Hudba srdcí 3

 

Zdravím. Dnes... trochu opožděně... opět přináším další díl povídky.
Dnes je poslední díl o Tabim a Jiyongovi. 
Přeju tedy příjemné čtení...
Hatachi

Jiyong se probudil kolem osmé hodiny. Bylo mu jasné, že Tabi a ostatní budou ještě spát, protože každý den pracovali dlouho do noci. Už několik dnů poznával lidi okolo Seunghyuna a přemýšlel, jestli opět najde toho starého Tabiho.

Pohled z okna mu prozradil, že se blíží bouře. V dálce visely tmavé těžké mraky, ale tady zatím svítilo ještě slunce. Překrásný výhled na zahradu a na ní upravenou zeleň, byl pro něj darem. Dřív si ani neuvědomil, jak byl v poslední době nervózní. Přišel na to, až teď, kdy se začal postupně uvolňovat. Včera se byl projít kolem Hyunova domu a dnes se rozhodl prozkoumat trochu vzdálenější místa.

Rychle se osprchoval, oblékl si šedé plátěné šortky a volné triko, které k nim barevně ladilo. Když sestoupil do přízemí, zjistil, že tam kromě služebnictva ještě nikdo není. V kuchyni si vzal termosku s kávou, rohlík se sýrem a vyšel ven.

Slunce příjemně hřálo. Vítr mu čechral a zároveň sušil právě umyté vlasy. Zul si boty, sestoupil z terasy na perfektně udržovaný trávník. Posadil se pod strom a poslouchal štěbetání ptáčků v koruně stromu. Vychutnával si ten klid. V jeho životě to byl stav ne příliš častý. Nevěděl, kdy ho opět zažije, tak si to vychutnával plnými doušky. Oddal se svým myšlenkám a pocitům.

„Dobré ráno.“ Vyrušil ho z rozjímání hluboký sametový hlas.

„Dobré ráno.“ Rychle usrkl kávy a přál si, aby teplá tekutina uvolnila jeho sevřené hrdlo. „Jsem překvapený, že už jsi vzhůru. Když jsem šel spát, ještě jste pracovali. Domníval jsem se, že budeš spát dlouho.“

„Ještě jsem si nelehl.“ Sjel po něm pohledem a zastavil se u odhaleného ramene a odstávajícího výstřihu. Jiyong si triko rychle upravil.

„Pracoval jsi celou noc?“ V tu chvíli ho mrzelo, že nemá po ruce foťák.

„Uhn…“

„Ve studiu?“

„Ne…“ Ukázal palcem za sebe. „V té místnosti, kam tě Eunseok dovedl, když jsi přijel. Je to moje pracovna, která je hned vedle mé ložnice a je tam klavír. Rád tam pracuju v noci.“

„Pracoval jsi sám?“

„Často pracuju sám.“ Nedbale pokrčil rameny a znovu se upřeně podíval na Jiyonga.

„To mě překvapuje.“ Poznamenal.

„Ale nemělo by. Už jsi zapomněl, jaký jsem býval?“

Jak by mohl zapomenout. „Ale změnil ses, Tabi.“

„Ale ne, jsem stále stejný samotář jako dřív.“

„Ale jsi obklopený mnoha lidmi.“ Přikývl.

„Někdy…“

„Tayeang, Seungri, Daesung…“

„Jsou to dobřý přátelé a společně jsme překonali nejednu překážku. Jsme si blízký, to je pravda, ale…“ Zamračil se, jako by ho něco znepokojilo, ale po chvíli pokračoval. „Ale nikdy jsem jim nedovolil, aby se mi přiblížili k tělu víc, než je nezbytně nutné.“

Jiyong si uvědomil, že se díval na bouřkové mraky v dáli, co jej znepokojovaly. „Proč?“

Otočil se k němu, tmavé obočí vzhůru. „To má být interwiwew?“

„Ne Tabi.“ Odpověděl. „Nejsem žádný reportér.“

„Tak co znamenají ty otázky?“

„Já…“ Zmlkl, uvědomil si totiž, že to sám neví.

