Zdravím. I dnes přicházím s pokračováním povídky.
Jak už jistě víte z prologu, tak kluci mají bratrance Junhonga a i ten si našel svoje štěstí...
Přeji tedy příjemné čtení...
Hatachi
Návod na kelímku s pleťovou maskou byl jednoduchý.
Stejnoměrně rozetřít obsah, počkat deset minut a hned tu máme výsledek –
zářivou, oslňující pleť.
Zelo si zabalil mokré vlasy do ručníku, vzal si na sebe
Jongupův župan a otřel si část zamlženého zrcadla. I přes oblaka páry viděl, že jeho pleť není
ani zářivá ani oslňující a že na tom nic nezměnila ani horká koupel.
Pleť jeho kamaráda Jongupa vypadala vždycky dokonale. Pokud za to mohla pleťová
maska, bylo by hloupé to aspoň nezkusit.
Zelený krém voněl po mátě a po okurkách a příjemně chladil.
Nanesl si na tvář silnou vrstvu a výsledek zkontroloval v zrcadle.
Při pohledu do zrcadla potlačil záchvat smíchu, protože návod doporučoval
nehýbat obličejovými svaly, dokud hmota neztuhne.
Šel do pokoje, natáhl se na postel a snažil se relaxovat.
V následujících okamžicích cítil, jak krém na obličeji
tuhne a vypíná mu obličej. Vůně, kterou vydával, v něm vyvolal vzpomínku
na školní laboratoř.
Kromě toho, mu začaly slzet oči.
Asi po dvou minutách, právě když začal pochybovat, jestli to má vůbec smysl,
zaslechl zvuky z přízemí a prudce se posadil. Jongup se měl vrátit až za
několik hodin.
Volat o pomoc bylo zbytečné a stejně ze sebe nemohl vydat
ani hlásku. Opatrně se přisunul k okraji postele a hledal něco, čím by se
mohl bránit.
Ke svému překvapení našel Jongupovu starou hokejku a vděčně se jí chopil.
Kliku dveří pokoje stiskl, jak nejtišeji dovedl a stejně tiše se dostal ke
schodišti. Přemáhal potřebu se vysmrkat, protože vůně máty a okurek se zatím
změnila ve štiplavé výpary, které mu vháněly slzy do očí a skoro ho oslepovaly.
Krčil se nenápadně za zábradlím. Ztuhl, když zjistil, že se jeho obavy
potvrdily. Dveře do obývacího pokoje byly dokořán a nad videem se skláněla temná
mužská postava.
Zelo se vrhl do akce s napřaženou hokejkou. Rozmáchl se a čepel hokejky
dopadla na vetřelcovu hlavu. Ten padl jako podťatý.
Ve stejném okamžiku zazněl ode dveří výkřik doprovázený
třeskotem rozbitého nádobí. Moon Jongup upustil podnos s kávou, proběhl
pokojem a poklekl u zneškodněného vetřelce. Ihned za ním vstoupil do pokoje
vyšší, tmavovlasý muž.
Chvějící se Zelo si uvědomil, že je mu trochu povědomý.
„Proboha!“ Zakvílel Jongup a horečně pleskal po ruce muže,
který byl v bezvědomí. „Jste v pořádku?“
Protože bylo naprosto zřejmé, že v pořádku není, obořil
se Jongup na svého vyděšeného kamaráda. „Proč jsi to, ty blbče, udělal? Vždyť
jsi ho mohl zabít!“
„Myslel jsem, že je to zloděj.“ Zamumlal Zelo, jak jen mu to
ztuhlá pleťová maska dovolila.
Jongup si povzdechl a obrátil se ke zraněnému, který začal
jevit známky života. Zasténal a Zelovi se samou úlevou udělalo mdlo.
„Co se stalo?“ Zeptal se zničeně. Tmavě hnědé oči se
otevřely, zaostřili na Zela, rozšířily se hrůzou a zase se pevně zavřely.
