Láska umí víc 8

Tak i dnes, s další nedělí, přináším nový díl povídky. Za chyby se samozřejmě omlouvám, ale snažím se je všechny poctivě vychytat. Přeju tedy příjemné čtení...
Hatachi

První kapky dopadly na přední sklo, když Jaera začala startovat. Dongwook nepřeháněl. Během okamžiku se spustil obrovský liják. Pod prořídlou trávou pomalu prosakovalo řídké, klouzavé blátíčko, několik centimetrů hluboké. Jaera měla pocit, že jede po ledu. Ještě ke všemu byla cesta až k hlavní silnici z kopce. Snažila se auto udržet bokem na cestu, aby se nestáčelo.

„Nezdá se mi, že bych řídila,“ pokusila se o lehký tón, ale sama slyšela ve svém hlase paniku.

„Tak zkus zajet ke kraji a vypnout motor. Počkáme, až liják přestane.“

„Zkusím to,“ řekla nejistě. Začala dělat, co jí radil, ale auto se otočilo o sto osmdesát stupňů. Ve snaze udržet auto rovně ho otočila. „Dongie,“ začala křičet. „Asi se nabouráme!“ Vteřinu před nárazem ucítila, jak ji chytil kolem ramen a chránil jí obličej. Čekala zvuk tříštícího se skla a řinkot kovu, ale všechno, co uslyšela, bylo škrábání borovicových větví o auto. Déšť zesílil.

„Jae, už je to pryč. Jsme v pořádku,“ šeptal jí konejšivě. Tisknul si jí k sobě a líbal ji na krk, dokud se úplně nepřestala třást. „Jen jsme pěkně usazení v borovicovém porostu.“

Otřásla se hrůzou a pevně se k němu přitiskla. „Nikdy v životě jsem se tak nebála. Volant mi vyskočil z ruky.“

A pak ji začal líbat s takovou vášní, že nebylo možné nechat jeho polibky bez odezvy. Nehoda jim vybičovala nervy, nemohli se nasytit jeden druhého.

Jaera byla omámená, skoro si neuvědomovala, co dělá. Vsunula mu ruce pod košili. „Miluju tě,“ šeptala a pokrývala ho polibky.

Dongwook najednou zhluboka vydechl a opřel se o sedadlo. Jemně, ale nesmlouvavě ji od sebe odstrčil. „Zdá se, že už ses z naší malé nehody naprosto dostala. Vylezu ven, abych zjistil, jak hluboko jsme zapadli.“

Jaera potřebovala právě těch několik minut, co byl venku, aby se vzpamatovala. Postavil ji před realitu tak krutě, že to pro ni byl horší šok než celá nehoda. Možná se ji snažil jen uklidnit, ale syrová vášeň jeho polibků ji zcela vzrušila. Kdyby se jí snad ještě jednou dotkl, asi by shořela.

 

Když se Dongwook vrátil do auta, pořád vytrvale pršelo. Sundal si bundu a hodil ji na zadní sedadlo, pak si otřel zablácené ruce do papírových kapesníčků, které mu Jaera podala.

„Jsme tady uvězněný, dokud nepřestane pršet. Ale myslím, že se na cestu dostaneme sami bez nějakých větších potíží. Nevypadá to, že by bylo něco poškozeného nebo rozbitého.“

„Jak dlouho asi bude pršet?“

„To nevím, ale moc dlouho asi ne. Mezitím bysme si mohli udělat trochu pohodlí. Zapni topení, aby nám bylo teplo.“

Za chvilku bylo v autě útulno. Dongwook se natáhl za její sedadlo a odkudsi vytáhl láhev whisky. „První pomoc,“ zažertoval, „jeden ze vzácných okamžiků, kdy je opravdu třeba.“ V přihrádce nahmatal termosku, ze které odšrouboval víčko. „Napij se,“ pečlivě naléval whisky do víčka a nabídl jí první doušek.

Jaera chtěla odmítnout, ale pak si to rozmyslela. Trochu se napila. Alkohol ji tak pálil v krku, až se rozkašlala. Podala mu provizorní hrnek, rychle ho dopil a okamžitě si nalil další. Dongwook nikdy moc nepil, ale teď to vypadalo, že se chce vědomě opít.

