Hudba srdcí 1

 

Zdravím. Dnes přicházím s dalším dílem povídky. Dnes a po další dvě neděle budete svědky hledání své lásky a spřízněné duše dalšího syna paní Choi. Tentokrát to bude Seunghyun, druhý syn.
Přeji tedy příjemné čtení. Snad potěší... Snad pobaví...
Hatachi

 

„Už je to jisté, TOP bude mít za dva měsíce koncert v Coliseu a výtěžek koncertu půjde na výzkum AIDS.“ Řekla vzrušeně Kim Hye Su.

Choi Seung Hyun…Jiyong stiskl pero a udiveně pohlédl na svou šéfovou. Hyesu stoupl hlas rozčílením snad o oktávu výš, což bylo neobvyklé. Hyesu, suverénní a náročná šéfredaktorka soulského společenského časopisu Esprit byla rozrušená jako nikdy předtím. Stačí, aby Hyesu, vždy chladnokrevná, rozvážná a rezervovaná jen pomyslela na Choi Seunghyuna a hned se jí lesknou oči a chová se jako naprostý blázen. Jiyong se nad tím pousmál.

Z opačného konce stolu se po slovech Hyesu ozval vzrušený výkřik. Jiyong si znechuceně změřil pohledem Shin Ji Woo, jednu z nových reportérek. Napadlo ho, že on zřejmě nikdy nebyl do ničeho tak zblázněný jako Jiwoo. A to ani, když byl mnohem mladší než ona. Ostatně vždycky vypadal poněkud usedle, seriózně a měl jediný cíl a to, stát se dobrým fotoreportérem.

„Kdo dostane vstupenky?“ Zakvílela Jiwoo s nádechem zoufalství v hlase a rozhlédla se kolem. „Já tam rozhodně musim být!“

Lee Sang Jin, redaktor hudební rubriky, pronesl svým pověstným sarkasmem. „Jestli dostane redakce nějaké vstupenky, samozřejmě že patří mě. A pokud se domníváš, že bys je mohla dostat ty, pak jsi na velkým omylu.“

„Jděte k šípku se vstupenkami! Problém je v tom, jak získat od TOPa interwiew.“ Ozvala se podrážděně Hyesu.

Jewook, jeden z nejostřílenějších reportérů časopisu, se široce usmál. „To je něco pro tebe Jiwoo. Když ti slíbí rozhovor, určitě dostaneš i vstupenku.“

„To je nápad!“ Jiwoo se vyzývavě zavrtěla.

Ty vstupenky budou určitě pěkně drahé, uvažoval v duchu Jiyong. Choi Seunghyun znamenal ve světě pop-music hvězdu málem od chvíle, kdy jako sedmnáctiletý černovlasý mladík vtrhl na rockovou scénu. A třeba že se tehdy teprve formoval, byl už tenkrát skvělý a neodolatelný. Jeho sláva nebyla založena na nějakých rafinovaných reklamních tricích, ale na výjimečném talentu a tvrdé práci. Byl všeobecně považován za jednoho z největších hudebníků a autorů písní své generace. Háček ale byl v tom, že nikdy nikomu neposkytoval rozhovory.

„Skoro nemam odvahu se zeptat,“ začala Hyesu nezvykle krotce, „ale přece jen…nemá někdo nějaký nápad, jak bysme ho mohli ulovit? Na mou duši za jeho jedinou větu bych byla ochotná dát cokoliv.“

Jewook, už vážný, souhlasně přikývl. „Mockrát jsme už zkoušeli nejrůznější triky. To koneckonců víš sama nejlíp. A třebaže se nám to nepodařilo, jedno nás může utěšit a to, že se to nepodařilo ani nikomu jinému.“

„Dobrá. Víme, že za celou svou kariéru žádný rozhovor neposkytl, ale co když to souvisí s tou dobročinnou akcí? Slyšela jsem, že se velmi zajímá o výzkum AIDS.“ Nadhodila Jiwoo a její naivita rozesmála půlku redakce.

„Děvče zlaté…to, že TOP hodlá přispět na charitativní účely, zase není tak nezištné. Vynese mu to víc popularity než cokoliv jiného.“ Poučil jí Jewook.

