Spojená srdce 2

Zdravím. Přináším další díl povídky a přeju příjemné čtení...
Hatachi

V devět hodin večer Minki zjistil, že se bude muset s Baekhem ještě aspoň jednou setkat. V domě byla totiž odpojena elektrika i telefon. A Baekho byl jediný člověk v Ansanu, kterého znal, a o kterém si myslel, že by si to mohl vzít na starost.

 Vydal se pěšky do města. Vítr přinesl od jezera večerní mlhu a jemu se tím vlhkem jemně zvlnily vlasy. Nijak zvlášť mu na tom teď nezáleželo. Co na tom, když si o něm místní pomyslí, že o sebe nedbá. Byl pevně rozhodnutý dům i pozemky prodat a co nejdříve odjet.

Ulicí se pomalu sunulo policejní auto. Byla to stará, otlučená dodávka, kterou už určitě aspoň půl roku nikdo neumyl. Zastavil ho a vysvětlil šerifovi , v jaké se ocitl situaci. Zeptal se ho, kde by mohl Baekha najít.
Šerif, baculatý mladík s dobrosrdečným výrazem ve tváři, mu řekl, že Baekho bude v téhle době nejspíš v baru. Vysvětlil mu, kudy se tam dostane.
Nedbale mu s úsměvem zasalutoval a vzápětí jeho auto i s ním zmizelo v husté mlze.

Bar byl oprýskaná přízemní budova. Nedůvěřivě si ji prohlédl. Podíval se vzhůru na vývěsní štít. Byl na něm namalovaný trpaslík z irských pohádek. Zhluboka se nadechl a otevřel dveře.
Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak očekával. Byla to rozlehlá místnost s dlouhým pultem, několika stoly a malým tanečním parketem. Z hracího automatu vyhrávalo country a na parketu si dva páry zkoušeli taneční kroky.
Ve vzduchu cítil vůni jídla a sevřel se mu žaludek. Celý den nic nejedl a teď najednou dostal hrozný hlad.

Baekho seděl v tmavém rohu. Nohy měl na stole a v klíně držel plnou sklenici piva.
Minki se k němu ihned vydal a potlačil nutkání si aspoň trochu uhladit vlasy. Nechtěl, aby si Baekho začal myslet, že mu záleží na tom, aby na něj udělal dobrý dojem.

„Dobrý večer, Kangu. V domě mi nejde elektrika a telefon.“ Dával si dobrý pozor, aby mu pohled nesklouzl na díry na jeho džínách, pod kterými tušil opálenou kůži a vypracované svaly.
Bílou košili měl rozepnutou až k pasu a i v matném světle byl jasně vidět jeho mohutný, do bronzova opálený hrudník.
Světlé vlasy měl na temeni sepnuté dětskou růžovou gumičkou s velkou červenou beruškou.

Minki cítil, že mu začíná vysychat v ústech a po zádech mu přeběhl mrazík.

„Hm a co dál?“ Zavrčel Baekho.

Minki sevřel ruce v pěst. Nebyl zvyklý někoho žádat o laskavost, jenže šerif mu potvrdil, že jediný elektrikář v městečku je právě Baekho.

„Podívejte…dobře vám za to zaplatím. Elektřinu a telefon budu potřebovat už hned ráno, protože musím vyřídit spoustu obchodních záležitostí.“ Řekl Minki. „Taky budu potřebovat nový zámek.“

„Aha…“ Řekl Baekho a roztržitě se poškrábal na odhaleném hrudníku. Minki se ze všech sil snažil dívat se mu do očí, ale nepovedlo se mu to. „Když jsme spolu mluvili naposledy, vyhazoval jste mě ze svých pozemků. A chtěl jste mě za to nechat zatknout. Taky jste říkal něco o tom, že jsem se k vám vloupal. A teď jste za mnou přišel jako by se nechumelilo a chcete po mně, abych vám dal dohromady elektriku.“ Zamyšleně se začal houpat na židli. „Zajímavé…“

Minki se mu pevně a tvrdě podíval do očí. „Tak co, zapojíte mi to nebo ne?“

Baekho se pomalu, beze spěchu rozhlédl po hospodě. „Dneska večer?“ Zeptal se, jako by mu to nebylo jasné.

