Kouzlo lásky 2

 

Ahoj. I dnes mam něco na čtení. Je to další díl o Siwonovi a jeho hledání lásky a životního partnera. Tak doufám že potěší a pobaví.
Přeju tedy příjemné čtení...
Hatachi

Když Siwon přišel v pondělí ráno do budovy jejich stavební firmy, ruka ho ještě trochu bolela. To ale nebyl pravý důvod, proč byl naštvaný na sebe i na celý svět.

Kyuhyun už seděl za svým vždy zavaleným stolem, skloněný nad ceníkem materiálů. Brýle posunuté na samé špičce nosu. Když zaslechl bouchnutí dveří, zvedl hlavu a pohled mu okamžitě sklouzl na Siwonovu pravou ruku v bílém obvaze.

„A jéje…to byl nějaký divoký víkend.“ Prohodil nevinně.

„Jen se netvař, že o ničem nevíš, Kyuhyune. Tu tvou pitomou slepici chytil amok a málem mi zřídila celou ruku.“

Tužka mu vypadla z prstů. „Proboha Siwone, to jsem nechtěl!“

Opřel se dlaněmi o stůl a naklonil se k němu. „Takže přiznáváš, že jsi to byl ty, kdo mi dal to pekelné zvíře do auta? Chtěl jsi, aby mě trefil šlak nebo co?“

„Chtěl jsem ti jen předvést, jak ty tvý blbý fóry dokážou lézt na nervy.“ Vystrčil bojovně bradu. „Neměl jsem v úmyslu tě zranit. Chtěl jsem tě jen naštvat, abys pochopil, jak je nám ostatním, když to na nás zkoušíš. Ještě jednou promiň.“

Usmál se a napřímil se. „Odpouštím ti…“

„Opravdu?“ Zeptal se zamračeně. Podezíravě se na něj podíval. „A to jako proč?“

„Nejdřív jsem tě chtěl vyhodit, ale místo toho ti zvyšuju plat.“ Řekl jen. Kyuhyun zůstal oněměle sedět a hleděl za ním s otevřenými ústy.

Vešel do své kanceláře. Zavřel za sebou dveře, obešel stůl a sedl si. Starodávná kožená židle nahlas zaprotestovala, když se opřel o opěradlo a s rukama za hlavou se zahleděl do stropu. Ztěžka si vzdychl a vychutnával ticho místnosti, které ho obklopovalo.

Touha vidět znovu Heechula mu už začala připadat jako posedlost. Postrádala jakoukoliv logiku. Zvedl sluchátko a vytočil číslo, co znal už nazpaměť. Za několik minut jím třískl a zamračil se na něj, jako by mohlo za to, že se nemůže dovolat doktorovi Kim Heechulovi.

Když tam volal včera, řekli mu, že doktor Kim nemá službu. Teď mu řekli totéž. Ne že by mu nedopřál volno, ale hrozně ho znervózňovalo, že ho nemůže vidět, ani s ním mluvit. Musí se s ním setkat. Už jen proto, aby se přesvědčil, jestli se ta bláznivá reakce jeho těla bude zase opakovat.

Kdosi zaklepal na dveře. Ignoroval to, přestože věděl, že to nepomůže. Kyuhyun si umínil vejít do jeho kanceláře, ale ze slušnosti zaklepal ještě jednou. Vzápětí strčil hlavu do dveří.

„Siwone?“

„Co je?“ Netrpělivost, nespokojenost, podráždění…to všechno bylo obsaženo ve dvou slovech, co na něj vyštěkl.

Vystrašený nepřívětivým tónem jeho hlasu nejprve couvnul, ale pak otevřel dveře dokořán a vešel dovnitř.

„Vzhledem k tomu, že jsi mi právě zvýšil plat, asi není ta nejvhodnější chvíle žádat tě ještě o něco navíc, ale zdálo se mi, že se ti už zlepšila nálada.“

„Tak co chceš, Kyu?“ Vzdychl si.