„Dopověz to…“

„Ale nic. Neměl bys jít náhodou spát?“

„Jsem dojatej tvou péčí, ale není nutná. Dokonči, co jsi začal.“

„Tabi…snažim se ti porozumět. Vzpomínam si, jak osamělý jsi bejval.“

„Tak docela sám jsem přece nabyl. Měl jsem tebe.“ Na jeho tváři se objevil ironický výraz.

„Ano.“

 Přikývl a rozhodl se, že se nenechá vyvést z míry. „A teď máš všechno tohle.“ Širokým rozmachem rukou ukázal na dům a přilehlé pozemky. „ Nestačí tě to ke štěstí? Proč sis to všechno pořídil?“

„Co pro tebe Yongie znamená štěstí? Kdy jsi šťastný?“

„Ptal jsem se první.“

„Pomáhá mi to. Bylo by ode mě hloupý tvrdit, že tomu tak není. Ale není to všechno. A teď je řada na tobě. Co tě dělá šťastným?“

„Moje práce.“

„A to ti stačí?“

„Je to dost, Seunghyune.“

„A máš někoho blízkýho?“

Jiyong chtěl vykřiknout nikoho, absolutně nikoho. Jeho bolest byla silná, ale tichá. Tabi byl jeho první a nejlepší přítel, pak ale vyrostli a on ztratil i jeho.

„Yongu, nepokoušej se cokoliv zatajit. Rozhodně ne přede mnou. V podstatě jsem stejný, jakého jsi mě znal kdysi.“

„Nevěřím ti ani trochu.“

„Věř mi, je to pravda.“ Vítr si pohrával s Jiho blonďatými vlásky, Hyun po nich jemně přejel rukou a uladil je.

Jiyong se od něj prudce odtáhl. „Není to pravda. Když jsme byli děti, byl jsi schopný komunikovat jen se mnou a se Siwonem. A teď se překonáváš v navazování kontaktů s celým světem. S miliony lidí, i když jen prostřednictvím svých písní.“

„Totéž platí i o tobě Jiyongu. Uvědomil sis to někdy?“ V jeho očích se odrážely bouřkové mraky z dáli. „Tvé fotky dokážou zachytit i ty nejjemnější odstíny emocí. Zapůsobí na každého, kdo se na ně dívá.“

„Ironie osudu.“ Hlesl. „Byli jsme dvě osamělé děti, které si uměli povídat jen spolu. Potom jsme vyrostli a našli jsme si zaměstnání, které se bez komplikací neobejdou.“

„Možná nám právě ta přílišná ironie brání, abysme si normálně promluvili.“

„Vždyť se o to pokoušíme, ne?“

„Svým způsobem ano.“

„Jistě…“ O tom, co nosil a nosí v srdci, mu nikdy neřekne. Odsunul termosku a vzal do ruky zbytek svého rohlíku, aby ho mohl rozdrobit a hodit ptáčkům.

„To byla tvoje snídaně?“

„Když mi to nebude stačit, tak si ještě něco vezmu. Tvůj personál je ohromně pozorný.“ Přitáhl si nohy k tělu a rukama si objal kolena.

„Pořád jsi tak hubený.“

Otočil k němu hlavu a zlostně si ho přeměřil. „Ne Tabi, nejsem tak moc hubený.“ I když v několika posledních měsících hodně zhubnul.

Nečekaně mu pevně sevřel ruku, v jeho hlubokým sametovým hlasu byla znát bolest. „Proboha Jiyongu, proč jsi za mnou nepřišel dřív? Dokonce jsi nikdy nechtěl ani mizerný lístek na koncert. Proč?“

„Seunghyune, mizerný lístek? Vstupenky do prvních deseti řad stojí na černým trhu majlant, A ty to zřejmě moc dobře víš.“

„Yongie, proč?“

„Bolí mě ruka.“ Řekl opatrně Ji.

