Spojená srdce 3

 

Zdravím. I dnes přináším další díl povídky. Dnes naposledy s Baekhem a Minkim. 
Tak tedy příjemné čtení...
Hatachi

Blížilo se poledne. Seděl v jídelně, dopíjel poslední zbytky kávy a v duchu si probíral celé to bláznivé ráno.

„Slíbil Hyojae, že jí to tady dá do pořádku. A svoje sliby vždycky plní.“  Připomněl si slova Minsoo o Baekhovi.

Zvláštní, pomyslel si. Jsou to bratři, přitom si vůbec nejsou podobní. Dongho je rozvážný a nedává na sobě skoro nic znát. Zatím co Baekho…
Neklidně poposedl. Nedokázal pochopit, že ho ten člověk tak vyvádí z míry. Možná je to kvůli malé. Vzpomněl si, jak se mu Rina usadila na klíně a vyprávěla mu o své mamince, která je teď v nebíčku. A jak už se rok snaží chytit trpaslíka, aby jí našel novou maminku. To ho dojalo.

Sotva Minsoo s Rinou odešly, vrhl se na dopisy, které tetě přišly po její smrti. Všem jejím přítelkyním napsal totéž, že teta zemřela a on je její dědic. Ke každému dopisu přidal svojí obchodní navštívenku pro případ, že by potřebovaly jeho pomoc.
A najednou si uvědomil, jak jsou jeho dopisy chladné. Nikoho z těch lidí neznal. Nic o nich nevěděl, ale jejich dopisy byly plné lidského tepla. Přemýšlel, kdy vlastně někomu naposledy napsal něco jiného než obchodní dopis.
Zjistil, že si na to nedokáže vzpomenout, ale určitě to bylo už hezkých pár let.

Měl pocit, že by ta chladná slova v dopisech měl nějak změkčit. Nakonec se rozhodl, že do obálek vloží pár tetiných sušených bylinek.
Dopil kávu a podíval se z okna na zahradu. Byla prázdná a opuštěná. Na krmítko se posadila červenka. Chvíli se kolem sebe rozhlížela, když v krmítku nenašla nic k snědku, zamávala křídly a zmizela v křoví.
Minki si řekl, že bude muset najmout zahradníka, aby dal zahradu do pořádku a postaral se při tom i o krmítko.

Starý dům kolem něj podřimoval. Na krajkových záclonkách se tříštilo sluneční světlo a jeho paprsky dopadaly na pečlivě udržované parkety. Dům byl plný zvláštních, téměř zapomenutých vůní, které mu připomínaly domácí chléb.
Znovu se kolem rozhlédl. Tenhle dům byl zcela jiný než domy, na které byl zvyklý.

Potřásl hlavou a rozhodl se, že se raději bude soustředit na obchodní záležitosti. V poště byla i velká obálka od stavební a realitní společnosti ARON KWAK s.r.o.
Byla v ní nabídka na odkoupení pozemků kolem jezera. Přesná suma sice uvedena nebyla, ale zdálo se, že ta stavební společnost má velké plány.
Chtěli u jezera postavit velký ubytovací a rekreační komplex. Tvrdili, že stavba bude pro městečko výhodná, protože zajistí příliv turistů a poskytne místním obyvatelům práci.

Zvedl se, prošel zahradou a vydal se po úzké stezce k jezeru. Všude kolem vládl klid a mír. Vzduch voněl heřmánkem a v korunách staletých stromů zpívali ptáčci.
Došel až k jezeru. Na břehu stálo malé dřevěné molo, u kterého se pomalu kolíbala rybářská loďka. Posadil se na něj a zamyšleně pozoroval, jak se po hladině jezera honí stříbřité vlnky.
Najednou měl pocit, že ho někdo pozoruje. Ucítil, jak mu na krku naskakuje husí kůže.

„Baekho…“ Zašeptal bez váhání.

