neděle 7. března 2021

Kouzlo lásky 1


 

Zdravím. I dnes přicházím s dalším dílem povídky. Po tři díly se budeme setkávat se Siwonem, nejstarším synem paní Choi. Dozvíme se, kde našel svoje štěstí a kdo byl láska jeho života.
Za případné chyby se moc omlouvám, ale snažím se je všechny vychytat. Přeju tedy příjemné a ničím nerušené čtení. Snad tahle povídka pobaví a potěší...
Hatachi


Choi Siwon se pevně rozhodl propustit svojí sekretářku, jak mu s oblibou říkal. Určitě si z jeho slov nebude nic dělat, protože mu vyhazovem vyhrožoval už nejednou. Přesněji řečeno, vyhazoval ho pokaždé, když mu něco vyvedl. Jenže tentokrát to myslí smrtelně vážně. Kyuhyun dostane výpověď a basta!

Oznámí mu to okamžitě, jakmile se mu podaří po ošetření vypadnout z ambulance pohotovostní jednotky.

Siwon byl přesvědčen, že má smysl pro humor, ale Kyuhyun tentokrát zašel opravdu příliš daleko. Jen málokdo má smysl pro kanadské žerty a ještě méně je těch, kteří jsou ochotni snášet jejich následky. Momentálně se řadil mezi ty, které dokážou kanadské žerty rozzuřit k nepříčetnosti. I když musel obdivovat Hyunovu vynalézavost, jeho dnešní pokus o vraždu, mu vůbec nepřipadal směšný. Bolestivý, to ano, ale rozhodně ne směšný.

„To byl teda nápad strčit mi do auta blbou slepici!“ Hudroval pobouřeně. Když se jí pokoušel dostat z auta ven, splašila se a bránila se jako ten nejagresivnější kohout. A to bude stát Kyuhyuna místo.

Kašle na to, že je Kyu jediný, kdo dokáže v jeho kanceláři něco najít. A musí mu čestně přiznat i to, že kdyby nebylo jeho puntičkářského systému účetnictví, mohli by sice s kamarádem Hangengem renovovat a stavět domy jako strhaní, ale neměli by ani potuchy o tom, kdo jim už platil a kdo ještě ne. Ani to, že u nich Kyu pracuje od samého začátku jejich společné firmy, která nese název Stavební společnost HANWON, nebude pokládat za polehčující okolnost. Kyuhyun se bude zodpovídat za pokus o vraždu.

„Ano, pokus o vraždu!“ Trval na svém.

Podíval se smutně na svou provizorně ovázanou pravou ruku. I když zatím nemá konkrétní důkaz, že tu pitomou slepici dal do auta právě Kyu, je jediný, kromě jeho kamaráda, kdo mu vyhrožoval, že draze zaplatí za to, co mu posledně vyvedl. Samozřejmě, mohl to být i Hangeng, ale ten odjel na víkend mimo město a jedině Kyu věděl o jeho sobotním večerním programu. Věděl i to, že si vezme místo dodávky svoji milovanou sněhobílou audinu. Je tedy jediným člověkem, který měl příležitost i motiv. Nemusí být přeci soukromým detektivem, aby přišel na to, že jediným nožným viníkem může být pouze on.

Siwon si upravil obvaz, který se mu svezl z předloktí. Přemáhal netrpělivost. Sestřička, která ho před patnácti minutami posadila na vyšetřovací stůl v závěsem oddělené kóji ambulance, mu ovázala jen ta nejhorší zranění a nechala vedle něj ležet hromadu dalších obvazů s tím, že má počkat, až přijde doktor. A od toho okamžiku si ho nikdo nevšiml.

Siwon si prohlížel ruku s množstvím ran a škrábanců a s nedávno sešívaným poraněním, které bylo jen pár centimetrů od stop po slepičím zobáku a pařátech. Dvakrát v jednom týdnu na pohotovosti, je trochu moc. Zřejmě je tento týden jako stvořený pro nehody. Až na to, že tohle nebyla nehoda, ale pokus o vraždu. Ale ať už to nazve jakkoli, doktorovi to asi těžko vysvětlí. Poranění ruky na staveništi je pro stavbaře běžná záležitost, ale napadení slepicí…?