Když mlčky uvolnil sevření, třel si místo, kde ho držel. „Možná jsem nechtěl patřit k zástupům těch, co tě pronásledují s prosbami o laskavost.“

„Mam propracovaný systém a díky němu se ke mně většina z nich nikdy nedostane. O tyhle záležitosti se stará moje agentura. Ale tobě jsem přece dal svoje soukromý telefonní číslo. Ani jednou jsi nezavolal.“

„Nikdy jsem nic nepotřeboval.“ Kromě tebe, dodal v duchu.

„Zřejmě ne. Dokonce, ani když si tady chtěl fotit, nevytočil jsi to číslo. Volal jsi do agentury.“

„Vždyť se jedná o oficiální záležitost. Myslel jsem si, že to tak bude lepší.“

„Jak ušlechtilý a jak hloupý, Yongu. Opravdu hloupý. Uvědomuješ si vůbec, jaký jsi měl štěstí, že se o tom čirou náhodou přede mnou zmínili? Většinou to vůbec nedělají. Takové záležitosti automaticky zamítají, protože vědí, že si to nepřeju. O tvým požadavku jsem se skutečně dozvěděl jen šťastnou náhodou.“

Jiyong překvapeně vykulil oči. „Vůbec mi to nedošlo.“ Pokusil se o úsměv, ale vyšel z něj jen povzdych. „Asi jsem neuvažoval správně. Byl jsem úplně zaslepený…“

„Čím?“

Málem nahlas vykřikl, že touhou dostat se k němu. Na chvíli zavřel oči, vyděšený slovy, která mu málem vypadla z pusy.

„Yongie, čím?“

„Touhou, abys mě neodmítl a já mohl tuhle práci udělat.“

Seunghyun prudce zaklonil hlavu, jako by ho udeřil. Uplynulo několik vteřin, než se vzpamatoval. „Proč nám to nikdy nevyšlo?“

„Špatně jsme si to načasovali. Sám jsi to řikal.“

„Nešlo jen o to. Šlo o mnohem víc. Možná by se všechno vyvíjelo jinak, kdyby se tvý rodiče nerozhodli stěhovat. Odvedli tě pryč z mýho života.“

„Nejen oni. Ale taky třeba tvoje hudba. Zavedla tě tam, kam já jsem za tebou nemohl.“

„Strašně jsem toužil po tom, abys zůstal se mnou, ale nechtěl jsem tě brát na některý místa, kam jsem musel jít.“

„Šel bych tam. Šel bych s tebou kamkoliv.“

„To jsem nemohl připustit.“

„Jistě.“ Přitakal s hořkostí v hlase. „Nemohl jsi to připustit. Rozhodl ses sám. Mě jsi šanci nedal.“

„Byl jsi moc mladý.“

„Asi máš pravdu.“ Ale byl jsem dost starý, abych tě miloval. „Ze začátku jsem rodiče přemlouval, aby tě vzali k nám.“

„A potom ses smířil s tím, že se tak nikdy nestane.“

„Když jsme se přestěhovali, moc jsi mi chyběl. Přímo zoufale jsem toužil po tom, abys byl mým bratrem.“

„Z toho by nevzešlo nic dobrýho a tvý rodiče si toho byli dobře vědomi. Věděli, jakej na tebe mam vliv a nechtěli, abych kazil jejich sladkýho synáčka. A když jsem vás navštívil, chovali se ke mně, jako bych byl prašivý.“

„Neznali tě, nevěděli, co jsi zač. Toť vše.“

„No ovšem…“

„Matka i otec si mysleli, že nikdy ničeho nedosáhneš. A pak tě adoptovali manželé Choi a díky nim ses dostal až tam, kde jsi teď.“

„Ano, vděčím jim za hodně. Lepší rodiče jsem si nemohl přát.“

„Ale stejně nikdy nezapomenu, když mě bylo šestnáct, jak jsi mě poprvý políbil.“

„A ty myslíš, že já na to dokážu zapomenout?“

„No dobře, uvědomuju si, že to nebyl ten nejúžasnější polibek, jaký jsi kdy dostal, ale zdá se mi, že od té chvíle jsi věděl, že jsem do tebe zblázněný,“

„Zblázněný?“

„Ano zblázněný. Celý ty roky jsem o tobě snil jako pominutej.“

„Když jsem tě tenkrát líbal, nevnímal jsem nic jinýho, než to, jak sladce chutnají tvý rty.“ Neodolal pokušení a i teď se dotkl Jiyongových měkkých rtů. Ten dotek ho vzrušil od hlavy až k patě, stejně, jako když se líbali poprvé.

