To nejsem já 36

 

Ahojte. S další nedělí přináším předposlední díl téhle povídky. Tak si užijte čtení a za případné chyby a nesrovnalosti se předem omlouvám, i když se vše snažím opravit.
Hatachi

Někdo lehce zaklepal na dveře Tokkiiny ložnice a tím vzbudil malé štěně, které dal Jaemu a Tokki Himchan. Tokki ho pojmenovala Valentýn, ačkoliv se narodilo už prvního února. Štěně spalo na malé předložce hned u dětské postýlky.

„Tokki?“ Zašeptala Ida a pomalu otevřela dveře.

„Ticho, Valentýne.“ Napomenula Ida pejska, když začal štěkat. „Tokki, máš tady návštěvu. Přišla Lina.“

„To je skvělé. Už jsem si říkala, že na nás asi zapomněla.“

Vrátila se z porodnice už před čtyřmi týdny a bylo jí podezřelé, že její kamarádka se na ní ještě nepřišla podívat.

„Ať jde dál, Ido. Zrovna jsem naší malou nakrmila.“

Když se Lina s Tokki srdečně přivítala, nemohla se dočkat, až si její holčičku pochová. Velice po dítěti toužila, proto se Tokki rozhodla, že až nastane vhodná situace, navrhne jí, aby s Minhem uvažovali o adopci.

„To je škoda, že maličká spinká. To bys nevěřila, jak je bystrá, jak už všechno kolem sebe pozoruje.“ Chlubila se pyšně Tokki.

„Už je z tebe správná maminka. Nedivím se ti, že jsi na ní tak pyšná. Je opravdu nádherná.“ Usmála se Lina. „Chtěla jsem tě navštívit už dávno, ale Minho trval na tom, že musíme jet za jeho rodiči, kteří na tom nejsou zdravotně právě nejlépe. Takže jsme se od nich vrátili teprve včera. Prosím tě, je to fakt pravda, že Jae zachránil Angie život?“

„Je…“ I po tak dlouhé době měla co dělat, aby se dojetím znovu nerozplakala. „Mám vedle sebe toho nejlepšího muže na světě.“

Lina se na ní pozorně zahleděla. „Je to na tobě vidět. Štěstí z tebe vyzařuje už na dálku.“

„Mám pro to nejeden důvod a jedno tajemství.“ Trochu znervózněla.

„Tajemství? Jaké?“ Nadchla se Lina a bylo vidět, že už se nemůže dočkat, až jí ho Tokki prozradí.

„Nevím, co mi na to řekneš.“ Znejistěla a Linu dál napínala.

„Hlavně mi to už řekni!“ Řekla netrpělivě.

„Já mám strach.“

„Z čeho, prosím tě?“

„Že mě za to odsoudíš.“

„Teda, Tokki, teď mě to vůbec nedává smysl. Ty mě tak napínáš…“

„Nebudeš mě nenávidět, když ti prozradím, že jsem se ještě v nemocnici provdala za Jaeho?“

„To si děláš legraci…“

„Ne…“Zamumlala, jak jí reakce Liny ranila.

„Teda…“ Hlesla Lina a zamířila ke dveřím. „Víš co? Na chvíli se vzdálím, ale ještě se vrátím!“

„Lino? Co to děláš? Kam jdeš?“ Volala za ní.

Lina se na ní otočila. „To nebude dlouho trvat, opravdu. A kde je vlastně Jae?“

„Ně-někde venku.“ Vykoktala udiveně Tokki.

„Tak mu řekni, ať sem přijde. Slib mi, že než se vrátím, budete tu na mě čekat oba dva. Tak za půl hodiny, ano?“

„Dobře…“ Souhlasila a vrtěla nechápavě hlavou. Nejdříve ale musela uspat Angie, kterou probudila svým zvýšeným hlasem, když volala na Linu. Holčička opět zanedlouho usnula a tak jí políbila na čelo. Zhasla v místnosti světlo a potichu vyšla z pokoje ven.

„Kam se chystáš?“ Ozval se ve tmě Jaeho hlas.

Pokaždé jí poskočilo srdce, když byla Jaemu nablízku. Ten jí zezadu objal kolem pasu a pak jí začal hladit boky a stehna, aby jí dal najevo, jak moc po ní touží. Tokki vzrušeně vzdychla. Předcházející večer jí Jae oznámil, že se už bude věnovat výhradně práci na ranči, že svoje zaměstnání u policie ukončil. V noci pak porušili lékařův zákaz a poprvé se milovali. Potom si ale slíbili, že následující týden už nebudou pokoušet osud a nebudou se milovat dřív, než po její lékařské prohlídce. Do konce šestinedělí jí zbývalo už jen pár dní, ale oba věděli, že je nad jejich síly, aby slib dodrželi.

„Počkej, víš, co jsme si řekli!“ Odmítala jeho vzrušující doteky. „A kromě toho, za chvíli je tady Lina.“

„Jenomže já už nemůžu čekat…“ Zašeptal.

„Já už taky ne…“ Pousmála se a vášnivě ho políbila na rty.