Teprve teď ucítil vůni čerstvé barvy a dřeva. Zvedl se, otočil se k němu a založil si ruce na prsou. Baekho stál na břehu, v ruce držel kytici lučních květů a vypadal úplně stejně, jako když ho potkal poprvé. Už zase měl na sobě ty nemožně roztrhané džíny, které toho víc odhalovaly, než skrývaly. Košili měl rozepnutou a Minki měl najednou co dělat, aby mu pohled nesklouzl na jeho hruď.

„Díky.“ Řekl tiše Baekho.

Je to nevychovaný drzý balík, opakoval si Minki v duchu, ale přesto z něj nedokázal odtrhnout pohled. Znovu si všiml jeho svalů, linie krku, štíhlého pasu a rozložitých ramen. Jenže nakonec ho ze všeho nejvíc zaujaly jeho oči. Byly hluboké, chladné a nebezpečné.
Jeho pohled jej pohladil po založených rukách, sjel po těle a zhodnotil jeho dlouhé, štíhlé nohy.

Minki si neklidně odkašlal a chtěl, aby jeho hlas zněl ostře a nesmlouvavě, ale nepovedlo se mu to. „Za co mi děkujete?“

Minki polkl a najednou si uvědomil, že si bolestivě zarývá nehty do paží. Pokusil se znovu získat ztracenou rovnováhu, ale nepovedlo se mu to.
Najednou měl sto chutí přestat hrát tu hloupou hru. Přistoupit k němu, zatnout mu nehty do ramen a vzít si vše, po čem toužil.
Problém byl v tom, že mu nebylo zcela jasné, co by to mělo být. Navíc, kdyby chtěl Baekha políbit, musel by mu to on napřed dovolit. Tušil, že pod jeho bezstarostným chováním se skrývá nějaké temné tajemství.

„Za to, že jste se postaral o Rinu.“ Pomalu mu podal kytici.

 

„Až to tady prodáte, myslíte si, že se noví majitelé postarají o jezerní příšeru?“ Zeptal se Baekho, když se po pěšině vydali zpět k domu.

Minki se zarazil, podíval se na něj a hlasitě se zasmál. „To má být vtip?“

„Kdepak!“ Baekhovi zacukaly koutky. „Máme tu malou lochnesku. To jste nevěděl? Vlastně je to vnučka té první, kterou tu naposledy viděli před pětasedmdesáti lety.“

„To přece není možné. Vymýšlíte si!“

„Kdepak. Občas vyleze na břeh.“

„To přece nemyslíte vážně.“ Smál se Minki.

„Opravdu. Přísahám…“

„Myslím, že jste lhář, Kangu.“

„Možná. Ale jezero je plné drobných ryb, je to nějaký zvláštní druh okouna, který je na vyhynutí. Nikde v okolí už nezůstal, jen v tomhle jezeře. Loni tu byli nějací lidé z National Geographic a říkali, že sebemenší změna prostředí je zabije.“

Minki se otočil k jezeru a hned mu smích z očí zmizel. „Ověřím si to. Mám na pozemky slušnou nabídku. Mělo by tam stát rekreační středisko, golfové hřiště a tenisové kurty… Myslim, že městečku by to prospělo.“

„Vy aspoň máte jistotu, že až to sem dorazí, budete už dávno pryč. Ale rád bych vás o jedno poprosil.“ Zabručel nevesele. „Až budete odcházet, buďte na Rinu hodný. Zdá se mi, že si vás hodně oblíbila. A nerad bych, abyste jí nějak ublížil.“

Minki se zarazil a odtáhl se od něj. „Podívejte, dokážu si představit, jak je nebezpečné, když dítě přilne k cizímu člověku. A věřte mi, že jí rozhodně nechci ublížit. Budu na to dávat pozor a budu se držet stranou. Spokojený?“

Bekho se zamračil. „Aha, takže vy si svoje vztahy předem plánujete. To moc rád slyšim. A jak u nich počítáte zisk a ztrátu? Zvážíte je, vypočtete průměr, zabalíte a prodáte je? Hlavně aby se vám nikdo nedostal pod kůži, co? Svoláte si ke svým citům taky správní radu?“