Minki se zhluboka nadechl. Bylo mu jasné, že si s ním Baekho jen pohrává a celé si to náramně vychutnává. „Podívejte, nemám nejmenší chuť hrát si tu s vámi na kočku a na myš!“

„Já taky ne.“ Baekho k němu zvedl pohled.

Minki si ani neuvědomil, co dělá a zastrčil si pramen zvlhlých vlasů za ucho. „Zaplatím vám dvojnásobek vaší obvyklé sazby.“ Vyhrkl rychle, aby znovu získal ztracenou rovnováhu. „Ty zámky mohou počkat do rána, ale telefon a elektřinu budu potřebovat už dnes večer.“ Dál pokračoval omluvným tónem. „Vážně mě mrzí, že vás odtrhuji od piva, ale ráno už musím pracovat.“

Minki položil malou kabelu, co měl do teď zavěšenou přes rameno, na stůl. Začal se v ní přehrabovat. Baekho se ani nepohnul, když Minki vytáhl peněženku a vytřásl z ní pár bankovek.

Baekho sundal nohy ze stolu, postavil se a odložil sklenici na stůl. Sebral peníze ze stolu, vzal Minkiho za ruku a vrátil mu do ní peníze. „Tentokrát to nebude nutný. Spravím vám to zadarmo. Vlastně ne tak docela…“ Usmál se záhadně. „… za jeden tanec.“

Minki zaváhal. Baekho jej nenápadně začal hladit palcem na drobném zápěstí a v očích se mu začalo blýskat.

„Že byste se mě bál?“ Řekl posměšně.

„Bál? Samozřejmě, že ne!“ Odsekl mu Minki. „Ale…je to poprvé, co mám tančit s někým odsud.“

„Takže?“ Baekho se k němu přiblížila naprosto samozřejmě, jako by na to měl plné právo, ho vzal kolem pasu.

Minki zadržel dech a srdce se mu rozbušilo. Jako ve snách si uvědomoval, že ho Baekho bere za ruku a pokládá si jí na rameno.
Minki z něj cítil vůni mýdla a nenápadné vody po holení. A ještě něco…vůni dětského zásypu.
Pokusil se od něj odtáhnout, ale Baekho jej nepustil. Ba naopak, přitiskl si ho k sobě ještě pevněji.

„Klid, Minki. Tohle ti neublíží.“ Zabručel a nasadil plouživé tempo v pomalém rytmu hudby.

„Máte moc hezkou dceru. Doufám, že máte někoho, kdo by vám ji hlídal, když jste večer venku.“ Snažil se, aby to vyznělo co nejvíc lhostejně.

„Rina spinká jako dřevo a ve vedlejším pokoji si můj synovec dělá úkoly na zítra. Je mu už třináct a ví, co má dělat, kdyby se Rina náhodou probudila. Nehlídá jí poprvý.“

„Ach tak.“ Zahuhlal Minki a znovu se pokusil odtáhnout. Protože při tanci se jeho tělo smyslně otíralo o to Baekhovo. Tím mu tuhly bradavky a ani pnutí se nevyhnulo jeho rozkroku. Zhluboka se nadechl. Věděl, že jeho hlas zní až nebezpečně zastřeně. „Aha. Takže takhle trávíte večery. V hospodě s přáteli…“

Minki ucítil jeho bradu na své tváři. „Jak kdy. Dneska je můj taneční partner ztuhlý jako prkno.“ Jejich pohledy se setkaly. Baekho při dalším tanečním kroku zkusmo vsunul svoje stehno mezi Minkiho nohy a ten ztuhnul.

„Pusťte mě.“ Zašeptal a zaryl mu nehty do ramen.

„Podívej…rozkazuj si někomu jinýmu. Na mě s tím nechoď.“ Znovu ho k sobě přitiskl a smyslně mu přejel rty po uchu. „Vy jste ale opravdu hodně nervózní, Choi Minki. “

 „Jste moc blízko.“ Minki se nechtěl nechat vyvést z míry. „Mimochodem, kde jste přišel k té hrozné sponce? Je růžová jako ty okapy, co jste ráno natíral.“
Cítil jeho horké těl a nebylo mu to nijak příjemné. Byl zvyklý udržovat si od lidí odstup. Výjimka byla jen jeho rodina.