Po chvíli si uvědomila, že již neprší. „Dongie?“

„Hmm.“

„Mohli bychom se zkusit odtud dostat. Už neprší.“

„Za chvilku.“

„Ale už je pozdě a za chvíli bude tma.“

„Pořád je tma,“ mumlal. „Nemusíš se bát.“

„S tebou se nikdy nebojím.“

„To se můžeš spolehnout.“ Po téhle poznámce si udělal ještě větší pohodlí a usnul s hlavou opřenou o sklo.

Jaera nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. Otočila se a dívala se na něj. Byla tak unavená, že i jí za chvíli klesla víčka.

Další věc, kterou vnímala, byla, že s ní Dongwook třese. „Probuď se, Jaero.“

Otevřela oči. Překvapilo ji, když zjistila, že spala s hlavou opřenou o jeho rameno. Na obloze se objevil obrovský bílý měsíc, po mracích nebylo ani památky.

Protřela si oči a posadila se. „Kolik je hodin?“

„Tři čtvrtě na jedenáct. A promiň, že jsem takhle vytuhnul,“ omlouval se jí.

„Nic se neděje.“

„Ale děje,“ trval na svém. „Měl bych ti zlíbat obě ruce, jak jsi to dneska zvládla v té vesnici. To vyžadovalo velkou kuráž.“ Natáhl se pro bundu a otevřel dveře. „Dej tam zpátečku a až řeknu teď, šlápni na plyn. Bláto trochu ztuhlo, tak ten zázrak snad dokážeme.“

Po několika pokusech se opravdu dostali zpět na cestu. Naskočil dovnitř, plný nakažlivého nadšení, že to zvládli.

„Tak a jedeme domů!“

 

 

První týden utekl pro Jaeru, která se zabydlovala v novém domově, jako voda. Podle nepsané dohody nejezdil Dongwook do kanceláře. Celý den pak trávil se správcem farmy. Dimů chodil jen na oběd. Jaera mezitím prala, vařila a uklízela dům. Nejvíce se těšila na večery.

Dongwook vždycky přišel osprchovaný a převlečený. Dali si skleničku červeného vína a navečeřeli se. Někdy poslouchali koncerty vážné hudby, jindy si povídali. Debatovali o všem možném, jenom ne o sobě, o svých pocitech nebo budoucnosti.

Od noci, kterou spolu strávili v lese, dělal Dongwook všechno možné, aby si zachoval odstup. Pořád ještě byli na farmě sami, ale Jaera si uvědomovala, že až Dongwook začne jezdit do kanceláře, změní se jejich život znovu. A po příjezdu Wonseoka už nebude o nějakém soukromí ani řeči.

 

V neděli se Jaera probudila s vědomím, že to je Dongwookův poslední den doma, než začne chodit do práce. Chtěla si s ním vyjet na koni a prosila ho, aby za ní přišel ráno do stáje. Dostala jen nicneříkající odpověď, tak ani nedoufala, že by ho dnes viděla víc než obvykle.

Oblékla si džíny a bílé triko. V kuchyni si připravila snídani a rozhodla se, že pojede sama. Ani nevěděla, jestli je Dongwook doma. Mohla nakouknout do knihovny, aby to zjistila, ale to už radši přestala dělat. Nechtěla, aby si myslel, že ho špehuje.

Vydala se do stájí. Potěšeně vdechovala důvěrně známý pach koní, kůže a sena. Diabla našla až v posledním stání. Uvítal ji zařehtáním, a když se k němu přiblížila, začal větřit. Uklidňovala ho a hladila ho po nozdrách a čele. „No, Diablo, chtělo by se ti ven? Dongie si myslí, že to spolu nezvládneme, ale my to víme líp, viď?“ Ze zdi sundala uzdu, vsunula mu do tlamy udidlo a vyvedla ho ze stájí. Zdálo se, že je klidnější.

