Cena útěchy 3

 

Zdravím. Dnes přicházím s posledním dílem o Zelovi a jeho lásce.
Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Ukázalo se, že všechny obavy byly zbytečné. Jeho kolegyně a kolegové byli přátelští a velice ochotní. Celá budova, kdysi obecná škola, byla citlivě zmodernizována.

Když se Zelo vracel po prvním pracovním dnu domů, našel nahoře na schodech před svými dveřmi velkou lepenkovou krabici.
Vběhl do bytu a nedočkavě ji rozbalil. V krabici, v bílém vrhlíku si to trůnila nádherná bonsai s lístkem, na kterém byl krátký vzkaz.

„Šťastný návrat domů. Yong Guk.“

Zelo se svezl na stoličku v kuchyni a s otevřenou pusou zíral na křehké bílé květy. Bylo to sice neuvěřitelné, ale vypadalo to tak, že jeho novou adresu chtěl Himchan získat pro Yongguka.
Ne pro sebe.

Jongup se moc snažil, aby nebylo poznat, jakou má radost, když mu Zelo zavolal poslední novinku. Žárlivost na mladšího kamaráda by pro něj bylo něco nového. Zelo to věděl a byl rád, že k ní nemá žádný důvod.

Jongup si povzdychl. „Je mi to trapný přiznat, ale včera v noci jsem skoro vůbec nespal, jak jsem pořád přemýšlel, proč chtěl Chany tvojí adresu. Taky jsem si představoval, jak se zachovám ušlechtile, jestli ti dá přede mnou přednost.“

„No a ty si myslíš, že by to tak mohlo být?“

„Určitě. Chany si myslí, že jsi roztomilý.“

„No teda…“

„Roztomilý, tak to přesně řekl. A jak ses vlastně dneska měl?“

Zelo ho ujistil, že opravdu moc dobře.

 ***

 

Obyvatelé jejich čtvrti byli většinou přátelští a velmi příjemní. Sice ho trochu škádlili, protože tu byl nový, ale přesto z nich cítil, že je vítaný.

Občas večer zašel se Sungji do hospody nebo do kina. I když záplava sněhu ho od dalších cest odradila.

Mělo to jen jednu stinnou stránku. Nebo vlastně dvě, připustil poctivě. Jednak to, že nemohl vyjít s penězi. Jeho pronajatý byt trochu víc luxusní pro jednoho chlapce se skromnými příjmy.
A za druhé, bonsai byla to jediné, čím se Yongguk připomněl. A Zelo to bral tak, že to celé skončilo tímhle přátelským gestem.
Nemohl si pomoci, ale byl zklamaný.

Zelo zkoumal před zrcadlem svůj obličej a snažil se to vidět objektivně. Všechno bylo v pořádku. Měl malý rovný nos s trochou pih, ale pleť měl teď čistou, že každá dívka by byla spokojený. Veselé oči barvy hořké čokolády.

Vlasy si nechal narůst trochu delší. Jednoho dne podlehl pokušení a svěřil je do péče místní kadeřnice.
Sungji byla nadšená. Sangjun byl zdrženlivější, ale něco v jeho očích ho přesvědčilo, že se svou sestrou souhlasí.

Shim Sang Jun se téměř stal třetí stinnou stránkou.

Před pár týdny se Sungji porouchalo auto a potřebovalo to, o čem se vyjádřila jako o celkové rekonstrukci.
Následkem toho vozil Jun večer svou sestru domů. Chvíli tam pobyl a někdy oba přesvědčil, aby si společně vyšli na večeři.
Zdálo se pošetilé to odmítat, zvlášť když se nikdy nepokusil ho obtěžovat. Nemohl se ale zbavit pocitu, že Shim Sang Jun jen jaksi vyčkává.

Jednou pozdě večer, když se Zelo a Sungji dívali na udílení cen v televizi, zabušil Jun na dveře.

„Co tady proboha děláš v tuhle dobu?“ Chtěla vědět jeho sestra, když ho pouštěla dovnitř.