„Neboj se, Guku. Nedovolím, aby tě praštil znova.“ Uchechtl
se druhý muž.
„Himchane!“ Zamračil se na něj Jongup a obrátil se zpátky
k oběti. „To nic. Nemáte noční můru. To je Zelo.“ Ujistil ho.
„A proč je zelený?“ Zeptal se chabě raněný a zřejmě se bál
znovu otevřít oči.
„Pleťová maska.“ Zamumlal Zelo. „Mám zavolat doktora?“
S pomocí Jongupa a Himchana, který se ostatně skvěle
bavil, se muž posadil. Ucukl rukou, jak se dotkl poraněného spánku. Sjel Zela
pohledem.
„Kvůli mně ne.“
Zelo zrudl, pod maskou to nebylo vidět. „Myslel jsem, že
byste mohl potřebovat lékařské ošetření, pane…“
„Tak už si to jdi
přeci umýt. “ Jongup se na kamaráda podrážděně zamračil. „Vypadáš úplně
strašidelně.“
„To je opravdu pravda.“ Souhlasil zraněný s důrazem. „Vyděsil
mě k smrti.“
Jongup se na něj rozpačitě usmál. „To je můj nejlepší
kamarád a spolubydlící Choi Junhong. Zelo, tohle je Bang Yong Guk.“
„A co já?“ Zeptal se dotčeně druhý muž. Se zářivým úsměvem
na pozoruhodně krásné tváři odebral Zelovi hokejku a podal mu ruku, kterou
mladší ostýchavě přijal. „Já jsem Gukovo bratranec Kim Him Chan.“
„Ale ne…“ Vydechl Zelo a přál si, aby se propadl hned do
země.
„Ale ano!“ Řekl Jongup hněvivě. „A jdi už.“
Zelo se dal na kvapný úprk. Přitom si dobře uvědomoval dva
páry pobavených očí, které sledovaly, jak klopýtá do schodů.
Jeden pár očí patřil obličeji, který znali příznivci televize a divadla. Tyhle
oči byly temně černé a zářivé.
Druhý pár očí, s vějířky vrásek od smíchu, byl hnědý a pronikavý.
Zelo vběhl v rozpacích do koupelny, aby se zbavil pleťové masky. Tak tohle byl Kim Him Chan osobně, uvažoval nešťastně a snažil se odstranit zelenou hmotu, která ztuhla jako beton.
Jongup se s ním setkal v létě na svatbě svého bratrance Yong Jaeho a
od té doby mluvil jen o něm. Bylo to pochopitelné, protože jako herec byl stále
známější. A kromě toho to byl určitě ten nejhezčí muž, jakého kdy viděl. Ovšem
až na jednoho.
Těžce polkl.
Šokující vzpomínka, jak se řítí ze schodů a napřahuje hokejku, mu připadala
jako vystřižená z filmového hororu.
Uznával, že Kim Him Chana právem označují za jednoho
z nejhezčích herců, ale podle jeho názoru se mu jeho bratranec zcela
vyrovnal.
Zelo si nešťastně povzdychl. Je dobře, že brzy nastupuje na nové místo. Jongup
mu pravděpodobně hned tak nezapomene scénu, kterou ztropil před božským Chanym.
Když byly všechny stopy pleťové masky konečně odstraněny, slibovaný výsledek se nedostavil. S obavami zkoumal svou tvář, která sice zářila, ale červenou barvou připomínající řepu. Nezlepšilo se to ani po několikerém použití Jongupova uklidňujícího medového mléka.
Vlasy na tom byly podobně. Ve víru událostí zapomněl, že je nechal uschnout
v turbanu, který udělal z ručníku. Takže se teď vzpíraly jakémukoli
zásahu hřebenu.
Když zuřivá snaha učesat se vedla jen k tomu, že byl
ještě červenější v obličeji, to vzdal a natáhl si džíny a svetr.
Teď, když největší vypětí pominulo, roztřásla ho trochu zimnice. Celý nešťastný
si přál, aby mohl zalézt do postele a přetáhnout přikrývku přes hlavu. Věděl
ale, že to nejde.
