Láska umí víc 13

 

Zdravím. I dnes otravuju s dalším dílem povídky. Přeju příjemné čtení.
Hatachi

Jiho se lehce uklonil v tichém pozdravu, když ji Dongwook táhl pryč se samozřejmostí člověka, který vidí. Při tanci jej pátravě pozorovala.

„Obtěžoval tě?“

Přestala tancovat a překvapeně se na něj podívala. „Ne, vůbec ne.“

Dongwook svraštil čelo. „Obvykle se přestane ovládat, když se trochu napije. A kdyby si myslel, že mu to projde, určitě by se o to pokusil.“

„Dongie, to si ho s někým pleteš. Vůbec nic nepil.“

„Hmm. To mě překvapuje. Žádná trochu pohledná žena si před ním nemůže být jistá. Ani nevadí, když je vdaná… jako třeba Kim Lisa.“

„Já už tomu nerozumím. Vždyť jste byli kamarádi. Co se mezi vámi stalo?“

„Budeš se muset zeptat Sully. Odešla od něho. Tebe měla ráda, proto tenkrát v Soulu chtěla, abys s ní šla nakupovat… aby tě dostala ze Zicovy blízkosti. Z dosahu jeho neodolatelného šarmu.“

„Cože?“ Jaera nevěřila svým uším.

„Ten večer, kdy jste se setkali poprvé, ti věnoval příliš mnoho pozornosti.“

Bylo vidět, že ho to pořád štve. „Přeháníš. Kdyby se byl choval, jak říkáš, asi bych si toho všimla. Takové věci přeci poznám.“

Stiskl rty. „To si umím představit… při tvé kráse.“

„Dongie, co to má všechno znamenat?“

„Věř mi, tenkrát se o to pokoušel. Ale nebyla jsi k mání. To musela být pro jeho ješitnost pěkná rána.“

Jaera vůbec netušila, že je tak žárlivý. „Proč ho tedy pořád zaměstnáváš, jestli je to takhle?“

Znovu začali tančit.

„To je správná otázka. Zřejmě proto, že to byl můj nejlepší kamarád a že je skvělý odborník. Kdysi jsem si myslel, že bysme se mohli stát společníky. Teď jsem rád, že se to nestalo. O jeho divokých pitkách už ví kdekdo. Když ho Sully opustila, prosil mě, abych mu dal ještě jednu šanci. Vzal jsem ho, ale jen na zkoušku. Pořád -“

„Pořád co?“ Jaera se odtáhla, aby na něj viděla. Ve tváři byl celý popelavý a na čele se mu perlil pot. „Dongie, co je ti?“

Ztěžka se o ni opřel. „Nikomu nic neříkej a dotanči ke dveřím. Jen mě začala bolet hlava.“

„Zase jako tenkrát, když jsi přijel s Wonseokem?“ zeptala se úzkostně. Podpírala ho až do ložnice. Nevypadalo to, že by si někdo všiml, že odešli. „Lehni si, zavolám doktorovi.“

„Proboha proč? Jen mě trochu bolí hlava.“ Ležel natažený na posteli a rukou si zakrýval oči.

„No právě! A bolí tě přesně od toho dne, kdy jsme se byli projet a ty ses do té hlavy uhodil. Mám o tebe strach. A kromě toho tě doktor chtěl vidět už minulý týden.“

„Už jsme si to snad jednou řekli. O tom, jestli potřebuju doktora nebo ne, si rozhodnu sám. Vrať se zpátky k hostům a zůstaň se Seokem. Vysvětli mu, proč tam nejsem. Kdyby se ptal někdo jiný, řekni, že za chvilku přijdu.“

„Dongie, nevstávej už, prosím tě. Večírek stejně pomalu končí a lidé už odcházejí.“ Došla do koupelny pro vodu a tebletky a počkala, až si je vezme a zapije.

„Uvidíme,“ odpověděl vyčerpaně.

Cestou zpátky ji zastavilo pár hostů, kteří už byli na odchodu. Děkovali jí za krásný večer a chtěli se rozloučit i s jejím manželem.

„Bude tu za chvilku,“ řekla a doufala, že si ničeho nevšimli. Byl mezi nimi i Wonseok a šel rovnou k ní.

„Řekni Wookovi, že se brzo objevím. Teď jdu k Hansukovi. Pozval nás na skleničku.“

Hansuk je zaslechl a obrátil se na Jaeru. „Víte, slíbil jsem Lise, že se nezdržím dlouho. Už několik dní se necítí dobře.“

 „To je mi líto. Tak byste se mohli zastavit třeba příští týden. Ráda bych vaši ženu poznala.“

„To by bylo výborné. Určitě se vám ozveme. A vyřiďte, prosím vás, Dongwookovi, že s ním zítra potřebuju mluvit. Je to naléhavé,“ ztišil hlas, aby ho slyšela jen Jaera a při tom se upřeně díval na Jiha, který stál pár metrů od nich a s někým se bavil.

Nejdřív Dongwook, teď Hansuk. Tomu musela přijít na kloub. „Vyřídím. Dobrou noc.“

 

Jaera se vrátila do místnosti, ze které odcházeli poslední hosté. Cítila se opravdu vyčerpaná. Tělesně i duševně a tak byla ráda, když konečně zůstala sama.

Zula si lodičky a šla potichu do manželova pokoje. Pořád bylo rozsvíceno, ale on tvrdě spal a ruskou si přikrýval oči. Napjatě poslouchala, jak dýchá. Zdálo se jí, že normálně, tak odešla do své ložnice.

I když byla unavená, nemohla usnout. Pořád dokola přemýšlela o Dongwookovi a Jihovi, o hostech, kteří přišli oslavit jejich svatbu a o manželově chování. Zahrál to přesvědčivě. Nikdo z jejich hostů určitě nepochybuje o tom, jak je milující manžel. Dusila se lítostí, když si na to vzpomněla a nakonec s pláčem usnula.