„Byl jsem v Songdo Central Park Hotelu.“ Řekl a setřásal dešťové kapky z vlasů, když za sebou zavíral dveře. „Buď tak hodná holčička a udělej mi kafe.“

„Přijali ty naše návrhy na nové křídlo?“ Zavolala na něj sestra, když stavěla vodu na kafe.

„Ne.“ Odpověděl jí smutně. „Bojím se, že bych potřeboval utěšit. Zjevně se jim jiný projekt zamlouval víc.“ Pokrčil rameny. „Jednou jsi dole, jednou nahoře. V každém případě bude hotel dost rychle potřebovat nové zaměstnance. A to není špatné pro místní lidi. Bude tu spousta pracovních příležitostí.“

„Na částečný i plný úvazek?“ Zeptal se ho zamyšleně Zelo.

„Myslím, že ano. Proč?“ Jun se na něj zvědavě podíval. „Plánuješ opustit knihovnu?“

„Ne, samozřejmě, že ne. Ale ve středu a ve čtvrtek končím v poledne, tak kdyby potřebovali výpomoc, tak bych to mohl zkusit.“

Zelo se rozesmál, když viděl jejich zděšené pohledy. „Nedívejte se na mě tak. Potřebuju peníze.“

„Už jsi dneska večeřel?“ Zeptal se Jun energicky.

„Neřekl jsem přece, že mám hlad. Jen to, že kapesné bych uvítal.“ Litoval, že o tom začal.

„Kdybys ale potřeboval…“ Naléhal Sungji.

„Tak požádám rodiče.“ Odpověděl a povzbudivě se na ni usmál. „Ale nemam v úmyslu nic takvového dělat, pokud si můžu pomoct sám.“

Bylo už tak pozdě, že oba sourozenci ho přestali bombardovat nabídkami a Jun se rozhodl, že přespí na sestřině pohovce, místo aby čelil přírodním živlům na zpáteční cestě domů do severní části Incheonu.
Trval na tom, že ho doprovodí po točitých schodech, aby viděl, že se dostal bezpečně do svého bytu.

„Děkuju.“ Usmál se na něj Zelo. „Docela zbytečné, ale milé, že ses šel přesvědčit, jestli někdo nečíhá ve stínu.“

„Šel jsem nahoru, protože tě chci na dobrou noc políbit.“ Prohlásil Jun drsně a taky to hned udělal. Když zvedl hlavu, viděl, že má Zelo vyplašené oči. „Dáš mi za to pohlavek?“

Zelo se vymanil z jeho objetí a pokusil se zlehčit situaci. „To je snad trochu staromódní, ne? Ale stejně bych byl radši, kdyby sis na to nezvykal.“

„Proč?“ Tázavě pozvedl černé obočí.

„Z mnoha důvodů. Jedním z nich je samozřejmě to, že si na tvoje polibky dělá nárok někdo jiný!“

„A kdyby neexistoval?“ Naléhal na něj Jun.

„Jenomže existuje.“ Odporoval mu Zelo. „Myslím, že uděláš nejlíp, když se vrátíš dolů, nebo se Sungji bude bát, co s tebou je.“

„Spíš bude zuřit. Když nemá náladu, tak je to pěkná dračice.“

„To já taky.“ Varoval ho Zelo. „Dobrou noc, June.“

Přátelsky se zašklebil a zmizel do mokré noci, zatímco Zelo zůstal zamyšlený po celou dobu, kdy se chystal do postele.
To nečekané políbení ho docela těšilo. Kdyby měl odvahu si to přiznat, tedy více než kterékoli jiné, které doposud dostal. Shim Sangjun byl velmi přitažlivý.
Když zhasínal, přistihl se, že přemýšlí o tom, jaký by byl polibek od Bang Yong Guka. A to byla chyba, protože kvůli tomu pak nemohl dlouho usnout.

 ***

Příští den byl ve znamení jeho první cesty s pojízdnou knihovnou. Její řidič, policista na penzi, byl všeobecně vážený a znal okolní krajinu jako své boty. Zelovi se tahle práce velice líbila a moc rád se setkával se staršími lidmi, kteří na jejich příjezd dychtivě čekali. Dojímala ho jejich očividná radost z toho, že si s ním povídají, zatímco on jim pomáhá s výběrem knížek.
Jak tak spolu cestovali, ukázalo se, že bývalý strážník ví spoustu zajímavých věcí.

