Láska umí víc 10

 

Zdravím. I dnes otravuji s dalším dílem povídky. Tímto dílem jsme přesně v půlce celé povídky.
Tak ať se díl líbí. Přeju příjemné čtení...
Hatachi

„Vypadá to, že jsi vykoupila široko daleko všechny obchody.“

Jaera se otočila po zvuku manželova hlasu, když už potřetí šla k autu pro tašky s nákupem. Ve shovívavém tónu už nebylo ani stopy po předchozím hněvu. Samota mu prospěla, uklidnil se a Jaera ve skrytu duše doufala, že se mu po ní stýskalo. Rychle se podívala na jeho spánek. Byla tam ošklivá modřina, ale otok splaskl. Oblékl si vínové triko a bílé šortky.

„Nemůžu těm pouličním trhům odolat. Pokaždé tam musím něco koupit.“

„Hm. Přesně tohle říkali o svých manželkách mí ženatí přátelé, než přišli na mizinu.“

Jaera se začala smát a Dongwook se k ní přidal. „Neboj se, hned tak v chudobinci neskončíš. Možná až za pár let.“ Když se přestal smát, došlo jí, co řekla. Rozhostilo se nepříjemné ticho. „Půjdu udělat oběd.“

„Už je hotový.“

Prošla okolo něj a s nákupem zamířila do kuchyně. Ucítila smaženou cibulku. Maso bylo připravené na grilu a stůl prostřený. Měla radost, že se tak snažil. Byl to krok dopředu a důkaz jeho pevné vůle. Nákup položila na linku. „Jdu se trochu upravit a hned za tebou přijdu.“

„Až budeš hotová, budou na tebe čekat bublinky.“

„To nezní špatně, pospíším si.“

„Jaero -“

Trochu ji zaskočilo zaváhání v jeho hlase. „Copak je?“

„Nemysli si, že nevidím, jak se od té doby, co si přijela, snažíš a jak moc pracuješ. Nechtěl jsem tě zavalit všemi těmi povinnostmi okolo domácnosti. Jak jsem ti slíbil, budu se ti to snažit vynahradit.“

„Nedělej si s tím hlavu, Dongie. Dělám to ráda.“

 

Při obědě nepadlo ani slovo. Dongwook přerušil ticho, jen když jí něco nabízel.

„Už do sebe nedostanu ani sousto. Všechno jsem si přidala dvakrát.“

„Jestli se mi snažíš zvyšovat sebevědomí, tak nemusíš. Skoro všechno připravil Juta.“

Opatrně položila hrnek s kávou. „Děkovala jsem ti za výborný oběd. Ale ty bys nepoznal kompliment, dokud by k tobě nedošel a nekopl tě.“

„Asi ne,“ zaznělo výsměšné odseknutí.

Jaera vstala od stolu. „Zítra tě odvezu do práce. Jestli přijede Wonseok, musím připravit ještě jeden pokoj. Jaký by se ti líbil nábytek v tom pokoji, co má okna na sever?“

Ústa si otřel ubrouskem. „Promluvím s Jutou, aby zařídil vymalování a potřebné opravy, ale nábytek je na tobě. Mám otevřený účet v obchodním domě Ariake. Měla bys tam dostat vše, co budeš potřebovat. Zajistí ti i dopravu.“

„Až to vyřídím, půjdeme spolu na oběd?“

Potřásl hlavou. „Zítra mám nabitý program. Pojedeš zpátky na farmu. Mě potom přiveze někdo z kanceláře. Může to být dost pozdě. A ještě jsem to chtěl říct, že jsem ti otevřel v bance konto na tvoje jméno. Můžeš s ním disponovat podle libosti.“

Nadzvedla jemné obočí. „To se nebojíš, že ti uteču se všemi penězi?“ zeptala se s nadějí, že se jí podaří vyvolat tu vzácnou atmosféru humoru, která mezi nimi zavládla po jejím návratu z nákupu. Ale jeho pohled byl prázdný.