Co když jej bude ošetřovat tentýž doktor, který ho ošetřoval po potyčce s kozlem? Siwon se mu tehdy marně snažil vysvětlit, že mu kozla zavřel do koupelny Hangeng a že on jen doplatil na svůj kanadský žert. Důstojný starší pan doktor neměl vůbec smysl pro humor. A vylíčit incident se slepicí nebude určitě nijak snadnější.

 Podíval se na svou elegantní světle krémovou košili a smokingové kalhoty. Vsadil by se, že i když tady jistě není ze všech momentálních pacientů nejhůře zraněný, je určitě nejlépe oblečený. Konce slavnostní černé vázanky mu visely po stranách rozhalené košile. Košili si rozhalil jen proto, aby se sestřička mohla přesvědčit, že mu srdce ještě bije.

Zkřivil rty, když si vzpomněl na smoking. Zabalil do něho divoce kdákající slepici, aby jí zneškodnil a pak odvezl do Spolku pro ochranu zvířat. Ani ve snu by ho nenapadlo, co dokáže domácí zvíře svým zobákem, pařáty ostrými jako břitva a naprostým nedostatkem smyslu pro osobní hygienu udělat s vypůjčeným smokingem. Smoking byl vlastně to první, co ho napadlo k chycení slepice použít. Kdyby si ho nesvlékl, určitě by mu ruku ochránil. V té chvíli však myslel jen na jediné…zneškodnit slepici a co nejrychleji se jí zbavit.

Ztěžka si povzdychl. Rozhodně neměl v plánu strávit sobotní večer právě takhle. Naopak, měl mít první rande s atraktivní blondýnou a tímhle to však skončilo. Vůbec jí nepotěšil, když jí z auta telefonoval, že musí do nemocnice. A když dodal, že už s ní dnes večer nebude moci jít na podzimní dobročinný ples, ani se s ním dál nebavila. Skutečně jí nemůže zazlívat, že nepřijala jeho vysvětlení. Bylo tak absurdní, že rezolutně prohlásila, že se s ním už v životě nechce setkat.

Závěs, který odděloval jeho kóji od vedlejší, se mírně zavlnil. Slyšel nějaké šustění a pak vrzání koleček. Jeho souseda zřejmě někam odváželi. To byl neklamný důkaz, že se přece jen něco děje. Snad konečně přijde na řadu i on.

Po chvíli se skutečně rozhrnul závěs a do kóje nakoukla sestra.

„Pane Choi, doktor Kim tady bude hned.“ Dříve než stačil něco říct, byla pryč a zůstal po ní jen rozevlátý závěs.

Po dalším marném čekání se rozhodl, že si rány ováže sám. Vzal obvaz a nešikovně si jím ovíjel ruku, přitom dával pozor, aby si nezašpinil kalhoty. Nechápal, proč se tím zatěžuje, stejně bude muset uhradit půjčovně škodu. To znamená zaplatit celý oblek – smoking, košili i kalhoty s lampasy po stranách.

Přidržel si obvaz na ruce a rovnal si záda, aby trochu protáhl tělo, ztuhlé dlouhým sezením. Sestra, která ho sem dovedla, mu navrhovala, aby si lehl, než mu změří tlak, teplotu a udělá záznam o jeho celkovém zdravotním stavu. Odmítl. Připadalo mu absurdní ležet na zádech a hledět na bílé stěny a stejný strop. Už tak se cítil jako naprostý idiot.

Kromě toho, kdyby byl ve vodorovné poloze, mohl by snadno usnout. Poprvé po šestatřiceti hodinách, co je na nohou. Téměř celou minulou noc totiž hledal šestnáctiletého chlapce, který utekl z domova. Když zakládal dobročinný spolek, který měl pomáhat dospívající mládeži v nesnázích, nepředstavoval si, že se bude muset zúčastňovat nočních pátracích akcí. Nikdy ho také nenapadlo, že se ho tak dotkne, když se jim dítě nepodaří najít nebo když jejich pomoc odmítne.

Už se chystal vstát a odejít, když kdosi odtáhl závěs a vzápětí ho zase zatáhl. Zvednul hlavu v domnění, že to bude opět sestra. Místo toho však hleděl na mladého muže v bílém plášti, s červenými vlasy, co hleděl do jeho papírů.