Když pospíchal domů, foukal hodně ostrý vítr, až mu slzely oči. Překvapením se mu ale rozšířily, když u kostela viděl zaparkované černé auto, jehož podlouhlý tvar si ve světle viktoriánských luceren nemohl splést.
Zůstal stát jak solný sloup, když se z auta vynořila vysoká, štíhlá postava.
Yongguk mu podával ruku a smál se jeho překvapenému pohledu.

„Dobrý večer, Junhongie. Protože jsem byl nedaleko odtud, řekl jsem si, že se zajedu podívat, jak se vám tady vede.“

Zelo polkl. „To je teda překvapení.“

Vrátil mu úsměv, podal mu ruku a jen si přál, aby měl v tu chvíli něco elegantnějšího nežli vlněné rukavice. Ukázal směrem ke svému bytu a byl rád, že tentokrát se u Sungji nesvítí.

„Jestli si troufáte na moje schody, nabídl bych vám kávu nebo něco jiného k pití.“

Yongguk zavrtěl hlavou. „To by nebylo vhodné. Ne tady.“

„Ovšem. Jak myslíte.“ Odpověděl Zelo odměřeně.

 „Prosím, neurážejte se.“ Yongguk mu stiskl silněji ruku, kterou pořád ještě držel ve své. „Nezapomínejte, že jsem vyrůstal na podobném místě. Každý tady ví o všem. Kdyby si Choi Junhong, nový knihovník, přivedl do bytu cizí osobu a ještě k tomu mužského pohlaví, věděli by to všichni dřív, než byste řekl popel.“

 „Asi máte pravdu.“  Zatvářil se rozpačitě. A byl rád za to, že je tma, protože se při vzpomínce na nedostatek taktu Sangjuna začervenal. „Tak se tedy jen rozloučíme?“

„No to doufám, že ne.“ Řekl důrazně. „Ujel jsem kus cesty, abych vás viděl. Nechtěl byste mě odměnit tím, že se mnou povečeříte?“

Zelo nevěřil vlastním uším. Bang Yongguk opravdu ujel kus cesty jen kvůli němu? „No…je ještě trochu brzo.“

„Já teď zajedu do Afon Arms. Přečtu si noviny. Dám si něco k pití a za hodinu budu zpátky, abych vás vyzvedl.“ Guk se na něj tázavě podíval. „Tak jsme domluveni?“

„Ano.“ Přikývl. „A děkuju.“

Horečně uvažoval, jestli mu hodina bude stačit na to, aby si umyl vlasy a stihl všechny ostatní přípravy nezbytné k tomu, aby vypadal co nejlépe.

„Tak tedy za hodinu. A neopozděte se…mám hlad.“ Opakoval Guk, když nastupoval do auta a skrze stažené okénko ještě dodal. „Jo…připomeňte mi, že mam vyřídit spoustu vzkazů od Jongupa. Musel jsem mu slíbit, že vám je všechny přetlumočím.“

 

Zelo sledoval odjíždějící auto a jeho nadšení vyprchalo. Všechno bylo jasné. Yongguk jej vyhledal, protože ho Jongup o to požádal. A navíc se mu o tom ani nezmínil, i když si spolu volali poměrně často.

No co, pomyslel si Zelo, je to konečně další jídlo zadarmo, které mu pomůže zachránit jeho napjatý rozpočet. Když přijímal tuhle práci, netušil, že na tom bude s penězi tak mizerně.
Samozřejmě, že to byl Jongup, který trval na tom, aby si pořídil lepší podnájem. Aby prý měl více soukromí a svobody.

Ležel ve vaně a smutně se usmíval. Zdálo se, že Yongguk, na rozdíl od Jongupa, naopak zná život na malém městě.
Uvažoval, jestli Yongguk, který asi nebyl jeho pozváním příliš nadšený, z něho jen obratně nevybruslil.