Minki se vyzývavě ušklíbl, ale prozradil ho výraz v očích. Neklidně zatěkal pohledem. „Udělám jenom to, o co jste mě právě požádal.“

„Dobrá.“ Řekl Baekho a rozhodl se, že ho trochu vyzkouší. Vytáhl z kytice kopretinu a nedbale mu ji zastrčil do vlasů. „Už brzo odjedete. Ale přemýšlel jste někdy nad tím, co tu po vás zůstane za spoušť?“

Neklidně se od Baekha odtáhl. „Vím, že lidem z městečka na tetě záleželo a že je měla ráda. Budu se snažit vyřídit to tak, abych nikomu neublížil. Před svými povinnostmi jsem nikdy neutíkal.“

„A kdo se postará o vás?“ Zeptal se Baekho a než mu v tom Minki stihl zabránit, pohladil ho prstem něžně po bradě.

Minki se zachvěl. „Podívejte… Začínáte na mě tlačit a já nesnáším, když se mě někdo snaží zahnat do kouta. Už dlouho se o sebe starám sám. Jestli si myslíte, že mě dokážete k něčemu přemluvit, jste na omylu. A teď mě nechte projít!“

Než si Baekho stačil uvědomit, co vlastně dělá, naklonil se k Minkimu a zlehka ho políbil na rty.

„Co si to dovolujete!“ Vyhrkl rozzlobeně Minki. Odskočil od něj a uklouzl po hladkém kameni. Zoufale zamával rukama, jak se snažil udržet rovnováhu.
Baekho zaklel a pokusil se ho zachytit, ale nepovedlo se mu to a tak Minki pozadu spadl do ostružinového keře.

„Nehýbejte se!“ Vykřikl Baekho a ještě než Minki stačil dopadnout plnou vahou do křoví, vzal ho do náruče a zvedl.

„Neříkejte mi, co mám dělat. A postavte mě na zem!“ Vydechl Minki.¨

Baekho vykročil k piknikovému stolku u pěšinky. „Moc na mě nekřičte, nebo vás tam hodím zpátky!“

„Okamžitě mě postavte na zem!“ Procedil skrz zuby Minki.

„Podívejte…asi vám nedošlo, že máte to svoje prvotřídní pozadí plné ostružinových trnů.“

„Cože? Prvotřídní pozadí? Co si to dovolujete?“ Rozčiloval se Minki.

Baekho se v duchu ušklíbl. Trní bylo zasekané hlavně do oblečení, ale kdyby se takhle rozhodl jít domů, mohlo by se to zhoršit. „Podívejte, takhle nikam nemůžete, nebo si čtrnáct dnů nesednete.“

„A?“

„A co?“

„A co mám podle vás dělat?“

„To je jednoduché. Opatrně vás položim na stůl a sundáte si kalhoty. Vyndá se z nich to trní a je po problému.“

„Vy si snad děláte legraci.“ Ozval se Minki, jako by nevěřil vlastním uším. „Vy mě chcete položit na stůl?“

„Nerozčilujte se. Budete samozřejmě ležet na břiše.“

Minki sevřel jeho košili v pěstech. „Okamžitě mě postavte na zem. Je to všechno vaše vina.“ Teprve teď si všiml, že Baekho má na předloktích dlouhé krvavé šrámy. „Vy jste také poškrábaný.“ Řekl udiveně.

„To nic není.“ Odbyl ho rychle Baekho.

„Já vám prostě nedovolím, abyste se mě dotýkal. Položíte mě na ten stůl a půjdete pro pomoc.“ Namítl důrazně Minki. „A nebuďte paličatý!“

„To by samozřejmě šlo, jenže zapomínáte, že se drby v Ansanu šíří rychlostí světla.“ Pousmál se Baekho. „Místní už nás spolu viděli tančit v baru, takže když tam teď přijdu a budu se shánět po doktorovi, budu muset vysvětlovat, co se vám stalo.  A víte vy, jak to bude vypadat? Že jsme se spolu muchlovali v křoví. A to já přeci nemůžu dopustit, no ne?“ Vesele se zašklebil. „No uznejte…místní elegán a ve křoví… To bych jim musel říct, že jste po mě vyjel, jinak si nezachovám svojí dobrou pověst.“

„To nemyslíte vážně.“ Zalapal po dechu Minki.