„Chci tě poprosit o pomoc. Potřeboval bych v mém novém bytě nechat opravit pár věcí.“

„Co například?“

„Teče mi v kuchyni odpad. Některá okna se nedají otevřít a jedny dveře se špatně zavírají.“

„To se dá zařídit.“ Odpověděl automaticky. Až pak ho napadlo se zeptat. „Ty máš nový byt?“

„Před týdnem jsem se přece přestěhoval. Nepamatuješ?“ Udiveně zavrtěl hlavou. „Sám jsi mi sehnal chlapi, kteří mi pomohli se stěhováním. A dovolil jsi mi použít podnikové auto.“

„Jo…už si vzpomínam.“ Řekl nepřítomně a očima zabloudil k telefonu.

Kyu přistoupil ke stolu. „Wone, co je to s tebou? Díváš se na telefon, jako bys ho nenáviděl a vůbec mě neposloucháš. Asi jsem tě neměl otravovat, jenže ty co nevidět odejdeš na stavbu a celý den se neukážeš, tak jsem si myslel, že bys mi dneska ještě mohl pomoct s nějakým tím opravářem.“

Siwon se snažil zburcovat svou pozornost a jen zabručel. „Slyšel jsem všechno, co jsi říkal. A taky si pamatuju, že jsme ti s Hanem slíbili postavit dům, aby sis nemusel pořád pronajímat jeden byt za druhým.“

„Já vim, ale tehdy jsem jasně řekl, že žádný dům nechci a teď to opakuju znova.“

„Jak chceš.“ Pokrčil rameny. „Řekni si, kdy ti to bude nejlíp vyhovovat a já ti tam někoho pošlu.“

„Musí to být po pracovní době, protože majitel domu chodí taky do práce, takže tam přes den nikdo není. Sice se nabídl, že sežene někoho, kdo to opraví, ale já bych raději někoho z našich lidí. Aspoň budu mít jistotu, že to udělá dobře.“ Podal mu lístek do ruky. „Tady je má nová adresa a telefonní číslo do bytu.“

„Postarám se o to.“ Vstal a vložil si lístek do zadní kapsy džín. „Ještě něco?“

„Ten kluk, Donghae, co ho sem včera poslali, bude asi potřebovat víc dozoru než ostatní. Přidělil jsem ho Eunhyukovi, jak jsi nařídil.“

„Dobře, podívam se na něj. Ty děcka samozřejmě nemají kolem hlavy svatozář, jinak by nám je sem neposílali.“

„To teda nemají, jenže se chovají, jako by jim ublížil celý svět. Ale věřim, že si ho Hyuk zkrotí.“

„Dnes taky zastupuju Hangenga.“ Upozornil ho Siwon. „S Wokem se nevrátí dřív, než večer.“

„Tak to budeš mít perný den. Han dnes měl vyřídit fůru věcí.“

„To je dobře…“ Zabručel.

Aspoň nebude mít čas pořád myslet na jednoho doktora, jako včera. Pořád mu vězelo v hlavě Heechulovo prohlášení, že má ten incident se slepicí na svědomí. Nemohl zapomenout na jeho zářící oči. A nemohl zapomenout na ten příjemný pocit, který se ho zmocnil, když ho ošetřoval a dotýkal se jeho stehen.

Sebral ze stolu pracovní plán a z věšáku u dveří pracovní přilbu. „Vrátim se asi pozdě, takže se uvidíme až zítra. Když mě budeš potřebovat, víš, jak se se mnou spojit.“

„Jasně, ale nezapomeň si v autě zapnout telefon.“ Upozornil ho Kyu. „Celý pátek jsem se ti nemohl dovolat.“

„Vím…“ Konstatoval vesele. „Cítil jsem se jako v ráji, když jsem mohl jezdit a nikdo mi nevřískal do ucha.“

„A nezapomeň poslat toho opraváře.“ Křikl za ním Kyu, když už byl Siwon téměř za dveřmi.

„Dobrá…“ Zvedl ruku na znak souhlasu a pokračoval v cestě.