„Vyzkoušela jsem už kdeco, abych k němu pronikla. Od úplatků přes doporučení vlivných známých, kteří jsou ochotni mně i nám pomoct, až po přímluvu společných přátel. Ale výsledek byl pokaždé nulový. Někdy se mi zdá, jako by ten člověk něco skrýval a bál se, že to z něho někdo dostane. Jenže to se pokoušela vyšťourat jiná, větší esa než jsem já a taky neuspěli.“ Šéfky jasně červené nehty bubnovaly do stolu.

Jiyong si uvědomil, jak nervózně svírá pero ve své dlani. Snažil se uvolnit, ale po chvíli zjistil, že pero svírá ještě křečovitěji.

Song Ji Joon, podle Hyesu její nejschopnější asistent, se zle ušklíbnul. „Většina lidí, kteří přitahují pozornost veřejnosti, by na vaši žádost o rozhovor poslala aspoň omluvný dopis, odmítající vaši žádost. Vím to moc dobře, neboť to zkouším měsíc co měsíc. Choi žije za tou vysokou zdí, přes kterou se nikdo nedostane.“

Jiyong pohlédl na pero ve své ruce. „Já se k němu dostanu.“ Slyšel se, jak odpovídá.

Všichni na chvíli oněměli a vzápětí jeden začal překřikovat druhého. Nevěřící hlasy pomalu utichaly, ale Jiyong nevnímal. Teď, když dospěl ke svému rozhodnutí, pocítil prudký nával úlevy.

Ano, to bude nejlepší řešení.

 * * *

„Kwon Jiyong.“ Řekl jen prostě. Automaticky uvedl celé své jméno, jak byl zvyklý při pracovních schůzkách. Jeho totožnost zjišťoval mužský hlas v reproduktoru.

„Jeďte prosím dál.“ Vyzval ho ihned neznámý hlas.

Železná brána se otevřela a odhalila cestu do soulského sídla Choi Seunghyuna. Jiyong jí projel a ve zpětném zrcátku viděl, jak se křídla vrat za ním zavírají. Tato brána a vysoká zeď tedy izolují obyvatele rezidence od okolního světa. Chrání je před všemi, kteří žijí za ní. Najednou se ho zmocnil zvláštní pocit úlevy.

Příjezdová cesta se klikatila mírně do kopce, když projel první zatáčkou, ruch ulice se vytratil. Jel dál vzhůru po obrovském pozemku, plném svěží zeleně. Slyšet bylo jen štěbetání ptáků, nevýrazný šustot palmových listů a hodně vzdálený šum rušné ulice.

Z houštiny stromů se vynořil dům. Impozantní cihlová stavba, stojící na vrcholu kopce, s pozadím jasně modré oblohy. Vchod lemovaly šlahouny rudých popínavých růží. Už dlouhé měsíce žil Jiyong v neustálém napětí, které se kolem něj vznášelo jako vlna studeného vzduchu za klidného zimního dne. Když teď poprvé uviděl dům Choi  Seunghyuna a uvědomil si, že on je uvnitř a je jím očekáván, polil ho studený plot.

Zaparkoval a vystoupil z auta. Jedny z vyřezávaných dveří se otevřely a v nich se objevil ospale vyhlížející obr. Jeho černé havraní vlasy ladily s jeho bílým trikem. Jizva, táhnoucí se přes celou tvář, mu dávala hrozivý výraz.

Vztáhl ruku a zamumlal. „Jsem Jung Eun Seok.“

„Kwon Jiyong.“ Sdělil, když mu stiskl ruku. Poté otevřel zadní dveře jeho auta, aby vyndal jeho zavazadla.

„Nevim, jestli byste je tam raději neměl nechat.“ Namítl Jiyong. „Nejsem si jistý, jestli se tady zdržim déle.“

„No…já je vezmu všechny. A když bude zapotřebí, odnesu je zase všechny zpátky.“

„Tak tam nechte aspoň tu černou brašnu. Jsou v ní foťáky a další výbava a ty nebudu hned potřebovat.“ Byl už tak úspěšný fotoreportér, že si mohl dovolit asistenta, který by mu pomáhal, ale málokdy si nějakého najímal. Neviděl moc rád, když se jeho fotoaparátů dotýkal někdo jiný. A stejně nejraději pracoval sám.

