Mistero 1

 

Jen si tu tak něco odložím, heh...

"Tak pohni, nemáme už moc času. A jestli přijde manažer a uvidí tě, jak tu spíš, roztrhne nás oba dva!" lamentuje zamračeně menší z chlapců, ukazujíce přitom prstíkem na svého kolegu, který místo, aby se chystal na cestu, tak si vysedává v měkké, kůží potažené židli a nechává se opečovávat maskérkou. Jedním okem se zadívá na zlobícího se chlapce a koutky se mu vlní pobavením.
"Neboj, Yeongjine. Manažer je naštěstí mimo město, takže se tu jen tak neobjeví a kdyby, tak co? Co nám může asi tak udělat, hn?" řekne Sanha, mrkne do zrcadla a spokojený se svým vzhledem vstane, vesele poděkuje mladé dívce a vezme Yeongjina okolo ramen. "Tak pojď, ty můj malý perfekcionisto." Menší chlapec se začervená nad oslovením Sanhy a drcne ho do ramene.
"Hej, neříkej mi tak, jo?" vyhrkne, ale kňouravý tón jeho hlasu Sanhu pobaví ještě více. Zpevní svůj stisk okolo jeho ramen, opatrně ho pohladí po tváři, jen letmo a tak jemně, až se Yeongjin zachvěje a pak mu pohlédne do očí. Jen na okamžik, ale Yeongjinovi neunikne ten zvláštní lesk v těch tmavých studnách jeho očí. Odraz něžnosti a jemnosti ho velmi překvapí. Přimhouří zamyšleně oči. Tohle se mu nějakým zvláštním způsobem nezdá. Tohle není ten Sanha, kterého zná. Kluk, který je v celém okolí znám svou tvrdostí a nedostupností. Svým hrubým, někdy až krutým přístupem ke všemu živému.
Najednou se cítí, jako kdyby měl mladší něco za lubem, ale... co?

Chybí jen pár minut do cíle a Yeongjin spí, tiše pozorován tmavýma očima Sanhy. Tomu hraje na rtech nepatrný úsměv. Směs zaujatosti a zvláštní, neidentifikovatelné zabarvenosti, která dělá jeho oči tmavší, zatímco konečky prstů si přejíždí po svých rtech a zamyšleně mhouří oči. Nad čím asi přemýšlí?
Najednou vůz prudce zastaví. Sanha bolestně zaskučí, když se mu bezpečnostní pásy silně zaryjí do hrudníku. Pro Yeongjina jde ale o velmi nepříjemné probuzení.
Jelikož je nepřipoutaný, setrvačnost ho vymrští na sedadlo před ním, kde se silně udeří do hlavy. Ihned se zkroutí v bolestné křeči a tiše skuhrá nevybíravá slova nejen na adresu tvrdé sedačky o níž se udeřil, ale také na adresu řidiče, který tak nečekaně a prudce zabrzdil.
"Co se sakra stalo?" vyhrkne Sanha a nahne se dopředu, aby viděl přes okno.
"Omlouvám se, je tu stádo ovcí," odpoví mu klidným hlasem řidič a vystoupí, aby vynadal muži, který nahnal své stádo do silnice v tak nepřehledném místě. A zatím, co se muži venku dohadují, Sanha se otočí na Yeongjina.
"Jsi v pořádku?" zeptá se ho, ale chlapec neodpovídá, jen se dál drží za bolavé místo na hlavě. "Yah, slyšíš mě?" drcne do něho rukou a konečně se dočká odpovědi. Yeongjin na něho otočí hlavu, ale pohled do jeho tváře se Sanhovi vůbec nelíbí. Yeongjin je celý bledý a třese se. Je znát, že se snaží udržet oči otevřené. Rána byla tudíž zřejmě mnohem silnější, než se zdá. Sanha nestačí nic víc udělat, když se do vozu náhle vrátí řidič. Ihned na něho křikne.
"Jeďte k doktorovi, hned! Yeongjin je úplně mimo," řekne a muž za volantem přikývne a nastartuje. Snad to nebude tak vážné, pomyslí si Sanha a starostlivě mladíka pozoruje. Yeongjin se pokusí něco říct, ale v tom se mu oči protočí v sloup a on ztratí vědomí.

O pár hodin déle promlouvá k Sanhovi lékař, který chlapce prohlédl.
"Bohužel jsme ho museli operovat. Díky rentgenu jsme zjistili zlomeninu dvou žeber. Jeden úlomek kosti tlačil na plíci tak, že hrozilo její propíchnutí. Teď už je ale relativně v pořádku. Dostal sedativa na bolest," řekne. "Při nárazu utrpěl také silný otřes mozku a jeho reakce jsou velmi slabé a částečně opožděné. To ale brzy odezní. Rád bych si ho tu ohlídal, aby se mu nevytvořil otok. Teď na něho ještě působí narkóza, takže nejspíš tvrdě spí, nicméně pokud chcete, můžete za ním, ale jen na pár minut!" řekne a rozloučí se.
Sanha o pár minut později vejde do jednoho z nemocničních pokojů, ve kterém leží Yeongjin.
Dojde k lůžku a aniž by se namáhal si sedat na židličku, která stojí v rohu, sedne si rovnou na okraj postele. Tiše pozoruje chlapce, který spí a marně se pokouší v hlavě vyšťourat jakoukoliv omluvu manažerovi, že nedorazili tam, kam měli. Už teď je mu jasné, jak budou muset poslouchat, o kolik času přišli, kolik peněz to bude společnost stát a tak podobně. A je mu jasné, že se tomu nevyhnou ani přesto, že nehodu nezavinili!
Povzdychne si. Vezme Yeongjina za ruku a stiskne.
"Kdybys mě jen jednou jedinkrát poslechl!" vyřkne tichounkou výčitku, že mladík jeho neustálé prosby o používání bezpečnostního pásu absolutně ignoruje. Yeongjin nereaguje na jeho slova, pouze poklidně oddychuje, víčka zavřená. A zatímco si ho Sanha prohlíží, uvědomí si, že je chlapec mnohem hezčí, než si myslel a zatouží po něm víc, než dřív. V hrudi, jež se mu zvedá rychlými nádechy a výdechy, mu srdce začne bušit jako splašené. Na mysl mu proniká spousta myšlenek, majících jednoho společného jmenovatele - touhu! Touhu po mladíkovi, k němuž upíná svůj pohled, touhu po jeho dotycích a hlavně... po jeho těle.
A tak, aniž by si vůbec byl schopen uvědomit co činí, začne se sklánět a jen okamžik na to své rty spojí s těmi, jež patří Yeongjinovi. Jsou tak jemné, tak hebké a horké...

Po chvilce se odtáhne a mírně se zamračí. Tohle není ta správná chvíle a už vůbec ne místo, kdy a kde chtěl chlapci vyznat své city, ale je to silnější než zdravý rozum! Znovu se skloní a hladově se vrhne na ty dokonalé rty, doufajíce, že se chlapec neprobudí, i přestože je tak nadopovaný léky, že bude s největší pravděpodobností spát až do rána. Sanhovi unikne tichý vzdech, jasně dokazující tu prostou skutečnost, kterou by viděl i slepý - to, že jeho city k němu jsou mnohem víc, než jen přátelské...