3. kapitola

 

Zdravím. I dnes přináším další díl povídky. 
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Taekwoon vzhlédl k obloze a s ulehčením zaznamenal, že z vysokých mraků nad jeho hlavou zřejmě pršet nebude. Před studiem už čekal na příjezd malých vítězů dav lidí.

Seděl ve svém nádherném kostýmu na trůnu a vžíval se do své obvyklé role. Přítomnost policie, tisku, kameramana připraveného natočit celou úvodní ceremonii, stejně jako davy dětí, které se tlačily co nejblíže k princezně Pohádce, to všechno vytvářelo atmosféru napětí a vzrušení.

Konečně se objevil černý mercedes, řízený otcem obou dětí. Za asistence policie se mu podařilo zastavit těsně před začátkem zlatého koberce, který byl natažený až k jejímu trůnu.

Ve chvíli, kdy zahlédl blonďaté vlasy tohoto muže, se mu rozbušilo srdce. Celý týden na něj myslel víc, než byl ochotný si připustit. Představa, že se s ním znovu setká, sama o sobě znemožňovala Taekwoonovi myslet na něco jiného.

Jeho pohled se bezmocně upíral jediným směrem, a tak si nevšiml černovlasého klučíka, který jako šipka vystřelil ze zadního sedadla a utíkal přímo k němu.

„Kookie!“ Zaslechl hlas doktora Kima, ale to už byl jeho syn na posledním schodu.

Rychle vstal a urovnal si bílé tylové šaty, které ho alespoň částečně ochraňovaly před sychravým listopadovým počasím. Když chlapec bez zaváhání objal jeho útlý pas, ozval se nadšený potlesk.

„Princezno Pohádko!“ Zajíkl se Hankook a Taekwoon cítil, že on sám nemá daleko k slzám.

Naštěstí koutkem oka zahlédl přicházet jeho otce a vyšel mu naproti. Dnes byl oblečen do pískově béžového obleku, s kravatou v barvě skořice. Nemohl vypadat přitažlivěji.

„Vítám vás, pane doktore.“ Řekl mile Taekwoon.

„Dneska už vás poznávám.“ Hlesl Wonsik a dlouze se mu zadíval do očí.

I tak málo stačilo, aby celý vzplanul. Rychle se odvrátil od Wonsika a soustředil se na Hankooka. Stále se ho pevně a odhodlaně držel. Pohladil jeho černé vlásky a usmál se do jeho tmavých očí v pihovaté tvářičce.

Ani náznak onemocnění. Už si nemusel dělat starosti, že by potřeboval invalidní vozík nebo jinou pomoc.

„Opravdu s tebou budu moct zůstat celý den, princezno Pohádko?“ Zeptal se Hankook s očima plnýma očekávání.

„Jestli si to přeješ.“ Odpověděl Taekwoon rozechvěle a usilovně se snažil nemyslet na jeho nemoc.

„Přeju si, abys byla mojí maminkou. Jsi krásná.“

Taekwoonovi se na chvíli z toho zatočila hlava. Neodvážil se podívat na jeho otce, ale vytušil, že ho ta poznámka vůbec nepotěšila. Beze slova stiskl chlapcovu ruku ve své a druhou natáhl k Hankyungovi. Byli si oba velmi podobný, jen Hankyung snad měl trochu delší vlasy a vytáhlejší postavu.

„Tak to je tedy náš vítěz …“ Usmál se na malého chlapce.

„Děkuju, že jste vybrala můj dopis.“ Řekl mu Hankyung potěšeně. „Jste ještě hezčí než v televizi.“ Dodal potichu.

„To jsou Popelčiny střevíčky?“ Zeptal se užasle Hankook, pohled upřený na jeho stříbřité lodičky.

„Ne broučku, to bohužel ne.“ Zasmál se měkce, aby slzy, ke kterým neměl daleko, nezničily jeho nalíčení i Hankookovu představu o nejkrásnější princezně.

„Kde máš svůj kouzelný proutek?“ Zeptal se Hankook tak vážně a upřímně, že všichni okolo se rozesmáli.

„Nechala jsem ho uvnitř, abych vás mohla řádně přivítat.“ Zaimprovizoval. Zatímco Hankook zkoumal jeho zlatavé, až k pasu rozpuštěné vlasy, zeptal se nenápadně jeho otce, jestli zůstane se svými syny celý den.

„Myslíte, že mě budou postrádat?“ Zasmál se. „Vrátím se pro ně v pět odpoledne. Do té doby budu k zastižení na dětské klinice nedaleko odtud. Hankyung tam zná telefonní číslo. A kromě toho jsem ho poznamenal i na ten formulář, co byl přiložený k dopisu.“

„Vy máte kliniku i tady?“

„Ano, ordinuju tady pravidelně jeden až dva dny v týdnu.“

„To se nacestujete víc než dost.“

„Je to docela příjemné odreagování a cesta zase netrvá tak moc dlouho.“

„Dáte mi nějaké instrukce ohledně Hankooka?“ Starostlivě se na něj podíval.