„Od Riny.“Řekl jako by nic. „Nedala jinak, než se si jí dneska večer musim vzít do města.“

„Řekl bych, že místní čekají, jak to se mnou sehrajete. Určitě už vás tu viděli svádět a líbat spoustu žen.“  Okamžitě zalitoval, že raději nezůstal zticha.

„Hm, to zní zajímavě.“ Řekl pomalu Baekho. „Co vy?“

„Co já?“

„Líbáte dobře a často?“

Ta otázka Minkiho vyvedla z míry. Nikdy nikomu nedovolil, aby se mu dostal tak hluboko pod kůži jako teď Baekhovi.
Podíval se mu do očí a viděl v nich pobavené plamínky. „Podívejte, Kangu, myslím, že už jsem zaplatil dost. Co kdybychom toho nechali?“

„Ještě ne.“

„Nejste na tyhle hry už trochu starý?“ Nadzvedl Minki obočí.

„Občas mě to baví.“ Vesele se na něj ušklíbl. Potom ale jeho pohled sklouzl na Minkiho rty a v očích se mu znovu nebezpečně zablesklo.

Minki od něj odvrátil pohled. Chtěl okamžitě odejít, protože tušil, že jinak se stane něco hrozného. „Všichni se na nás dívají!“

„Mají z tebe strach.“ Přitáhl ho k sobě. Pomalu mu sjel dlaní po zádech a přitiskl se k němu.

Minkimu se zatajil dech. Zoufale se snažil vzpomenout si, kdy byl naposledy někomu tak nablízku. Cítil se neuvěřitelně bezmocný, jako by ho Baekhovo tělo, jeho žár a vůně pomalu připravovaly o poslední zbytky vůle. Věděl, že jestli se něco nestane, nedokáže už kouzlu Baekhova těla vzdorovat.

„To by stačilo!“ Řekl najednou Baekho. Vzal Minkiho za ruku a odvedl ho ven.

Minki vyvlékl dlaň z jeho ruky. Několikrát se zhluboka nadechl a ostře se na něj podíval. Zmatek, který před chvílí cítil, se změnil ve vztek. „Dejte si pozor, Kangu. Umím i kousat.“

Baekho jej pozoroval, jak stojí pod lampou a ve vlasech se mu jako malé diamanty třpytily drobné kapky deště. Vypadal nebezpečně, to ano, ale co když v tom je něco jiného. Až příliš dobře si při tanci uvědomil, že byl Minky vzrušený. A možná, že v jeho očích spatřil i něco jiného než jen nechuť a pohrdání. Mohla to snad být touha?

Okamžitě se v duchu okřikl. Nemůže si přeci dovolit myslet na tohohle chlapce, co vypadá jako holka. „Jdeme!“ Řekl prudce a odvrátil se od něj.

„Tak to tedy ne! Tak lehce z toho nevyklouznete!“ Ozval se za ním Minki. „Vraťte se!“

Baekho se usmál. Že by se mu přece jen podařilo ten kus ledu trochu rozehřát? Z omylu ho však vyvedlo, když jej do zad udeřila Minkiho kabela. Otočil se, sehnul se pro ni a zvedl ji z chodníku.

„Tak poslouchej, ty burane. Chováš se jako neotesanec! Tohle chování je z módy aspoň tisíc let. A mimochodem, jeskynní muži taky nenosili roztrhané džíny a růžové sponky ve vlasech!“

Zamyšleně přejel prstem po malé stříbrné přezce na kabele. Může si dovolit ohrozit svoji budoucnost a obyvatele Ansasu?
Minki proti němu stál s rukama v bok. Rozkročený a připraven bojovat s ním jako Amazonka z nějaké dávné pověsti.
V tom okamžiku už věděl, že nemá smysl si něco namlouvat. Chtěl ho. Chtěl ho, i kdyby ho to mělo stát cokoliv. Pomalu se k němu vydal.

„Tak…a teď mi okamžitě řeknete, proč ze mě mají místní lidé strach.“ Zavrčel vyzývavě Minki, když se Baekho ocitl těsně před ním.
Ten beze slova k němu natáhl ruku a omotal si kolem prstu pramínek jeho dlouhých, vlhkých blonďatých vlasů.
Minki se zachvěl a odtáhl se.