Neměl jinou možnost, než se vrátit dolů a čelit situaci.
„Zelo, pojď sem prosím tě, ano?“ Volal ho Jongup. Který
zatím uklidil rozbitý porcelán a uvařil novou kávu.
Zelo viděl, že až na proužek náplasti na čele, nevypadá jeho
oběť nejhůř a trochu se mu ulevilo.
„Pojď dál, Zelo. Už je to v pořádku.“ Usmál se na něj
Jongup. „Neboj se, nikdo tě neukousne.“
Zelo si oddychl. Za normálních okolností byl totiž Jongup
stejně hodný jako krásný. Proto Zela vždycky zvlášť trápilo, když mu Jongup
něco vyčítal.
Trochu nešťastně se na kamaráda usmál a pak se obrátil k oběma mužům,
kteří vstali, jakmile vstoupil.
Himchan se usmíval, ale jeho elegantní bratranec si ho prohlížel příliš
otevřeně.
„Omlouvám se vám, pane…“ Začal trochu upjatě a vzápětí upadl
do rozpaků, protože si nemohl vzpomenout na jeho jméno.
„Bang Yong Guk.“ Pomohl mu. „Ale protože naše seznámení bylo
dejme tomu hodně nezvyklé, myslím si, že by stačilo křestní jméno. Souhlasíte?“
Zelo se vzpamatoval a odpověděl s mdlým úsměvem. „Jak
si přejete, Yongu.“
„Ne ne ne, jmenuje se Guk“ Vpadl jim do rozhovoru Himchan.
„My Korejci jsme trochu chamtivý, co se jmen týče. Máme raději dvě nebo tři.
Všimněte si, že hodně lidí u nás má stejné příjmení. Kdybychom si ještě nějaké
nepřidali, nebudeme vědět, o koho jde.“
Zelo se na něj vděčně usmál, protože mu pomohl zbavit se
rozpaků. „Vím, jak to myslíte. Obyčejné jméno jako Kim Chan by mohlo být pro
vás, jako pro herce, nevýhodné.“
„Nevím, jestli s tím můžu souhlasit, Zelo.“ Odporoval
mu Jongup a jeho oči, sledující Himchana, měly nezvyklý lesk.
„Opravdu?“ Zeptal se Himchan rychle a jeho úsměv
z tváře zmizel. „Proč?“
„ ‚Růže, ať ji nazveš
jakkoli‘ … a tak dál. Jsi se Shakespearem jedna ruka, tak víš, co tím
myslím.“
„Myslí tím, že jsi tak hezký, Chany, že je úplně jedno
jestli se jmenuješ Kim Him Chan nebo zcela jinak. Lidi by stejně platili, aby
tě viděli hrát.“ Poznamenal Yongguk.
Himchan se obrátil k Zelovi téměř v rozpacích a
pustil se s ním do debaty o tom, které filmy se mu líbí.
Zelovi se s ním moc dobře povídalo, jenže pořád myslel na to, že Himchan
je muž, o kterém Jongup v poslední době neustále mluví.
Proto po několika minutách usoudil, že udělá nejlíp, když se vrátí
k nedokončené omluvě.
„Omlouvám se za tu ránu…Guku.“ Začal. „Na mou duši jsem vás
považoval za zloděje. Byl jsem přesvědčený, že si chcete odnést Jongieho
přehrávač víte, tak jsem vás musel nějak zastavit.“
„A to se vám povedlo.“ Řekl Yongguk s důrazem. „Taky že
jsem s tím přehrávačem měl své plány. Zatímco Jongup připravoval
s Himchanem v kuchyni kafe, chtěl jsem pro něj nahrát jeden program.
A právě v té chvíli mě přepadla přerostlá fúrie se zeleným obličejem
v turbanu.“
Červeň, která už skoro zmizela, se znovu vehnala Zelovi do
tváří a v tmavě hnědých Yonggukových očích se objevil pobavený výraz.
