Láska umí víc 20

 

Zdravím. Dnes opět otravuji s dalším dílem povídky. Dnes je to poslední díl, tak doufám, že se bude líbit. Jako doufám, že se líbila celá tahle povídka.
Přeji tedy příjemné a ničím nerušené čtení...
Jaerko... zlato, doufám, že tě povídka potěšila a zahřála na srdíčku, když byla o tobě a tvém miláčkovi. Dongwookie je zlatíčko...
Hatachi

Většinou chodila do hotelu, když usnul, ale dnes se zdržela. I když mu chtěla být na blízku, protože ke zlepšení mohlo dojít každým okamžikem a ona by byla ráda u toho, rozhodla se odejít do hotelu. Wonseok nebo doktor by jí dali ihned vědět.

Nemohla s ním zůstat v jednom pokoji, když po něm tak toužila. A také měla strach, aby nezpůsobila zhoršení jeho stavu, kdyby snad přišel na to, že je u něj. Byla ponořená v myšlenkách, tak si ani nevšimla, že se vzbudil a vstává z postele.

Vyšel na chodbu a vrátil se s plechovkou coly a se sestrou Hadako v patách. „Pane Jung, jak chcete spát, když uprostřed noc pijete colu? Styďte se, jste jako dítě,“ plísnila ho sestra naoko.

Zeširoka se usmál. Stál od Jaery pár kroků a vypadal jako člověk, který je naprosto zdráv. Někdy se podíval jejím směrem. Pokaždé měla pocit, že ji vidí. Teď měla stejný dojem, jak tam tak stál a žertoval se sestrou. Uvědomila si, že čím déle čekal na nějaké náznaky zlepšení, tím méně byl nevrlý. U ní to bylo přesně naopak.

Sestra ho pozorovala ostřížím zrakem. Hned po posledním doušku ho zahnala do postele. Varovala ho, co se stane, jestli se ještě jednou zvedne. Vyprovázel jí pobavený, šťastný smích. Zvuk, který Jaera neslyšela celou věčnost.

Seděla úplně tiše. Po půl hodině uslyšela pravidelné oddechování. Konečně usnul. Boty si vzala do ruky a šla k jeho posteli, aby se na něj ještě podívala. Naklonila se k němu. Vypadal uvolněně. Co by za to dala, kdyby se před ním nemusela schovávat. Do očí se jí nahrnuly slzy.

„Prosím tě, panebože,“ uklouzlo jí ze rtů, když šla ke dveřím.

„Jaero!“ ozvalo se za ní.

Zarazila se a užasle se otočila.

„Ty sis opravdu myslela, že nepoznám, když se mě dotýkáš? Že necítím, jak voníš? Jaero, když se slepec s někým miluje, vnímá všechno mnohem ostřeji. Tu noc, kdy si byla moje, mi už nikdo nevymaže z paměti. Chci, aby ses mě dotýkala. Pojď ke mně, Jae.“

Byla zmatená a nevěděla, co má dělat. „Dongie, přísahám, že jsem nechtěla, abys věděl, že jsem tady.“ Rozplakala se. „Odpusť mi. Nechtěla jsem ti nikdy ublížit. Jen jsem chtěla být blízko tebe. Všichni u tebe mohli být, jen já ne. Je mi to moc líto. Promiň.“ Ztěžka polkla. „Radši půjdu.“

„Snad se mě nebojíš, miláčku.“ Naléhavost v jeho hlase ji odzbrojila. Seděl tam s poraženeckým výrazem v obličeji, ruce složené mezi koleny. „To jsem se choval tak strašně, že ze mě má moje žena hrůzu? Pomohlo by, kdybych ti řekl, že život bez tebe pro mě nemá smysl? Ať už budu slepý nebo ne? I jen myšlenka, že tě nebudu držet v náručí, je pro mě horší než to, že jsem oslepl.“

Jaera potichu vzlykala. Tak dlouho čekala, až jí tohle řekne.