„Podívejte se, dám ten dům a pozemky do pořádku a prodám to. Nevím, o co vám jde, ale já jsem pevně rozhodnutý.“ Řekl Minki rozhodně. „Můžete se zkusit dohodnout s novým majitelem.“

Najednou měl pocit, že ho Minki provokuje. Že si chce vyzkoušet, jak na něj zareaguje.

„Musim si dojít pro nářadí.“ Odpověděl hrubě.

„Takže mi to přijdete zapojit?“

„Ale nejdřív se ale budu muset podívat na Rinu. Objevím se u vás kolem desáté.“

Minki přikývl a v tom okamžiku mu něco proletělo těsně nad hlavou. „Co to bylo?“

„Upír!“ Odpověděl mu Baekho a usmál se. V té chvíli vypadal jako třináctiletý kluk, který si cestou ze školy dobírá spolužačku.

„Ohromná legrace.“ Ohradil se Minki.

U jezírka zaskřehotala ropucha a Minki se lekl, až poskočil.

„Jestli chcete, můžete jít pro to nářadí se mnou.“ Prohodil jen tak Baekho.

„Asi bych měl jít domů.“ Promluvil Minki sevřeným hrdlem. „A počkám na vás doma.“ Nerozhodně se rozhlédl kolem.

„Bojíte se být po tmě sám?“

Minki se na chvíli zarazil. „Ne. Ani ne.“

Otočil se a pomalu se vydal ke svému domu. Baekho jej sledoval pohledem a v duchu ho obdivoval. Bylo mu jasné, že se Minki bojí, ale přesto dokázal strach překonat. Musel si přiznat, že to na něj udělalo dojem.
Vedle něj zastavilo na rozpraskané vozovce šerifovo auto. Šerif stáhl okénko a tázavě se na Baekha podíval.

„Moc se nediv, papriko a koukej ho doprovodit domů“ Řekl schválně Baekho. Věděl, že si ze šerifa může beztrestně utahovat, protože to byl jeho bratranec.

„Tak to ne kamaráde. Mam pocit, že bys to měl udělat ty sám.“ Zašklebil se na něj Minhyun. „Slyšel jsem, že ses v hospodě tvářil jako kakabus. Tak se mi zdá, že tě tenhle mladíček s dívčí tváří nějak chytil, ne?“ Dodal vesele. „Není divu, když jsi dva roky žil jako mnich.“

Než stačil Baekho zareagovat, zavřel Minhyun okénko a pomalu se rozjel mlhou za Minkim.

 ***

Minki se neklidně převaloval na posteli a marně se snažil usnout.

Baekho se ten večer choval jako tornádo. S baterkou v ruce prolétl celým domem, vyhoupl se na střechu. Chvíli tam čaroval s dráty a potom jako posedlý začal běhat po domě a zapínal při tom všechny vypínače, které se mu dostaly pod ruce. Celý výstup korunoval tím, že zvedl sluchátko telefonu a asi pět minut křičel na někoho v centrále.

Potom předal sluchátko Minkimu a chladně na něj promluvil. „Chce s váma mluvit.“ 

„Halo?“ Zašeptal nervózně Minki.

„Tady Kim Han Ki. Telefonní ústředna v Ansanu.“ Ozvalo se v telefonu. „Vy jste Hyojaein dědic?“

„Ano. Tady Choi Minki.“

„Mam pocit, že Baekho není nějak ve své kůži. Většinou tak protivný nebývá. Vlastně naopak, je až moc trpělivý a nikdy se nerozčiluje. Mimochodem, doufam, že tetiny pozemky nechcete prodat někomu cizímu. Ne, že by mě do toho něco bylo, ale přece jen…víte, na tom jezeře závisí osud celého městečka. A když člověk pomyslí na ty penzisty na Galhyun dong…“

Minki se znovu neklidně převalil, až ve staré mosazné posteli zavrzalo.
Byl zvyklý žít podle harmonogramu. Bezesné noci mu byly cizí. A teď navíc někde na zahradě začal štěkat pes.