„Smrtelně.“

Minki se zarazil a horlivě přemýšlel.

„Nemusíte se mě bát. Já vás neukousnu.“ Poznamenal vesele Baekho.

„Vás a bát se? Zdá se mi, že vůbec nechápete.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Na druhou stranu nestojím o žádné drby, protože by to mohlo poškodit tetino dobré jméno. Takže jestli mě slíbíte, že se budete chovat jako lékař…“

 „Čestné slovo!“ Přísahal Baekho a myslel to vážně.

„No dobrá. Zdá se, že teď zrovna máte navrch, Kangu.“

Baekho pomohl Minkimu svléci kalhoty a košili a okamžitě zalitoval, že mu dal své čestné slovo. Způsob, jakým si svlékal své sněhobílé úzké džíny, v něm pomalu začal zapalovat temnou, pulzující touhu. Navíc byly džíny tak těsné, že když si je stahoval, svezly se s nimi i jeho černé boxerky tak, že odhalily zcela hladký podbřišek.

Minki se položil na břicho na stůl a nepatrně při tom roztáhl nohy, takže shora byl jasně vidět jeho pevný, oblý zadeček zakrytý černou látkou boxerek.
V boxerkách a tílku naštěstí moc trnů nebylo, tak si Baekho řekl, že je co nejrychleji vytáhne a zapomene, že vůbec něco viděl.
Minki jej celou dobu podezřívavě pozoroval přes rameno. Baekho pomalu přejel dlaněmi po jeho zádech a vytáhl dva nebo tři trny, na které narazil.

„Tohle se vůbec nemuselo stát.“  Řekl mu Minki a Baekho vzal do nehtů jeden z trnů na boxerkách a rychle ho vytáhl. „A vůbec…“ Minki překvapeně vydechl. „Vyjel jste vy po mě a ne já po vás.“

„Když po někom vyjedu, většinou se to líbí.“ Ušklíbl se a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo. Celé to začínalo být dlouhé a měl pocit, že bude čím dál těžší skrývat svoji touhu, kterou v něm Minki zapaloval. Opatrně ho vzal za kotník a rychle ho zkontroloval.

Zvedl mu druhou nohu a najednou si uvědomil, že Minki bezděčně zkroutil prsty na nohou a sevřel v nich jeho jemný porost chloupků pod pupíkem, jenž se ztrácel v kalhotech.
Zadržel dech a cítil, jak se mu rozbušilo srdce. V kalhotech okamžitě zareagovalo jeho mužství a cítil, jak do něj nebezpečně rychle proudí krev.
Rychle mu vrátil nohu na stůl.

„Kangu…nechci, aby se o tomhle někdo dozvěděl. Jediné slovo a zadupu vás do země!“

Minkiho výhrůžka ho z míry nevyvedla, ale nevěděl, jak se vyrovnat se vzrušením, které v něm to blonďaté stvoření vyvolalo.

„Hotovo.“ Zabručel. „Nedozví se to nikdo kromě mé matky. Přijde vám namazat ty oděrky kostivalovou mastí. Zatím si na to dejte sodu, ať vás to tolik nepálí.“

„Nepotřebuju aby…“

„Tak si vyberte. Buď ona, nebo já.“ Odsekl Minkimu.

„Podívejte, Baekho, už jednou jsem vám řekl, že nesnáším, aby mě někdo tlačil do kouta.“ Zavrčel, ale potom za chvíli pokračoval trochu mírněji. „Vyřiďte své matce, ať přijde, až se jí to bude líbit. Přizpůsobím se.“

Baekho beze slova přikývl a vydal se k domu. Koutkem oka přitom zahlédl v Minkiho očích podivný výraz. Nebýt toho, že lidi jako Minki až moc dobře znal, přísahal by, že to byla touha.