„Junhongie, pojď si dát kafe.“ Pobídl jej Jongup. „A proboha
už tuhle masku nepoužívej. Určitě musí být pár let stará a mohla by ti poškodit
pleť.“
„Myslím, že už se stalo. Chtěl jsem, aby se moje pleť víc
podobala té tvojí.“ Povzdechl si Zelo.
„Tvé pleti naprosto nic nechybí.“ Odporoval mu Jongup.
„Ani vaší pravačce.“ Dodal Yongguk a zašklebil se. „Vy tedy
s tou zatracenou hokejkou umíte zacházet velice dobře. Byl jste snad hvězdou
školního týmu?“
„Ne,“ Zelo se uličnicky podíval na Jongupa. „Ale tady Jongup
ano. To byla jeho hokejka.“
„Nějak jsem tě nepovažoval
za sportovní typ, Jongie.“ Himchan si s překvapením všiml, že se Jongup
začervenal.
„A proč bys taky měl?“ Opáčil Jongup kousavě. „Naše známost
je přeci jen dost povrchní.“
Himchan se usmál posmutnělýma očima a Zelo si všiml, že jeho
zájem o Jongupa jakoby vzrostl.
„To bychom mohli napravit, ne?“
Jongup neodpověděl, protože právě pozoroval Gukovu tvář,
která se začala zbarvovat velice nezdravě.
„Guku jste v pořádku?“ Naléhal na něj.
Zelo se cítil hrozně provinile. To je celý on, pomyslel si
nešťastně. Znemožní se před tak přitažlivým mužem.
Hned se za to ale napomenul. Na co to vlastně myslí? Pravdě podobně je jistě
šťastně zadaný a o něj už ani nezavadí pohledem. Zvlášť, když je tu Jongup.
Kousl se rtu.
Nedá se samozřejmě říct, že by neudělal na Bang Yong Guka dojem. Ovšem bohužel
ten nejhorší.
„Trochu mě bolí hlava.“ Přiznal Yongguk. Pak se na Zela
povzbudivě usmál. „To nespraví nic jiného než pár aspirínů a pořádný spánek.“
Vstal a trochu se zakymácel.
„Ještě štěstí, že vás Chany může zavést domů.“ Řekla
ustaraně Jongup.
„Tím si teda nejsem jistý. Cesta domů s ním mě
pravděpodobně dorazí.“ Odpověděl Guk.
„Hlouposti. Stejně jsem jediný šofér, kterýho máš.“ Himchan
vypadal dotčeně. „Tak jedeme. A neboj se, slibuju, že pojedu hodně opatrně.“
Přes lehkost, s jakou se škádlili, měl Zelo silné
podezření, že Yonggukovi není ani trochu dobře. Když je šli s Jongupem
vyprovodit, opíral se Guk při několika posledních krocích o bratrancovu paži a
přehnaně předstíral slabost, aby utajil fakt, že se mu ve skutečnosti podlamují
kolena.
„Příště si dej k whisce taky nějakou sodu, starouši.“
Řekl Himchan vesele, ale Zelo viděl, jak starostlivě usazuje svého bratrance na
sedadlo nízkého sportovního auta, které parkovalo u chodníku.
„Doufám, že bude v pořádku.“ Řekl Jongup. Naklonil se
k otevřenému okénku a úzkostlivě pozoroval Yonggukovu bledou tvář.
„Nebojte se, já mám tvrdou lebku. Teda aspoň doufám.“ Řekl
lehce. Podíval se za Jongupa ke dveřím, kde ve tmě stál Junhong. „Dobrou noc
Junhongie.“ Popřál mu otcovským tónem, který Zela zdeprimoval.