„Ale co, odnesu je všechny. Tabi říkal, že tu zůstanete přinejmenším jednu noc.“

Velmi bojoval s pokušením vzít mu z ruky své drahocenné fotoaparáty. Pak ale zareagoval na jméno, které vyslovil. „Seunghyun? Máte na mysli Choi Seunghyuna?“

„A koho jiného bych měl mít na mysli?“ Napřímil se s taškami v rukách.

Jasně, koho jiného mohl myslet, pomyslel si Jiyong sebekriticky a odfoukl si z očí poněkud delší ofinu. Miliony lidí ho znali jen jako Choi Seunghyuna. To jméno volalo ze všech jeho plakátů. On však věděl, že existuje úzký okruh lidí, pro které je Tabim.

Beze slova vztáhl ruku pro brašnu s nejcennějšími fotoaparáty, přehodil si jí přes rameno a vykročil vedle hromotluckého Seoka.

„Děkuju.“ Řekl a přemýšlel, jaký vztah může existovat mezi tímto obrem a slavným hudebníkem. „Jste jeho zaměstnanec?“

Seok ho sjel pohledem. „Jsem šéfem jeho ochranky.“

Často dělával fotoreportáže o slavných osobnostech a důležitých událostech a tak se už nejednou setkal s příslušníky soukromých bezpečnostních agentur. A jednou i dokonce s tajnou službou. Podle jeho zkušeností byli muži z ochranky velice hbití a nic jim neuniklo. Koneckonců proto také byli najímáni. Ovšem Eunseok mu připadal příliš mohutný, příliš nemotorný a příliš ospalý, než aby odhalil hrozící nebezpečí.

Jako by mu četl myšlenky, jeho ospalé oči rázem ožily. „Kdyby chtěl někdo Tabimu ublížit, měl by co dělat se mnou!“

„Rozumim…“

„Opravdu?“

Byl v pokušení se usmát, ale nebyl si jistý, jak by na to Seok reagoval. „Řekl jste to, Eunseoku, naprosto jasně. Vaším úkolem je chránit svého zaměstnavatele.“

„Jistě a každý ví, že Tabi nikdy nedovolil žádnému novináři, aby se k němu přiblížil byť jen na sto metrů. Proto nechápu, proč ve vašem případě udělal výjimku. Dokonce mi řekl, že byste se sem mohl i na několik týdnů nastěhovat. Sice neřekl proč, samozřejmě že není povinen mi to vysvětlovat, ale vy byste si měl uvědomit, že jsem tady a dávam pozor. Ublížit člověku se dá totiž různýma způsobama!“

Musí to být úžasné mít takového věrného ochránce, pomyslel si Jiyong. Seok po svém varování poněkud roztál.

„Když mi Tabi řekl, že přijedete a budete tady tak dlouho, málem jsem padl na zadek. Úplně mě tim vyrazil dech.“

„Vsadim se, že se vám to často nestává.“ Našpulil rty.

„Nikdy, vážený pane! Nikdy dřív se mi to nastalo.“ Jiyong nechal jeho slova bez komentáře. Mezitím došli k domovním dveřím.

„Tabi čeká…“

Když Seok vedl Jiyonga dlouhými chodbami s výklenky a procházeli několika pokoji, snažil se tvářit lhostejně. Barvy mu před očima splývaly a tvary se rozostřovaly. Takový luxus a pohodlí už dlouho neviděl. Ale kdyby se ho někdo zeptal, jak ty chodby a pokoje vypadají a jakou barvou jsou vymalovány, nedokázal by odpovědět. Na tom teď ostatně nezáleželo. Prostě přišel navštívit majitele domu a vyfotit ho. Vidět ho bude lehké, ale to druhé bude asi nemožné.

Konečně ho Seok dovedl do rozlehlé místnosti v zadní části domu. I když pár vteřin trvalo, než se mu oči přizpůsobily prudkému slunečnímu světlu, které sem vnikalo skleněnou stěnou po celé délce pokoje, uviděl ho okamžitě. Jeho vysoká štíhlá postava se ostře rýsovala proti rozzářené modré obloze. Měl na sobě bílou košili, u krku rozhalenou, a černé kalhoty. Nedbale sčísnuté vlasy. Jeho postava byla ztělesněním sex-appealu.

„Tabi,“ ozval se Seok, „tohle je ten Kwon Jiyong, fotoreportér z…“

„Yongu!“ Vykřikl Seunghyun, v očích nevyzpytatelný výraz.