 ***

 Seděl u okna v tetině houpacím křesle a pozoroval Rinu, která jela po Humming Lane na tříkolce. Tříkolka pravidelně vrzala a bylo poznat, že má co dělat, aby do kopce vyjela. Ale tvářila se odhodlaně a soustředěně ze všech sil šlapala do pedálů.

Za tříkolkou poskakoval po rozpraskaném asfaltu malý červený vozík, ve kterém si převážela svoje poklady. Panenku a barevný nafukovací míč.

Nelíbilo se mu, že je Rina na ulici sama. Právě když se rozmýšlel, jestli by neměl jít ven a pozvat jí do domu, zazvonil telefon.
Váhavě se zvedl a vydal se k telefonu, ale snažil se při tom nespustit jí z očí.

„Halo?“ Ohlásil se.

„Tady Lee Yong Ju. Vaše sousedka.“ Ozvalo se ze sluchátka. „Už k vám dorazila Rina? Nevim, jestli vám to už někdo řekl, ale my tu máme takový systém. Rina vozíkem každý den objíždí všechny domy v ulici, vozí lidem rajčata od svojí babičky a tak. A aby se jí nic nestalo, zavolá vždy soused, od kterého odjela sousedovi, který je další na řadě. Od vás by už měla jet domů k Baekhovi. Ten jí potom už vidí z okna celou cestu domů, takže se jí nic nemůže stát.“

„Ano, právě teď projíždí kolem mého domu.“ Odpověděl jí.

„Tak to ráda slyším.“ Oddechla si Yongju. „Mimochodem, ty růžové okapy vypadají moc hezky. Hyojae měla ráda kombinaci světle modré a růžové. Myslím, že by se jí to moc líbilo. Až budete mluvit s Baekhem, poděkujte mu prosím ještě jednou za tu loď.“

„Promiňte, tomu nerozumím.“ Zeptal se zmateně.

„Baekho nedávno spravoval manželovi rybářskou loď a vymyslel na ní takový speciální nájezd, aby s manželem mohl jezdit i Cho Jae Ha. Víte, on je pan Cho hodně starý a tak musí jezdit na kolečkovém křesle. A nebýt toho Baekhova nápadu, už by se ke svému milovanému rybaření nikdy nedostal.“

„Vyřídím mu to.“ Slíbil.

„Výborně. A co kdybyste se někdy zastavil na kávu? Vaše teta k nám vždycky chodila v úterý a ve čtvrtek odpoledne.“ Vyslovila nadšeně svoje pozvání. „Á…teď jsem si ještě vzpomněla. Postřik proti roztočům je v kůlně na zahradě. Hyojae vždycky touhle dobou stříkala svoje růže.“

Minki položil telefon a zamyšleně se podíval z okna. Rina se už vyškrábala na vrchol kopce a teď odpočívala a něco povídala svojí panence.
Je to zvláštní, pomyslel si. Ale zdá se, že Baekho je v Ansanu docela oblíbený. Že by se v něm spletl? Nebo že by se tak hrubě choval jen k němu?

Při pohledu na Rinu mu najednou před očima vyvstala scéna, na kterou se už tři roky snaží zapomenout.
Stál tenkrát v hale velkého domu svého biologického otce a po tváři mu stékaly slzy. Starší pán, jeho děda, na něj křičel, co si to vymýšlí. Nevěřil mu, že jeho jediný syn, by byl tak nezodpovědný a měl nemanželského syna. Snažil se mu to vysvětlit, ale starý pán si stál za svým. Byl brunátný vztekem, až Minkimu uštědřil pořádnou facku.
Druhou, pomyslnou facku mu uštědřil jeho otec, když mu do očí řekl, že nikdy žádného syna neměl. Že v rodině Hwang nikdo nikdy nemanželské dítě neměl.

Nad tou vzpomínkou se mu stáhlo hrdlo a do očí mu vhrkly slzy. Tenhle dům byl ale jiný. Vše tu dýchalo lidským teplem, jako by tu po tetě zbylo nějaké mocné kouzlo. Kouzlo lásky a přátelství. Kouzlo, které se ukázalo silnější než zlé vzpomínky.
Na silnici znovu zavrzala Rinina tříkolka. To mu připomnělo, že musí zavolat Baekhovi. Několikrát se zhluboka nadechl. Zvedl telefon a vytočil jeho číslo.  