Byl okouzlující. A on byl okouzlen.

Prvním pohledem ho ohodnotil jako lékaře – profesionála. Druhým a třetím se na něj soustředil jako na osobu, ukrytou pod bílým pláštěm. Díval se na něj, překvapen reakcí svého těla. Nečekaným vzbuzením nezkrotné touhy, která mu sevřela žaludek.

Ještě se mu ani nepodíval do očí a už se mu vařila krev v žilách. Pulz se mu zrychlil, a kdyby mu sestra změřila tlak teď, určitě by ho měl pořádně zvýšený.

Ze štíhlého krku mu vysel fonendoskop a jeho kulatý konec ležel ve výstřihu bílého pláště. Letmo pohlédl na bílé kalhoty, které mu vyčnívaly zpod pláště, ale byly příliš volné, takže si nemohl prohlédnout jeho nohy. Pohledem se sunul výš, až k obdélníkové plastikové jmenovce, připnuté na horní kapse pláště. Nedokázal se však soustředit, aby přečetl jméno napsané tiskacím písmem. Zvedl pohled na jeho rudé vlasy sepnuté do culíku a uvažoval, jaké jsou na omak.

Když přistoupil blíž, ucítil vůni jasmínu prolínající se s dezinfekčním prostředkem. Z nějakého neznámého důvodu mu ta kombinace připadala velice vzrušující.

Možná ztratil víc krve, než si myslel.

Když mladý doktor zvedl oči od desek se záznamem o jeho zdravotním stavu a jejich pohledy se setkaly, ucítil, jak mu vzrušeně poskočilo srdce. Uvědomil si, že jeho oči mají barvu hořké čokolády. To zvláštní přirovnání jeho samotného překvapilo, nikdy neměl sklony k poezii.

„Pan Choi?“ Jeho hlas byl něžný.

„Siwon.“ Automaticky ho opravil.

Znovu pohlédl do desek. Když na Siwona opět upřel pohled, jemně se usmíval.

„Máte krásné křestní jméno, pane Choi. Škoda, že mí rodiče neměli takovou fantazii jako vaši.“ Sešpulil rty a tiše hvízdl obdivem. Siwon měl pocit, že vzrušením exploduje. „Jsem doktor Kim.“

Přidržel si obvaz, aby mu nespadl a mírně pozvedl pravou ruku. „Podal bych vám ruku, ale mám s ní momentálně trochu problémy.“

„To vidím. Tak se vám o ní postaráme.“ Opět upřel pohled na jeho košili a kalhoty. „To ale musel být bouřlivý večírek!“

„Ani jsem se na něj nedostal. Stalo se mi to hned v autě.“

Doktor zvedl jedno obočí, ale nijak to nekomentoval. Siwon přemýšlel, jestli není zvědavý proto, že není ten typ nebo proto, že při své profesi už vyslechl všelicos.

Mladík v bílém položil zdravotní záznam na stůl vedle něj a přistoupil k Siwonovi blíž, aby si prohlédl jeho zranění. Protože seděl a ruku měl položenou na stehně, musel si mu stoupnout mezi nohy, aby k němu měl lepší přístup. Podíval se mu do očí a Siwon se syčivě nadechl.

„Máte bolesti, pane Choi?“

„Ne takové, jaké myslíte.“ Odvětil přiškrceně. Pohled mu zabloudil na jeho štíhlé boky. Věděl, že tuhle intimní polohu nezaujal úmyslně, ale jeho tělo okamžitě reagovalo.

Doktor Kim nereagoval. Navlékl si chirurgické rukavice a odmotal mu obvaz z ruky. „Aha…“Zamumlal zamyšleně.

„Jaké aha?“

„Zdá se, že už máte nějaké zkušenosti s doktory, že pane Choi?“

„Nemohu doufat, že mě budete oslovovat křestním jménem?“ Zeptal se místo odpovědi.

