To nejsem já 37

 

Zdravím. Opět máme neděli a já otravuju s dalším dílem povídky. Díkybohu je toto zcela a úplně její poslední díl. Doufam, že se povídka líbila a užili jste si její čtení.
Za chyby a jakékoliv nesrovnalosti se omlouvám. Opravovala jsem to, ale stane se, že jsem nějakou tu chybu přeci jen přehlídla...

PS: V Menu si můžete všimnout oneshotů na různě skupiny. Snažila jsem se sem přidat všechny, tak snad se mi to i povedlo. A už můžu přidávat nové oneshoty, co mam ještě v zásobě.
Hatachi

Má nejdražší přítelkyně, jsi mou nejlepší kamarádkou, proto ti píšu. Jae stále o ničem neví. Jsem ráda, že jsem to před ním dokázala utajit.

Mám na tebe ještě jednu prosbu. Slibuju, že je poslední.

Ty dvě zalepené obálky, které jsem do dopisu přiložila, jsou určeny Jaemu a Tokki jen v případě, že by se stali manželi. Kdyby se tak nikdy nestalo, nikomu je neukazuj.

Doufám, že jsem tě příliš svými požadavky nezatěžovala a věřím, že někdy v hodně daleké budoucnosti se ještě uvidíme.

Měj se hezky a opatruj se.

Kelli

Když se Tokki tázavě podívala na Linu, tak jí podala zapečetěnou obálku, na které bylo nadepsáno slovo Romulus. Zrak se jí zamlžil, když na druhé obálce bylo nadepsáno: Můj milovaný manžel.

„No…myslím, že je nejvyšší čas, abych šla domů. Kdybyste snad se mnou ještě někdy o tom chtěli mluvit, víte, kde mě najdete.“ Rozloučila se s nimi Lina a tiše opustila místnost.

„Tokki já…“ Jaeho hlas byl k nepoznání jiný.

„Jen si to Jae vezmi s sebou do ložnice a přečti si to v klidu sám. Ten dopis je určen jen tobě. Jen bych tě svou přítomností rušila.“ Navrhla mu s porozuměním Tokki.

„Nerad bych ti ublížil…“ Zašeptal.

„Když se jedná o Kelli, nemůžeš mi ublížit.“ Ujistila ho a otočila se k němu zády, aby mohl v tichosti odejít. Čekala tak dlouho, dokud nedozněly jeho těžké kroky. Když všude kolem bylo ticho, rozbalila obálku, která byla určená jí. Slzy jí začaly stékat po tvářích už jen při pohledu na její oslovení.

Romule,

Jestliže čteš tyto řádky, znamená to, že se můj záměr uskutečnil.

„Já to tušila…“ Zašeptala do ticha místnosti.

Za tuto situaci jsem se modlila a budu se za ni modlit stále i v nebi. Budu se modlit za to, aby cesta, kterou jsi nastoupila spolu s Jaem, se vám vydařila a nezmařila vám jí žádná osudová rána.

„Kelli!“ Vykřikla a rozbrečela se. Zhroutila se do křesla, kde pokračovala dál ve čtení.

Neumíš si představit, jaká to pro mě byla strašná rána, když jsem se dozvěděla, že brzy zemřu. To se nedá popsat. V prvním momentě mě napadlo, jestli se u tebe nemůže objevit něco podobného. Naštěstí jsem se tě dokázala šikovně ptát na tvé zdraví, a protože symptomy mé nemoci u tebe chyběly, mohla jsem téměř se stoprocentní jistotou tvrdit, že ty jsi v pořádku. Svěřila jsem se nejdřív o svých obavách lékaři v Soulu. Když jsem mu později přinesla dobré zprávy, že se u tebe zatím žádné z mých příznaků neobjevily, uklidnil mě, že si o tebe nemusím dělat starosti.

Poté, co jsem se začala dostávat z prvotního šoku, uvědomila jsem si, co by pro tebe tato zpráva znamenala. Proto jsem zvolila způsob, jaký jsem zvolila.

Tokki měla od slz už opuchlé oči. Vzpomněla si na to, jak se rozhodly, že napíšou něco o dvojčatech Leeových. Plánovaly si, že až z nich budou staré babky, budou sedávat v houpacím křesle u krbu a budou se držet za ruce.

Nemohla jsem jinak, Romule. Kdybych Jaemu řekla pravdu, utrápil by se ještě dřív, než bych zemřela. Nebo by se pokusil všemi možnými i nemožnými prostředky mě zachránit, což by stejně byla marná snaha. Ta marnost by ho jistě ničila nejvíc.

„Horší bylo, že ho trápila změna tvého chování, aniž by věděl příčinu toho.“ Zašeptala posmutněle.

Proto jsem vymyslela ten bláznivý nápad. Rozhodla jsem se, že mě budeš zastupovat. Věděla jsem, že kdybych ti jen naznačila, jak to se mnou je, trvala bys na tom, abychom bydlely na ranči spolu a ty bys mě ošetřovala až do mé smrti. Pak bys s největší pravděpodobností zanedlouho zemřela také žalem nad smrtí svého dvojčete. A nekruť hlavou, protože tak to u dvojčat bývá.