Znovu se mu vracely okamžiky jejich společného dne.
Baekho, jak slézá ze žebříku a bere svoji dceru do náruče.
Baekho, který se k němu tiskne při tanci ve venkovské hospodě.
Potom si vzpomněl, jak na Baekha zareagovalo jeho tělo.

Jistě, byla to hloupá hra a oba už na ní byli staří. Jenže to možná byla hra, která mu celý život tak scházela.
Vzpomněl si na Baekhovu vůni. Drsnou a mužnou. Omamnou a vzrušující. Jeho rty by určitě chutnaly jako sám hřích.
A co on věděl o líbání? Nic. Zhola nic. Občas někomu dal polibek. Ale vždy jen na tvář, jako svému příbuznému.

Jaké by asi byly Baekhovi polibky? Líbezné? Sladké? Nebo naopak temné? Nebo horké a svůdné? Usnul těsně před tím, než vycházející slunce pozlatilo vrcholky okolních kopců.

 ***

„Je mi zima.“ Ozval se tenký dětský hlásek.

Minki otevřel jedno oko a uviděl, že vedle jeho postele stojí Jaerin. Stydlivě přešlapovala, byla rozcuchaná a měla špatně zapnuté knoflíčky. Na horním rtu měla kolečko od mléka a na bradě šmouhu od čokolády.
Opřel se o loket a snažil se probudit.

„Cože?“

„To je moje panenka Nana a je jí zima. A chtěla by si vlézt k tobě do postele.“

Minki se podíval na panenku. Byla pečlivě zabalená do utěrky.
Na střeše zaduněly kroky. Minki si domyslel, že Baekho dokončuje tu růžovou příšernost. Vypadalo to, že se dal do práce a Rinu ponechal jejímu osudu. Řekl si, že mu při nejbližší příležitosti poví, co si o něm myslí. Není přeci možné nechat dvouleté dítě bez dozoru. Co kdyby se té malé něco stalo?

Natáhl se k ní a z brady jí setřel čokoládovou šmouhu. Nejdříve chtěl Rině říct, aby šla za tatínkem, ale když se jí podíval do očí, rozmyslel si to. Posunul se o kousek a nadzvedl peřinu. Rina položila panenku do postele a přiložila si prstík na rty.

„Pšt Nano, skšítkové nejsou jádi, dyž je budí moc blzo.“ Když domluvila, tak si teprve pak sundala prstík z pusy.

„Aha, skřítkové.“ Usmál se Minki. „A já pořád, kdo to dělá ten rámus na střeše.“

„Ale to nejsou skřítkové. To je táta.“ Vysvětlila mu Rina, jako by ona byla dospělá a Minki malé dítě.

Minki se usmál. Posadil se na posteli a potom si řekl, že věci po tetě, které bylo ještě třeba vyřídit, mohou klidně počkat.

„Mě je taky zima.“ Ozvala se nejistě Rina. „Když mě pustíš k sobě, budu ti vyprávět pohádky, co mi táta vždycky říká na dobrou noc.“

„Tak dobře. Povídej mi něco o trpaslících.“ Vyzval jí Minki a posunkem ruky ji k sobě pozval.

„Fajn.“ Vyzula se a vyšplhala k Minkimu do postele. „Trpaslící šijou šatičky a taky botičky. Jsou hrozně malý. Takhle…“ Rina na své malé ručičce roztáhla palec a ukazováček.

„Opravdu?“ Podivil se Minki. Rina voněla dětským zásypem a ta vůně mu okamžitě připomněla včerejší večer.

„Říkal to táta. A ten nikdy nelže.“ Zdůraznila. „Když chytíš trpaslíka, může tě dovést až k pokladu nebo ti splní přání.“ Na chvíli se zamyslela, než pokračovala dál. „Babička říká, že jsou jiný trpaslíci. A ví to, protože když byla malá jako já, tak jí to řekla její babička.“

Minki se usmál. „A když vidíš zvířený prach, tak to tancuje nějaká neviditelná víla.“ Těsně vedle jeho ucha unaveně zavzdychala Rina. „Já taky umím tancovat, ale ne tak rychle.“

Ještě chvilku. Jen pár minut, než Rina i Minki usnuli.