„Jediné, čeho se bojím, je, že to právě neuděláš.“

Zaťala ruce v pěst. „Co je, Dongwooku? Nezdá se ti to už trochu moc? Myslíš, že se dá takovýhle výsměch v manželství zvládnout? Možná by ses měl poradit s Wonseokem, ne? Řekni mu, že ti role novomanžela nesedí. Možná -“

„To stačí, Jaero. Neměl jsem to říkat. Ale já jsem pořád nervózní z toho, že tě zatahuju do tohohle zmatku. Zvlášť když nevíme, co bude dál.“

„A ví to někdo?“

„Mluvíme o muži nebo o mužích, kteří spáchali vraždu, aby získali, co chtějí. Není to žádná legrace.“

Zvedla se od stolu a začala sklízet nádobí. „Chtěl jsi, abych ti pomohla, a já jsem souhlasila. Už chápu, co je v sázce. Nejsem do toho zatažená, jak říkáš. Přímo se mě to týká.“

Dongwook se zvedl. „Máš pravdu, ale stejně chci, abys byla mimo dění. Nechci, abys chodila do kanceláře. Pokud jde o mé zaměstnance, nechci, aby tě moc vídali. Vyřiď si v Sapporu, co potřebuješ a vrať se domů. Kdykoliv se můžeš obrátit na Jutu. Bude na tebe dávat pozor, když budu pryč. Jestli budeš potřebovat mluvit se mnou, nechám ti tady telefonní číslo.“

Jaera napjatě poslouchala. Její přítomnost Dongwookovi jen přidělávala problémy a přitom jediné, co chtěla, bylo pomoci mu.

Rukou si prohrábl vlasy. „Byl bych raději, kdybys do Sappora moc nejezdila. Sem tam tě poprosím, abys mě odvezla do kanceláře, ale byl bych rád, kdyby ses hned vrátila. Tady jsi v bezpečí. Když budu muset být přes noc pryč, vždycky tady s tebou někdo bude, aby tě hlídal. Juta nebo Hiro. Starali se o farmu, když jsem byl v nemocnici.“

Ujistila ho, že bude dávat pozor. Dohodli se, že ho bude do kanceláře vozit celý příští týden a zařídí všechno potřebné. Jakmile se domluvili, odešel si Dongwook lehnout a Jaera začala umývat nádobí.

Cítila se hrozně sama. Potřebovala někoho, s kým by si mohla popovídat. Neměla tady žádné přátele, ale napadlo ji, že by se mohla zastavit v nemocnici, až zítra odveze manžela do práce. Doktor Tanaka se zmiňoval o nějaké paní Hadako, jedné z vrchních sester, která měla zkušenosti se slepými pacienty. Možná by jí mohla poradit, co má dělat, aby Dongwook už konečně pochopil, že její jediné přání je být mu opravdovou manželkou.

 

 

„Budete si muset najít ten správný způsob, jak mu říct, co hodláte dělat. Určitě to bude ignorovat nebo zase naopak vybuchne, ale musíte mu dát čas.“

Jaera se zhluboka nadechla. „A co hůl, paní Hadako? Neustále naráží do věcí a přitom ji vůbec nechce používat.“

„O ní se vůbec nezmiňujte. On se tím začne zabývat sám, až přijde čas. Pravděpodobně tehdy, až si zlomí nohu,“ zasmála se vlastnímu vtipu vrchní sestra a laskavě se na ní podívala.. „A co vás ještě trápí, paní Jung?“

„Ani nevím, kde začít.“

Starší žena se zamyslela. „Pak se tedy zastavte, až budete příště v Sapporu. Vždycky si na vás najdu čas, když chvilku počkáte.“

„Děkuji vám, paní Hadako. Určitě se zastavím, protože celý příští týden budu vozit Dongieho do práce. Ani se nedozví, když se cestou zpátky zastavím u vás.“

„Budu vás čekat. Ale mezitím vám dám jednu radu. Nepřestávejte ho mít ráda a chovejte se k němu jako doposud. To je ten nejlepší lék.“

Jen tiše přikývla. Ale z nemocnice odcházela v mnohem lepší náladě. Ulevilo se jí, že se mohla někomu vypovídat.

 

Když se vrátila na farmu, prohlížela si fotky, které přivezla ze Soulu. Byly tam fotky i Dongwookovo matky, která byla už několik let mrtvá. A pár snímků jeho otce, který pracoval jako inženýr na jedné z přehrad v Keni.