„Dobrou noc.“ Odpověděl potichu. „Je mi líto, že jsem vás
zranil.“
„Nemyslete na to.“ Řekl rychle a usmál se. „Rána do hlavy je
nízká cena za seznámení se dvěma tak okouzlujícími mladíky.“
„Dobrá. Až skončíte s tím dojemným loučením, mohli
bysme jet.“ Ozval se netrpělivě Himchan. „Dobrou noc vám oběma. Jongie, zítra
zavolám.“
„Dobře. Dobrou noc.“ Odpověděl mechanicky Jongup.
Himchan otočil klíčkem v zapalování, ale místo zaburácení,
jaké Zelo od takového auta očekával, vydal motor jen astmatické zakašlání a
ztichl.
Himchan zaklel. Pak to zkusil znovu. Lichotil, domlouval, dokonce se svému
milovanému autu omluvil, ale marně.
„Nechápu, proč si nepořídíš normální auto.“ Poznamenal Yongguk
a přitom se šklebil otevřeným okýnkem na Jongupa se Zelem, když Himchan začal
sprostě klít.
„Neurážej laskavě to auto nebo vůbec už nepojede.“ Varoval
ho zoufale.
„Stejně nepojede.“ Nijak tím Himchana neuklidnil. „Snad by
měl Jongup zavolat taxík.“
„Ale to nebude třeba.“ Ozval se Jongup a mávl směrem
k červenému Mini cooperu, zaparkovanému o pár metrů dál. „Zelo vás vezme
domů naším autem.“
„Samozřejmě. To není žádný problém. Jen si skočím pro
klíčky.“ Zelo měl co dělat, aby to vyznělo aspoň trochu nadšeně.
Vyběhl po schodech, vzal klíčky a při tom přemýšlel, čím si tohle zasloužil.
Letmý pohlede do zrcadla v hale, ho ujistil, že i když jeho obličej
už není červený jak řepa, pořád má barvu, která připomíná vařeného raka.
Šťastný, že je venku tma, rychle odemkl jejich společné malé
auto a navrhl Himchanovi, aby si sedl dozadu, než mu Jongup pomůže usadit
Yongguka, který teď už nepředstíral, že se motá.
„Mrzí mě, že je se mnou taková starost.“ Huhňal, když mu
Zelo připevňoval bezpečnostní pás.
„Je to moje vina.“ Řekl kajícně Zelo a usadil se za volant.
Himchan se naklonil dopředu, aby zamával Jongupovi.
A auto se pomalu rozjelo.
Zelo se zeptal na směr a přitom si vroucně přál, aby místo
něj řídil Jongup. Jel neznámou cestou k domu na předměstí Soulu, kde
bydlel Yongguk.
Přitom si myslel, že oba muži, i když se chovají zdvořile a přátelsky, by jistě
dali přednost jeho krásnému kamarádovi.
Byl rád, když konečně vjeli do tiché ulice, lemované po obou stranách
vzrostlými topoly a Yongguk jej požádal, aby zaparkoval.
S vystupováním byly problémy. Než se Himchan konečně
vysoukal přes sedadlo řidiče ven, pokoušel se Junhong udržet Yongguka ve
vzpřímené poloze tak, že měl jeho paži kolem ramen.
„Omlouvám se. Mám nohy jako z rosolu.“ Omluvil se Guk.
„To bude dobrý, Guku.“ Popadl ho pod paží. „Mohl byste ho
vzít na druhé straně? Trochu se nám kácí.“
Zelo si povzdechl a jak Yongguka podepíral, velice silně si
uvědomoval jeho blízkost.
„Guku, kde máš klíče?“ Zeptal se Himchan, když dorazili
k dvoukřídlým dveřím domu.
„V pravé kapse kalhot.“ Zahuhlal vyčerpaně.
„Junhongu, to je na vaší straně. Buďte tak hodný chlapec a
vylovte je, ano?“ Promluvil na něj Himchan.
Kolik si myslí, že mi je, pomyslel si mrzutě, když
s obrovskými rozpaky sáhl do Yonggukovy kapsy. Než našel klíče, chvíli se
dotýkal přes tenkou látku jeho svalnatého stehna. A to ho hrozně vyvedlo
z míry.