Jiyonga zaplavilo vzrušení, silné a prudké jako vlny přílivu. Starší měl tělo pevné, tvář napjatou a oči překypující touhou. Rozpálila ho přímo nesnesitelná touha. Hyunova ruka vklouzla dozadu pod jeho tričko. Ten dotek byl odhodlaný a jistý. Jeho prsty se mu sunuly po zádech s nezlomnou jistotou. A potom se jejich rty spojily v dlouhém polibku.

 Jiyong zavřel oči. Hučelo mu v uších. Byl jako zmámený, neschopný jediného pohybu. Hyun naléhal jazykem, aby pootevřel rty a pustil ho dovnitř. Učinil tak a Hyun jej vybízel, aby mu vyšel svým jazykem vstříc a on mu ochotně vyšel vstříc. Prsty mu přejel po hrudníku, obkroužil je, až v dlaních cítil vzrušením naběhlé bradavky. Jiyong se zmohl jen na sten plný rozkoše.

Seunghyun jej náhle od sebe odstrčil. Jiyong zalapal po dechu a pátral po příčině té náhlé změny. Zaostřil na Hyuna pohled a za několik vteřin jej viděl zcela jasně. Stál nehybně jako socha a hleděl na obzor.

„Blíží se bouře.“ Poznamenal Hyun chraptivě.

„Zřejmě ne, ty bouřkové mraky se tam převalujou už několik dní. Ta bouře kdesi v dáli se nejspíš rozplyne ještě dřív, než sem stačí dorazit.“

„Yongie, bouře se nerozplývají. Bouře sílí a mohutní.“

 

 

Z mělkého spánku byl Jiyong vytržen jakýmsi hlasitým zakvílením, které se pak v krátkých pravidelných intervalech opakovalo a trhalo to uši. Posadil se na posteli v domnění, že příčinou jsou noční můry, které ho občas pronásledovaly. Srdce mu bušilo jako splašené, čelo se mu orosilo studeným potem.

Obrazy nočního snu se mu mísily s tím, co skutečně viděl. Po stěnách pokoje se míhaly hrozivé stíny. Tmu ložnice protínaly světelné záblesky jako nějací nebezpeční vetřelci. V dálce kdosi křičel a do toho zaznívalo pronikavé kvílení sirény.

Už se neubránil výkřiku. Rukama si zakryl uši, aby ztlumil, ten drsný zvuk nahánějící hrůzu. V tom se dveře jeho pokoje prudce otevřely a vešel Seunghyun. Usadil se k němu na postel. Jiyong po něm vztáhl ruce, jako by sahal po záchranném kruhu. Chytil se jeho širokých ramen a jediným pohybem si ho přitáhl do náruče.

„Všechno je v pořádku, za chvíli to ustane. Neboj se, jsem s tebou.“

„Co se děje?“ Přitiskl tvář na jeho hruď. „Co je to za hluk a za světlo?“

„To nic není.“ Odpověděl a konejšivě ho hladil po zádech. „To je jenom poplašné zařízení. Eunseok se šel podívat, co ho spustilo. To je vše.“

Zvuk ustal tak nečekaně, jako začal. Náhlé ticho se zdálo být stejně nepříjemné jako ostrý zvuk sirény bezpečnostního zařízení. Jiyong se nepohnul. Cítil se v Hyunově náruči v bezpečí. Cítil, jak mu buší srdce a všemi svými smysly vnímal jeho blízkost.

„Jiyongie?“ Vymanil se z jeho objetí, ale jednu ruku nechal na jeho rameni a podpíral ho. „Už je to za námi, zlato. Je mi líto, že k tomu došlo.“

„Co to bylo?“ Pokusil se vzchopit.

„Řekl jsem ti přece, že to bylo poplašný zařízení. Někdo se zřejmě pokusil vniknout na náš pozemek. Občas se to stává.“

„Někdo? A k-kdo?“ Jeho slova ho znepokojila.

