4. kapitola

Zdravím. I dnes přidávám další díl povídky. Tak snad se bude líbit.
Příjemné čtení...
Hatachi

Nešlo mu na rozum, proč se k němu otec Hankyunga a Hankooka chová skoro až nepřátelsky. Trápil se tím, i když bylo jasné, že sám se odpovědi nedopátrá.

Vypil šálek horkého čaje, oblékl se do dlouhého bílého trika a lehl si na gauč před televizní obrazovku. Čekal, až přijde na řadu reportáž o Hankookovi a Hankyungovi. Jenomže jakmile zahlédl jejich tváře, obraz mu splynul v rozmazanou šmouhu. Bylo to na něj moc. Rychle vypnul televizi a šel si lehnout.

Sám Cha Hakyeon mu dal následující den volno, aby si odpočinul. Hned ráno ale Taekwoon pocítil neklid, který jej donutil jít ven. Bez obvyklé pečlivosti, kterou věnoval výběru oblečení, si oblékl, co mu přišlo pod ruku. Co nejrychleji odjel do práce. Cestou si umínil, že konečně udělá pořádek ve své kartotéce a připraví k namluvení novou pohádku. Přinejmenším mu to snad pomůže odpoutat myšlenky od pana doktora a jeho synů.

Asi za to pan doktor nemohl, ale způsobil, že propadl zvláštním rozporuplným pocitům a ztratil svůj vnitřní klid. Chvilku ho za to téměř nenáviděl a přál si, aby ho byl nikdy nepotkal. Potom zase celou svou duší toužil ho znovu vidět.

 ***

„Taekwoone … vím, že tu dneska nemáte být, ale mám takový problém …“

„To nic, Yoono.“ Taekwoon přestal psát na stroji a vzhlédl k sekretářce. „Můžu vám v něčem pomoci?“

„Před chvilkou sem vrazil nějaký chlápek a trvá na tom, že chce za každou cenu mluvit se šéfem. Jenže ten už tady není a on se nemá k odchodu. Prý, dokud nedostane omluvu.“

„A proč jste mu nedomluvila schůzku na příští týden?“

„O tom nechtěl ani slyšet. Víte, prořekla jsem se, že jste tady vy. Nedošlo mi, o co mu jde. Řekl, že na vás počká třeba do soudného dne.“

„To je teda nadělení.“ Povzdechl si Taekwoon. „Nevíte aspoň, o co mu jde?“

„Abych pravdu řekla, neodvážila jsem se ho na to zeptat.“ Pokrčila rameny. „Vypadá jako šílenec.“

Taekwoon se nemohl zbavit neblahé předtuchy, že toho muže zná. Nemohl ale dát nic najevo. „No, co se dá dělat. Pošlete mi ho sem.“

„Díky …“ Yoona si oddechla a pospíchala do kanceláře.

 

Po několika minutách Taekwoon uslyšel rychle přibližující se kroky. Vzhlédl ke dveřím, odkud jej provrtával vražený pohled. Téměř v šoku si pomalu stoupl a uhladil si přes boky svůj béžový svetr.

„Pane doktore … proč jste Yooně neřekl, kdo jste?“

„Kdybych to udělal, pochybuju, že byste tady ještě byl.“

Nervózně si shrnul z tváře pramen černých vlasů a uvažoval, co se asi stalo.

Wonsik ho upřeně pozoroval. „Myslím, že moc dobře víte, proč jsem tady, pane Jungu.“

Byl v šoku. Skoro se složil do svého křesla. „Prosím … sedněte si.“

Wonsik zůstal stát v bojovném postoji těsně před jeho stolem.

„Měl …“ Odkašlal si. „Měl jsem pocit, že všechno je v nejlepším pořádku.“

„Nic není v pořádku od té doby, co moji synové vyhráli tu soutěž. Jeden můj kolega se mi dneska v nemocnici málem rozbrečel na rameni. Kvůli mému utrpení!“

Taekwoon se napřímil. „Myslím, že tomu rozumím. My všichni ve studiu jsme z toho smutný!“ Jeho hlas se chvěl rozrušením.

„Tak to mě teda zajímá.“ Ozvalo se výsměšně přímo nad ním. „Vezme-li se v úvahu, že já o ničem takovým nevím. Před svým kolegou jsem stál jako ten největší debil. A za to všechno vděčím vám, milý pane Jungu.“

Do hlavy se mu nahrnula krev. „Nechápu vás. Jak se můžete rozčilovat kvůli něčemu, co vaším synům udělalo radost, pane doktore?“

„Ach tak. Jen mi prosím vás řekněte, proč jste ze všech těch dopisů vybral Hankyungův? Proč jste pro tu špinavou reklamu zneužil právě moje děti?“

„Zneužil?“ Téměř se přestal ovládat.

„Nezkoušejte na mě hrát divadlo. Na mě to neplatí!“

„Co na vás nemám zkoušet?“ Stěží hledal další slova.

„Dávno mi to bylo jasný, že pro svou popularitu jste schopný všeho.“ Sjel Taekwoona opovržlivým pohledem.

