2. kapitola

 

Zdravím. Dnes přináším další díl povídky.
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

„Támhle je!“ Vykřikl Hankook a ukazoval směrem k protějšímu domu. Hankyung na sebe v letu hodil bundu a vzápětí se už oba hnali deštěm k poštovnímu doručovateli.

Hankook stále věřil, že vyhrají, ale Hankyung už pomalu přestával doufat. Vždyť to budou pomalu tři týdny, co poslal dopis a odpověď stále nepřicházela. Přesto se mu vždycky, když uviděl novou poštu, rozbušilo srdce.

„Vy ale musíte čekat na něco moc důležitého, kluci! Celý víkend mě pronásledujete jako zločince.“ Zasmál se postarší muž v uniformě. „Tak co to má bejt?“

„To je tajemství.“ Špitnul Hankook.

„Aha … no tak se podíváme, co tam pro vás dneska máme.“ Hankyung sledoval z povzdálí pošťáka, jak vytahuje z brašny svazek dopisů. Jako obvykle, pošta pro jejich tatínka. Povzdechl si a otočil se k domovu. Než ale stačil vykročit, za jeho zády se znovu ozval pošťák. „Hej momentíček … není to náhodou tohle?“

Hankyung se rychle podíval na obálku. „To je pro mě?“

„Jasně, je to pro Kim Hankyunga. Je to z televizní stanice KBS 1 v Soulu.“

Vzal si obálku. Ruka se mu při tom třásla, protože si byl jistý, že to je od princezny Pohádky. Jenomže co když takový dopis posílá každému, aby mu sdělila, že nevyhrál?

„Nevypadáš moc nadšeně.“ Ozval se listonoš. „Tak snad příště. Ahoj kluci, musím dál.“

„Nashle …“ Zavolali a odběhli k vrátkům, vedoucím za dům do zahrady.

„Dělej, otevři to!“ Křičel Hankook, když doběhl k zahradnímu domku. „Co tam je?“ Šel k lavičce za svým velkým bratrem a litoval, že neumí číst.

Hankyung si důležitě odkašlal a začal pomalu, nahlas číst.

„Můj milý Hankyungu,

  děkuji ti za výjimečný dopis. Musíš mít svého bratříčka

    Hankooka opravdu moc rád, když ses kvůli němu zúčastnil

      naší soutěže.“

Hankyung cítil, jak na něm jeho bráška visí pohledem.

 „Píši ti tento dopis, abych ti pogratulovala k Tvému vítězství …“

Hankyung se nedůvěřivě odmlčel.

„Jupíííí!!“ Zaječel Hankook a v bezmezné radosti objímal svého bratra. Ten znovu a znovu četl poslední odstavec. Nevěděl, jestli tomu má věřit.

„Kdy budem v televizi?“ Tiskl mu Hankook pevně ruku. „Zítra?“

„Počkej chvilku, musím to dočíst.“ Očima přejížděl poslední řádky a chvilku měl pocit, jakoby se styděl za lež, kterou napsal. Že by měl nakonec jejich tatínek pravdu, když říkal, že vítězem bude jen smrtelně nemocné dítě? „Bude na nás čekat desátého listopadu v televizním studiu. Je tady papír pro tatínka. Musí to podepsat, že s tím souhlasí.“

„Tak utíkáme domů, ať mu to můžeme říct. Říkal, že nemá ráda děti, ale přitom to není pravda. Teď nám už uvěří.“

„Jo …“ Souhlasil se svým bratrem Hankyung a v očích se mu vítězně zablesklo. Pocit studu zmizel jako pára nad hrncem.

 ***

„Promiňte …“ Ozval se hluboký mužský hlas, právě když Taekwoon pospíchal okolo vrátnice. Letmým pohledem na hodinky zjistil, že už půl šesté. Odcházel jako jeden z posledních.