Wonsik zvážněl. „Pokud by byl přetažený nebo by s ním byly nějaké problémy, zavolejte mi.“

„Ne, nebojte se, mě to vůbec neunaví.“ Přesvědčoval nahlas Hankook tatínka i Taekwoona.

„Tak si myslím, že si s tím nebudeme dělat hlavu a jedinou naší starostí bude, užít si co nejlíp tuhle návštěvu. Viď, Kookie?“ Zamluvil to rychle Taekwoon.

Poslední nebezpečí tak bylo zažehnáno, protože jeho otec už se chystal k odchodu. Klekl si a objal Hankooka, který ani teď nemínil pustit princezninu ruku.

„Poslechni princeznu ve všem, co řekne.“ Potom se napřímil a plácnul Hankyunga po zádech. „Dávej pozor na svého mladšího bratříčka, Hanie!“

„Pane doktore …“ Zašeptal Tekwoon, když viděl jeho znepokojený výraz. „… slibuju vám, že se o vaše syny postarám, jak nejlépe dovedu.“

Wonsik chvíli mlčel, nezdálo se, že by ho ten slib nějak uklidnil. „Prosím vás, vysvětlete včas Kookiemu, že to všechno je jenom hra a že to musí skončit.“ Po této záhadné prosbě zamířil přímo k autu.

 

„Opravdu budeme dneska večer v televizi?“ Domáhal se Hankook pozornosti a ve skrytu duše toužil po tom, aby se mohl dotknout křišťálové korunky.

„Ano, vaší návštěvě bude věnována zvláštní reportáž. Bude se vysílat dneska v deset hodin večer.“ Otočil se a ruku v ruce odcházel pomalu s oběma chlapci do studia. Hankyung i Hankook k němu vzhlíželi téměř s náboženskou úctou a bez hlesu poslouchali, co jim říká. „Toho pána s kamerou si nevšímejte. Bude s námi celý den a natočí film. Potom ho dostanete domů na památku.“

„Hurá!!!“ Začal Hankook radostně skákat. „To tatínek uvidí, že nás máš ale opravdu ráda.“

„To ano.“ Odpověděl s úsměvem Taekwoon. „Ten film budete moci ukázat všem svým kamarádům a příbuzným.“

„A hlavně tatínkovi!“ Ušklíbli se spiklenecky bráškové.

„Necháš nás zahrát v nějaké hezké pohádce?“ Zeptal se Hankook.

„Ano, jistě. Připravila jsem si pro vás pohádku O malém slepém princi.“

Hankyung udiveně zamrkal. „Nikdy jsem o takové pohádce neslyšel.“

„To asi proto, že je to velmi stará ruská pohádka. Není známá, ale o to víc se vám bude líbit. Však uvidíte.“

„Zkusíme si to zahrát teď hned?“ Vyzvídal Hankook.

„Myslela jsem, že teď si hezky v klidu prohlédneme studio a potom u oběda vám ji povím. A když se vám bude líbit tak jako mě, vyberete si své role a odpoledne to natočíme.“

Hankook se k němu prudce přitiskl. „Miluju tě, princezno! Chci s tebou být už napořád.“

Dojalo ho to, kdyby nemusel brát ohledy na svůj kostým, paruku a korunu, vzal by ho do náruče a políbil na buclatou tvářičku. Srdce se mu svíralo, když si uvědomil, že malého dny jsou sečteny.
Nemohl jim nic namlouvat. Den uteče jako voda a jak by potom vysvětloval, že to všechno byla jen hra. Instrukce jejich otce byly jednoznačné. Odvedl proto jejich pozornost někam jinam.

„Až skončíme natáčení, vezmu vás na večírek někam, kde se vám bude určitě moc líbit. Bude tam spousta dětí a jeden můj dobrý známý, který nás všechny bude bavit. Mimochodem, možná by vás zajímalo, že je to nejlepší kouzelník pod sluncem.“ Opět zachytil výměnu šťastných pohledů, jako už ostatně po několikáté.

„Princezno …“ Zašeptal Hankyung a přitáhl si Taekwoona k sobě. „Tatínek říkal, že si ze všeho nejdřív máme zajít na záchod, abysme tě potom neotravovali.“

„Ale samozřejmě.“ Musel se usmát. „V hale jsou to třetí dveře nalevo. Počkám tady na vás.“

Hankyung vzal svého bratra za ruku a táhl ho za sebou. Ten se mu ale rázně vzepřel a otočil se. „Slibuješ, že nám nezmizíš jako v televizi?“ Musel se ještě jednou ujistit.

„Slibuju. Jako že jsem princezna.“

„Ten pán s tou kamerou s náma nepůjde, viď?“

„Hongbin? To víš, že ne.“ Smál se Tekwoon a sledoval, jak obě děti mizí v záhybu chodby.