Někdo zaklepal na zamčené dveře Jaeho pracovny. „Lina na vás už čeká v obýváku. Jin vám tam zapálil krb.“

Odtrhla své rty od těch Jaeho. „Děkuju, Ido. Za chvíli jsme tam.“

Když se oblékli, Jae se zvědavě zeptal. „Co pro nás má Lina tak důležitého?“

„To nevím, ale pospěšme si, ať nemusí dlouho čekat.“

Když vešli do pokoje, Lina na ně pohlédla tak, jako by je viděla poprvé v životě.

„Jae, moc ti gratuluju k sňatku. Blahopřeju vám oběma. Jen mě mrzí, že jsem nemohla na vaší svatbě být.“ Posteskla si.

„A ty se na nás za to nezlobíš?“ Zeptal se jí opatrně.

„Jak to vůbec můžeš říct?“ Ohradila se jemně Lina. „Spíš jsem se bála, že k tomu nenajdete odvahu.“

„Ani nevíš, Lino, jak mě to těší. Od nejlepší kamarádky Kelli bych takové sympatie pro můj vztah k Tokki nečekal.“ Odpověděl dojatě.

Lina krátce pokývala hlavou. „Musím vám něco říct a možná by bylo lepší, kdybyste se na to posadili.“

Jae se s Tokki na sebe rozpačitě podívali a beze slova se posadili na pohovku. Naopak Lina vstala.

„K tomuto rozhovoru by nikdy nedošlo, kdyby se mi Tokki nesvěřila, že je tvou manželkou.“ Začala Lina tajemně. „První věc, kterou vám musím říct je to, že tehdy, jak Kelli volala domů, že zůstává u mě na noc, tak neříkala pravdu. Bylo to trochu jinak.“

„Jak jinak?“ Lekl se Jae.

„Nebyla u mě. Nebyla v Uijeongbu. Odjela do Soulu, do fakultní nemocnice, kde se podrobila dalšímu vyšetření ohledně jejího stále se zhoršujícího zraku. Tam se s konečnou platností dozvěděla o nevyléčitelnosti svého mozkového nádoru. Lékaři jí otevřeně řekli, že s největší pravděpodobností má před sebou už jen šest měsíců života.“

„Do Soulu…“ Zašeptala bolestně Tokki. „Jak je možné, že jsme si to nedomysleli?“

„Spíš bych se chtěl Liny zeptat, proč nám to neřekla.“ Přidal se přísně Jae.

„Nejdřív mě to nechte dopovědět a pak se mě můžete začít vyptávat.“ Požádala je o trpělivost Lina. Tokki se přitiskla k Jaemu. „Já jsem o tom nic nevěděla, až do chvíle, kdy mi Kelli ze Soulu volala a oznámila mi tu hrůzostrašnou zprávu. Musela jsem jí slíbit, že nikomu nic neřeknu, dokud mi to sama nedovolí. Požádala mě, jestli bych jí na ten den nemohla poskytnout alibi. A při té příležitosti mi hned sdělila, že mám tvrdit, že u mě tentokrát přenocovala.“ Musela se zhluboka nadechnout a chvíli si odpočinout, protože pro ni nebylo jednoduché znovu si všechno připomenout. „O několik dní později, mi přišla do obchodu oznámit, že je nezbytně nutné, aby se stále o jejím stavu nikdo nic nedozvěděl. Řekla mi, že jestli jsem opravdu její nejlepší kamarádka, tak bych to pro ni mohla udělat.“

„Vím, jak to Kelli uměla s lidmi. Mě samotnou dokázala během několika hodin přesvědčit o tom, abych přijela na jejich ranč a předstírala, že jsem ona.“ Smutně přikývla Tokki.

„Pro mě to byly hrozné časy. Viděla jsem, jak se trápí a nemohla jsem nic dělat. Ona měla tolik sil, aby se s tím vyrovnala sama.“ Přiznala Lina a oči se jí zalily slzami. Otočila se na Jaeho. „Dokážu si představit, Jae, jaké to muselo pro tebe být. Nemohla jsem dělat nic víc, než se modlit a prosit Boha, aby něco udělal a přiměl jí jít za tebou a svěřit se.“ Zhluboka se nadechla a zavrtěla hlavou. „Kdybyste jen věděli, jak moc jsme se kvůli tomu pohádaly. Několikrát jsem jí vyhrožovala tím, že poruším svůj slib a o všem ti řeknu. Když jsem však viděla ty prosebné oči, vzdala jsem to a udělala jsem to tak, jak si přála ona. Když tehdy ode mě odcházela, bylo to naposledy, co jsem jí viděla. Pak mi jednoho dne přišlo poštou tohle.“ Sáhla do kabelky a vyndala velkou, hnědou, otevřenou obálku.

Jae pustil Tokkiinu ruku a vstal.

„Můžete se přesvědčit, že je na ní známka z Paříže. Na razítku je datum. Posílala to tři dny před smrtí. Uvnitř jsou dvě zapečetěné obálky a jeden kratší dopis pro mě. Jestli chcete, můžete si ho přečíst.“

Tokki také vstala a pohlédla Jaemu do očí. Bolest nad ztrátou Kelli se znovu vracela. Objala Jaeho kolem pasu. Tomu se třásly ruce, když do nich vzal dopisní papír. Dívala se mu přes rameno a tiše si četla pro sebe to, co Jae četl nahlas.