Odemkl těžké dubové dveře stylového, moderního domu. Potom další
s barevnými skly a o chvíli později Yongguka usadili na dubovou stoličku
v hale s podlahou z černých a bílých dlaždic.
„Jste nějaký bledý.“ Promluvil na něj ustaraně Zelo a
sklonil se k němu. Vzápětí skoro uskočil, když po ní blýskl pohledem,
který vůbec neodpovídal bílému odstínu kolem úst, svědčícímu o vypětí.
„Což se nedá říct o vás, Junhongie.“
Zelo po něm šlehl pohledem a Himchan rychle zasáhl. „Guku
pojď, radši tě uložíme do postele.“
My? Zelo na něj podezřívavě pohlédl. „Nemohl byste to
zařídit sám?“
Himchan se na něj povzbudivě usmál. „Pravděpodobně ano, ale
budu mnohem radši, když mi s ním do těch schodů pomůžete.“ Jeho pohled byl
snad ještě potměšilejší než Yonggukův. „Ale nebojte se, svléknout ho snad
dokážu sám.“
„Je moc malý.“ Prohlásil najednou Yongguk. „Já to svedu
sám.“ Postavil se na nohy, zakymácel se a ti dva ho na poslední chvíli
zachytili.
„Tu cestu do schodů zcela jistě přežiju.“ Ubezpečil ho
rezignovaně Zelo. Vrhl na Himchana přísný pohled. „Mohli bysme ho už konečně
dopravit do postele, kam patří?“
„Škoda, že nemohl jet váš kamarád.“ Hekal Yongguk, když ho vlekli
do schodů, které byly naštěstí dost široké. Takže to nakonec nebylo až tak
těžké.
„Tak…hotovo.“ Řekl Zelo tak trpce, že se Himchan na svého
bratrance zamračil.
„Yongguku…nebuď tak nevděčný!“
„Myslel jsem na to, že Jongup je sice menší než náš Junhongie,
jenže je mnohem silnější. Což by celou věc usnadnilo.“
Nemluvě o tom, že se mu pravděpodobně Jongup líbí stejně
jako jeho bratranci a dal by přednost tomu, aby ho do těch pitomých schodů
vláčel on, pomyslel si trpce Junhong.
Když byli konečně na místě, Zelo předal zraněného do Himchanovy péče a oddechl
si.
„Tak…“ Řekl rozhodně. „Jsem si jistý, že už si poradíte. Já
tedy jedu.“
„Vydržte.“ Poprosil ho Himchan. „Počkejte minutku dole,
Zelo. Přijdu hned, jak bude Guk v posteli.“
„Do koupelny!“ Přerušil je Yongguk s prudkou
naléhavostí.
Zelo se dal na rychlý ústup, zatím co Himchan táhl svého
bratrance do nejbližších dveří. I dole v hale Zelo slyšel, že je
Yonggukovi špatně.
Připadalo mu, že trvá celou věčnost, než se ho podařilo dostat do postele. Už
byl unavený studováním vzorku předložky na podlaze, když Himchan konečně seběhl
ze schodů.
„V pořádku, už konečně leží.“ Mile se na něj usmál. „Děkuju,
Zelo. Opravdu jste mi moc pomohl.“
„To bylo to nejmenší, když už jsem to všechno zavinil.“ Řekl
mrzutě. „Víte jistě, že váš bratranec nebude potřebovat doktora?“
„Docela jistě. Řekl, že potom, co se vyzvracel, se mu
udělalo mnohem líp. A mimochodem, moc se omlouvá, že vás unavoval.“ Dodal
Himchan a zamrkal na něj.
„To nestojí za řeč.“ Odpověděl mu trochu nevrle. „Nejlíp
bude, když už pojedu. Jinak bude mít Jongup strach, co se mnou je.“
„Yongguk povídal, že vám mám udělat něco k pití, kávu
nebo tak, než pojedete zpátky.“ Začal Himchan, ale Zelo rozhodně zavrtěl
hlavou.