„Miluju tě, Jae. Nemůžu bez tebe žít. Dej mi ještě šanci, prosím tě. Dokázala jsi mi, že naše láska je silnější než všechno ostatní. Nic na světě ji nezmění…“ Přerývaně se nadechl. „Vím, že jsem ti ublížil a máš právo se ke mně otočit zády, ale, prosím, nedělej to.“

Dál už to nevydržela. Rázem se ocitla u něj, objala ho a přitiskla se k němu. „Tolik tě miluju,“ zašeptala mu do vlasů. „Dongie… jestli se ti zrak nevrátí, neodháněj mě už od sebe. Potřebuju tě.“

Tiskl ji pevně k sobě. „Jae, na ničem už mi nezáleží. Jen jestli mě máš ráda. Odpusť mi. Zapomeň všechny moje urážky a hrubosti.“

Jaera nemohla štěstím ani mluvit. Málem přišla o rozum.

„Když jsem se probral z narkózy, chtěl jsem jen tebe. Pak jsem si uvědomil, že už sedíš v letadle do Koreje. Bylo to horší, než když jsem zjistil, že jsem oslepl, přísahám. Mohl jsem se zbláznit při představě, že se zamiluješ do někoho jiného. Že s ním budeš spát. Modlil jsem se, aby ses vrátila.“

„Já jsem přece nikdy neodešla.“

Lehce se otřásl. „Předvedla si mi přesvědčivé představení, Jae. Tvůj souhlas s rozvodem pro mě znamenal odsouzení do ještě větší temnoty. Konec světa.“

„Musela jsem ti lhát. Moc a moc jsem o tebe bojovala a nic lepšího, než s tebou souhlasit, mě nenapadlo. Ale slibuju, že už to nikdy neudělám.“

Něžně ji líbal na krk. „Nikdy mě nesmíš opustit. Nic víc si nepřeju. Když jsem před chvílí cítil doteky tvých rukou, myslel jsem, že sním. Bál jsem se uvěřit, že jsi tady.“

Posadila se mu na klín a oplácela mu jeho něžnosti. „Nikdy od tebe neodejdu. Když jsi tenkrát, hned první den, chtěl, abych se vrátila do Soulu, zhroutil se pro mě celý svět. Bez tebe už nic nemělo smysl.“

„Odpusť mi to, prosím.“

„Už je to pryč. Jsem šťastná.“

Dlouze ji políbil s bolestivou něžností, která se rychle měnila ve vášeň. Náhle ji vzal do náruče, položil na postel a vklouzl vedle ní. „Jakmile mě propustí z nemocnice, odjedeme někam, kde budeme úplně sami. Budou to naše líbánky. Nechci se o tebe s nikým dělit.“ Rukama jí bloudil po celém těle. „Jsi u mě. Skutečná a moje. A jsi tak krásná, až mi to bere dech.“

Potichu zasténala. „Dongie… někdo sem může přijít,“ zamumlala s tváří přitisknutou k jeho bradě.

„Dokud jsem tady, tak za ten pokoj platím. A jestli v něm chci objímat svoji ženu, tak je to moje věc. Do toho nikomu nic není. Jen počkejte, paní Jung, až si vás přivedu domů.“

„Zbožňuju, když mi takhle říkáš,“ zavrněla a přitiskla se ještě blíž.

„Jae, až bude po všem… odejdeme, kam jen budeš chtít.“

„Chtěla bych na farmu.“

„Na farmu?“ zeptal se překvapeně.

„Je to nejkrásnější místo na světě. Moc tě prosím, neprodávej ji. Asi bych to nepřežila.“

Nadšeně se rozesmál. „Jae… Jae… já si tě nezasloužím.“

„Proč to říkáš?“

„Protože jsi mě teď zbavila mé největší starosti. Od začátku se pořád ptám, jestli jsem udělal dobře.“

„Dongie… co tím myslíš?“

Znovu ji dlouze políbil. „Asi nemáš představu, jak jsem se cítil, když jsem tě poprvé potkal. Kdybychom nežili v civilizované společnosti, byl bych tě unesl ten večer přímo z otcova večírku sem do Japonska. Ale ty si studovala a já si nedovedl představit, jak by ses tu cítila vytržená ze svého způsobu života. Proto jsem skoro tři roky čekal, než jsem ti řekl, že si tě chci vzít. Ale i tehdy jsem se bál, jak budeš snášet život tady. Když jsi poprvé viděla farmu, byla si tak nadšená, že jsem se tomu ani neodvážil uvěřit. Podezíral jsem tě, že to děláš kvůli mně, abych měl radost. Chci tě mít pořád u sebe, lásko. Nechci už bez tebe být ani minutu svého života.“

 ***

O pár hodin později pronikly oknem do pokoje modravě červené paprsky svítání a dopadly na postel. Jaera se pohnula, ale Dongwook ji držel pevně v náruči. Podívala se na něj. Už byl vzhůru a hnědýma očima klouzal po jejím obličeji, jako by ji hladil. Měl v nich úplně jiný výraz.