 ***

„Bekho! Baekho!“ Vtrhla v devět hodin Kang Min Soo na Hyojaeinu zahradu.

„Tady!“ Zavolal na ní Baekho ze střechy. „Co se děje? Hoří?“

Minsoo si přiložila dlaně k ústům. „Baekho, nikde nemůžu najít Rinu!“ Znepokojeně se podívala k jezeru. „Aby se jí tak něco stalo…“

Baekho blesku rychle slezl ze žebříku. Jeho matka se chvěla a byla strachem bílá jako stěna. „Jednu chvíli spala na gauči a pak jsem začala vařit oběd a pak volala Hye Rin a chtěla recept na kachnu na víně a …“

„Mami…co se teda vlastně stalo?“ Přerušil jí netrpělivě Baekho.

„Prostě zmizela. Jako by se po ní zem slehla. Prostě zmizela! Hledala jsem jí úplně všude a teď jí hledá půlka města. Ale k jezeru by přece nešla, že ne?“

Baekho se zhluboka nadechl, aby mohl aspoň trochu přemýšlet. Rozhlédl se kolem a u dveří na verandu uviděl její kočárek pro panenku. Vzal matku za ruku a pokynul bradou ke dveřím.
Minsoo se starého domu bála. Vždycky jí naháněl strach, protože v něm byla spousta ostrých věcí a šachta na prádlo, do které by mohla její jediná vnučka snadno spadnout.

Baekho nechal svoji matku stát před domem a opatrně se vydal na průzkum.
Ve sklepě nenašel nic jiného než zavařeniny a nakládanou zeleninu. Vydal se po schodech do prvního patra a opatrně otevřel dveře do ložnice.
Minsoo nevydržela stát před domem a teď mu dýchala za krk.

V posteli ležely dvě osoby. Minki a Jaerin.
Rina ležela přitulená k Minkimu. Ruku měla položenou přes jeho hrudník, který sice skrývalo těsné růžové triko.
Baekhovi vyschlo v krku

„Sluší jim to spolu, že?“ Ozvala se za jeho zády Minsoo a úlevně vydechla.

Baekho měl sto chutí skočit k těm dvěma do postele a obejmout je, ale místo toho jen sprostě zaklel.

„Ale no tak, Baekho! Tak sprostá slova jsem od tebe nikdy neslyšela.“ Ozvala se pohoršeně jeho matka. „Půjdu zatím odvolat to pátrání a ty se zatím uklidni, ano?“

Sotva Minsoo odběhla, Baekho opatrně vešel do ložnice. Nejdříve chtěl malou prostě vzít do náruče  a odejít, jenže potom zjistil, že to nebude tak snadné.
Vzal ji za ručičku, pohladil ji po čele a potom jeho pohled zavadil o Minkiho tvář. Sjel po jeho profilu a zastavil se na jeho hrudníku a jeho viditelně rýsujících se bradavkách. Pravidelně se zvedal a zase klesal. Ten pohyb v něm pomalu začal zapalovat touhu.

Minki otevřel oči „Co tady, Kangu, děláte?“ Zeptal se ho zastřeným hlasem.

Baekho ani teď nedokázal odtrhnout pohled od jeho bradavek.
Minkimu se konečně podařilo zaostřit pohled. A když si uvědomil, kam se Baekho dívá, zrudl až po kořínky vlasů.
Pomalu si olízl rty.

Jejich pohledy se setkaly.
Baekho k němu pomalu natáhl ruku a pohladil ho prstem po bradě. Pod bříšky prstů ucítil jeho saténově hebkou pleť. A poslední kousek zdravého rozumu mu začal našeptávat, že tuhle krásu prostě mít nemůže. Nesmí…

Minki si odkašlal. Pokusil se něco říct, ale povedlo se mu to až na druhý pokus. „Odejděte.“

Rina sebou zavrtěla a přitiskla se k Minkimu ještě blíž. Baekho fascinovaně pozoroval, jak Minkimu pod trikem tvrdne bradavka. Vší silou odtrhl pohled od toho výjevu a podíval se mu do očí.
Minki se zamračil a vytáhl si přikrývku až k bradě.
Za Baekhovými zády něco zašustilo. Probral se a ohlédl se. Ve dveřích stála jeho matka a z jejího rozzářeného pohledu bylo hned poznat, že už plánuje, kolik hostů pozve na svatbu.