 

Jenže zapomněl. Teprve když se krátce po sedmé vracel zpět do firmy, vzpomněl si na Hyunovu prosbu. Naštvaně plácl dlaněmi do volantu, ale problém to nevyřešilo. Prohledal si kapsy na kostkované košili i na džínách, až konečně v levé zadní kapse našel lístek s adresou, co mu napsal Kyu. Vzal do ruky sluchátko autotelefonu a vyťukal jeho číslo. Do ucha mu zapípal obsazovací tón. Zase jistě vykecával se Sungminem, no aspoň věděl, že je doma.

Že si na to nevzpomněl dřív, teď už ve firmě nikdo není, aby mu ho tam mohl poslat. Ale pro klid v práci, bude nejlepší, když se u něj staví a opraví mu to sám. Stejně nemá nic na programu. Trvalo mu kolem dvaceti minut, než našel čtvrť, kde Kyu bydlí. Byla to nová zástavba, ale ještě ji neměl na mapě. Naštěstí jejich firma stavěla nedaleko jeden dům a tak si zapamatoval jméno ulice.

Dům, ve kterém Kyu bydlel, byl druhý od konce v řadě šesti domů. Chvíli hledal místo na zaparkování, protože všechna byla obsazena. Nakonec našel jedno úplně na kraji, tak svou dodávku zaparkoval tam. Vyndal brašnu s nářadím a vydal se ke vchodu do domu.

Rocková hudba vyhrávala tak hlasitě, že ji slyšel až ven na chodbu. Zvonění nezabralo, tak silně zabouchal na dveře. Nakonec se otevřely a v nich stál Kyuhyun. Hleděl na něj vyjeveně, jakoby snad viděl Ježíška.

„Siwone! Co tady děláš?“

„Místní opravárenský servis k vašim službám, pane.“ Zvedl brašnu s nářadím.

„Že tys zapomněl poslat toho opraváře?“ Zhodnotil situaci a ustoupil, aby mohl vejít.

„Vždyť mě znáš. Kde máš kuchyň?“ Zeptal se Siwon a dlouhými kroky prošel obývacím pokojem mezi naskládanými lepenkovými krabicemi. „Ha…už jsem jí našel. Máš moc hezký byt, Kyu.“

„Teprve bude, až dám všechno do pořádku.“ Šel za ním a sledoval, jak otevírá dvířka pod dřezem. „Nemusel jsi chodit hned dneska, tolik to zase nespěchalo.“

Vytáhl z pod dřezu kbelík plný vody. „Ani bych neřekl.“ Zabručel.

Netrvalo to dlouho a odtok opravil. Stačilo jen přitáhnout klíčem jeden spoj. Odmítl nabízenou skleničku limonády a šel k oknům. Nepřál si nic jiného, než to všechno rychle opravit a jít domů, i když myšlenka na návrat do prázdného bytu nebyla nijak lákavá. Nikdy před tím mu nevadilo, když trávil večery a noci sám. Vlastně mu to vyhovovalo, ale dnes večer ho už jenom pomyšlení na to přivádělo k zuřivosti.

První zaseklé okno se dalo opravit bez problémů. Trochu obrousil dřevěný rám, poopravil otevírací mechanismus a vše bylo v pořádku. S druhým oknem v obývacím pokoji, které směřovalo do ulice, to už nebylo tak snadné. Chvíli s ním zápolil, nakonec ho otevřel a dřepl si, aby se na okno mohl podívat zespoda.

Při obhlídce drcnul do nářadí, které si položil na spodek rámu. Na okně nebyly mříže, proto bleskově natáhl ruku, aby je zachytil. Jen tak tak, že nevypadly ven. V tom se zarazil, protože venku zahlédl povědomou postavu.

K domu přicházel po chodníku Vyšší mladík. Měl rudé vlasy, dlouhé nohy a štíhlé boky. Ty se mu při chůzi jemně houpaly, až z toho Siwonovi vyschlo v ústech. Zkoprnělý úžasem se prudce zvedl a narazil hlavou přímo do rámu otevřeného okna…

 

Probral se až po chvíli. Uvědomil si, že sedí na zemi a opírá se o stěnu. Nemohl pochopit, proč tam sedí a proč ho tak strašně bolí hlava. Měl na ní něco studeného a těžkého. Dotknul se toho rukou a nahmatal pytlík s ledem. Ten ale jeho bolest nezmírňoval, protože neležel na bouli, která mu na hlavě vyrašila.