„Jste na pohotovosti, ne na mejdanu, vážený pane Choi.“ Vzal sterilní gázu, kterou sestra položila na stolek u vyšetřovacího stolu. „Neodpověděl jste mi na otázku.“

„Podle těch stehů na ruce je jasné, že mam za sebou jeden celkem čerstvý zákrok. Tady na pohotovosti. Proč se ptáte?“

„Je to moje povinnost. A nezapomínejte, že na fakultě nás učili, jak umrtvit kteroukoliv část lidského těla.“ Vyčistil mu ránu dezinfekčním roztokem, vzal injekční stříkačku a podržel jí jehlou vzhůru.

„To může být někdy výhodné.“ Zasmál se tomu.

„To ano. Pro pacienta, ale někdy i pro doktora, když jsou s některými částmi pacientova těla problémy.“

„Budu si to pamatovat.“ Zabručel a ostražitě sledoval jehlu, když se pohnula směrem k jeho ruce.

„To byste měl.“ Pozorně mu nadzvedl ruku a na jednom místě jí potřel tamponem. „Myslete na něco příjemného, pane Choi. Dám vám injekci lokálního umrtvení a potom ránu ošetřím.“

Nic necítil. Měl co dělat, aby zvládl reakce svého těla na jeho dotek. Dokonce i přes rukavice cítil na kůži proudění tepla z jeho ruky. Měl hlavu skloněnou, soustředil se na to, co dělal a tak využil příležitosti a přečetl si konečně jméno na jeho jmenovce.

Dr. Kim Heechul.

Jeho jméno si stále v duchu opakoval. Nevzpomínal si, že by znal někoho s takovým jménem. Což je pochopitelné, ještě nikdy nepotkal nikoho takového jako je on. A také na nikoho takhle nereagoval.

„Doktor, co vám šil to minulé zranění, odvedl dobrou práci. Budu se snažit udělat to stejně, aby vám to dvojí šití k sobě ladilo. Snad byste měl i pouvažovat o novém autě.“

Siwon nevěděl, jestli má na ty slova reagovat nebo se s ním doktor baví jen proto, aby mu to ulehčil. Doktor byl bystrý, vždycky měl rád bystré lidi.

„Ta první rána je od ostrého hřebíku, který trčel z desky. Ta deska byla v lešení, které se uvolnilo, a protože jsem byl právě pod ním, snažil jsem se ho podepřít.“

„Jako Atlas podepírající nebeskou klenbu.“

„Máte pravdu, tak nějak jsem asi musel vypadat.“ Ušklíbl se.

Než začal xylokain účinkovat, ošetřoval mu ostatní drobnější poranění. „A co tahle čerstvá rána a ty škrábance?“

Upřel pohled na několik rudých pramínků vlasů, co se mu uvolnily z culíku a sklouzly do obličeje. „Asi mi neuvěříte, ale zranila mě slepice.“

Ani to s ním nehnulo. „Dovolíte?“ Zvedl mu ruku, podložil jí dalším kusem gázy, aby mu neušpinil kalhoty. „To jsem netušil, že se farmáři oblékají při práci tak honosně.“

„Jsem stavbař, ne farmář. A tu slepici jsem měl v autě.“

„Jinou partnerku se vám nepodařilo sehnat?“

Siwon se nejprve zakuckal, ale potom se tak rozesmál, že Heechul musel počkat s ošetřováním, až se uklidní.

„Moje sekretářka, teda Kyuhyun, mi strčil do auta slepici, aby si ze mě vystřelil. Věděl, že budu mít na sobě společenský oblek a že místo dodávkou pojedu osobním autem. Měl tedy perfektní příležitost se mi pomstít.“

Jejich pohledy se na krátko setkaly. Heechul se na okamžik překvapeně zamračil, ale vzápětí se jeho tvář vrátila k neosobnímu výrazu doktora.

„Proč? Odmítl jste mu zvýšit plat?“ Zeptal se a vzal do ruky chirurgickou jehlu na šití.

„To ne. Naštval jsem ho, protože jsem mu dal do nádoby s chlazenou pitnou vodou pár akvarijních rybiček. Prohlásil, že to je už i na něj moc a tři dny nato mi strčil do auta slepici.“

„Děláváte to často?“ Znovu se na Siwona podíval tím divným pohledem.

