

„A co Yoongi junior? Kde všude včera byl?“

Yoongi se zamračil. Nedíval se do zrcadla na sebe, ale na Jimina, jak se zamyšleně prohrabuje jeho vlasy. „Celý den byl se Sooyeon a ta mi říkala, že byli ve městě. Měla tam dost věcí k vyřízení.“

„To ale znamená, že malý Yoongi si mohl vyplnit losy se svým jménem na mnoha různých místech!“

Yoongi si povzdychl. „Co všechno se mnou provedeš?“

„Upravím ti hlavu“

„Ne, jenom mě ostříhej,“ smlouval.

„Ani náhodou,“ odsekl mladší. „Vyhrál jsi celkovou úpravu? Vyhrál! Tak se uklidni a mlč.“ Najednou ho napadlo, jak směsné je říkat Yoongimu, aby mlčel. On nemluvný už byl. „Tak pojď,“ pobídl staršího a o krok ustoupil od židle.

 Yoongi pomalu vstal a zarazil se. „A kam?“

„K umyvadlu.“

„Ale já si vlasy myl dneska ráno,“ bránil se.

„Když stříhám, vlasy musí být mokré,“ vysvětloval mu Jimin trpělivě. Přešel k umyvadlu a starší jej váhavě následoval. Ještě jednou se ujistil, že staršímu na krku ručník přiléhá tak těsně, že voda nemůže protéct. „V pořádku. Zakloň hlavu.“

Yoongi neochotně uposlechl. Jimin pečlivě upravil teplotu vody, opláchl mu vlasy a potom nabral do dlaně trochu svého oblíbeného šamponu s vůní levandule. Vtíral mu ho do pokožky hlavy a současně mu ji masíroval konečky prstů. Je možné, že to dělal o trochu déle než obvykle, ale jeho salón už byl prázdný, tak nemusel spěchat. Yoongi najednou zamručel.

„Co je? Není ta voda moc horká?“

„Ne, jen je to moc příjemné.“

„Tak vidíš, přece jsem ti říkal, že tě nehodlám nijak trápit.“

Yoongi spolkl odpověď, kterou měl na jazyku. Ten drobný sladký kadeřník ho trápil, ale zcela úplně jinak, než si mladší myslel. Byl rád, že mu dlouhá pláštěnka zakrývá klín. Dotyk mladíkových prstů na citlivé pokožce hlavy u něj vyvolal reakci, se kterou by se nerad chlubil. Ucítil, jak mu splachuje vlasy záplavou horké vody. Bylo to tak příjemné, že musel slastí přivřít víčka. Najednou ho napadlo, zda i jiní muži pociťují to, co on, když je Jimin stříhá. Ucítil bodnutí žárlivosti.

„Chodí za tebou i jiní muži, tedy… ehm… zákazníci?“

„Tady v Buk-gu ne.“

„Aha.“ Znovu mu masíroval hlavu, vtíral mu do pokožky něco, co krásně vonělo bylinkami.

„To je tužidlo,“ usmál se mladší. „Ale neboj se, do té doby, než budeš odcházet, vůně vyprchá, abys nevoněl jako kytička.“

„Dobře.“ Zavřel oči a křečovitě svíral držadla křesla, aby se vyvaroval pokušení a nepopadl Jimina do náruče. Tomu by se to určitě nelíbilo.

„Opláchnu to ještě jednou,“ řekl a Yoongi znovu ucítil dotek horké vody. Když mu mladík balil hlavu do bílého ručníku, málem zasténal nahlas.

„Hotovo. Už se můžeš narovnat.“ Yoongi vstal a šel za ním k velkému koženému křeslu před zrcadlem. Pečlivě mu upravil pláštěnku a pedálem zvedl křeslo tak, aby jej viděl v zrcadle. „Teď už to bude příjemnější než mytí.“

To už snad radši ne, to už by nevydržel. „Já myslel, že už jsme skončili.“

„Ale co tě nemá.“ Vlasy mu vysušil ručníkem. „Vzadu ti to mám nechat trochu delší?“

„Ano.“

„A strany trochu zastřihnout? Takhle víc do špičky?“

„Třeba.“

Rukou mu vjel do vlasů na temeni hlavy a trochu je nadzvedl. „Tady bych ti to taky nechal trochu delší, ale chtělo by to potom vyfoukat, aby to drželo tvar.“

„Dobře.“

„Jak nosíš pěšinku? Napravo?“

„Ano.“

„Výborně.“ Otevřel šuplík pod zrcadlem, vyndal z něj nůžky a do druhé ruky si vzal úzký černý hřeben. Yoongi měl nádherně husté vlasy. Jimin doufal, že starší nepozná, jak moc ho vzrušuje, když se jich dotýká. Kolena měl tak slabé, že sotva stál na nohou. Kdyby se Yoongi pozorně podíval do zrcadla, jistě by si všiml, jak se mu chvějí ruce.

Dal se do práce. Stříhal, foukal, česal a snažil se navázat konverzaci. „Kolik je tvým synovcům?“

„Osm a devět.“

Chvíli počkal, jestli starší neřekne ještě něco, ale on opět mlčel. „Tvůj dům je mimo město?“

„Pár kilometrů na východ.“

A zase ticho. Jimin rychle hledal něco, nějaké téma, které by mohlo staršího zaujmout. Ale basketbalová sezóna skončila a superpohár také. „A copak děláš o svém volnu?“

„Rapp.“ Odkašlal si.