„Sakra!“ Zaklel tiše. Opřel se dlaní o podlahu a přenesl váhu na ruku, aby se mohl postavit. „Do prdele…“Znovu zaklel, když stehy na jeho ruce zaprotestovaly proti takovému zatížení. Zaťal zuby a znovu se pokusil zvednout, jenže tentokrát mu v tom zabránil Kyuhyunův hněvivý hlas.

„K čertu Siwone! Zůstaň sedět a nehýbej se.“ Přikazoval mu Kyu, který právě vbíhal do pokoje. „Možná, že máš otřes mozku. Naštěstí už přišel můj domácí a chce se na tebe podívat.“

„Řekni mu, že to nic není. Jsem naprosto v pořádku.“ Zabručel a opět se pokoušel postavit na nohy.

„Vidim, že vám to okno nevtlouklo do hlavy ani trochu rozumu.“ Siwona zarazil hlas, o němž si myslel, že už ho nikdy neuslyší.

„Heechule…“ Zašeptal a napadlo ho, jestli není v bezvědomí a nezdá se mu to. Zamrkal a civěl na něho.

Kyuhyun se podíval nejdříve na svého šéfa, pak na svého domácího. „Vy dva se znáte?“

„Dá se to tak říct.“ Přiznal Heechul. „Seznámili jsme se v sobotu večer na pohotovosti.“

Siwon si ještě stále nebyl jistý, jestli se mu to jen nezdá a tak jen beze slova na něj koukal. Heechul ale byl skutečný. Jeho nohy, které se k němu blížily v přiléhavých červených džínách, jako by neměly konce. V pravé ruce držel kožený doktorský kufřík. Pohledem klouzal nahoru, k bílému přiléhavému triku s malým modrým nápisem na rukávech. Díky přiléhavému triku viděl vypracované břišní svaly, štíhlý pas a drobná ramena.

Už v nemocnici si představoval, jak asi vypadají jeho rudé vlasy rozpuštěné. Jeho představivost byla na míle vzdálena skutečnosti. Červené vlasy mu lemovaly tvář, spadaly mu na ramena jako hedvábná záplava, která ho lákala projíždět v nich prsty. Lákalo ho na nich i něco jiného. Představa, že se ty vlasy dotýkají jeho nahé pokožky, mu přiváděla tělo do varu.

„Kde jste zatraceně byl od soboty? “ V porovnání s tím, jakým směrem se ubíraly jeho myšlenky, zněla jeho první slova nezvykle ostře.

Teď zase Heechul zamrkal a ohromeně na něj koukal. „Prosím?“ Zůstal před ním stát.

„Celé dva dny jste nebyl v práci!“

„No a?“ Zeptal se ho klidně. „I doktoři mívají občas volno.“

„A nejste v telefonním seznamu!“

Přistoupil těsně k němu a klekl si. Položil mu prsty na zápěstí a měřil mu tep. „Ani to pro mě není žádná novinka.“

Ve chvíli, kdy Siwon zvedl zrak a pohlédl na něj, se mu divoce rozbušilo srdce. Když se ho Heechul dotknul, cítil, že se mu vzbouřila krev v žilách a teď mu pulzuje ve slabinách.

Heechul sklonil hlavu a sledoval hodinky na své levé ruce. V tom Siwonovi v otřeseném mozku svitlo cosi, co mu řekl Kyu.

„Vy jste Kyuhyunovo domácí?“

„Uhmm…“ Přikývl a za několik vteřin zvedl hlavu s očima rozšířenýma překvapením. „Máte příliš zrychlený pulz!“

„Tak to mě ani trochu nepřekvapuje.“ Odvětil pomalu s úsměvem. „To máte na svědomí vy, ne to okno.“

Heechul otevřel svůj kufřík, ignorující jeho provokativní tvrzení. Vytáhl malou baterku a zamířil tenkým paprskem světla nejprve do jednoho, pak do druhého oka. Očividně spokojený s tím, co zjistil, se naklonil, aby si prohlédl jeho hlavu.