„Myslíte ty rybičky nebo slepičí zápasy v autě?“

„Obojí…“

Pokrčil rameny, za což si od Heechula vysloužil vyčítavý pohled, protože tím pohnul rukou. „Promiňte…“ Zabručel a hned se zase vrátil k původnímu tématu. „O mě je známo, že si občas z lidí vystřelim. Ale jen z těch, které mam rád.“

„To není zrovna nejpříjemnější projev lásky.“

„Vy nemáte rád kanadské žerty, Heechule?“ Schválně použil jeho křestní jméno, ale jedinou jeho reakcí bylo nadzvednuté obočí.

„Kdysi jsem si myslel, že jsou vtipný.“

„A co změnilo váš názor?“

„Vyrostl jsem z toho.“ Řekl suše.

„To znamená, že já jsem ještě zůstal puberťákem?“ Netušil, proč ho zajímá jeho názor.

„Nic mi do toho není, čím se bavíte, vážený pane.“ Prohlásil rozhodně. „Pokud neskončíte na pohotovosti, zrovna když mam službu já.“

Jenže on chtěl, aby se o to Heechul zajímal. Chtěl, aby ho zajímalo vše kolem něj, tak jako on se zajímá o všechno kolem něj. „To se dá snadno změnit, Heechule.“

Heechul mu nestačil odpovědět. Závěs se rozvlnil a dovnitř nahlédla nějaká sestra, kterou ještě neviděl. „Pane doktore, matka toho děvčátka se zlomenou nohou se ptá, jestli může jít s dcerou na rentgen.“

Heechul dále pokračoval soustředěně v sešívání Siwonovy ruky, ale sestře odpověděl. „Byl bych raději, kdyby zůstala v čekárně. Holčičce moc nepomůže, když s ní půjde její hysterická matka. Ať s ní jde Lin. Podívejte se po ní.“

„Hned jsem si myslela, že pošlete babi Linu.“ Pousmála se sestra.

Siwon počkal, až se závěs opět zatáhne. „Jakou babi Linu?“

„Lina má pět vnoučat a je jednou z nejzkušenějších sester. Ta dokáže s dětmi přímo zázraky.“

Když už byla řeč o zázracích, i s ním se dělo něco zázračného. Heechulův dotek ho rozohňoval. Sledoval ho, jak uvazuje poslední steh. Obdivoval jeho dlouhé a štíhlé šikovné prsty, když mu na sešitou ránu přikládal sterilní gázu a přelepoval ji náplastí.

„Zřejmě tu máte dnes v noci rušno.“

„Jako každou sobotu.“ Pohlédl na něj s úsměvem. „Ale můžu čestně prohlásit, že jsem ještě nikdy neošetřoval oběť napadení slepicí.“

„Jsem moc rád, že jsem vám mohl zpestřit večer.“

Pustil mu ruku a z kapsy pláště vytáhl pero. Přistoupil k malému stolku a začal psát do jeho záznamů. „Sestra vám řekne, kdy si máte nechat vyměnit obvazy a kdy si máte zajít ke svému lékaři, aby vám vytáhl stehy.“

„A kdybych chtěl, abyste mi je vytáhnul vy?“

„Nejsem váš ošetřující lékař, pane Choi.“

„Teď už jste.“

„Když už tady jste tak častým hostem, měl byste vědět, že ošetřujeme pouze pacienty, kteří potřebují rychlou pomoc.“

„Chci se s vámi zase vidět, pane doktore.“ Hleděl mu vážně do očí.

Heechul vzal desky se zdravotním záznamem a držel je před sebou zkříženýma rukama jako ochranný štít. „Ne!“

„A to je všechno? Jenom jedno strohé ne? Nemohli bysme si o tom promluvit? Řekněme zítra při večeři?“

„Ne, pane Choi.“ Trval na svém. „Budete potřebovat něco proti bolesti?“

„Jediná bolest, která mě v tuhle chvíli trápí, je vaše odmítnutí.“ Toužil ochutnat jeho ústa a prozkoumat to štíhlé tělo pod bílým pláštěm. Jak se ale zdá, nebude si moct dovolit ani jedno.