Jeho hlas Jiyongovi připomínal měkoučký samet. Strach a bolest, které stále cítil, rázem zmizely. Ovšem v hloubi duše ty pocity přetrvávaly, sídlily tam, sám už ani nevěděl jak dlouho. Něco tak prostého jako hlas to přece nemůže rázem změnit, ani ten jeho. Už ne…

„Ahoj Seunghyune.“

„Jsem rád, že tě zase vidim.“ Přistoupil k němu a chytil ho za ruku.

„Vy se znáte?“ Seok těkal pohledem z jednoho na druhého.

„Známe se už strašně dlouho. Yongie, že je to tak?“

„A-ano, dlouho.“

Seok stále zpod přivřených očí koukal na Jiyonga tím svým podezřívavým pohledem, ale obrátil se na Seunghyuna. „Chceš, abych tady zůstal?“

„Ne, díky. Musíme si s Jiyongem o něčem popovídat.“ Pozvedl obočí. „Že, Yongie?

„Ano.“

„Dobře, ale zavolej, kdybys mě potřeboval.“ Seok se nechtěl jen tak vzdát.

„Zajisté.“ Slíbil mu.

„Jiyongu, kufry vám dám do pokoje.“

Jiyong ani nezpozoroval, že na něj Seok mluvil, natož kdy odešel. Od chvíle, kdy do místnosti vešel, měl pocit, jako by byl se Seunghyunem sám, jako by tu s nimi nikdo jiný nebyl. To, že se s ním opět setkal a byl mu tak blízko, v něm vyvolávalo závrať. A vzpomínky. A úlevu. A teplo, které hřálo více, než sluneční paprsky. Tolik pocitů najednou…

„Vypadáš dobře, Yongie.“ Jeho rty se zvlnily do širokého úsměvu, ale nebyl v něm ani náznak radosti. Byl stále stejně zdrženlivý. Vůbec se nezměnil. Vždy byl velmi citlivý, ale nikdy to nedával najevo. Vždy se maximálně ovládal.

„Ty taky.“

„Jak dlouho jsme se neviděli tentokrát?“

„Čtyři roky.“

Téměř neznatelně přikývl. „Čtyři roky, protože jsi nezůstal se mnou.“

„Nemohl jsem.“ V místnosti se rozhostilo takové ticho, že mohl slyšet tlukot vlastního srdce.

„Ale teď jsi tady. Proč?“ Strčil si ruce do kapes.

„Jsi slavný. O každém tvém koncertu se hovoří dokonce i ve zprávách…“ Pokrčil rameny.

Tabi se na něj chvíli upřeně díval, potom se obrátil a vrátil se na místo, kde stál, když vešli. Odsunul dveře, skleněná stěna nebyla pevně zabudována. Byly to tedy obrovské posuvné dveře. Do pokoje vnikl jemný vánek. Stál ve dveřích, zamyšleně zahleděný do dáli.

Jiyong sepnul ruce a vůbec ho nepřekvapilo, že je má vlhké, zpocené. Vždy tomu tak bylo. Jak jinak, všechno to má na svědomí Tabi. Pomalu se k němu přibližoval. Nepospíchal, prohlížel si ho a zvažoval, jak veliký je rozdíl mezi skutečným Seunghyunem a obrazem, který o něm vytvářeli senzacechtivý novináři.

Byly tu rozdíly. Velké rozdíly. Ale nic, co by nečekal. Samozřejmě až na to, že před ním stál z masa a kostí. A že se mu to rozhodně nezdálo. Nebylo poprvé, co zapochyboval o své schopnosti zapamatovat si z něho, co by ho nejvěrohodněji vystihlo. Neměl harmonické rysy. Drsné tahy jeho tváře byly poznamenány únavou. Tmavé oči připomínaly hořkou čokoládu. Tělo měl pevné a štíhlé. Rozhodně ho přitahoval, ostatně jako vždy.

Když k němu přistoupil, Hyun se k němu vrátil pohledem, ale na tváři měl tak studený výraz, že by jím dokázal postavit mezi nimi ledovou zeď.

„Vždycky jsem se divil, proč ses doposud nikdy nepokusil využít toho, že se známe. Spousta lidí z vaší branže se snaží dostat se ke mně za každou cenu.“

„Nikdy jsem neměl pocit, že mam právo využívat naší známosti.“ Zkřížil ruce na prsou, aby se uklidnil.