„Nejspíš nějaký bláznivý ctitel.“

„Ctitel?“ Zeptal se nevěřícně a jeho hlas se zlomil ve vzlyku. „Opravdu?“

Jiyongovo vzlyk ho poplašil. Tiše zaklel, natáhl ruku a rozsvítil lampu. Narovnal se a pohlédl na chlapce ve své náruči. Zděsil se tím pohledem. Jiyong měl oči velké a temné a byl bledší než stěna.

„Věř mi, Yongie, lituju toho, co se stalo. Jo to moje chyba, že jsem ti neřekl, k čemu tady občas dochází. Nebyl jsi na to připravený. Na to není připravený nikdo, kdo nemá doma podobné zařízení. Proto je přirozené, že tě ten kravál tolik vylekal.“

Jiyong spíš vnímal melodii jeho hlasu než to, co říkal. V jeho náručí se postupně uklidňoval. Cítil, že napětí povoluje a že už mu tolik zběsile nebuší srdce.

„Tabi! Tabi?“ Eunseok běžel po chodbě a vykřikoval jeho jméno. „Tabi, kde jsi?“

Seunghyun se od Jyionga odtáhl. Upravil mu spadlé triko z ramene a on si zmámeně sáhl na místo Hyunova doteku. Až teď postřehl, že Hyun má na sobě jen kalhoty a od pasu nahoru je nahý.

„Tabi?“

S pohledem upřeným na Yonga zavolal na Seoka. „Jsem tady. V pokoji pro hosty.“

Dveře se rozlétly a dovnitř se vřítil Seok. „Jsi v pořádku, Tabi?“

„Jsme v pořádku. Nevidíš?“

„Hledali jsme tě.“ Eunseok zapnul vysílačku a zahlásil. „Je tady. Řekni všem, aby zůstali dole.“

Potom se opět obrátil k Tabimu a pokračoval. „Nic se nestalo. Pozemek i dům jsou v bezpečí. Ať už to byl muž nebo žena, je už zřejmě daleko a sotva se pokusí vniknout sem znova.“

„Člověk?“ Jiyong si přitáhl pokrývku až k bradě. „Jak víte, že to byl člověk?“

„Ten poplašný systém je hotový zázrak. Dovede určit, jestli to byl člověk nebo zvíře.“ Chválil zařízení Seok.

„Eunseoku, děkuju ti.“ Řekl Hyun zdvořile, ale přece jen trochu autoritativně.

„Promiňte. Je mi líto, že vás to vyrušilo.“ Omluvil se.

„Nevadí.“ Počkal, než Seok odejde a pak Jiyonga chytil za ruku. „Uvolni se Yongie, už je to za náma.“

Přikývl. „Promiň mi, pokud jsem snad reagoval poněkud přehnaně.“

„Tvá reakce byla pochopitelná. Nemohl jsi přece vědět, co se děje.“ Upřeně na něho hleděl.

Jiyong cítil, že se blíží bouře, když se k němu Seunghyun začal pomalu sklánět a v očích mu plál temný plamen. Líbal ho a jeho rty v Jiyongovi zlomily každý odpor dřív, než se vůbec mohl projevit. Líbal ho tak vášnivě, až to mladšího šokovalo. Jejich vášeň je zcela pohltila. Jejich pokožka byla rozpálená, sálal z ní žár.

Jiyong se konečně uvolnil a ovinul ruce kolem Seunghyunova krku, aby si ho mohl přitáhnout blíže k sobě. Staršího jazyk vnikal hluboko do jeho úst, až v něm probouzel touhu, kterou před tím nikdy nepoznal. Seunghyun prudce zvedl hlavu, rychle se nadechl a opět ho vášnivě líbal. Rukou ho hladil po hrudníku. Prsty mu přes látku trička dráždil bradavku.

Seunghyunův dotek byl nesnesitelně vzrušující a jeho blízkost ho zbavovala vůle. Chtěl se ho zmocnit, splynout s ním, aby se jeden stal součástí druhého…