„Ne děkuju. Opravdu už budu muset jet. Doufám, že se váš
bratranec bude zítra cítit líp.“
„Bude.“ Ujistil ho starší. „Náš Yonggukie má fyzičku! Je
v jednom kuse v tělocvičně, tak si nebude hned tak něco dělat
z rány do hlavy od takového tintítka jako jste vy.“
Zelo se cítil trapně
a měl na sebe vztek. Ve spěchu se rozloučil. Slíbil, že Jongupovi vyřídí, že se
Himchan příští týden zastaví, aby si vyzvedl auto.
„Tak co?“ Naléhal Jongup, jakmile Zelo přijel.
Zelo mu stručně popsal poněkud namáhavou Yonggukovu cestu
domů a svalil se na stoličku v kuchyni. Zamračeně pozoroval Jongupa, který
mu vařil jeho oblíbený ovocný čaj.
„Jsi nějak potichu.“ Konstatoval Jongup.
„Hm…“ Souhlasil Zelo bez nálady.
„Ten večer stál za to, že?“
„To teda jo.“
„Nedělej si z toho hlavu.“
„Ty by sis jí nedělal?“
„Mě by se to nikdy stát nemohlo, Zelo. Protože já bych nikdy
nenašel odvahu zaútočit na zloděje!“
„Chtěl jsi říct, že bys na to nebyl tak hloupý.“ Zhluboka se
nadechl. „Je na čase, abych se odnaučil jednat tak ztřeštěně.“
Když šli po schodech nahoru, Jongup jej utěšoval. „To se
stává, Junhongie. Bang Yong Guk je velmi přitažlivý a za těchto okolností na
tebe asi dost těžko někdy zapomene. Co myslíš?“
„Byl bych raději, kdyby zapomněl co nejdřív. Věř mi…“
„Tobě se nelíbí?“
„Ano. Líbí. Ale na tom přece nezáleží. Nemyslím si o sobě,
že jsem kdoví jak krásný, ale uznej, že už jsem taky vypadal líp než dneska
večer. A ke všemu si Yongguk, díky tvé hokejce a mému nemožnému chování, určitě
myslel, že chodím ještě do školy.“
„On se po tom všem choval skvěle.“
„To kvůli tobě. Jakmile otevřel oči, už je z tebe skoro
nezpustil.“
„Hloupost!“ Odporoval mu Jongup. „Mimochodem, jak se ti líbí
Himchan?“
„Ano, líbí.“ Zelo přimhouřil oči. „Proč?“
„Ale…jen tak.“
„Jen do toho.“ Naléhal Zelo. „Je přesně takový, jak si
říkal. Zábavný a ani trochu domýšlivý. To je dost neuvěřitelný u muže, který
vypadá jako on. Což mi připomíná, že jsem se tě v tom zmatku ani nezeptal,
co tu Kim Him Chan vlastně dělal. A ještě k tomu s bratrancem.“
„Poslal ho Yoo Young Jae. Teď je to vlastně Jung Young Jae.“
„Jak to myslíš, že ho poslal?“
„Dal mu mojí adresu s tím, aby mě vyhledal. Tak to tedy
udělal. Nebo aspoň chtěl. Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem na nádraží
pomáhal svému šéfovi a jeho potomstvu s odjezdem na lyže. Právě jsem se
chtěl vrátit domů taxíkem, když se přihnal Himchan. Vyzvedl Yongguka od vlaku a
řekl mi, že mi chtěl později zavolat. Tak jsem je oba pozval domů na kafe.
Myslel jsem, že bys je taky rád poznal.“
„Místo toho jsem samozřejmě zkazil vše, co šlo.“ Povzdechl
si zoufale.
Jongup ale neposlouchal. Upřeně se díval do dálky. „Bylo to
nádherné překvapení, když se Chany z ničeho nic objevil. Neviděl jsem ho od
Jaeho svatby.“
„Ale ovšem…byl tam za svědka, že?“
„Ano. Ale potíž byla v tom, že nehrál tu roli, kterou
by si sám vybral.“ Jongup se smutně usmál.