Taekwoon se zachvěl a v sebeobraně si zkřížil ruce na prsou. „Pane doktore, vím, co dokáže udělat bolest s lidmi. Uvědomujete si ale, že Hankyungovi je teprve osm let? Jak se má vyrovnat s vašimi skeptickými náladami? Dost na tom, že ztratil matku, ale …“

„Jeho matku z toho laskavě vynechte!“ Umlčel ho rázně, rukou si prohrábl vlasy. „Mluvili jsme o tom, že potřebujete být neustále středem pozornosti. Vy i ta vaše firma byste dokázali vymyslet cokoliv, co přinese větší zisk a popularitu. Dokonce se nestydíte zneužít nevinných dětí!“

„Cože?“ Ohromeně zavrtěl hlavou.

Opřel se rukama o desku stolu a nasupeně se k němu naklonil. „Hra skončila! Nemusíte si už dál hrát na neviňátko. Všechno … všechno to odvoláte. To je moje jediná podmínka. Potom můžeme předstírat, že to všechno byl jen zlý sen. Život půjde dál.“

„Je mi líto, ale nevím, o čem to mluvíte.“ Vyčerpaně vzdychl.

„O mém umírajícím dítěti, pane Jungu.“

„Hankook je úžasný …“ Z očí mu vyhrkly slzy. „Obětoval bych cokoli, kdybych mu tím pomohl. Cokoliv!“

„Vy jste klesl tak hluboko, že snad sám těm svým výmyslům věříte.“ Sarkasticky se ušklíbl. „To je neuvěřitelný! Můžete jen doufat, že se to všechno vyřeší bez publicity a tím i pro vás nežádoucích následků. Potom by vám totiž nepomohla ani vaše krása.“ Popadl svůj kabát a beze slova vyrazil ke dveřím.

„Pane doktore!“ Otočil se k němu, ale jako by ho ani neviděl. „Každý mluvíme o něčem jiném. Mám snad právo vědět, co jsem podle vás spáchal za zločin. Co proti mně máte?“

„Vy toho ještě pořád nemáte dost?“ Několika hrozivými kroky se vrátil k jeho stolu. „Tak se podívejte na tohle.“ Sáhl do kabátu. „Čtete noviny?“

„Samozřejmě.“ Špitl potichu.

„Tak si přečtěte tohle!“ Zabodl prst na první stranu nejčtenějšího deníku v Soulu. Skoro polovinu první strany zabírala fotografie jeho samého v objetí s Hankyungem a Hankookem. Titulek zněl: Splněné přání umírajícího dítěte.

Taekwoon se upřeně zadíval na doktora a snažil se přijít na to, co ho tak naštvalo. Možná slovo ‚umírající‘ mu připadá nevhodné. Příliš silné, vzhledem k okolnostem. Sklonil hlavu a četl dál.

„Na fotografii jsou zachyceni Kim Hankook a Kim Hankyung, synové významného lékaře MUDr. Kim Wonsika a nedávno zesnulé Lalisi Manoban, reportérky a význačné osobnosti televizní stanice KBS1. Určitě si ještě vzpomínáte na havárii vrtulníku, při které přišla o život …“

Taekwoon pomalu odložil noviny. Lalisa Manoban byla jeho manželka? Nikdy se s ní osobně nesetkal, ale pamatoval si tu vysokou blondýnku. Domyslel si příčiny jeho hněvu. Proč se jen v tom článku zmiňovali o ní? Kim Wonsik se ještě nevzpamatoval z rány, kterou pro něj znamenala smrt jeho milované ženy.

„Je mi opravdu líto, že to znovu vytáhli. Myslím smrt vaší ženy. Právě teď, když je tu ta Hankookova nemoc …“

„Jaká nemoc?“ Vyštěkl. „Ta, co jste si sám vymyslel?“

„Vymyslel?“ Vykřikl. „Nevím co …“

„Už toho nechte, pane Jungu. Můj syn neumírá a vy to víte stejně dobře jako já. Doufám, že mě jednoho dne přežije, dá-li bůh. Ale díky vám a vaší neseriózní firmě si každý myslí, že je na smrt nemocný. Naše rodina díky tomu přiblblýmu článku a jediné fotce přišla v minutě o své soukromí. Ta vaše reklamní kampaň vás ale přijde pěkně draho, to vám slibuju. Předhodil jste nás napospas veřejnosti. Kdekdo teď může strkat svůj nos do věcí, do kterých mu nic není!“

„Je to pravda?“ Taekwoona z křesla zvedla mohutná vlny radosti. „Hankook tedy není nemocný? Neumře?“

„Za takový výkon si zasloužíte přinejmenším Oskara!“

„Ale vy mi nerozumíte.“ Pokračoval vzrušeně. „Hankyung tvrdil, že Hankook brzo odejde za maminkou. Do nebe …“

„Nepokoušejte se to svinstvo hodit na moje syny!“ Teď se na Taekwoona rozkřičel. „Vždyť je to úplně jasný. Ubohý reklamní trik. Ale já to tak nenechám! Žádám plné přiznání vaší viny. A to jak v novinách, tak i v televizi. To můžete vyřídit i svému šéfovi.“

Dřív, než stačil Wonsik odejít, zablokoval mu Taekwoon dveře svým tělem. „Myslím, že byste si před svým odchodem měl přečíst dopis vašeho syna.“ Vyhrkl spěšně.