 

Oblékl si modrý mohérový svetr od Jongupa. Dlouhou dobu strávil česáním. Pokoušel se něco udělat se svými, o něco delšími, vlasy.

Očekávané zaklepání se ozvalo o něco dříve, než byli domluveni.
 Guk má jistě velký hlad, pomyslel si, když si přes delší černý kabát přehazoval modrou šálu.

„Už jdu.“ Zavolal a vesele otevřel dveře. Zarazil se, když v nich místo elegantního Yongguka uviděl stát ramenatého Sangjuna.

„To vidím.“ Řekl Jun jemně a zamyšleně se na něj díval. „A kam jdeš, jestli to smím vědět?“

„Jdu ven, June.“ Zelo se na něj usmíval, ale nepohnul se, aby ho pustil dál.

„A s kým?“ Chtěl vědět.

„S přítelem. Takže, pokud pro tebe nemůžu už nic udělat, raději půjdu, abych nepřišel pozdě.“

„Chtěl jsem tě pozvat dolů na večeři, ale zdá se, že jsem právě dostal košem. Ach jo!“ Dramaticky si vzdychl. „Řeknu Sungji, že budeme večeřet sami.“

„Promiň, June. Ale řekni Sungji, že hrozně rád přijdu někdy jindy.“ Řekl mu a přál si, aby už Jun odešel.

„Dobře, zlato. Vidím, že nedočkavě přešlapuješ, takže poslušně mizím jako beránek.“

Jeho úsměv měl blíže k vlku než k beránkovi. Sbíhal ze schodů právě v okamžiku, kdy pod nimi zastavil černý kabriolet.
Otočil se a schválně na Zela zamával, když Yongguk vystupoval z auta. Pak zašel do bytu a Zelo rozzlobeně zabouchl dveře svého bytu. Ze schodů sestupoval, s ohledem na mírnou námrazu, velmi opatrně.

„Dobrý večer.“ Usmál se na Guka, který se zamyšleně díval k přízemnímu bytu. „Myslel jsem, že bude lepší, když na vás počkám před domem, abyste nemusel ohrožovat mojí pověst byť jen klepáním na dveře.“

„Což není případ vašeho souseda, který si tím patrně hlavu neláme.“ Poznamenal Guk jemně.

„Abychom byli přesní, je to bratr mojí sousedky a nebydlí tady.“

„A navštěvuje vás často?“

„Ne že by vám do toho něco bylo, ale nenavštěvuje. Vyřizoval mi pozvání na večeři od své sestry.“

„Měl jsem asi štěstí, že jsem tu byl dřív.“ Tvářil se tak chladně a odmítavě, že měl Zelo chuť mu říct, aby ten nápad s dnešním večerem pustil z hlavy. Byl však zvědavý na vzkazy od Jongupa a pak také ze své hrdosti nemohl udělat nic jiného, než nastoupit do auta.

„Snad bysme měli začít od začátku.“ Řekl Guk, když vyjeli. „Jak se vám vede Junhongu?“

„Děkuju, dobře.“ Odpověděl přívětivě a po očku se po něm podíval. Studený vítr mu cuchal vlasy a Yongguk mu připadal o něco méně dokonalý.

„Promiňte Junhongu. Vím, že nemám žádné právo dělat nevhodné poznámky o vašich přátelích.“ Zajel s jaguárem na parkoviště u Afon Arms, vypnul motor a otočil se k němu s ironickým úsměvem. „Jen mě vyvedlo z míry, když jsem viděl, že u vás byl někdo jiný jen chvíli po tom, co jsem k vám odmítl jít, abych chránil vaši pověst!“

Zelo se na něj klidně díval, pak jen pokrčil rameny. „Jestli vás to uklidní, tak Jun taky nebyl uvnitř.“

Yongguk se na něj usmál naprosto neuklidněně. „Vy vždycky víte, co si myslím.“

Protože Zelo nevěděl, jak má na to odpovědět, otevřel dveře a vystoupil z auta. Roztřesený zimou čekal, až Guk zamkne auto, aby mohli vyrazit do tepla.
Vrchní číšník jim bleskově pomohl z kabátů a ukázal jim na malý stůl u okna. Vzápětí vyslal barmana, aby se zeptal, co si dají k pití.