Tokki hlavou nevrtěla, protože věděla, že všechno co Kelli napsala, byla pravda.

Měla jsem několik důvodů k tomu, abych si vás dva držela od sebe. Ze všeho nejdřív jsem potřebovala, aby na mě Jae zanevřel a přestal mě mít rád. To byla jediná cesta, jak by se mohl smířit s mojí smrtí.

Za druhé jsem byla přesvědčená o tom, že kdybychom my tři strávili společně poslední měsíce mého života, vy dva byste se nikdy nedali dohromady, protože byste byli příliš zatíženi pocitem zodpovědnosti a báli byste se do sebe zamilovat. Moc dobře jsem věděla, že ačkoliv byste se mohli mít rádi, nikdy byste se nevzali. Každý byste si po mé smrti šel vlastní cestou, na které byste se v tichosti trápili nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli sobě.

Musím být upřímná i z jiného hlediska. Když jsem se s Jaem seznámila, záměrně jsem se mu s tebou nepochlubila, aby se náhodou nestalo, že by se zamiloval do tebe. Vím, nebylo to ode mě správné, ale nakonec se mi to, že jste se neznali, hodilo pro můj plán.

Musím se ti ještě k něčemu přiznat. Když jsem se v Paříži setkala s Yonggukem, nebyla jsem k němu právě dvakrát milá. Sice mi ho bylo líto, ale byla jsem v té chvíli na něj tak naštvaná za to, co ti provedl, že jsem na nějakou laskavost ve svém chování zapomněla. Doufám, že mi to už prominul a že ani ty se na mě za to nezlobíš. Navzdory zbabělosti, kterou mu zazlívám, si myslím, že to není zas tak špatný člověk.

Tokki jen nechápavě kroutila hlavou nad tím, jak Kelli přišla na Yongguka.

To, že jsi s ním byla v jiném stavu, mi v mém plánu hodně pomohlo. Jae si vždycky přál mít děti, hodně dětí. Věděla jsem, že dítě bude tou nejúčinnější zbraní, jak Jaeho k tobě co nejvíce připoutat už od začátku. Nebýt tvého těhotenství, hledali byste k sobě cestu daleko déle a obtížněji. Bylo by i logické, kdyby se Jae bránil jakémukoliv sblížení.

Tokki nenacházela slov. Stále nemohla uvěřit tomu, že její sestra byla tak silná osobnost.

Giselle jsem o svém plánu nic neřekla. Bála jsem se, že by ho mohla vyzradit. Ne snad proto, že by na ní nebylo spolehnutí, ale přece víš, jaká je to citlivá osoba. Nemusela by to napětí mezi vámi dvěma vydržet.

Ani Jin s Idou nic netušili. Jediný člověk, kterému jsem v té době mohla důvěřovat, byla Lina. Proto jsem zapečetěné dopisy svěřila právě jí.

„Ach Kelli, jaké asi musely být tvoje útrapy…“

Romule, tímto ti dávám své požehnání do manželství s nejlepším mužem na světě. Buď mu dobrou ženou. Pomoz mu pochopit, proč jsem se chovala tak, jak jsem se chovala. Já jsem mu sice taky napsala dopis, ale…ale nemohla jsem do něj napsat všechno tak, jak jsem to cítila. Bála jsem se, že by to mohlo narušit váš krásný vztah a to bych nechtěla. Proto potřebuju, abys mu pomohla se v těchto slovech vyznat. Pro tebe to nebude žádný problém. Vím, že jsme si vždycky dokázaly číst i ty nejtajnější myšlenky.

Měj ho ráda. Měj ho ráda tak, jak to ty umíš. A uvidíš, že tvá láska bude opětována.

Přemýšlela jsem, co bych vám měla přát nejvíc. Nechtěla jsem, aby to znělo jako fráze, ale ode mě to jistě tak nevyzní. Přeju vám hlavně hodně ZDRAVÍ.

P.S. Věděla jsem, že se můj plán zdaří. Věděla jsem to proto, že jsem vás oba dobře znala. Hlavně mi slib, že nedopustíš, aby se vám něco stalo. Já vím, já vím… Moc dobře vím, co ti to připomíná. Když jsme se loučily v Soulu, slíbily jsme si, že nedopustíme, aby se nám dvěma něco stalo. Ale Tokki… nešlo to. Nemohla jsem ti tehdy říct pravdu.

A vím, že po přečtení tohoto dopisu chápeš proč a odpustíš mi.

Buď šťastná.

Rémus

 

Tokki ještě dlouho držela Kelliin dopis v rukou. Nakonec si ho přitiskla ke své hrudi a vyběhla z pokoje na chodbu.

Pochopila… pochopila Kelliina slova do posledního písmene.

Nikdy v životě se necítila tak lehce. Byla zbavena největšího břemene svého života… pocitu viny.

Když se rozběhla po chodbě, uviděla na jejím druhém konci Jaeho. Běžel jí naproti a ve tváři měl šťastný výraz…