„Snad si nemyslíš…“
„Ale ano, myslim. Himchan by dal přednost tomu, aby hrál
roli ženicha on a ne jeho kamarád Daehyun.“
„A ty si myslíš, že
ho to ještě trápí?“ Zeptal se jemně a zapomněl na zmatky a vzrušení
z večera, protože viděl na Jongupovi, že je hodně smutný.
Jongup přikývl. „Nedá se říct, že by se o mě nikdo
nezajímal, ale zatím mi to bylo jedno.“
„Ty to s ním myslíš vážně?“ Zeptal se ho se zájmem
Zelo.
„Ano. A on náhodou musí být zamilovaný do mého bratrance.
Není to legrace?“
Zelo zakroutil hlavou. Vůbec mu to legrační nepřišlo. Věděl
přesně, jak Jongupovi je.
Ještě včera by nechápal, jak se někdo tak může zbláznit do někoho jiného. Ale
jediný pohled na Yongguka mu objasnil, jak je to příliš snadné.
„Nevadí. Chany mě pozval na premiéru svého nového filmu.
Toho, ve kterém hraje krále.“ Pousmál se Jongup.
„Ty tam s ním opravdu půjdeš?“ Zeptal se Zelo, na
kterého to udělalo obrovský dojem.
„Ano, půjdu.“ Zazářily mu oči. „To může být skvělý začátek,
ne?“
Zelo jej ujistil, že je to skvělý začátek.
Pak se konečně dostal do postele. Cítil se na nic. Trvalo dlouho, než byl
schopný se usmát při myšlence, že chudák Yongguk se patrně cítí daleko hůř.
A usmíval se dál, když si vzpomněl na Himchan. Možná, že je dobře, že si
neuvědomuje, jak o něj Jongup stojí. A že ho chce polapit právě tím, že
předstírá opak.
Zakazoval si příliš myslet na pohledného Himchanova bratrance, zvlášť když si
uvědomil, že pozítří nastoupí na nové místo. Doufal, že pak snad zapomene, že
toho muže někdy potkal.
Proto zažil šok, když ráno Jongup vrazil do jeho pokoje
s očima rozzářenýma vzrušením. Zvedl se na posteli a rozespale na něj
zíral. „Co se děje? Nemáš být náhodou v práci?“
„Je sobota, ty hloupatý.“ Skoro tančil radostí. „Hádej, co
se děje.“
„Tak mi řekni, co se stalo a pak mi nech spát.“
„Tak dobře ty bručoune!“ Našpulil rty. „Právě jsem dovolal
s Himchanem.“
„Tak to ti gratuluju.“ Zase si lehl. Přetáhl přes sebe deku,
ale vzápětí jí musel zase odhodit.
„Nebuď taková netýkavka! Tak zaprvé ti opovím na otázku,
kterou jsi neměl dost slušnosti položit. “ Huboval mu Jongup a sedl si
k němu na postel. „Yongguk je dneska ráno naprosto fit.“
Zelo se provinile začervenal. „Promiň, ještě asi vážně
nejsem vzhůru. Ale jsem moc rád, že jsem ho nepoznamenal na celý život.“
„Dále…“ Pokračoval Jongup. „Chany povídal, že pošle někoho,
aby vyzvedl jeho auto.“
„Takže on nepřijede.“
„Ale teď přijde to hlavní.“ Oznámil triumfálně. „Zeptal se,
jestli náhodou nemáme dneska večer čas a nešli bysme s ním někam na
večeři.“
„Opravdu doufam, že jsi řekl, že ty čas máš a já ne.
Absolutně odmítam dělat křena, Jongupe!!“
„To ani nemusíš, protože jeho bratranec bude ten čtvrtý.“
Moje srdce zaplesalo radostí. Moje malé Upík ♥️ a Himík ♥️♥️ Ah!
OdpovědětVymazat