„Proboha…“ Vydechl Zelo ohromeně. „Nejsem na tolik pozornosti zvyklý.“

„Ale jistě jste tady už byl?“

„Několikrát, ale jen v baru.“ Ostýchavě se na něj usmál. „Tady uvnitř jsem ještě nikdy nebyl.“

„Jen doufám, že nebudete zklamaný. Už jsem tady léta nejedl.“ Yongguk očima přelétl jídelní lístek a doporučil lososa, kterého hotel nabízel jako specialitu. „Když budeme mít kliku, bude rovnou z řeky.“ Vesele se zakřenil a začal vážně studovat nápojový lístek. „Místní vinné sklepy mají dobrou pověst. Máte nějaké zvláštní přání?“

„Já se v tom nevyznám. Jen vím, že mám raději bílé a ne moc suché víno.“ Přiznal Zelo upřímně.

Sklepmistr je přišel nadšeně informovat, že pokud si pán přeje, mají tady Chateau d’Yquem nejlepší kvality a – dramaticky se odmlčel – ročník 1967.
Zelovi málem vypadly oči, když viděl cenu, o níž se mluvilo jako o poněkud vyšší, ale nikoliv přemrštěné.

„Bude vám chutnat.“ Ujistil ho Yongguk a očima se smál jeho vyjukanému výrazu.

“Už si netroufnu dát si něco jiného!“ Zamračil se na něho Zelo. „Určitě by ale měli i něco méně výstředního.“

„Nestane se tak často, aby vám nabídli něco tak výtečného, zvlášť v tak odlehlém místě. Byl by hřích toho nevyužít.“ Pokrčil rameny a naklonil se dopředu, aby mu viděl přímo do očí. „Rád bych věděl, co se děje za těma neobvykle tmavýma očima.“

Zelo v duchu konstatoval, že všechno, co má Yongguk na sobě, je určitě nesmírně drahé, elegantní a jistě šité na míru.

„Rád bych věděl, jaké to je, když někdo může objednat takové drahé víno bez postranních úmyslů.“ Řekl pomalu a cinkl ledem ve skleničce.

„Vy s tím nesouhlasíte?“ Zeptal se rychle.

„Ale ne, to byla jen řečnická otázka. Opravdu nehledám ve všem chybu.“ Usmál se Zelo.

Usazeni v pohodlném soukromí hotelové jídelny začínali jíst lososa s hroznovým vínem, když se Yonnguk vrátil k otázce peněz.

„Myslím, že můžu říct, že se mi daří dobře.“ Začal a nalil Zelovi do sklenky víno. „Ale jen po hmotné stránce. Mám dobře placenou práci, která mě moc baví. Dům v Soulu a ještě nějaký ten majetek. Ale až na Himchana prakticky žádné příbuzné. Byl jsem ještě kluk, když mi rodiče zemřeli. A jediný člověk, vedle něhož jsem uvažoval o svatbě, si velice rozumně vzal někoho přitažlivějšího.“

Což jen ukazuje na jeho mimořádný nedostatek dobrého vkusu, pomyslel si Zelo.

„No? Jak zní váš ortel?“ Zeptal se Guk.

„Opakuju, že nejsem žádný znalec, abych to mohl posoudit. Ale podle ceny si myslím, že je to naprostá senzace.“ Pozvedl k němu sklenku. „Díky za ten zážitek, Yongguku.“

„Doufám, že je to jen první z řady.“ Reagoval Guk rozpačitě.

Zelo se věnoval lososovi a přitom si vzpomněl, že se Guk zmínil o Jongupovi. To mu trochu zkazilo náladu.

„Mimochodem, co je to za vzkazy od Jongupa?“ Zeptal se jakoby nic a oči nezvedl od talíře.