„A-aha. A jak to jde?“

„Jo, docela dobře.“

To se toho tedy dozvěděl. Podíval se na zamlklého Yoongiho z profilu. Slušelo mu to. Má ostře řezané rysy, pevnou čelist a výrazné oči. Není proto divu, že ho na první pohled tolik zaujal, tenkrát, když zůstal stát na dálnici číslo 95. Objevil se jako princ z pohádky… i když přijel modrou dodávkou a ne na koni. Ale srpnové sluníčko pálilo do asfaltu takovou silou, že nad povrchem dálnice se vytvořila pohyblivá vrstva horkého vzduchu a on se v ní pohyboval jako přelud. Skoro jako zjevení z jiného světa.

A teď sedí v křesle v jeho kadeřnictví. Může se ho dotknout, může mu upravit vlasy, ale nic víc. Žil sám, lidi ve městě ho dobře znali a vážili si ho. Udělal mu laskavost hned dvakrát. Jednou pomohl s autem a podruhé zajistil skvělou reklamu kadeřnictví.

Ale co on může udělat pro Yoongiho? Musí něco vymyslet teď hned, nebo starší odejde a on jej jenom občas potká na ulici. Podvědomě prodlužoval úpravu jeho vlasů, protože dotýkat se ho bylo tak nádherné.

To je hrozné trápení, zasténal Yoongi v duchu, sedět v křesle a jenom pozorovat nejkrásnější stvoření, co kdy viděl. Zkusil se na něj alespoň nedívat do zrcadla, ale tohle zatracené kadeřnictví mělo zrcadla přes celou zeď, takže to bylo marné.

Jimin byl opravdu krásný. Světle růžové vlasy rámovaly jemný a pravidelný obličej, který mu svou barvou připomínal dozrávající broskev.

Vzpomněl si, jak mladší zčervenal, když se jejich pohledy setkaly na schůzi obchodní komory. Tenkrát ho to překvapilo. Myslel si, že zčervenal kvůli tomu, že v kavárně bylo příliš velké horko anebo kvůli tomu, že se nerad fotil. Ale dnes, když vešel do kadeřnictví, Jimin zčervenal znovu. Seděl, mlčel a žasl nad tím, jak dlouho upravuje jeho krátké vlasy. Uvolnil se a nohy si natáhl pod stolek.

„Já už jsem skoro hotový,“ ujistil ho Jimin, protože si myslel, že začíná být netrpělivý.

„Dost času,“ zabručel Yoongi a vzápětí se sám lekl, co to řekl.

Mladší ustoupil o krok a z věšáku sundal fén. „Mám tě vyfoukat?“

„Můžeš.“

Fén zavrčel a proud teplého vzduchu se dotkl Yoongiho krku a uší. Postupně a velice zručně natáčel pramínky vlasů na kulatý kartáč a sušil je teplým vzduchem.

Když se Jimin bříškem skoro dotkl jeho obličeje, málem vyskočil ze židle. Chvíli přemítal, jestli to neudělal schválně, ale když se podíval do zrcadla, viděl, že je mladší plně zabrán do práce. On sám o svoje vlasy příliš nepečoval, jen je udržoval v čistotě. Ani to nebylo nijak důležité, protože většinou stejně měl na hlavě kšiltovku.

Klapl vypínač a fén přestal hučet. Jimin ponořil velký štětec do krabičky s pudrem a poprášil mu týl hlavy a zadní část krku. Potom odvázal plášť a s úsměvem řekl: „Tak prosím, hotovo. Že to ani nebolelo?“

Yoongi vzal Jimina za ruku. „Ale ano, bolelo.“

Jimin se překvapeně podíval na jejich spojené ruce. Potom zvedl oči k obličeji staršího. Byla v nich otázka, ale ne strach. „Yoongi?“

Yoongi si ho přitáhl blíž. „Už to nevydržím,“ říkal, když se jeho druhá ruka dostala pod růžové vlasy a ucítila jemnou pleť šíje. „Musím tě políbit, i když vím, že to není správný, ale jinak bych se snad zbláznil.“ Myslel si, že to bude tvrdý, rychlý, dobyvačný polibek, ale když se jejich rty spojily, ucítil celé jeho jemné a poddajné tělo a zachvěl se něžností. Zabořil se hlouběji do sladkých plných úst, prozkoumával je jazykem. Laskal jeho šíji a Jimin mu odpovídal se stejně dojemnou něhou.

Jimin se Yoongiho dotýkal s radostí. Polibek jej překvapil, vždyť Yoongi se vždycky tvářil nepřístupně. Díval se na něj tak přísně už tenkrát na dálnici, když mu došlo, že jej bude muset odvézt do města.

Polibek skončil dřív, než by si to přáli. Odtrhli se od sebe a ustoupili o krok zpět. Yoongi vystartoval ke dveřím, ale ty se najednou otevřely. Předtím ani jeden z nich neslyšel zaklepání.