Něco v jeho hlase nebo výrazu ho přimělo, aby zůstal nehybně stát. „Můžu to vidět?“ Zeptal se nakonec.

Taekwoon si oddechl. Poodešel ode dveří, otevřel skříňku a z prostředního šuplíku vyndal modré desky. Přidal hledaný dopis k původní obálce a podal mu jej. Okamžik, kdy Wonsik odhalí pravdu, se neodvratně blížil. Došlo mu, že Hankyung lhal. Sledoval, jak Wonsik postupně ztrácí barvu. Náhle se na něj bez dechu podíval. Až ho z toho uštvaného výrazu zamrazilo.

„Bože můj …“ Zasténal otřeseně Wonsik. „Neměl jsem ani tušení. Ani zdání …“

Taekwoon se zhluboka nadechl a řekl: „Když je to tak, zařídíme samozřejmě odvolání té zprávy. V novinách i v televizi.“ Wonsik omámeně přikývl. „Víte … tuším, proč to udělal. Prosím, neříkejte mu, že jste ten dopis viděl.“ Naléhal jemně.

„Žádáte nemožné. Obzvlášť po tom, co jsem vás tak neodpustitelně napadl.“ Znovu si četl synův dopis. „Mělo mi to dojít už dávno.“ Mluvil napůl sám k sobě. „V té paruce jste neuvěřitelně podobný Lise. Taky měla světlé vlasy a jemné rysy. To bude nejspíš důvod, proč si to všechno vymyslel. Nikdy jsem s ním o jeho mamince nemluvil. Udělal jsem velkou chybu, když jsem si myslel, že na ní zapomněl.“

Taekwoona to vysvětlení něčím popudilo. „Pamatuje si ji vůbec Hankook?“

„Ne!“ Odsekl. „Zemřela, když mu byly čtyři měsíce.“

„Promiňte, neměl jsem se na takovou otázku právo.“ Taekwoon by nikdy neopustil svoje děti, které by si s případným přítelem adoptovali, kvůli kariéře.

„Co bych vám měl odpouštět? To je život …“ Zareagoval bezbarvě Wonsik. Jeho kalný pohled ale vypovídal o něčem jiném.

Jak té ženě Taekwoon záviděl, že měla tak krásné děti s tak přitažlivým mužem. Její smrt jej musela hluboce zasáhnout. Není proto divu, že se uzavřel do svého smutku jako do ulity a nevnímal nic jiného. Ani bolest a bezmocnost svého syna Hankyunga.

„Nedal byste si kávu?“ Zeptal se, ale on jeho otázku vůbec nevnímal. Místo odpovědi mu vrátil dopis.

„Zbytek z něj dostanu sám. Nebojte se, o našem dnešním setkání se nezmíním ani slovem.“

„Opravdu s ním o tom musíte mluvit?“ Nervózně si prohrábl vlasy. „Bude to k něčemu?“

„Snad mi to pomůže porozumět mému synovi a ukáže, kde dělám chybu. Jako otec …“

„A nejste k sobě přehnaně tvrdý? Hankyung není první dítě, které lhalo, protože k tomu mělo svůj vlastní vážný důvod. Určitě vám tou výhrou chtěl něco dokázat. Chtěl, abyste na něj byl pyšný. Copak to nevidíte? Věří všemu, co řeknete. Zbožňuje vás!“

„Řekl jste to krásně. Doufám, že si má slova nevyložíte jinak.“ Přivřel oči. „Oceňuju to, ale neomlouvejte Hankyunga za to, že lže. I když se vám to může zdát omluvitelné. Čím dřív s ním promluvím, tím líp. Musí si uvědomit, že ublížil nejvíc těm, které má rád. Navíc jsem vám kvůli němu řekl moc nehezkých věcí. Klidně jste mě mohl poslat do háje.“

„No … přiznávám, že jsem k tomu neměl daleko.“ Zasmál se a myslel si, že ho tím rozveselí.

On byl ale úplně zabraný do svých myšlenek. Vážně se mu podíval do očí. „Fakt, že jste to neudělal, vypovídá hodně o vašem charakteru. Dobrou noc, pane Jungu.“ Rozloučil se zdvořilým úklonem hlavy a odešel.

Rozhodl se odejít také domů. Zamyšleně si oblékl kabát. Když si představil svůj prázdný byt, kde na něj nikdo nečeká, nikam se mu náhle nechtělo. Dokonce litoval, že zrušil schůzku s Hongbinem, s jedním z kameramanů. Mohl s ním přijít na jiné myšlenky a srovnat si ten vnitřní zmatek, způsobený Kim Wonsikem.