„Prosím?“ Ozvalo se z telefonu po druhém zazvonění. Hlas zněl chladně a nezúčastněně.

„Rina je na cestě domů.“ Ozval se potichu Minki.

Baekho z jeho hlasu poznal, že něco není v pořádku. Podíval se z okna, Rina spokojeně šlapala do pedálů tříkolky a bylo na ní vidět, že už se nemůže dočkat, aby mu vyprávěla, co všechno dnes zažila.

„Minki, jste v pořádku?“ Zeptal se opatrně, protože ho nechtěl zbytečně dráždit.

Na druhé straně linky byl slyšet hluboký nádech. „Nestarejte se. Jsem zvyklý starat se o sebe sám.“ Ozval se po nekonečně dlouhé chvíli.

V telefonu to cvaklo a ozval se obsazující tón. Baekho se však nedokázal zbavit vzpomínky na jeho hlas ještě dlouho potom, co malá dorazila domů a vyčerpáním usnula.
Celý večer pracoval, jen aby na něj nemusel myslet. Kolem půlnoci, když natřel starožitný příborník z třešňového dřeva druhou vrstvou včelího vosku, si uvědomil, že vlastně najednou neví, koho chce před Minkim uchránit. Jestli Rinu nebo sám sebe.

*** 

„Ale…jde nám sem slečna.“ Zabručel druhý den ráno Kim Jong Hyun a naložil na korbu svého auta pytel čerstvě umletého šrotu. Obrátil se k Baekhovi, ale ten si toho ani nevšiml, protože upřeně pozoroval Minkiho.
Sbíhal právě z kopce nad jezerem. Měl na sobě přiléhavý běžecký trikot a na nohou zbrusu nové sportovní boty.

Bylo teprve něco málo po šesté a těsně nad hladinou se válela ranní mlha. V šikmém slunci se zaleskly Minkiho blonďaté vlasy stažené do slušivého drdolu.

„Slyšel jsem, jak se ptá Minhyuna kudy se dostane na hřbitov. Chce se jít podívat na tetin hrob. No myslím, že kdybych byl svobodný a na kluky a kolem mě běhala taková nádhera…asi bych si na ráno vymyslel něco jiného, než běhání kolem jezera.“

Baekho se k němu otočil. Byl na vtipkování lidí z městečka zvyklý, ale pohled na blonďáčkovy nohy v něm znovu probudil divoké představy, které se mu celou noc honily hlavou.

„Ty prostě žvaníš, ať tě někdo poslouchá nebo ne, co?“ Zavrčel.

Jonghyun se škodolibě ušklíbl. „Jae Ha říká, že jsi teď pořád naštvaný kvůli tomu dědici po staré Hyojae. Prý jste se onehdy k sobě U trpaslíka pěkně mačkali.“ Zamyšleně si promnul bradu. „To si to potom člověk poskládá dohromady, no ne? Běží kolem a ty na něj zíráš jak na obrázek. Ačkoliv jsem taky slyšel, že on z toho dvakrát nadšeně nevypadal. Takže sázky jsou spíš na něj.“

„Někde by tady měla být leukoplast. Ještě chvíli budeš žvanit a zalepím ti pusu od ucha k uchu.“ Pohrozil mu Baekho.

Jonghyun se znovu zasmál. „To je řečí. Kangové byli vždycky hodně temperamentní a trochu prudcí.“

„Jestli chceš tu mojí temperamentní prudkost poznat na vlastní kůži, stačí říct!“

Minki tou dobou právě běžel kolem hospody, před kterou posedávalo pár dělníků, kteří si sem přišli na ranní kávu.
Když se o něco později vracel, nastal ve skupince zmatek a pár dělníků se začalo dohadovat nad hodinkami. Ve slunci se zalesklo i pár mincí. Bylo jasné, že se dělníci o něco vsadili.