„Mohl byste sklonit hlavu trochu dopředu?“ Požádal ho.

Siwon si uvědomil, že když tak udělá, nebude se mu moct dívat do očí a to ho moc mrzelo. Když však poslechl, uvědomil si, že má ústa na jeho hrudníku. Zasáhla ho jeho vůně, opojná kombinace vůně jasmínu a jeho mužné vůně. A když mu vjel prsty do vlasů a opatrně hledal poranění, myslel si, že už to dýl nevydrží. Moc nechybělo a vrhnul by se na něj.

Našel bouli a pečlivě jí prozkoumal. „Hlavu rozseknutou nemáte. Není vám špatně?“

Zavrtěl hlavou, ale zabolelo ho to, tak hned přestal. „Ne, ale strašně mě bolí hlava.“

„To mě nepřekvapuje. Vždyť na ní máte pořádně velkou bouli. Možná by bylo dobré, kdybyste šel do nemocnice a nechal si udělat rentgen…“

„Ne!! Už žádnou pohotovost. Je to jen obyčejná boule. To nic není a já mam tvrdou hlavu.“

Chulovi v očích zajiskřilo pobavením, ale nepřel se s ním. „“Dam vám něco proti bolesti.

„Nic nepotřebuju.“ Když se doktor začal zvedat, chytil ho za ruku. „Kam jdete?“

Sedl si na paty a jemně vyprostil svojí ruku ze sevření. „Domů. Neberete vážně moje rady, takže tady jen zbytečně marním čas.“

Zvedl ruku k čelu, opřel se o stěnu a předstíral, že upadá do mdlob. „Heechule, je mi nějak mdlo. Ještě nemůžete odejít.“

Heechul se podíval na Kyuhyuna, který znechuceně obrátil oči v sloup. Poté spočinul pohledem na svém pacientovi. Stále měl zavřené oči a ruku na čele.

„Tak dobrá.“ Je to asi vážnější, než jsem si myslel. Potřebujete injekci, abyste se cítil líp. Kdepak mam tu velkou jehlu?“ Souhlasil a začal se hrabat v kufříku. „Jsem si jistý, že jsem si jednu přibalil. Právě pro takovýhle vážný případ.“

Okamžitě otevřel oči. „Jak velká je ta jehla?“

„Hodně moc. Ale utiší vám bolest.“

„Nepotřebuju injekci. Tak moc mě to zase nebolí.“ Prohlásil a narovnal záda.

„Hleďme, jak to rychle funguje.“ Zasmál se a poplácal ho po rameni. „Pane Choi, máte neskutečně tvrdou hlavu. Ale nebojte se, budete žít.“

„Působíte mi nesnesitelnou bolest tím, že mi pořád říkáte pane Choi.“ Zamračil se na něj.

„Uznávam, že vám dlužim náplast na vaší bolístku. Tak tedy…Siwone. Už jste spokojen?“ Sešpulil rty.

„Snad vděčný, ale ne spokojený. To budu až později.“ Uculil se na něj Siwon.

Heechul vstal a otočil se ke Kyuhyunovi. „To vždycky takhle plácá?“

„Noo…skoro vždycky.“ Pokrčil rameny Kyu.

„Nenapadlo mě spojovat tohohle pána s příběhy, které jsi mi vyprávěl o svých zaměstnavatelích. Vždycky jsi o nich mluvil jen jako o šéfech.“

Než stačil Kyu něco říct, ozval se nevrle Siwon. „Mohli byste se vy dva přestat o mně bavit, jako bych tu nebyl?“

Oba mladíci se na něj shovívavě podívali. A Siwon měl pocit, že se k němu chovají jako k nezbednému děcku, začal se tedy zvedat na nohy. Znovu se mu však zamotala hlava a musel se chytit parapetu u okna.