Po prohlídce budovy a po chutném obědě zamířili společně do studia, kde nazkoušeli a natočili slíbenou pohádku. Hankyung i Hankook byli nadšený, když se dozvěděli, že oba budou mít své opravdové role. Drželi se přesně princezniných pokynů a výsledek byl moc hezký.

Jak už to tak bývá, čas utíkal mnohem rychleji, než by si byli přáli. Najednou byly čtyři hodiny odpoledne a museli pospíchat na odpolední večírek. Cha Hakyeon pro tento účel objednal část jedné překrásné restaurace, která kvůli své vyhlídce dostala hrdý název The Highest. Pozval také některé další účastníky právě skončené soutěže.

Po jídle a kouzelnickém představení se všechny děti nahrnuly k oknům a fascinovaně si prohlížely nekonečně velké město Soul v dálce před sebou.

Hankyung s Hankookem se hašteřili, jestli odtud vidí domů. Nemohli se dohodnout, když v tom se mezi ně vklínila princezna a položila jim ruce na ramena. Taekwoon byl mile překvapený Hankookovou vynikající formou.

„A kde bydlíš ty?“ Zeptal se jí Kook, když si všiml jejího pohledu. „Je to daleko?“

„I já bych rád znal odpověď na tuhle otázku.“ Ozval se za jejich zády známý mužský hlas.

„Tati!!!“ Zakřičeli radostně oba chlapci a vrhli se k němu.

Skákali a natahovali se jeden přes druhého jako dvě rozdováděná štěňata. Po bouřlivém uvítání si tatínek vyzdvihl Hankooka do náruče a Hankyungovi položil ruku kolem ramen.

I teď se Taekwoonovi v přítomnosti Kim Wonsika rozbušilo srdce. Jeho neočekávaný příchod ho ohromil. Naštěstí mu začali oba chlapci okamžitě vyprávět, kde byli, co dělali, koho viděli …

„Jak to tak poslouchám, myslím, že jste ubohou princeznu pěkně unavili.“ Řekl nakonec. „Byl to pro ni perný den a určitě už se těší domů.“ Jeho oči se vpily do Taekwoonových. „Nechtěla jste nám vlastně ukázat, kde bydlíte?“

Taekwoon se otočil k oknu a zamířil ukazováčkem trochu doprava. „Je to tam, v Seocho – gu.“

Hankook vykulil oči. „To je přece kousek od nás, viď tati? To k tobě můžeme jezdit na návštěvu?“

„Kookie …“ Jeho tatínek změnil výraz. „… kdyby všechny děti chtěli jezdit k princezně na návštěvu, neměla by na nic jiného čas. Zapomínáš, že má moc práce.“

„Ale slíbila nám, že k ní můžeme zajet. Hned příští týden, až pojedeme do centra.“ Namítl Hankyung potichu.

Jak rád by Taekwoon vzal ten slib nazpátek. Vytušil, že Kim Wonsik nechce, aby bylo nějaké příště. Nerozuměl tomu, ale asi to bylo kvůli Hankookově nemoci. Každopádně prožili krásný den a on si ho nechtěl na závěr zkazit.

„Tohle vyřešíme až potom.“ Ukončil debatu rázně doktor Kim a v jeho hlase byla znát ostrá výtka. „Poděkujte princezně za krásný den a půjdeme.“

Hankook se rozplakal, vytrhl se otci a běžel se k princezně schovat. „Byl to ten nejkrásnější den v mém životě.“

„Můj taky …“ Zašeptal Hankyung. I jeho oči byly zalité slzami.

Taekwoon nasadil zářivý úsměv a modlil se, aby vydržel předstírat veselou náladu. „A to ještě není konec, kluci!“

„Není?“ Zakřičeli oba.

„Vyhráli jste přece soutěž! Je to tak?“ Smál se. „Ve studiu na vás čekají zvláštní ceny. Musíte se tam pro ně vrátit.“

„Príma!“ Zatleskal radostně Hankook rukama. Hankyung mlčel a jen se šťastně usmíval.

„Pojedeš s náma autem, viď?“ Žadonil mladší chlapec.

„Nemůžu, broučku.“

„Protože by sis pomačkala šaty?“

Zasmál se jemně a přikývl. „Ano, právě proto.“

„Děkuju vám za všechno, co jste pro chlapce udělala. Jsem si jistý, že na tenhle den nikdy nezapomenou. Na shledanou, princezno.“ Rozloučil se upřímně Kim Wonsik a vedl své děti pomalu k východu.

„Na shledanou …“ Volali oba kluci.

„Nezapomeňte se dneska večer na sebe podívat v televizi.“ Radostné štěbetání pomalu doznělo a Taekwoon osaměl.

Nemohl se zbavit pocitu, že mu žalem pukne srdce. Uvidí ještě někdy malého Hankooka? Smutný se tedy vrátil do studia a převlékl se do pohodlných civilních šatů. Kostým princezny Pohádky pověsil na ramínko, ale jeho starosti si odvážel sebou domů.