Jeho oči se zúžily. „Jestli je na světě člověk, který na to má právo, tak jsi to ty Jiyongu.“

„Nikdy jsem toho nemínil zneužít, Tabi.“

„A proč najednou ta změna? Proč mě najednou chceš fotit v soukromí?“

„Opakuju ti, že tě nechci využívat. Je důležitý, abys to pochopil.“

„Tak mě o tom přesvědč.“ Tvrdý záblesk v jeho očích ho celého rozechvěl.

„Jestli existuje něco, co nechceš ukázat, řekni to a já to fotit nebudu. Až mě budeš mít dost a budeš toužit po klidu, tak mi to taky řekni.“

„Já že bych tě Yongie mohl mít dost?“

Hlas mu ochraptěl jakoby překvapením, jako by si vůbec nedovedl představit, že by někdy mohl od něho odejít. Jiyong si hned vzápětí vynadal, že si nesmí nic klamně představovat. „Jde mi o to Tabi, že nechci narušit tvůj program, natož ho měnit. Chápeš?“

„Řekni mi víc o své práci. Jak pracuješ? Zajímá mě to.“

„Snažím se být v kontaktu s tím, koho nebo co chci fotit. A to tak dlouho, dokud nezískam pocit, že jsem všechno pochopil. Situaci, lidi, prostředí. Potom začnu fotit, ale co nejnápadněji a co nejméně vtíravě. Ti, které fotim, si na mě tak zvyknou, že si ani neuvědomí mojí přítomnost.“

„Nedovedu si to představit.“ Sjel ho temným pohledem.

„Tabi, není to nic komplikovaného.“ Přiměl se mluvit co nejpřirozeněji, ale stejně měl dojem, že se mu co nevidět sevře hrdlo a už ze sebe nedokáže vydat ani hlásku. „Nejsem tu proto, abych ti ublížil nebo tě nějak ranil. To ti přísaham.“

„Ale ty fotky mi nakonec ke schválení nedáš, že ne?“

„Ne, to nemůžu. Lituju, ale o mých fotografiích nedovolím rozhodovat nikomu.“

„Takhle se chceš ke mně chovat? Jako ke komukoliv jinému? Jsem pro tebe jen další fotografický objekt?“

„To určitě ne.“ Zachvěl se mu hlas.

Nemohl si pomoci, ale vzpomněl si na svojí šéfovou Hyesu, jíž se také netajil tím, že si ani v tomto případě nedá zasahovat do svých práv, která na něj vyjela, že se snad zbláznil. Že má nechat na Choi Seunghyunovi, aby si vybral, co bude zveřejněno. A že mu má dovolit všechno, co jen bude chtít, hlavně aby ty fotky donesl. Jenže on neuměl dělat kompromisy. Fotografování pro něj bylo umění a umění kompromisy nesnáší. Hyun na něj zamyšleně pohlédl, takže se mu do duše opět vloudilo napětí.

„Vím, že nikdy neposkytuješ rozhovory, ale tady o ně nejde. Tady jde pouze o fotky“

„Znám tvé fotografie. Odhalujou člověka do morku kostí.“

„Ve tvém případě to neudělám.“

„Proč? Proslavilo by tě to.“

„Ne!“ Zopakoval Ji rozhodně.

„Možná, že nechceš schválně. Koneckonců málokdo o mě ví tolik co ty.“

„Opravdu si myslíš, že bych proti tobě dokázal zneužít to, že se už léta známe?“ Jeho nedůvěra ho hluboce zraňovala.

„Chlapec, kterého jsem kdysi znal, by to určitě neudělal. Ale kdo ví, čeho je schopen muž, který se z něho stal.“

„Ne, nezneužiju toho. Věř mi.“ Od začátku mu bylo jasné, že to nebude lehké. Setkat se s ním a získat ho pro svůj projekt. „Dovol mi zůstat.“

„O totéž jsem tě já prosil před čtyřmi roky.“

„To bylo něco úplně jiného. Teď jde o pracovní záležitost.“

„Opravdu? A nedomníváš se, že když tě tady dovolím zůstat déle, tak skončíme v posteli?“