„Je vychrtlej jako mumie.“ Poznamenal za jeho zády Jonghyun.

Baekho se podíval lépe a zaznamenal, že to tak není hrozné. Pohledem sjížděl jeho hubené, ale ne vychrtlé tělo, když se pohledem zastavil na bradavkách, které jako by byly vztyčené vzrušením. Vyschlo mu z toho v ústech.

Celý den se mu zdálo, že nikdo nemluví o ničem jiném než o Minkim. Kolem poledne se k němu doneslo, že Minki nakupoval v místním krámu spoustu zeleniny a z toho pro všechny vyplynulo, že je ‚vláknina‘. Tak se u nich v městečku říkalo všem lidem, kteří si navykli na zdravou stravu.
Pošťák dostal příkaz, aby poštu na jeho jméno házel do schránky u příjezdové cesty k tetinu domu. Pár místních si stoplo, za jak dlouho včera uběhl vzdálenost od baru do parku a zpět. A vsadili se, jestli bude druhý den rychlejší. Byl…

Minhyun dokonce změřil vzdálenost od parku k jeho domu a prohlásil, že ještě neviděl nikoho, kdo by dokázal uběhnout deset kilometrů a ani se při tom nezadýchat.
A celé město také hlasitě okomentovalo jeho velké auto.

Myšlenek na Minkiho se Baekho nezbavil ani večer.
Když už byli v pohádce všichni draci o hlavu kratší a zakleté princezny vysvobozené, Rina k němu zvedla hlavu z polštáře.

„Tatí, Minie říkal, že k němu můžu chodit, jen když mi to dovolíš.“

„Minie?“ Zeptal se jí, ačkoliv moc dobře věděl, koho Rina myslí.

„Ano, Minie. Přece ten, co teď bydlí v domě babičky Hyojae. A říkal, že mu tak klidně můžu říkat. Je to můj kamarád.“ Na chvíli odvrátila hlavu. „Hm. Víš tatí, já jsem asi nechala Naniny šatičky na cestičce k jeho domu. A jestli bude pršet, tak zmoknout a Nana bude nemocná.“

Po chvíli pátrání se Baekhovi podařilo přijít tomu na kloub.
Minki stál na zahradě, byl smutný a skoro plakal. Ona, Rina, jela náhodou kolem na tříkolce, a když viděla, že Minki pláče, rozhodla se ho i se svojí panenkou navštívit.
Ze způsobu, jakým to Rina vyprávěla, bylo naprosto jasné, že jí Minki učaroval.

 Nakonec Rina zazívala a na pokraji spánku zamumlala. „Tatí, já myslím, že je Miniemu smutno, protože je pořád sám. Když jsem ho viděla, že pláče, dala jsem mu pusu, jako ty mě. A řekla jsem mu, že se o něj postarají skřítkové.“

Baekho si povzdechl a pomyslel si, že ani tahle noc pro něj nebude snadná. Nemýlil se.
Celou noc se zmítal na prázdné posteli a chvíli po půlnoci si musel jít zaplavat do ledově chladného jezera, aby si aspoň trochu ochladil tělo, rozpálené touhou.

 ***

V následujících dvou dnech si Rina vymýšlela záminky k návštěvám Minkiho.
Baekho dokončoval práci na příborníku.
Obyvatelé městečka ještě stále nepřestalo bavit uzavírat sázky na to, jak to mezi Baekhem a Minkim nakonec dopadne.

Městečko také s povděkem přijalo zprávu, že se Minki rozhodl zdržet o několik dní déle, než původně plánoval. A s jistotou se vědělo, že je za tím určitá osoba.

Když se ke konci týdne u Baekha objevila jeho matka, významně poznamenala, že by si občas mohl koupit novou košili a nenosit stále jedny odrbané džíny.
Dokonce mu navrhla, že by mohl každé ráno běhat. Opět celé městečko vědělo, s kým.

Podezřelé mu to začalo připadat, teprve když se o tom samém zmínil i Minhyun.