Náhoda 3

 

Yoongi a Jimin - end
Hatachi

„Yoongi, ty máš ale v životě štěstí!“ Mladý štíhlý muž v džínsech a černé bundě za sebou zavřel dveře. Sundal si pletený, sněhem poprášený kulich. „Promiňte, pane Park, já nerad ruším Yoongiho, když… se tak skvěle baví.“

„Už jsme skončili,“ ujistil ho Jimin.

Yoongi šel k Yongseokovi blíž. „Štěstí? Jak to myslíš?“ Jen doufal, že je Seok neviděl, jak se líbali.

Yongseok se zazubil a vytáhl z kapsy bundy obálku. „Dneska večer vylosovali několik dalších cen a ty jsi znova vyhrál! Tady máš poukázku na dvě večeře! A když vidím, jak jsi pěkně upravený a že pan Park má tím pádem po práci, tak nevidím důvod, proč byste na tu večeři nemohli vyrazit teď hned?“

„Díky,“ zamumlal Yoongi a převzal si obálku s výhrou. Na jídlo neměl ani pomyšlení, protože pořád ještě cítil, jak chutná polibek od Jimina.

„Poukázka je do restaurace Geumgok Samgyaetang. Byl jste tam někdy, pane Park?“

„Říkej mi Jimin. A ne, nikdy jsem tam nebyl.“ V hloubi duše byl rozzlobený, ani trochu se mu nelíbilo, že Yongseok přímo tlačí na Yoongiho, aby šel na večeři přímo s ním. Snažil se to tedy nějak zamluvit. „A co Lisa, jak se jí vede?“ Lalisa byla Yongseokova žena, která prožívala svoje první těhotenství a před několika dny si od Jimina nechala udělat nový účes. Tvrdila, že jí to dodává odvahy.

„Díky, vede se jí dobře,“ odpověděl Seok, ale potom se znovu vrátil k nakousnutému tématu. „Určitě si tam ale něco dejte, protože je to tam samá pochoutka.“

Yoongi se na něj odměřeně podíval. „Děkuju, Seoku, žes mi to přinesl.“

„Víš, já jsem…“

„A pozdravuj ode mě Lisu,“ řekl Jimin. „Kdy to vlastně čekáte?“

„To je právě to! Doktor povídal, že to přijde někdy kolem svátku zamilovaných. A víš přece, kolik dárků dostávají děti, co se narodí čtrnáctého února. Tak Lise domlouvám, ať se to snaží vydržet pokud možno právě na tenhle den.“

Jimin si pomyslel, že žena v devátém měsíci těhotenství má jistě úplně jiné starosti, ale Yongseokovi se to asi vysvětlit nedá.

Yoongi doprovodil Seoka až ke dveřím. „Tak zatím. Měj se.“

„To ty taky,“ odpověděl spiklenecky a divže na Yoongiho nezamrkal.

Dveře se zavřely a Yoongi se otočil čelem k Jiminovi. „Doufám, že ti nevadí ty Seokovy řeči. No…a nešel bys dneska se mnou na večeři?“

Tohle byla nabídka, po které mladší toužil už dlouho, ale musel odmítnout, protože k ní byl Yoongi vlastně donucený. „Díky, ale nepůjdu.“

Yoongi se zamračil a zahořkle se ušklíbl.
Jimin fascinovaně sledoval, jak se tvar úst staršího změnil. Nemohl uvěřit, že ještě před chvílí je vášnivě líbal. Od léta snil o tom, jak chutná jeho polibek… a teď už to konečně ví. Ale nic to neznamená, protože se to už nikdy nebude opakovat.

„Proč ne?“ zeptal se udiveně Yoongi.

„Protože to napadlo Yongseoka a ne tebe.“

„Ale ano, mě to taky napadlo. A moc si to přeju. Zastavil bych se pro tebe… dejme tomu za dvě hodiny.“

„Nemyslím si, že…“

Starší se stále mračil. „Podívej, to, co se stalo před chvílí…“

Jimin varovně zvedl ruku. „Na to zapomeň, ano? Kvůli tomu na mě nemusíš být zdvořilý.“

„Cože? Zdvořilý? Já se na to taky můžu vykašlat!!“ prudce se otočil k věšáku, popadl bundu, narazil na hlavu černou kšiltovku a vrhl na mladšího rozzlobený pohled. Vystřelil ze dveří a bylo slyšet, jak tlumeně kleje, když procházel kolem okna.

Jimin počkal, až Yoongi úplně zmizel a potom pomalu otočil ceduli na dveřích, aby venku byl vidět nápis ‚ZAVŘENO‘.
Nepotřeboval, aby je někdo dával dohromady, chtěl, aby o něj Yoongi stál z vlastní vůle.
Začal zametat zbytky Yoongiho blonďatých vlasů, které doposud ležely kolem opuštěného křesla.

„Mám svou hrdost,“ zamumlal si tiše.