„Ne, nebudeme milenci. Když k tomu nedošlo tenkrát, tak…“

„Vím Yongie, že nám do toho vždycky něco přišlo. Nenapadlo tě ale, že teď by se to mohlo změnit? Teď nám už nic nebrání.“

„Ne. Svou návštěvu pokládám za čistě pracovní záležitost.“

„Lžeš. Mezi námi nikdy nešlo a nikdy nepůjde pouze o pracovní záležitost.“

„Tentokrát ano.“

Hyun vztáhl ruku a přiložil mu jí na krk. Pár vteřin na něj upřeně hleděl, prsty přitisknuté na jeho divoce pulzující tepně. Yong se snažil ovládnout a utišit své prudce tlukoucí srdce, což se mu nedařilo. Hyunův dotyk ho rozpaloval, vzrušoval a doháněl k zoufalství. Když náhle ruka z krku beze slova zmizela.

Jiyong byl rozechvělý a zmatený. Kapituloval a jen se snažil o návrat do reality. Očima těkal po místnosti a znovu se pohledem vrátil k Seunghyunovi. V očích se mu sice zračily obavy, ale na tváři měl rezervovaný výraz.

„Máš hezký dům, Tabi. Urazil jsi pořádný kus cesty.“

„Řekl bych, že ty taky.“

„Ovšem.“

Na okamžik pocítil staré pouto, které mezi nimi existovalo od chvíle, kdy se poprvé setkali na hřišti, které patřilo k dětskému domovu, odkud Seunghyun pocházel. On tehdy jako devítiletý nesmělý kluk. Od té doby byli nerozlučná dvojice, co si vzájemně foukala bolístky, dělili se o vše a rozuměli si i beze slov.

Hyun zamyšleně svraštil čelo. „Závisí na výsledku téhle práce tvá kariéra?“

Jiyong zvedl hlavu. „Tabi, nikdy nechci být na ničem a na nikom závislý. Je to tak lepší.“

„Řekni mi pravdu.“

„Jistě chápeš, že by to byl pro mojí kariéru obrovský přínos, ale když mi to nedovolíš, tak se svět nezboří. Jsem přesvědčený, že prorazim i bez tvých fotek. Jenom to bude trvat o něco dýl. Toť vše…“

„Tak proč jsi vlastně přijel?“

Mohl mu uvést několik důvodů a všechny by byly pravdivé. Ale jeden byl mnohem důležitější než ostatní. „Protože tě potřebuju.“ A bylo to z něj venku.

Konečně vyslovil to, co cítil. Nebyl však schopný vysvětlit, co tím myslel, tak si přál, aby ho o to nežádal. Seunghyun ho pozoroval hlubokým temným pohledem, až jím napětí prostoupilo tak hluboko, že vyvolávalo přímo fyzickou bolest. Chvěl se mu žaludek, a pokud Hyun něco neřekne, udělá se mu špatně.

„Yongie, můžeš tady zůstat, jak dlouho jen budeš chtít.“

Nemohl tomu uvěřit. „Budu moct také fotit?“

„Můžeš s tím začít, kdy sám uznáš za vhodné. Ale když se mi to nebude líbit, hned skončíš. Dohodnuto?“

Ze rtů mu unikl dlouho zadržovaný výdech. „Souhlasím. A děkuju ti Tabi.“

„Neděkuj. Kdybych to nechtěl, nebyl bys tady.“

 

Pozdě odpoledne se na vzdáleném horizontu začaly kupit hrozivé mraky. To už měl Jiyong vybalené své věci a pokoušel se zabydlet ve svém pokoji. Namáhavá práce to nebyla, ale stejně mu to zabralo dost času. Nejvíc ho od příjezdu lákalo prohlédnout si rozlehlou zahradu kolem domu, ale té touze odolal. Nejdřív si musel uložit věci a vybalit toaletní potřeby, které si sebou vzal. A hlavně musel zkontrolovat, zda má v pořádku fotografickou výbavu.

Když konečně byl se vším hotový, natáhl se na postel a snažil se aspoň trochu uvolnit. A jak se mu v poslední době stávalo stále častěji, odpočívat neuměl. Ani si nedokázal vzpomenout, kdy naposledy klidně prospal celou noc.

Zvedl sluchátko a zavolal do kanceláře. Na druhém konci to zvedl Jijoon.