„Wone…“ Vykřikl Kyu. Chytil ho pod jednou paží, Heechul pod druhou a společně mu pomohli posadit se na pohovku. Bylo očividné, že tentokrát to nepředstírá. Vydechl úlevou a zabořil se více do polštářů. Opřel se, zavřel oči a snažil se překonat slabost.

Heechul se kousl do rtu, měl nepříjemný pocit, že jeho zranění podcenil. „Kyu, prosím tě, vezmi ručník a namoč ho do studené vody.“

Naklonil se nad Siwona, nadzvedl mu jedno víčko a vyzkoušel reakci na světlo. Totéž provedl i u druhého oka. Pohled jeho tmavých očí prozrazoval vzrušení smíšené s vyčerpáním a bolestí. Když přiběhl Kyu zpět, Chul od něj odvrátil pohled a vzal ručník. Několikrát ho přeložil a přeložený ho přiložil Siwonovi vzadu na krk.

„Co ještě můžu udělat?“ Zeptal se Kyu.

„Donesl bys, prosim tě, sklenici vody?“ Požádal ho Chul.

„Samozřejmě.“

Heechul se k němu otočil bokem, aby mu viděl do tváře. Ukazováčkem a palcem ho vzal za zápěstí, aby mu znovu změřil tep.

„Srdce mam v pořádku.“ Promluvil chraplavě a zase zavřel oči.

„Máte pořád trochu zrychlený pulz.“ Konstatoval.

Otevřel oči a setkal se jeho ustaraným pohledem. „Dokud se mě budete dotýkat, nezlepší se to.“

Pustil mu zápěstí. „Promiňte, že jsem nebral vaše zranění vážně. To je od doktora neodpustitelná chyba.“

Tentokrát ho on chytil za zápěstí a přejel palcem po jemných kůstkách. Potěšilo ho, že i on má zrychlený pulz. Není tedy sám, kdo má problémy se srdcem. Propletl si prsty s těmi jeho.

„Nebuďte na sebe tak přísný, Heechule. Byla to jen chvilková nevolnost, to je vše. Mohlo to být spíš hladem a nedostatkem spánku, než tou boulí na hlavě. Celý den jsem nejedl a několik nocí jsem se pořádně nevyspal.“

„To není moc rozumné.“

„To máte pravdu. Dneska jsem měl tolik práce, že jsem na jídlo neměl čas. A i kdybych ho měl, asi by to nedopadlo jinak. Mam pocit, že jsem ztratil veškerou chuť k jídlu a schopnost usnout od té chvíle, co jsem vás uviděl na pohotovosti. Od soboty nedělam nic jiného, než že na vás myslim. A když jsem vás celé dva dny nemohl najít, měl jsem chuť do něčeho praštit.“ Zvedl ruku k hlavě. „I tohle se stalo vaší vinou. Viděl jsem vás přicházet k vedlejšímu vchodu, tak mě to překvapilo, že jsem zapomněl na okno a praštil se o něj.“

Heechul sklopil oči, protože už nemohl vydržet ten jeho hypnotizující pohled. Když mu však jeho pohled padl na jejich propletené prsty, začalo ho polévat horko. Znovu se na něj podíval, Siwon se na něj usmíval. Jeho úsměv ho fascinoval, sevřel ruce v pěst, aby se ovládl a nedotknul se jeho rtů. Příliš pozdě si uvědomil, že stále svírá jeho ruku. Touha dotknout se Siwona ho děsila, stejně jako vzrušení, kterým reagovalo jeho tělo na Siwonova slova.

Konečně se vrátil Kyu se sklenicí vody. Heechul na něj kývnul, aby jí Siwonovi podal. Potom mu položil běžné otázky ohledně alergie na léky. Vymanil si ruku z jeho sevření a vytáhl z kufříku krabičku s léky proti bolesti. Vysypal si na dlaň dvě tablety a kufřík zavřel. Podal je Siwonovi, aby je spolknul a pořádně zapil.