„Musím přiznat, že jsem Jongupa osobně neviděl. Vyřizoval mi to Himchan, takže pokud něco vynechám, může za to on.“ Odmlčel se a Zelo se na něj usmál tak zářivě, že mu to až vzalo dech. „Proč tohle neděláte častěji?“

„Pokusím se…“ Řekl to tak rozverně, protože mu to zvedlo náladu. „Co mi teda můj nejlepší kamarád vzkazuje?“

Yongguk přimhouřil oči, jak se snažil vzpomenout si na seznam rad a pokynů od Jongupa. Chtěl vědět, jestli Zelo pořádně jí, jestli má teplo v bytě, jestli dobře vychází se sousedy, jestli je spokojený v práci a jestli se mu v Incheonu líbí.

„No tedy! To je konec!“ Smál se Zelo. „Nikdy nepochopím, jak se může v tak úžasným zevnějšku skrývat duše matky kvočny. Všechno jsem mu to říkal znovu a znovu při každým našem telefonátu.“

Yongguk odstrčil talíř a podepřel si bradu. Oči mu jiskřily. „Neříkejte mi, že Jongup je mateřský typ v přestrojení!“

„Opravdu je. Víte, celá jeho krása a lehkovážnost nemají se skutečným Moon Jongupem co dělat.“ Zelo se naklonil blíž ke Gukovi a ztišil hlas. „Kdyby věděl, že jsem vám to prozradil, tak mě zabije. Moc rád plete a ten svetr, co mám na sobě, skutečně pletl on. Je ale také skvělý kuchař. A i když vypadá jako muž do společnosti, nepřeje si nic víc, než mít po svém boku milovanou osobu a dům plný dětí, které by mohl krmit a oblékat do vlastnoručně pletených věcí.“

Yongguk zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál, což k nim upoutalo pozornost několika párů zvědavých očí. „Uvědomuje si tohle vůbec Himchan?“

„Neříkejte mu to!“ Lekl se Zelo. „Prosím, Yongguku, ani slovo, nebo mě Jongup roztrhne jako hada. Nesnesl by, kdyby někdo jako Himchan přišel na to, že si hraje na někoho jiného.“

„Někdo jako Himchan?“ Opakoval po něm. „Jak to myslíte?“

„Divadelní a filmová hvězda, obdivovaná osobnost. Poslední muž na světě, kterého by si člověk uměl představit jako muže v domácnosti nebo v zablácených holínkách.“

Přerušil je číšník, který se přišel zeptat, jestli si dají kávu u stolu nebo u baru. Yongguk rychle přelétl očima nyní již prázdnou místnost a tázavě se usmál na Zela.

„Zůstaneme, kde jsme?“

Zelo přikývl, a tak si mohli kávu vypít v příjemné samotě. Lavice, na kterých seděli, měly vysoké opěradla, která tvořila soukromí až znepokojivě intimní.

„Ještě jsem nezjistil, co vás sem vlastně přivedlo.“ Zeptal se plaše.

„Musel jsem dohlédnout na nějaký majetek, o kterém jsem se zmiňoval. Asi tu budu po nějakou dobu hodně často.“ Dotkl se jemně jeho ruky. „Snad bysme to mohli někdy zopakovat.“

Zelo zvedl hlavu a podíval se na něj. „Jestli chcete?“

„Byl bych moc rád.“ Měl teď vážný pohled, který upřel na Zela. „Příště by to mohlo vyjít líp, když napřed zavolám, abych se ujistil, že jste volný. Jedna z věcí, na které si nemohl Himchan vzpomenout – on, který hravě odříká Shakespeara – bylo vaše telefonní číslo. Tak jsem dneska zkusil štěstí a zdá se, že jsem vás jen tak tak zastihl.“

„Nechodím večer ven tak často.“

„Možná mi to dovolíte, abych to napravil.“

Jejich oči se setkaly a zůstaly do sebe ponořeny až do příchodu číšníka, který to kouzlo přerušil. V hale mu Yongguk pomohl do kabátu a upravoval mu šálu, jako kdyby byl malé dítě.

„Venku je dnes večer chladno.“ Řekl jemně Guk.