Vyndala i fotky svých rodičů, svého pravého otce a nejlepších přátel. Trvalo jí hodiny, než je roztřídila. Některé chtěla dát zarámovat, jiné zařadit do alb. Chtěla obklopit sebe i Dongwooka vzpomínkami, vytvořit atmosféru zabydlenosti, která jejich novému domovu zatím chyběla.

Další den procházela po domě a přemýšlela, jak ho vyzdobit, protože ložnice už byly hotové. Rozhodla se, že by se do obývacího pokoje s vysokými stropy a francouzskými dveřmi hodilo něco starožitného. V Soulu měla krásný stůl s židlemi. Už zařídila, aby ho přivezli, současně s několika jejími oblíbenými obrazy, které viseli doma v její ložnici.

Ve středu objednala nábytek, který přivezli o dva dny později. Ložnice už byly téměř zařízené, tak volný čas trávila sháněním vhodných drobností, které by místnost zútulnily.

Kromě snídaně a společné cesty do Sappora Jaera svého muže téměř neviděla. Pozdě večer ho vždycky přivezl některý z jeho zaměstnanců. Většinou hned zmizel do ložnice, když předtím jí oznámil, ať se neobtěžuje s jídlem pro něj, protože už jedl.

Zdálo se, že je více než kdy jindy rozhodnut omezit jejich vzájemná setkání na minimum. O to víc se Jaera snažila stát se pro něj nepostradatelnou, i když ji ničilo jeho neustálé odmítání jakýchkoli pokusů o rozhovor. Paní Hadako jí uklidňovala, že se to časem změní.

*** 

 

Dnes večer se rozhodla věnovat večeři co největší péči. Třeba Dongwook neodolá vůni pečeně a povečeří s ní. Už nemohla bez jeho přítomnosti vydržet.

Večeře byla víc než půl hodiny připravená, když si začala dělat starosti, kde je. Celé odpoledne to vypadalo, že se strhne bouřka a Jaere se vůbec nelíbila představa, že by Dongwook jel někde v lijáku, i když ho někdo vezl.

Potřebovala se zabavit nějakou činností, tak alespoň zapálila oheň v krbu, když v tom zazvonil telefon.

„Prosím?“ zeptala se napjatě.

„Jaero? Jsi v pořádku?“

Okamžitě se jí zlepšila nálada, když slyšela manželův hlas. „Ano, to víš, že jsem. Co je s tebou?“

„Dneska odpoledne jsem musel zajet do dolu. Bohužel tu hrozně prší a silnice jsou nesjízdné. Myslím, že tu budeme uvězněni celou noc.“

Spolkla svoje zklamání. „Aha.“

Bylo dlouhé ticho.

„Nechtěl jsem tě nechat samotnou přes noc,“ zdálo se, že to myslí vážně.

„Ano, já vím.“

„Jestli jsi nervózní, zavolej Jutovi.“

„Ne, to nebude třeba. Jsem opravdu v pořádku.“ Na chvíli se odmlčela. „Dej na sebe pozor a vrať se co nejdřív.“

„Jaero, jestli tu budeme muset zůstat až do zítřka, nečekej mě dřív než navečer. Wonseok má přiletět v šest. Přivezl bych ho rovnou na farmu.“

Pevně stiskla sluchátko. Dokud to neřekl, ani si neuvědomila, jak moc jí záleží na tom, aby byli spolu sami. I když měla Wonseoka ráda, soukromí by dala přednost. Hořce si přiznala, že se z ní stává pěkný sobec. Dongwook ale Wonseoka potřeboval, proto už netrpělivě čekal na jeho příjezd.

„Jaero?“

„Mám… mám pro něj už připravený pokoj,“ pospíšila si s odpovědí, „a plánuju něco dobrého k večeři.“

„Seok není náročný, tak si s tím nedělej takou hlavu. Už musím končit. Měj se hezky a dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ odpověděla chraptivě. Telefon ztichl, tak pomalu zavěsila sluchátko.

Zítřek se zdál být vzdálený několik světelných let. Už teď jí Dongwook hrozně chyběl. Vůbec nezáleželo na to, že se spolu nemilují. Byl natolik částí jí samé, že i pomyšlení být bez něj jí děsilo.