„Možná, že je to zbytečné. Možná by stačilo, kdybyste se pořádně najedl a vyspal.“ Řekl a otočil se zpět na Kyuhyuna. „Nebude ti vadit, když Siwona odvezu domů?“

„Samozřejmě, že nebude. Pomůžu ti s ním do auta.“

„Děkuju.“ Poděkoval mu za pomoc.

Vstal z pohovky a oba pomohli Siwonovi vstát. Každý ho podepřel z jedné strany a vedli ho pomalu k domovním dveřím. Kyuhun za sebou zavřel dveře a vyšli na ulici. Minuli jeho malého brouka zaparkovaného před vchodem a zamířili k Heechulovu autu, které nebylo o nic větší než to Kyuhyunovo.

„Snad nechcete, abych se vsoukal do té mrňavé plechovky?“  Zděsil se, když Heechul vytahoval klíčky.

Vklouzl rukou do přední kapsy džín a vytáhl kroužek s klíči. „Můžeme jet mojí dodávkou.“

„V pořádku. Tak tedy pojedeme vaší dodávkou.“ Sebral mu klíče z ruky Heechul.

 „Mou dodávku nesmí řídit nikdo jiný, než já.“ Prudce si dal ruce v bok a postavil se mu do cesty.

„Tak dneska ten zákon poprvé porušíme!“ Znovu ho chytil za paži a kývnul na Kyua, aby udělal totéž. „Musíte si jít domů odpočinout. Buď budu vaše vzácné auto řídit já, nebo se nasoukáte do mé malé plechovky!“

„Tak…tak dobře.“Pustil jeho paži a odemkl dveře u spolujezdce, otevřel je a počkal, až si Siwon nasedne.

Heechul obešel dodávku a Kyuhyun na něj ještě zavolal. „Pojeď za mnou, já ti ukážu, kde bydlí. A až ho hezky uložíme do postýlky, odvezu tě zpět.“

Siwon se vsoukal na sedadlo spolujezdce a zaměřil svou pozornost na mladíka, co usedl za volant. Za volant jeho auta.

Heechul si všiml jeho ustaraného pohledu a přišlo mu ho líto. Připoutal ho bezpečnostním pásem. Poplácal ho po stehně a povzbudivě se na něj usmál. „Tak se uklidněte. Nebude to ani trochu bolet. Jsem skutečně docela dobrý řidič.“

Siwon se podíval dolů na místo, kde se Heechulova ruka dotkla jeho stehna. Byl to jen letmý dotek, ale to místo ho ještě pořád pálelo. Toužil po tom, aby se ho dotýkal po celém těle, celou noc, až do rána. Heechul se už od něj odtahoval, když natáhl ruku a zadržel ho. Držel ho kolem krku a přitahoval si ho k sobě.

„Je mi špatně, pane doktore.“ Zašeptal chraplavě. „Pomozte mi, aby se mi ulevilo.“

Heechul otevřel ústa, aby protestoval, ale ať už chtěl říct cokoliv, Siwon jej umlčel svým polibkem. Jeho první reakcí bylo vzepřít se mu. Siwon byl vzrušený a žádostivý a vůbec se to nestyděl dát najevo. I Heechul si uvědomil, že jeho tělo reaguje naprosto stejně. Rychle mu položil ruku na hruď, aby ho odstrčil. V tom mu Siwon vklouznul jazykem do úst a on zaťal prsty do jeho košile. Zaslechl roztoužený vzdech a zděsil se, když zjistil, že vyšel z jeho hrdla.

Prudce se od něj odtáhl, ale dával pozor, aby mu neublížil. Ulevilo se mu, když ho Siwon bez problémů pustil. Přesunul se na své sedadlo a sevřel pevně volant.

„Už je vám líp?“

„Ani moc ne.“

Heechul byl rád, když zahlédl Kyuhyuna vyjíždět od domu. Zasunul klíček do zapalování, nastartoval a rozjel se za ním. Siwon si povzdychl, zavřel oči a celou cestu byl potichu, dokud nedojeli před vysokou budovu, kde už na ně čekal Kyu.