 Zelo, tím vším trochu zaskočený, se na něj sladce usmál. Když se Yongguk oblékal do kabátu, podíval se za něho a spatřil zadumaně upřený pohled tmavých očí Sangjuna, který se opíral o bar a pozoroval je.
Nepatrné přikývnutí byla Zelova jediná reakce. Pak se rychle otočil jinam, protože nechtěl, aby mu Junova nepřátelská přítomnost pokazila večer.

„Nebyl to náhodou ten váš odpolední návštěvník?“ Zeptal se Ho Yongguk, když ho bral za ruku, apy spolu doběhli do auta.

„Ano, to byl.“ Řekl Zelo do ledového větru, který mu bral dech.

Yongguk odemkl auto, rychle Zelovi pomohl dovnitř a pak vklouzl vedle něho.
Parkoviště bylo opuštěné a nebylo nikoho, kdy by mohl vidět, jak se nad něj naklonil a jemně se dotkl tváře svými rty.

„Děkuju Junhongu, že jste se dneska večer slitoval nad mojí samotou.“

„To já bych měl poděkovat vám. Za večeři a za to fantastické víno. Všechno bylo dokonalé.“

„To ano, ale ze všeho nejlepší byla společnost.“ Řekl Guk a sklonil se níž, aby ho políbil na rty.

Zelo seděl úplně tiše a silně si uvědomoval dotyk jeho rtů na svých. Polibek však skončil dřív, než by chtěl.
Když se od něj Guk vzdaloval, dotýkal se dlaní jeho tváře. Celý se tím dotekem rozechvěl a srdce mu bušilo jako zběsilé.

Náhle zaslechli v těsné blízkosti zvuk motoru a zahlédli BMW, o kterém Zelo věděl, že patří Sangjunovi. Jejich jaguára minulo tak těsně, že hrozila srážka. Pak se tmavé auto vyřítilo z parkoviště.

Yongguk tiše zaklel a vzal Zela za ruku. „Nepolekal tě ten šílenec? Puls ti pěkně skáče.“

„Ne. Ne, jsem v pořádku. Jen jsem se trochu lekl. To je všechno.“ Shim Sangjun ovšem to, že mu srdce tlouklo jako zběsilé, nezavinil.

 

Cesta domů se zdála příliš krátká. Když zastavili u schodů, zelo si uvědomil, že touží večer nějak prodloužit. Zabránit Yonggukovi, aby odešel.

„Nevracíš se dneska do Soulu, že ne?“ Zeptal se ho a bál se i pouhé představy, jak se řítí svým silným autem v noci po silnici.

„Ne. Zůstanu na noc v Afon Arms. Ale pojedu za svítání, protože brzo ráno musím být v kanceláři.“ Natáhl k němu ruku. „Dej mi klíče. Doprovodim tě po těch nebezpečných schodech a než půjdu, chci vidět, že jsi v pořádku doma.“

Když došli ke dveřím, Yongguk odemkl. Zelo rozsvítil a s úsměvem se k němu otočil.

„Tak…žádný vetřelci. Ještě jednou ti děkuju, byl to překrásný večer.“

Proud světla dopadal na Yonggukovu tvář. „Zavolám ti.“

Zelo přikývl. „Budu se těšit.“

Posmutněle se na Zela usmál. „Připadáš mi jako zlatá rybka v akváriu.“ Vzal ho za ruku a jeho pohled prozrazoval, že ho chce znovu políbit.

Zelo zároveň vycítil, že jestli to udělá, nebude už tak něžný jako poprvé.

 „Raději se rozloučím.“ Řekl Guk drsně.

Zelo se na něj z celého srdce usmál a to ho zasáhlo stejně jako předtím.

„Dobrou noc Gukie.“

Bezděčně se Guk sklonil níž, pak se zhluboka nadechl a pustil jeho ruku. Usmál se, seběhl schody a jeho kroky doznívaly v nočním tichu.
Zelo sledoval zadní světla vozu, dokud nezmizely ve tmě.

Zavřel dveře a spěchal do postele s přesvědčením, že dneska určitě neusne.

Skoro se zastyděl, když se příštího dne vzbudil a uvědomil si, že usnul v okamžiku, kdy se mu hlava dotkla polštáře.