„Dobré ráno.“ Pozdravila vesele. „Možná bysme si spolu mohli vypít šálek kávy, co říkáte? Já jsem Kang Min Soo. A vy jste určitě Hyojaejin dědic.“

Baekho se pomalu narovnal a zoufale při tom bojoval s touhou, která mu proudila celým tělem. Mrzelo ho, že se před Minkim prozradil.

„Asi to bude muset chvilku počkat. Měl bych si asi s Minkim promluvit o tom, že unáší děti.“

„Ale no tak, Baekho! To jsou mi způsoby. Nezapomeň, že jsi zde nevítaný. A podívej se na chuděrku Jaerin, vypadá tak vyčerpaně.“ Otočila se zpátky na Minkiho. „Občas se chová trochu nevychovaně.“ Řekla a začala svého syna postrkovat ke dveřím. „Tak už běž, chlapče.“

Na schodech najednou zaduněly těžké kroky a do ložnice se vřítil nějaký neznámý muž. Byl o něco starší než Baekho a měl na sobě kovbojské boty, stejně roztrhané džíny, flanelovou kostkovanou košili a velký, kdysi červený klobouk.

„Mami! Baekho! Slyšel jsem, že se ztratila a zase našla Jaerin! Je v pořádku?“

„Pst!“ Zasyčela na něj Minsoo. „Rina spí.“ Otočila se opět k Minkimu. „Tohle je můj starší syn Dongho. Pracuje teď na naší farmě.“

Dongho si oddechl. Podíval se na malou a potom na chlapce, co ležel vedle ní.

„Občas se tady stavim, když není na farmě moc práce. A můžete mi říkat Dongho.“

Baekho se hlasitě nadechl, jako by chtěl znovu vybuchnout, ale matka mu k tomu nedala prostor.

„Dongho, snad by sis ten klobouk mohl sundat, ne?“ Pak ukázala na Minkiho. „Tohle je Choi Minki. Jaejin synovec.“

„Jsem rád, že vás, Dongho, poznávám.“ Řekl nesměle Minki a myslel to vážně.

Dongho poslušně odložil klobouk a Minki si všiml, že jeho vlasy byly, na rozdíl od Baekha, černé jako uhel.

„Že by Rina konečně našla svého trpaslíka?“ Zasmál se Dongho a otočil se na Baekha.

Ten se zamračil a vykročil k němu. Jejich matka mezi ně ihned skočila, jako by to byli pořád malý kluci, kteří se zrovna chtěli prát.

„Nech toho, Dongho! Na Baekha toho dneska bylo víc než dost!“ Okřikla svého staršího syna.

„Jestli ses už pořádně vynadíval, mohl bys pomalu padat, ne?“ Vyzval ho netrpělivě Baekho.

„Jejda…tak se mi zdá, že seš nějak nervózní. Ty tady taky nemáš co dělat, no ne? “ Zasmál se mu Dongho. „A vůbec…ten chlapec je hezký jako obrázek a leží v posteli s tvojí dcerou, tak co se divíš, že mě napadlo…no nic.“

Minsoo hodila pohledem po Minkiho levé ruce. „Jste ženatý?“

Minki zmateně zamrkal. „No…hm…nejsem.“ Tiše zamumlal.

Baekho se podíval na svoji matku a ztuhly mu při tom rysy. Ale Minsoo se na něj zářivě usmála.

„Myslím, Baekho, že by ses měl vrátit ke své práci. A ty, Dongho, nezapomeň vzít sebou na farmu to maso, co jsem ti upekla. Měla jsem pro tebe připravené i mléko a sušenky, jenže Rina je vzala útokem a moc z nich nezbylo. Chtěla bych si trochu promluvit tady s Minkim.“

Během řeči postrkovala oba své syny ke dveřím. Vypadalo to legračně, protože každý byl nejméně o hlavu vyšší než ona.

Baekho hodil po Minkim přes rameno výhružným pohledem, ale ten se nedal a oplatil mu stejnou mincí.

Dongho to samozřejmě postřehl a vyprskl smíchem.