Heechul zaparkoval nedaleko vchodu. Otevřel dveře a seskočil z vysokého sedadla na chodník. Než obešel auto, Siwon už také vystoupil a opíral se o přední blatník s rukama založenýma přes hrudník a zrakem upřeným ke vchodu do budovy.

Když si všiml, jak se dívá ke vchodu, pomyslel si, že asi zvažuje, jestli tam dojde. Zranění hlavy sice nebylo nijak vážné, ale v kombinaci s nedostatkem spánku a tím, že celý den nic nejedl, je docela možné, že mu na ten kousek chybí síla a jistota.

Zůstal u něj stát a všiml si, že mhouří oči, jakoby mu do nich svítilo slunce, které už ale dávno zapadlo. Lehký vánek mu pocuchal černé vlasy a on se zachvěl, přestože byl teplý večer. Odehnal myšlenku, že by mu nabídl pomoc, kterou by stejně odmítl. Podržel tedy před ním jeho klíče.

Siwon zaslechl tiché cinkání klíčů a odlepil se od auta. Jednou rukou sevřel Heechulovu ruku a druhou mu je vzal a strčil do kapsy. Celou dobu z něj nespouštěl oči.

„Nepůjdeš ještě pryč, že ne?“ Zaznělo z jeho úst jako prosba.

„Ne, ještě nepůjdu.“ Odvětil.

Siwon vykročil směrem k budově, přičemž stále držel Heechula majetnicky za ruku. Kyuhyun už na ně čekal u vchodu. Jejich spojené ruce jen přešel zdviženým obočím, ale nic nekomentoval.

Ve výtahu se stále drželi za ruce. Siwon se musel opřít o zadní stěnu. Zavřel oči, aby zahnal jiskřičky, které před ním tančily. Když se výtah zastavil v jeho poschodí, otevřel oči. S Heechulem ruku v ruce přistoupil k bytu 420 a odemkl dveře. Ještě pořád ho držel za ruku a naléhavě ji tiskl.

Teď už bylo Heechulovi jasné, že ne proto, že potřebuje jeho oporu. Tušil, že k tomu, aby byl Choi Siwon bezmocný, je potřeba mnohem víc, než pouhá boule na hlavě. Byl zmožen bolestí, hladový a k smrti unavený, ale ani ve snu by ho nepodezíral, že by byl skutečně bezmocný.

Siwon otevřel dveře a ustoupil stranou, aby Kyu mohl vejít jako první, potom protáhl Chula před sebe. Když se ocitli v předsíni, zvedl ruku a stiskl za jeho zády vypínač.

Kyuhyun si dal ruce v bok a rozhlédl se po obývacím pokoji. Tiše při tom hvízdl. „Co na to říkáš?“ Podíval se na Heechula.

„Kyuhyune…“ Ozval se Siwon, ale byl přerušen.

„Je mi to jedno. Teď musíme dostat Siwona co nejdřív do postele.“ Řekl a podíval se na Kyuhyuna. „Jdeme se podívat po nějaké posteli.“

Siwon ho chytil kolem ramen a vzdychl, ale dal se do pohybu a vedl ho do své ložnice. Heechul cítil, že se o něj opřel celou vahou. Ulevilo se mu, když tam dorazili. Dovedl ho k posteli a poodstoupil, nevšímajíc si jeho nesouhlasného pohledu. Položil mu ruce na ramena a jemně ho postrčil, až uposlechl jeho němého příkazu. Než stačil odejít, chytil ho Siwon na zápěstí.

„Nechci, abys odešel.“

Heechul neodolal touze dotknout se ho a odhrnul mu vlasy z čela. „Budu tady, až se vzbudíš.“

„Dobře.“ Zamumlal, pustil jeho ruku a lehl si. „Protože kdybys odešel, musel bych jít za tebou a na to se teď vážně necítim.“

Zavřel oči, tak se Heechul rozešel k oknu stáhnout rolety. Když se od okna obrátil zpět, Siwon už dýchal zhluboka a uvolněně. Vrátil se k posteli, pohladil ho po uvolněné tváři.

„Siwonie…“ Zašeptal něžně do ticha pokoje.