Heechul to přešel bez komentáře. „Má vás kdo odvézt domů, pane Choi? Nedoporučuju vám používat pravou ruku, dokud nepomine účinek xylokainu.“

„To už jsem zažil minule, takže když jsem sem dneska přijel, poprosil jsem jednu sestřičku, aby zavolala mému kamarádovi. Je to policista.“

Heechul na něj vrhl překvapený pohled. „Věřim, že jste na svém kamarádovi ty své fórky ještě nezkoušel. Mohl by vás za to posadit za mříže.“

„Jak se to vezme. Už jsem to vyzkoušel, jenže on o tom neví. Představil jsem ho Kyuhyunovi, své sekretářce. A lepší fór jsem si ani nemohl vymyslet.“ Zasmál se. „Oni spolu začali chodit.“

„Kyuhyun chodí s policistou?“ Zeptal se mírně přiškrceným hlasem.

„Ano, chodí se Sungminem. Kyuhyuna totiž může zkrotit jen muž, který má za pasem pistoli a želízka.“

Heechul zavřel oči a tvář mu náhle zbledla. Siwon už málem seskočil z lehátka a vrhnul se k němu, když opět otevřel oči. Hleděl na něj smutným pohledem.

„Heechule, co se stalo?“

Zavrtěl hlavou a už zase byl tím přísným doktorem. „Nic.“ Vykročil k závěsu, tam se zastavil a ohlédl se na něj. „Pane Choi, omlouvám se vám za tu ruku.“

„Proč zrovna vy?“ Divil se, zmaten jeho omluvou.

„Obávám se, že mam proč.“ Zašeptal.

Siwon nechápavě hleděl na závěs, který se za ním zavřel. Chtěl za ním jít, chtěl mu říct, že se zase setkají, ale už ne jako doktor a pacient. Injekce, kterou mu dal, sice umrtvila bolest, ale neumrtvila touhu, která mu zachvátila tělo, až v něm vřela krev. A marně přemýšlel, jak to Heechul myslel, když řekl, že je zodpovědný za jeho zranění.

Sklouzl ze stolu a vyšel ven z kóje. Zkoumavě prohlížel velkou halu pohotovosti, ale Heechula nikde nezahlédl. Zato si všiml tmavovlasého muže v uniformě, co si razil davem cestu k informačnímu pultu. Ihned se za ním rozešel.

„Tak asi pojedeme domů, ne?“ Zeptal se ho Sungmin a všechny otázky si nechal na potom. Těšil se, až svého kamaráda podrobí křížovému výslechu. Siwon přikývl a odešli z nemocnice.

 

Heechul asi půl hodiny po tom, co ošetřil Choi Siwona, si mohl konečně udělat přestávku. Zabořil se do ošoupaného křesla v doktorském pokoji. Odkopl pantofle a položil si nohy na konferenční stolek, když z něj nejdříve odsunul stranou hromádku časopisů.

Opřel se, zavřel oči, ale okamžitě je zase otevřel, protože se mu před nimi zjevila tvář muže s ostrými rysy, tmavými vlasy a pronikavýma, tmavě hnědýma očima. Vzdychl si. Byl vždycky pyšný na svůj profesionální přístup k lidem, který náhle zmizel jako mávnutím kouzelného proutku, když se podíval do hypnotizujících očí Choi Siwona. Bez ohledu na okolnosti či naléhavost lékařského zákroku, se mu obvykle dařilo držet city na uzdě.

Od okamžiku, kdy ho spatřil, musel zápolit s tou magickou silou, která z něho vyzařovala a přitahovala ho k němu. I kdyby si od téhle chvíle až do konce služby namlouval, že je to jen jeho fantazie vyvolaná přepracovaností nebo že to způsobil úplněk nebo si našel jakékoliv jiné zdůvodnění, nic by to na věci nezměnilo.

Nic z toho, co se naučil na lékařské fakultě, ho nepřipravilo na to nečekané mravenčení v celém těle, když se dotkl toho muže. Ten pocit, který v něm vyvolal, by se dal přirovnat ke vzrušení bez zábran. Ale i k vyděšení.

Jenže teď zábrany má. Je přece doktor a on pacient. To mezi nimi vytváří neviditelnou hranici, kterou nesmějí překročit.

 



2 komentáře:

  1. Ah! Milovala jsem tu povídku předtím a miluju ji i zeď a to je teprve první díl! Ale dokonalý díl! Moc se těším na další

    OdpovědětVymazat

13. kapitola

  Přeju příjemné čtení... Hatachi