„Myslel jsem, že jsem to řekl jasně. Na Diablovi nikdy nepojedeš sama, Jaero!“

Otočila se a uviděla ho stát mezi dveřmi. „Myslela jsem, že tu budeš. Diablo šel rovnou ke mně… Okamžitě mě poznal. Úplně umírá touhou po projížďce. Nechceš jet na chvíli se mnou?“

„Zdá se, že nemám na vybranou.“

Diablo už cítil svého pána, přišel tedy k němu a strkal mu nozdrami do širokého hrudníku. Jaera mu skoro záviděla. Dongwook na něj mluvil měkkým, mazlivým hlasem. Zvedl levou ruku. „Tak do sedla, Jaero.“

Vyhoupla se Diablovi na hřbet tak, aby seděla před manželem. Jezdívali takhle spolu často bez sedla, protože si to vždycky přál. Chtěl ji mít co nejblíže, aby byli jako jeden. Šeptával jí, že nechce, aby je něco rozdělovalo.

Diablo tancoval na místě, dychtivý vyrazit. Dongwook nasedl za ni. Objal ji kolem pasu a v tom okamžiku ji zalila směsice pocitů. Od vzrušení, přes něhu, až po lásku k tomuto muži, jehož odvaha byla dennodenně podrobována zkouškám. Zavřela oči a zkoušela si představit, jaké to je být slepá Diablovi na hřbetě.

„Tak kam vyrazíme?“

„Rovnou za sluncem,“ navrhl a pobídl koně.

Hřebec jako by cítil, že nese vzácný poklad, šel volně po příjezdové cestě. Farma byla obklopena kvetoucími stromy. Jeli mezi broskvoněmi a pomerančovníky, jejichž vůně byla až omamná. Když vyjeli ze sadu, Diablo ožil. Pocítil závan svobody. Zrychlil a přešel do cvalu. Jaera jen držela otěže a opírala se o manžela, protože Diablo okamžitě reagoval na sebemenší Dongwookův pokyn.

Po chvíli Dongwook koně zarazil a dál jeli volně. Dosud nikdo z nich nepromluvil. Nebylo ani potřeba. Na Dongwookovi bylo vidět, že ho projížďka těší.

„Jaké to je, letět zase s větrem o závod?“ zeptala se a otočila hlavu na stranu, aby ji slyšel. Neúmyslně se rty dotkla jeho brady a proběhlo jí zachvění. Nechtěla provokovat, protože hněvu a odmítnutí se jí už dostalo víc než dost a pokaždé ji to znovu ranilo. „Dongie, slyšíš mě?“ pokračovala už s odvrácenou hlavou a snažila se mluvit vyrovnaně.

„Jestli si myslíš, že mám jiný pocit než naposled kvůli tomu, že jsem slepý, tak nemám. Tenkrát jsem taky neviděl nic. Měl jsem před očima závoj hustého, černého hedvábí,“ odpověděl lenivě a Jaere se rozběhl tep jako o závod. „Jsem moc rád, že si se nenechala ostříhat, nebo nezměnila parfém.“

Diablo došel ke skupince stromů a dal rozhodně najevo, že se chce chvíli pást. Dongwook zvedl obličej k obloze a zhluboka se nadechl. „Podle sluníčka bych řekl, že už je dost pozdě a já čekám nějaké telefony kolem oběda. Měli bysme se radši vrátit.“

Jaera se bránila. „Ještě není tak pozdě. Mohli bychom na chvíli sesednout. Potřebovala bych se protáhnout.“

Dongwook na okamžik ztichl. „Není ti špatně?“

V jeho hlase byla znát obava. Neklamná známka toho, že k ní není tak nevšímavý, jak předstíral. Ale ona nechtěla, aby dnešní ráno už skončilo. Jakmile se vrátí domů, Dongwook odejde do knihovny a ona už jej celý den neuvidí.

„Je mi fajn, jen mě trochu bolí nohy, protože jsem dlouho nejezdila.“ Zaslechla, jak se podrážděně nadechl, ale nic neřekl. Pak seskočil z koně. Podívala se na něj. Vztáhl k ní ruce… spíše nevědomky… aby jí pomohl.

Snad to způsobilo to, jak se mu leskly oči, nebo chuť být už u něj co nejdřív. Ať už to bylo cokoli, přehodila nohu přes Diabla tak prudce, že neudržela rovnováhu a spadla přímo na Dongwooka, který to nečekal.

Oba se svalili na trávu a Dongwook vykřikl.