„Kancelář Kim Hye Su.“

„Ahoj Joone, tady Jiyong. Je tam Hyesu?“

„Jiyongu! Čekali jsme, kdy se ozveš. Já sám čekal, že budeš zpátky dřív, než stačíš zavolat.“

„Nějakou dobu se neuvidíme. Zůstávam u Seunghyuna.“

„Děláš si legraci, že jo?“

„Ale vůbec ne. Dostal jsem zelenou.“

„To jako fakt?“

„To jako fakt, Joone.“

Joon se na chvíli odmlčel a Jiyonga napadlo, že jeho mozek horečnatě přemýšlí, co všechno bude pro časopis znamenat fotoreportáž ze soukromí Choi Seunghyuna. Díky reportáži o něm ovšem náklad Espritu jistě stoupne.

„Jak dlouho tam budeš?“

„To přesně nevim.“

„Ptám se jen proto, že máš připravit ten materiál pro jubilejní číslo. Vzpomeň si, Hyesu o tom rozhodla už před několika měsíci. Jestli se tam zdržíš dlouho, navrhneme jiného fotografa.“

Úplně na to zapomněl. A to mu to Hyesu připomínala ještě včera před odchodem z redakce. Požádala ho, aby udělal fotografie zakladatelů časopisu a všech současných zaměstnanců redakce. Měly by být také uveřejněny v jubilejním čísle jejich časopisu.

„Neboj se, stihnu to. Do té doby se určitě vrátím.“

„Opravdu? Ale ono to není nijak náročné, může to udělat kterýkoliv jiný fotograf.“

„Ne, to nemusí. Určitě to stihnu.“

„Tak dobře. A gratuluju ti, Jiyongu. To, že jsi Choie přiměl k souhlasu, je skutečně bravurní kousek.“

Ano, ale kvůli milionu dalších příčin si to nedokázal vychutnat. Kdy se už konečně dokáže uvolnit a těšit se z toho, že dostal takovou šanci? Zdálo se mu, že v telefonu zaslechl ženský hlas.

„To je Jiyong? Dej mi ho. Jiyongu?“

„Ano, Hyesu. Chci ti jen říct, že se tu nějakou dobu zdržim. Seunghyun s focením souhlasil.“

„Choi Seunghyun?“

„Ano, Choi Seunghyun.“

„Chceš říct, že souhlasil i s tím, že netrvá na výběru fotografií, které zveřejníme?“

„Ano…“

Hyesu vydechla tak nahlas, že Jiyong byl nucen odtáhnout sluchátko od ucha.

„Jiyongu? Jiyongu jsi tam?“

Jiyong znovu přitiskl sluchátko zpět k uchu, ale připraven kdykoliv jej zase odtáhnout. „Ano.“

„Poslouchej mě, je to životní šance a musíme jí využít naplno. Potřebuju něco ohromujícího. Šokujícího. Chci nejintimnější podrobnosti.“

Jiyong si povzdechl, i když takovou její reakci očekával. „Hyesu, v minulém týdnu si ani nepředpokládala, že k Choi Seunghyunovi vůbec pronikneme. Teď ho máme, tak nebuď nenasytná.“

„Ale…“

„Náš časopis se bude prodávat v celé zemi. Vyjde ve velkém nákladu. A navíc moc dobře víš, že intimity nedělam.“

„Miláčku…uvědom si, že tvé fotky jsou schopny odhalit duši. Dej mi obraz duše toho muže a já se ti postarám o budoucnost. Předložím ti ji na stříbrném podnose.“

Jiyong znechuceně odfrknul. „Hele, už musim končit. Občas se ti ozvu, jo? Ahoj.“

„Počkej! Ještě chci vědět…“

Položil sluchátko a nepřítomně hleděl na telefon. Skutečně by mohl svými fotografiemi Tabiho ranit? Jistě něco podobného měl patrně na mysli i on. Po chvíli odmítavě zavrtěl hlavou. Kdyby třeba jen na jednu jedinou vteřinu měl dojem, že by ho mohl ranit, sbalí se a odejde. Nechce mu ublížit. Nepřestal mu být drahý, i když se vídali stále míň a míň.

Ale co na tom záleží. V dětství byl Tabi jeho celým světem. Samozřejmě od té doby dospěl a jeho svět se rozšířil. Ale i když se jejich vztah změnil, stále mu na něm záleželo. Stále ho miloval a předpokládal, že tomu tak bude i nadále.