„Dongie?“

„Nehýbej se a lež klidně. Nech mě se na tebe dívat, Jae. Jestli mě zrak neklame, máš na sobě světle modrou sukni a halenku s tmavě modrým a bílým proužkem. Nebo se mi to jen zdá?“ Úzkost se mu v hlase mísila s obavami.

„Nezdá,“ přes slzy ho viděla rozmazaně. „Ty ses uzdravil. Už zase vidíš.“ Zvedla ruku a prstem mu jemně  jezdila po obočí. „Jak se to stalo?“

„Přesně nevím,“ posadil se. „Vzbudil jsem se před chvílí. Všechno bylo ve stínu, tak jsem zase zavřel oči. Nevěděl jsem, co to znamená. Když jsem je otevřel znovu, viděl jsem tvůj obličej. Úplně zřetelně. Zarazilo mě to. Tvou podobu mám před očima, mockrát jsem si tě představoval. Tak jsem si myslel… předpokládal jsem… Jae!“ vykřikl, „já tě doopravdy vidím. Jsi krásná. Jsi moje milovaná žena. Víš, že když jsi rozrušená, svítí ti oči a chvěje se ti spodní ret?“ Naklonil se nad ni a měkce ji políbil. „Tys to dokázala, lásko. Tvoje víra.“

Zářila štěstím. „Doktor říkal, že ta nehoda byla zásah prozřetelnosti.“

Vzal ji ruce a dlaně pokrýval polibky. „Co bych si bez tebe počal? Co bych dělal, kdybys hned první den odjela domů?“

„Dobré ráno, pane Jung,“ rozlehl se pokojem hlas vrchní sestry. „Dnes je ale krásně, že…“ Ztuhla. „Pane Jung!!“

Jaera odtrhla rty od Dongwookových a rychle vyklouzla z postele. Ve spěchu si snažila upravit sukni a halenku. Dongwook se pobaveně zakuckal a pak se rozesmál svým nakažlivým smíchem. „Dneska je opravdu skvělé… fantastické… báječné ráno, paní Hadako. Ani jsem netušil, že máte tak tmavé oči.“

„Tááák… vy zase vidíte. Jste v tedy pořádku,“ rozzářila se. „Tak to já nic neviděla. Ale nezapomeňte, že doktor Tanaka tady může být každým okamžikem. A asi byste nechtěl, aby ho ranila mrtvice, že ne? Zvlášť po tom, co pro vás udělal.“

„Ne, kdepak,“ zašklebil se vesele. „Dneska ráno jedu se svou ženou pryč. Chtěl bych se rozloučit a poděkovat vám. Větší péči bych neměl, ani kdybyste byla moje máma.“

„Ale jděte, pane Jung,“ zrudla. „Vy tedy umíte skládat poklony. Teď hlavně buďte hodný na svoji ženu. Nehnula se od vás ani na krok. Byla jak váš anděl strážný a vydržela vaše vrtochy, když už si s vámi nikdo nevěděl rady. U nás doma se o lidech, jako je vaše žena říká, že mají dar od dobré víly.“

„Co je to za dar?“ zeptal se zaskočeně.

„Věrné srdce, pane Jung. Dneska téměř k nenalezení.“

Jaera se pevně chytla jeho ruky, kterou k ní natáhl, když sestra opustila pokoj. Znovu se mu stulila do náruče.

„Jae, za všechno vděčím tobě. Chtěl bych ti dát, co si jen budeš přát.“

„To už si mi dal. Tenkrát, když ses mě zeptal, jestli si tě vezmu. Chci zapomenout na celý svět a být jen s tebou.“

„Doufal jsem, že to řeknete, paní Jung. Já totiž nemám vůbec v úmyslu vás od sebe pustit.“