„Ano?“ Přerušil svou rychlou chůzi a vzhlédl k pohlednému urostlému muži. Byl oblečen do nenápadného modrého obleku s úzkým proužkem. Přesto si nemohl nepovšimnout jeho osobitého šarmu. Na okamžik ho ohromil jeho pohled, který ho zrentgenoval od hlavy až k patě. Nával horka jej neopouštěl.

„Vím, že je pozdě, ale hledám osobu, která si nechává říkat princezna Pohádka. Myslel jsem, že pracuje pro televizi, potom jsem se ale dozvěděl, že má kancelář tady, v nahrávacím studiu. Hrozně jsem se tím vším zdržel. Nemohl byste mi prosím ukázat, kudy se k ní jde?“

Taekwoon se snažil odhadnout toho neobyčejného muže. Nasupený výraz tváře změkčovalo sluneční světlo, které se odráželo i v jeho hustých blonďatých vlasech. „Já jsem princezna Pohádka.“

„Tomu nevěřím.“ Zamumlal, ale obdivný pohled v jeho očích sílil.

„Rád vás o tom přesvědčím.“ Řekl, když si uvědomil, že nikdo z venku nezná jeho pravou podobu. Jen díky tomu si mohl uchovat nenarušené soukromí.

Zastavil se těsně před Taekwoonem a podíval se mu přímo do očí. „Pravdou je, že máte stejně neuvěřitelně tmavé a jiskřivé oči.“ Pronesl tichým hlasem. „Proč nosíte blonďatou paruku? Jako černovláska byste byl mnohem atraktivnější.“

Taekwoon si nervózně olízl rty a ze všech sil se snažil promluvit vyrovnaným, klidným hlasem. „Copak nevíte, že všechny správné princezny mají dlouhé zlaté vlasy? Jen čarodějnice mají vlasy černé jako havran.“

„Vždyť je to jedno. Moje děti vás stejně považují za ztělesněnou dokonalost.“

„To je tedy dobře, že mě neznají osobně.“

„Ale to se má zanedlouho změnit, jestli jsem správně pochopil obsah jistého dopisu. Promiňte, konečně bych se vám měl představit. Jsem doktor Kim Wonsik. Otec Hankyunga a Hankooka.“

Tak to je ten muž, se kterým si tak krutě pohrává osud? Představoval si ho úplně jinak. Určitě ne jako šarmantního muže, z něhož vyzařuje neodolatelná tělesná přitažlivost.

„Těší mě. Já jsem Jung Taekwoon.“ Představil se a podal mu svou ruku. Neměl ani zdání, proč mu ten jemný stisk ruky tolik rozechvěl celé tělo. Zhluboka se nadechl a snažil se pokračovat v konverzaci. „Jsou vaše děti rády, že vyhrály tu soutěž?“

Wonsik dlouho neodpovídal. Jejich pohledy se do sebe navzájem pevně zasekly. Taekwoon si prohlížel líbivé rysy jeho poutavé tváře a Wonsik postupně zaregistroval jemnou křivku obočí, čokoládové oči mandlového tvaru a nakonec i červeň jeho plných rtů.

„Oni nejsou rádi, oni jsou spíš v sedmém nebi. Nemůžou se dočkat.“ Odvětil ironicky. „A proto jsem tady, abych se přesvědčil, že to není jen blbý vtip.“

„Mohu vás ujistit, že to není žádný vtip. Natož pak špatný. Opravdu kluci vyhráli. Hned po přečtení Hankyungova dopisu mi bylo jasné, že jsem v něm našel vítěze.“

„To jsem teda nečekal.“ Wonsik si rozpačitě promnul zátylek. „… musím se vám omluvit.“

„Máte skvělého syna, pane doktore. Byl jsem opravdu dojatý jeho nesobeckou láskou k Hankookovi.“ Řekl rozechvěle. „Udělám všechno proto, aby ta návštěva byla perfektně připravená.“

Překvapeně zamrkal. „Nepochybně si potom budou myslet, že umřeli a do toho sedmého nebe se opravdu dostali.“