 

Vzbudila se pozdě dopoledne. Hned nakoukla do manželovy ložnice. Už bylo ustláno a Dongwook byl pryč. V kuchyni našla vzkaz, že ho Juta odvezl do Sappora. A bude-li ho potřebovat, má zkusit zavolat do bytu. Taky jí děkoval za hezký večer a znovu ji ujišťoval, že se bude snažit všechno jí oplatit.

Vzkaz si přečetla ještě jednou, ale pak ho zmačkala a vyhodila. Bylo jí hrozně smutno. Zavolala rodičům, aby jim řekla o večírku. Ale nemohla se jim svěřit se svými problémy, protože by je to znepokojilo.

Dongwook s Wonseokem se vrátili až kolem osmé večer. Jediný pohled a bylo jí jasné, že se něco děje.

„Dongie, vypadáš jako smrt. Co ti je? Zase tě bolí hlava?“ Jaera se o něj začínala opravdu bát.

Zastavil se u dveří do obývacího pokoje. „Najezte se beze mě. Vezmu si jen nějaký prášky, aby to přešlo. Pak za vámi přijdu.“ Každá věta ho stále velké úsilí.

Wonseok se na Jaeru výmluvně podíval. „Téměř celý den jsme byli u něj v bytě a povídali jsme. Za tu dobu ho to chytlo dvakrát.“

Jaere se třásl hlas. „Je to čím dál tím horší. Mám strach, že se zhroutí.“

„A co říkal doktor, když ho propouštěl z nemocnice?“

„Mluvil o normální bolesti hlavy, ale tohle přece není normální. Asi bych ti měla říct, co se stalo před pár týdny. Byli jsme se projet na koni a Dongie spadl.“ Stručně mu vylíčila, co se stalo. „Odmítl se nechat vyšetřit. Možná, že od tebe by si dal říct. Mě vůbec nevnímá.“

„Tvůj muž má svou hlavu, ale to ti asi neříkám nic nového,“ usmál se na ni soucitně. „Uvidíme, co se dá dělat.“ Zvedl se. „Asi bysme se měli najíst a jít spát. Včera jsem se dostal do postele až po třetí. Zítra si všichni trochu odpočineme a já ti povím, co jsem zatím zjistil.“

Uvítala, že si chce jít Wonseok lehnout, protože se sama necítila dobře. Nemohla se na nic soustředit. Něco ji pořád podvědomě zneklidňovalo, ale nedokázala definovat co. Z náhlého popudu šla do Dongwookova pokoje. Byla tam tma. Dongwook spal na zádech a pomalu oddychoval.

Proč stiskla vypínač, si pak později vůbec nedovedla vysvětlit, ale když to udělala, stalo se totéž, co minulou noc. Zvedl paži a zakryl si oči… jako kdyby si je chránil před světlem.

Zamrazilo ji. Zkusila zhasnout. V tom okamžiku dal Dongwook paži dolů. Musela si přikrýt ústa, aby nevykřikla. Nečekala už ani minutu a běžela pro Wonseoka. Naštěstí byl ještě vzhůru.

„Pojď se mnou. Musím ti něco ukázat. Vysvětlím ti to později. Pojď ale, prosím tě, potichu.“

Šli do vedlejšího pokoje. Dongwook ležel ve stejné poloze jako předtím. Wonseok se na ni tázavě podíval.

„Sleduj, co se stane, když zmáčknu vypínač.“ Zašeptala a rozsvítila. Tentokrát to chvíli trvalo, ale znovu si oči zakryl. Pro Jaeru to byl nezvratný důkaz. Setkala se s Wonseokovým pohledem. „To se stane pokaždé, když rozsvítím. A teď, podívej se.“ Zhasla a Dongwook ruku zase spustil.

Wonseok užasle stiskl vypínač ještě jednou. Dongwook zasténal a obličej si schoval do polštáře. Chytil Jaeru za paži. Rozuměli si beze slov. Když zhasli, Dongwook si ulehčeně oddechl. Vyšli z pokoje a zamířili do knihovny. A bylo po spánku…

„Musíš okamžitě zavolat doktorovi.“

„Ano, hned,“ přisvědčila a začala listovat v diáři.

„Kdybych to neviděl na vlastní oči, stěží bych tomu uvěřil.“ Hlas se mu zlomil napětím.

Jaera mezitím třesoucí se rukou vyťukávala doktorovo číslo. Doktor zvedl telefon hned po třetím zazvonění.

„Tanaka, prosím?“

„Pane doktore, tady je Jung Jaera. Stalo se něco, co musíte vidět.“ Slova se z ní jen hrnula. Wonseok se opíral o okraj stolu a pozorně naslouchal.

„Chci ho hned zítra vidět. Je to nutné. Mohlo by to něco znamenat… ale taky nemuselo. Hlavně mu neříkejte, že jste na něco přišla. Má bolesti?“

„Ano a je to čím dál horší. Myslím, že to je vážné.“

„Musíte ho zítra určitě přivézt na vyšetření, paní Jung.“

„Určitě. Slibuju…“ Rozloučili se a Jaera vypla mobil. Povzbudivě se na Wonseoka usmála, ale úsměv ji přešel, když si všimla Dongwooka stojícího ve dveřích.

„Komu jsi dala ten slib, Jaero?“

Barva se jí vytratila z tváře. Wonseok vstal a chytil ji za ruku. Situace byla napjatá. Když se Dongwook potřeboval něco dozvědět, nedal si pokoj, dokud to nezjistil.

„Doktorovi.“

„Opravdu?“