Umyl ještě umyvadlo, vydezinfikoval pracovní plochy i nástroje a pokladnu schoval a zamkl do trezoru. Vnitřním schodištěm vystoupal do svého bytu, který se nacházel přímo nad kadeřnictvím. Potřeboval horkou lázeň a něco chlazeného k pití. A taky chtěl být sám, aby si mohl promyslet to, co se stalo před chvílí v salónu. Polibek ho totiž zaskočil a byl schopný přísahat, že Yoongiho také.

Do trouby vložil zmrazené jídlo z kuřecího masa a nastavil automatické vypínání.
Měl velké štěstí, když si našel tohle malé kadeřnictví s bytem. Jung Jihye, předešlá majitelka, pronajímala byt jedné ze svých zaměstnankyň, ale Jimin zde bydlel sám.

Hodinu a půl strávil ve voňavé teplé lázni. Ponořil se do ní a četl si časopisy určené pro ženy. Všechna únorová čísla krmila své čtenářky nadějí na to, že v únoru, kolem svátku zamilovaných, se určitě objeví muž jejich snů. Ale nikde nepsali nic o tom, jak se dá zvládnout jeden mlčenlivý mrzout. Nařídil si, že musí na Yoongiho přestat myslet, protože je hloupé věřit na lásku na první pohled. Najednou slyšel, jak někdo klepe na dveře. Vylezl z vany, oblékl se do pastelově zeleného županu a vyrazil z koupelny. V kukátku zahlédl Yoongiho obličej a tak otevřel dveře.

Yoongi vešel dovnitř tak samozřejmě, jako kdyby u Jimina trávil každý sobotní večer. „Co to vidím? Ty se chystáš do postele?“

Jimin ustoupil o krok a zčervenal. Odlíčil si jemný makeup a delší růžovou ofinu si svázal do culíčku na vrchu hlavy. „Ty si nepamatuješ, že jsem řekl ne, když jsi mě zval na večeři?“

„Ano, já vím.“ Yoongi se zamračil. „Ale doufal jsem, že si to ještě rozmyslíš a nakonec se mnou na tu večeři půjdeš.“

Jimin se mu zadíval do očí. Tohle byla snad nejdelší věta, kterou kdy od staršího slyšel. „Nejsem ten pravý, se kterým bys měl jít na večeři.“

„Ale já bych to moc chtěl.“

„Ale nebyl to tvůj nápad.“

„Copak na tom záleží?“ usmál se na mladšího. „Je to perfektní nápad a já se na to moc těším.“

Jimin se těsněji zabalil do županu. „Nejsem oblečený.“

„Nevadí, já počkám. Nikam nespěchám.“

„Ehm… to ti rád věřím.“

„Co tím myslíš?“

Jimin mu na jeho otázku neodpověděl. „Proč ses vrátil?“

„Už jsem ti to řekl, Jimine. Vrátil jsem se proto, abych tě vzal na večeři.“ Usmál se a ve světle lampy se blýskly jeho nádherně bílé zoubky. „Máš hlad?“

„Ale já mám večeři v troubě…“

„Tak já to vyndám, než se ty oblíkneš. Máš rád bulgogi?“

„Ano, ale…“

„Fajn, v Geumgok Samgyaetang se ti určitě bude líbit.“

Jimin se díval, jak si Yoongi vzal na obě ruce červené chňapky, otevřel troubu a vyndal z ní plech se skoro hotovým jídlem. Postavil ho na prkýnko na lince vedle sporáku a otočil se k němu. „ No… a je to! Tak půjdeme už konečně na to rande?“

Jimin váhal. Yoongimu to neskutečně slušelo. Na sobě měl tmavý oblek, cihlově hnědou košili a pruhovanou kravatu. Na nohou místo obvyklých bílých tenisek měl jemné černé lakýrky.
Nakonec to vzdal. O rande s Yoongim snil celých dlouhých šest měsíců, tak ho přece nevyžene do tmavé a studené lednové noci.

Ale musí ho aspoň trochu potrápit. „Tak tedy dobře, ale potřebuju čas.“

„Neboj se, já počkám.“

„No to si tedy chlapečku skutečně počkáš,“ zašeptal krvelačně a zabouchl za sebou dveře od ložnice.

Rozhodl se, že si vezme sněhově bílou košili, černé upnuté kalhoty a temně modré sako. Byl rád, že už byl vykoupaný, takže se tím nemusel zdržovat.

V klidu na sebe natáhl černé boxerky s červeným ďáblíkem na jedné nohavičce. Oblékl se do košile, u které si nechal rozepnutý knoflík u límečku. Jako další přišli na řadu černé ponožky a hned poté se začal soukat do upnutých kalhot. Košili zastrkal do nich a jen trochu vykasal. Nakonec si na sebe vzal modré sako, které nechal rozepnuté. Podíval se na sebe do zrcadla. Rozpustil si culíček, vlasy pročísl velkým kartáčem a do uší si provlékl ozdobné náušnice.

Dneska se mu nějak dařilo. Zaprvé – Yoongi dnes byl v jeho kadeřnictví a on se mu staral o jeho vlasy. A teď celý vymydlený a vyfešákovaný seděl jako socha v jeho kuchyni a čekal na něj, na Park Jimina!

„Min Yoongi, dávej si pozor, lov začíná!“ ušklíbl se na sebe do zrcadla.