Taekwoon se smál, i když mu náhle bylo spíš do pláče. Nechápal, jak něco takového vůbec mohl doktor pronést. „Teď jsem si vzpomněl.“ Přinutil se k bezvýznamné otázce. „Nepřinesl jste náhodou ten potvrzený souhlas?“

S pohledem stále upřeným do Taekwoonových očí sáhl do náprsní kapsy a vyndal malý papírek. „Přesvědčil jsem se, že je všechno v nejlepším pořádku. Hned to podepíšu.“ Vzápětí mu podal podepsaný formulář. „Je pravda, že budou účinkovat v jednom z vašich televizních pořadů?“

„Ano, oba chlapci dostanou malé role. Před natáčením to všechno samozřejmě nazkoušíme. Zvládne to Hankook?“

„Nevím …“ Sklopil oči. „Nikdy předtím nic podobného nezažil. Nerad bych, aby se mu v polovině pořadu udělalo špatně.“

„Vy zapomínáte, že nepůjde o živý přenos. Všechno se to bude předtáčet, takže se nic neočekávaného nemůže stát.“

„Mam takový pocit, že se mu nejspíš udělá zle noc předtím. Velké rozrušení na něj obvykle zapůsobí vždycky stejně.“

Taekwoon těžce polkl. „Tím se, pane doktore, nemusíte trápit. Kdyby mu desátého bylo špatně, není problém tu návštěvu přeložit na nějaké jiné datum.“

Wonsikovou přitažlivou tváří se mihl výraz ohromného úžasu. „Máte neobyčejné pochopení.“

Zavrtěl hlavou. „Ne tak docela. Mám za sebou pěknou řádku vystoupení v nemocnicích. Zažil jsem už dost nečekaných překvapení.“ Pronesl se smutným úsměvem.

„Minulé vánoce jste byl v nemocnici Shin – bi Oriental, je to tak? Kookie o tom mluvil skoro do velikonoc.“

„On tam byl taky?“ Vykřikl překvapeně. Hluboce se jej dotknul jeho neodůvodněný kritický tón.

„Zpočátku to vypadalo na zánět slepého střeva. Až potom se ukázalo, že se jen přejedl cukroví a měl zkažený žaludek.“

„Proboha…“ Taekwoon v sobě potlačoval smích. „Vy tam pracujete?“

„Ano, na dětským oddělení.“

„I můj tatínek se, hlavně ke konci své kariéry, hodně zabýval pediatrií.“

„A kde to bylo?“

„Na druhém konci města. Často jsem mu pomáhal v ordinaci.“

„Neustále mě překvapujete něčím novým, pane Jung. Nemohl bych své děti svěřit do lepších rukou!“ Zachvěla se mu víčka. „V kolik hodin je mám dovézt?“

„V deset.“ Odpověděl tiše, vědom si Wonsikova zkoumavého pohledu.

„Budeme tam na minutu přesně. A kdyby se vyskytly nějaké komplikace, včas vám zavolám.“

„To je v pořádku. Dobrou noc, pane doktore.“ Očima jej sledoval až k proskleným dveřím.

Tam se Wonsik náhle otočil. „Nepotřebujete někam zavézt? Uvědomil jsem si, že jsem vás tu pěkně dlouho zdržel.“

„To je od vás milé, děkuju. Moje auto čeká na parkovišti.“

„Tak to vás už nebudu déle zdržovat. Dobrou noc, pane Jung.“ Otočil se a vyšel z budovy.

Taekwoon jej sledoval pohledem, neschopen žádné jiné činnosti. Nikdy předtím se mu nestalo, aby se do někoho zamiloval na první pohled. Ani teď si nebyl jistý tím, co cítí. Zachvátila ho směs rozporuplných pocitů a nevěděl, jak se s tím má vyrovnat.

Příští týden ho každopádně uvidí. Přiveze mu Hankyunga a Hankooka. Zhluboka se nedechl.

Za daných okolností bude nejlepší, když v sobě potlačí všechny myšlenky na něj. Třeba vůbec není tak neodolatelný, jak se mu na první pohled zdálo.